Friedrich Nietzsche: Tak pravil Zarathustra - 2.
Ó mého života odpoledne! Čeho jsem se všeho nevzdal, abych jedno měl: abych měl tuto živoucí osadu svých myšlenek a toto jitřní světlo své nejvyšší naděje!
Mlčenlivý, i když mluví.
Štěstí běhá za mnou. To proto, že já neběhám za ženami. Štěstí však je žena.
Nepromlouváš: tak mi hlásáš svou moudrost.
Nemluvíme spolu, že toho příliš víme –: mlčíme spolu, úsměvem se dělíme o své vědění.
Toto pak jest mé žehnání: nad každou věcí buď vlastním svým nebem, svou okrouhlou střechou buď, svým azurným zvonem a věčnou jistotou: a blažen, kdo takto žehná!
Neboť veškery věci jsou křtěny u zdroje věčnosti a mimo dobro a zlo; i dobro a zlo však jsou jen přechodnými stíny a vlhkými chmurami a vleklými mračny.
Věru, je žehnáním, a ne rouháním, hlásám-li: „Nade všemi věcmi klene se nebe náhoda, nebe nevinnost, nebe znenadání, nebe bujnost.“
„Znenadání“ – toť nejstarší šlechtictví světa, to já jsem vrátil věcem, osvobodiv je z rabství pod vládou účelu.
Tuto svobodu, toto nebeské veselí jak azurný zvon jsem postavil nade všechny věci, když jsem hlásal: není pravda, že nad nimi a jimi nějaká „věčná vůle“ – chce.
Tuto bujnost, toto bláznovství jsem postavil na místo oné vůle, když jsem hlásal: „Je nemožné, aby při čemkoli byla – rozumnost!“
Něco málo rozumu, semínko moudrosti, rozhozené od hvězdy k hvězdě – ano, tento kvas je přimíchán všem věcem: ve jménu bláznovství je ke všem věcem přimíchána moudrost!
Něco málo moudrosti, to není vyloučeno; tuto blaženou jistotu jsem však nalezl na všech věcech: je jim milejší, když nohama náhody – tančí.
Ó, kdy přijdu zas do své domoviny, kde nemám již zapotřebí se shýbat – shýbat před malými!
Kráčím tímto lidem s otevřenýma očima: ti lidé mi neprominou, že jim nezávidím jejich ctností.
Kousají po mně, protože jim říkám: malým lidem třeba malých ctností – a protože neuznávám, že malých lidí je třeba!
Ještě se tu podobám kohoutu na cizím dvorci, po němž i slepice klovnou; proto však se na tyto slepice nehněvám.
Jsem k nim dvorný jako ke všemu malému pohoršení: býti ježatý na malé věci, to se mi zdá moudrostí pro ježky.
A i tomu jsem se u nich naučil: kdo chválí, tváří se, jako by vracel, ve skutečnosti však chce sám býti více obdarován!
I oni se sice po svém učí krokům a krůčkům dopředu: to nazývám jejich belháním –. Tím se stávají překážkou každému, kdo má naspěch.
Někteří z nich mají sice vůli, ale většinou chtějí jen, co chce jiný.
Skoro nikdo tu není mužem: proto mužatí jejich ženy.
A toto nejhorší pokrytectví jsem nalezl mezi nimi: že i ti, kdož rozkazují, pokrytecky předstírají ctnosti těch, kdož slouží.
Dobře jsem uhodl všechno jejich muší štěstí a jejich bzukot kol okenních tabulí, ozářených sluncem!
Kolik dobroty, tolik slabosti zřím. Kolik spravedlivosti a soucitu, tolik slabosti.
V podstatě prostince touží po jediné věci, aby na ně nikdo nebyl zlý. I předejdou každého a předcházejí si ho a jsou k němu dobří.
To je však zbabělost: byť to i slulo „ctnost“. –
A mluví-li někdy drsně, malí ti lidé: já v tom neslyším než chrapot – každým vanem větru totiž ochraptí.
Ctností je jim to, co činí skromným a krotkým: tím z vlka udělali psa a i z člověka nejlepší domácí zvíře ve službách člověka.
„Postavili jsme svou židli doprostřed,“ – to mi praví jejich blažený úsměv – „a stejně daleko od umírajících zápasníků jak od rozkochaných sviní.“
To je však – prostřednost: byť to i slulo střídmost. –
Klňte všem zbabělým ďáblům v sobě, kteří by rádi kňučeli, spínali ruce a zbožňovali.
Ti učitelé oddanosti! Kde je co malého a chorého a prašivého, tam všude vlezou jak vši! a jen můj hnus mi zabraňuje, abych je rozmáčkl.
Kdo jest bezbožnější mne, abych se radoval z jeho návodu?
A všichni ti jsou mi rovni, kdož sami si určují svou vůli a odhazují od sebe všechnu oddanost.
A věru nejedna náhoda pánovitě ke mně přišla: pánovitěji však promluvila k ní má vůle, – tu ležela již, prosíc, na kolenou –
Taková je vaše prsť: přílišně vás šetří, příliš vám povoluje! Ale aby strom vyrostl a zmohutněl, k tomu je třeba, aby tvrdé kořeny zabořil do tvrdých skal!
A béřete-li, je to, jako byste kradli, vy malí ctnostní lidé; ale i mezi darebáky takto se ozývá čest: „Krásti se má, jen kde nelze loupit.“
„Poddá se to“ – toť také učení oddanosti. Já vám však pravím, vy pohodlní: vezme si to a stále více si to od vás bude bráti!
Čiňte si, co chcete – ale staňte se takovými, kdož dovedou chtíti!
Jen si milujte svého bližního jako sebe – ale staňte se mi takovými, kdož milují sama sebe –
Aby mi nikdo neviděl až dolů v mou hloub a v nejzazší mou vůli – k tomu jsem si vynalezl své dlouhé světlé mlčení.
A zdaž nemusím se skrývati jako ten, kdo spolkl zlato – aby mi nerozpárali duši?
Ty zakouřené a zatopené duše, spotřebované, zazelenalé a utrápené – jak by jejich závist mohla snésti mé štěstí!
Nechte náhody přijíti ke mně: nevinná jest jako maličcí!
Samota tohoto jest útěk nemocného; samota onoho útěk od nemocných.
Ó Zarathustro, zde je velké město: zde nemáš čeho pohledávat a všeho tu můžeš pozbýt.
Proč by ses brodil tímto bahnem? Měj přece soucit se svou nohou! Raději plivni na městskou bránu – a odejdi!
Zde je peklo pro myšlenky poustevníků: zde se velké myšlenky za živa smaží a vařením se rozmělní.
Zde všechny velké city zetlí: zde smějí jen cvakavě vychrtlé citečky cvakat!
Necítíš porážku a stravovny ducha? Nekouří se z tohoto města výpary poraženého ducha?
Nevidíš viseti duše jako vykuchané špinavé cáry? – A z těch cárů nadělají novin!
Neslyšíš, jak duch se tu stal hříčkou slov? Jak zvrací odpornou břečku slov? – A z té břečky nadělají novin!
Štvou se navzájem a nevědí kam. Rozpalují se navzájem a nevědí proč. Břinkají svým plechem, cinkají svým zlatem.
Jsou studení a hledají teplo u pálených vod; jsou uříceni a hledají chládek u zamrzlých duchů: jsou všichni zkaženi neduhem a nakaženi veřejným míněním.
Zde jsou doma všechny chtíče a hříchy.
Je tu také mnoho pobožnosti, mnoho věřícího patolízalství a slintavého blátolíbalství před bohem zástupů.
Bůh, jenž vládne nad zástupy, nevládne nad zlatými pruty; kníže míní, ale kramář – mění!
Při všem, co je v tobě jasného, silného, dobrého, ó Zarathustro! Plivni na toto město kramářů a odejdi!
Proč jsi nešel do lesa? Či neoral zemi? Zdaž moře není plno zelených ostrovů?
Hnusí se mi též toto město a nejen tento blázen. Zde ani tam nic nelze zlepšit, nic nelze zhoršit.
Běda, tomuto velkému městu! – A rád bych již viděl ohnivý sloup, v němž bude spáleno!
Čeho nelze již milovati, to – míjej! –
Že listy vadnou – proč se nad tím rmoutit!
Nech, ať jen zvadnou a spadnou, ó Zarathustro, a nermuť se! A raději do nich zaduj šelestícím větrem –
Ale je potupou modliti se! Nikoli pro všechny, ale pro tebe i pro mne i pro každého, kdokoli má své svědomí v hlavě. Pro tebe je potupou, že se modlíš!
Víš to dobře: tvůj zbabělý ďábel v tvém nitru, jenž by rád ruce spínal, ruce skládal v klín a pohodlněji žil – ten zbabělý ďábel ti namlouvá: „Bůh jest!“
Mezi lidmi vždy budeš divoký a cizí.
Když jsi pravil: „Nechť mě vedou má zvířata! Nalezl jsem více nebezpečenství mezi lidmi než mezi zvířaty“: – to byla opuštěnost!
Tam dole však – tam všechna řeč je marná. Tam je nejlepší moudrost zapomínat a míjet: tomu – jsem se teď naučil!
Kdo by chtěl u lidí vše pochopit, všeho by se musel uchopit. Ale k tomu mám ruce příliš čistotné.
Ani jejich dechu vdechovati nechci; ach, že jsem tak dlouho žil mezi jejich hřmotem a páchnoucím dechem!
Zvony svou moudrost vyzvánějí: kramáři na trhu přezvučí ji groši!
Ó bytosti lidská, ty podivná! Ty hřmote temných ulic! Teď jsi zase za mnou: – mé největší nebezpečí je za mnou!
Se zadrženými pravdami – tak jsem stále žil mezi lidmi.
Zakuklen jsem mezi nimi seděl, ochoten sebe zapříti, abych je samy snesl, a rád jsem si domlouval: „Blázne, neznáš lidí!“
Odučí se lidi znát, kdo mezi lidmi žije.
Rozbodán jedovatými mouchami a jako kámen vydlabán mnoha krůpějemi zloby, tak jsem mezi nimi seděl.
Sám sebe i bohatství své skrývati – tomu jsem se naučil tam dole.
Blaženými chřípěmi vdechuji zase svobodu hor! Vysvobozen je konečně můj nos ode vší člověčiny!
Chci míti ploty kolem svých myšlenek, ba i kolem svých slov: sice mi do mých sadů vpadnou svině a svatouškové! –
Odhání od sebe vše zbabělé; praví: špatné – toť zbabělé! Mrzkým se jí zdá ten, kdo stále se stará, kdo vzdychá, naříká.
Nenáviděn pak a hnusný jest jí ten, kdo se nikdy nechce bránit, kdo polkne jedovatou slinu a zlé pohledy, kdo se vším má přílišnou trpělivost a všecko strpí a vším se spokojuje: neboť to je způsob rabský.
Ať je kdo rabem před bohy, kteří po něm šlapou, či před lidmi a přiblblým míněním lidským: jakémukoli rabskému způsobu do tváře plije ono blažené sobectví!
Špatné: tak zve všechno, co je shrbené a skoupé a rabské, všechny nesvobodně mrkající oči, všechna stísněná srdce.
Já je svaté a zdravé.
Třeba se učit – tak učím já – sám sebe milovati láskou neporušenou a zdravou: kdo takto miluje, sám u sebe to snese a nebude těkati sem a tam.
Těkati sem a tam: tomu se říká „láska k bližnímu“; tímto slovem dosud nejlépe lhali a podváděli, zvláště ti, kdož celému světu byli na obtíž.
Ale člověku je jen těžko, aby sám sebe nesl! To proto, že příliš mnoho cizího vleče na svých plecích. Jako velbloud pokleká a dává si notně naložiti.
Ten však sám sebe objevil, kdo dí: toť moje dobro a zlo: tím připravil o řeč krtka a trpaslíka, který dí: „Dobro pro všechny, pro všechny zlé.“
Spokojenost se vším, která všeho dovede okoušeti a ochutnávati: to není nejlepší vkus! Ctím zpěčující se, vyběračné jazyky a žaludky, jež se naučily říkati „Já“ a „Ano“ i „Ne“.
Ale všechno žvýkati a stráviti – toť pravý způsob vepřů! Vždy hýkati svůj souhlas – tomu se naučil jen osel a kdo jeho je ducha! –
Věru, i já se naučil čekati, a to důkladně – ale jenom čekati na sebe. A naučil jsem se nade vším stát a chodit a běhat a šplhat a tančit.
A jenom nerad jsem se vždy vyptával po cestách – to mi bylo vždy proti mému vkusu! Raději jsem se ptával samých cest, raději jsem je zkoušel.
Ne dobrý, ne špatný, ale můj vkus.
Cesty totiž, samospasitelné cesty – není! –
Kde jsem se opět shledal se svým starým ďáblem a arcinepřítelem, s duchem tíže, i se vším, co stvořil: s povinností, předpisem, nouzí a následkem a účelem i vůlí a dobrem a zlem.
Kdo si nedovede rozkazovati, nechť poslouchá. A leckdo dovede si rozkazovati, leč dalek je toho, aby sám sebe též poslouchal!
Dobří lidé nikdy nemluví pravdu.
Kdo poslouchá, sám sebe neslyší!
„Neuloupíš! Nezavraždíš!“ taková slova byla kdysi zvána svatými; před nimi skláněli kolena i hlavy a zouvali obuv.
Ale já se vás táži: kde byli kdy na světě lepší lupiči a vrazi, než byla taková svatá slova?
Zdaž i ve všem životě není – loupení a vraždění? A tím, že taková slova svatými slula, zdaž tím pravda sama nebyla – zavražděna?
Či bylo to kázání smrti, že svatým slulo, co všemu životu odporovalo a zrazovalo z něho?
Málo hodnoty má vše, co má svou cenu.
Napříště nebudiž vám ke cti, odkud přicházíte, nýbrž kam jdete!
Také ne, že duch, jejž jmenují svatým, vedl vaše předky do zaslíbených zemí, jež mně se nezdají zaslíbením: neboť země, kde vyrostl nejhorší všech stromů, kříž – ta nemá pranic slibného! –
Ne svých otců, ale svých dětí zemi milovati budete!
Na svých dětech napravte, že jste dětmi svých otců!
Život je zdrojem rozkoše!
Kdo zemdlel, chce jen to, co někdo jiný chce.
Nikdo z vás nechce vstoupiti do člunu smrti! Kterak tedy, že jste unaveni světem!
Unaveni světem! A ještě jste se ani nad zemi nevznesli! Nalezl jsem vás ještě stále chtivými po zemi a zamilovanými do vlastní únavy ze země!
Je na světě mnoho dobrých vynálezů; jedny jsou užitečné, druhé příjemné: pro ně nutno milovati zemi.
A leccos je tu tak dobře vynalezeno, že to je jako ňadra ženy: užitečné spolu i příjemné.
Vy však, vy unavení světem! Vy leniví k pozemskému životu! Vás metlami mrskat! Metla by vám zhurta pomohla na nohy.
Je zbytečno chtít léčiti nevyléčitelné: tak učí Zarathustra: – tedy co s vámi zde na světě!
Ó moji bratří, což jsem ukrutný? Ale dím: Co padá, to ještě postrčte!
Všechno dnešní – to padá a rozpadá se: kdo by to zadržoval! Ale já – já chci do toho strčit!
Odejděte do lesů a meč svůj položte k spánku!
Jděte vlastními svými cestami! A nechte, aby národ i národové šli svými!
Tito lidé zde – kdyby ti chléb měli zadarmo, běda! Po čem by pak křičeli! Jejich výživa – toť jejich pravá zábava; a nechť jen mají život těžký!
Jak je to líbezné, že jsou na světě zvuky a slova: zda zvuky a slova nejsou duhami a klamnými mosty mezi tím, co na věky je rozloučeno?
Člověk je zvíře nejukrutnější.
Při truchlohrách, býčích zápasech a ukřižováních bylo mu dosud na zemi nejvolněji; a když si vynalezl peklo, hle, tu peklo bylo jeho nebem na zemi.
Křičí-li veliký člověk –: zhurta k tomu přiběhne malý; a jazyk mu visí z krku samou chtivostí. On to však nazývá svým „soucítěním“.
Jak horlivě malý člověk, obzvláště básník, svými slovy žaluje na život! Slyšte ho, ale nepřeslechněte mi slasti, která je v každé žalobě!
Člověk sám proti sobě je nejukrutnější zvíře; a při tom všem, co si říká „hříšník“ a „křížonoš“ a „kajícník“, nepřeslechněte mi rozkoše, která je v tom žalu a žalování!
A já sám – říkám to, abych na člověka žaloval? Ach, má zvířata, tomu jedinému jsem se dosud naučil, že člověku je třeba největšího jeho zla k jeho největšímu dobru –
Příliš malý i největší! – to byla má omrzelost člověkem! A věčný návrat i nejmenšího! – To byla má omrzelost vším bytím!
Hleď, víme, čemu učíš: že se věčně vracejí všechny věci a my sami s nimi, a že jsme tu nekonečněkráte již byli, a všechny věci s námi.
„Teď umírám a mizím,“ tak bys promluvil, „a za okamžik obrátím se v nic. Duše jsou stejně smrtelné jako těla.
Ale vrátí se uzel příčin, do něhož já jsem zamotán – a ten mě opět vytvoří! Já sám náležím k příčinám věčného návratu.“
Zdaž nemá děkovati dárce, že příjemce přijal? Zdaž se neuštědřuje z nouze? Zda se nepřijímá – ze smilování?
„Do taktu mého biče ty mi teď tanči a křič! Ach, jak jsem rád, že jsem nezapomněl vzíti s sebou svůj bič!“ –
„Ó Zarathustro! Nepráskej mi tak strašlivě svým bičem! Vždyť víš: Lomoz – myšlenek smrt: a právě mi přicházejí tak něžné myšlenky.
Jsme oba dva praví ničemové v dobrém a ničemové ve zlém. Mimo dobro a zlo jsme nalezli svůj ostrov a zelenou svou louku – my sami dva! A proto již je třeba, abychom spolu byli zadobře!“
Jsem nepřítel všeho, co je mdlé a nemůže zemřít ani žít.
I chrámy a boží hroby já miluji, jakmile nebe čistým okem nahlédne dovnitř jejich pobořenými stropy.
V smíchu všechno zlé je pospolu, leč svatým je prohlášeno a svobodným prohlášeno vlastní svou blažeností.
Tím totiž jsem od základu a od počátku, neboť přitahuji lidi a utahuji, do výšky táhnu a za uši tahám, já pěstoun a pěstitel a ukazňovatel, jenž ne nadarmo promluvil kdysi k svému srdci: „Staň se tím, kým jsi!“
Jsou ještě blažené ostrovy!
Bůh – židem stal se!
Nikdo ještě nepromluvil tak bojovných slov: „Co jest dobré? Býti statečný jest dobré. Je to dobrá válka, jež světí každou věc.“
Raději ničeho nevědět, nežli mnohé vědět zpola! Raději býti bláznem na vlastní vrub než mudrcem podle cizího dobrozdání! Já – jdu věcem na kloub a až na dno.
Mé svědomí ducha chce tomu tak na mně, abych jedinou věc věděl a jinak o všem ostatním byl nevědomý: hnusí se mi všichni polovičatí duchové, všichni zamžení, kolísající, blouznící.
Chtěj mnoho – to radí má hrdost!
A mluv krátce – to radí druhá má hrdost!
Jsi nepravý: co mluvíš – o pravdě!
Zlý starý kouzelníku, toť tvé nejlepší a nejpoctivější, co na tobě ctím, že jsi se sebe nabažil a žes to vyslovil: „Nejsem velký.“
Tento dnešek náleží luze: kdo tu ještě ví, co je velké a co malé! Kdo by tu se zdarem hledal velkost! Jen blázen: bláznům se to zdaří.
Nejzbožnější ze všech těch, kdož v boha nevěří – Zarathustra!
Byl to skrytý bůh, pln tajnůstkářství. Věru, ani k synu se nedostal než po tajných cestičkách. Před branou jeho víry stojí smilstvo.
Kdo ho velebí jakožto boha lásky, nesmýšlí dosti vznešeně o podstatě lásky.
Což nechtěl tento bůh býti soudcem? Milující však miluje beze zřetele na odměnu a odplatu.
Miluji vše, co zírá jasně a mluví poctivě.
Příliš mnoho věcí se špatně vydařilo tomu hrnčíři-nedoukovi! Že se však mstil na svých hrncích a výtvorech za to, že se mu nepodařily – to byl hřích proti dobrému vkusu.
Tvá převelká poctivost tě ještě odvede kamsi mimo dobro a zlo!
Soucit je dotěrný.
- buďsi to soucit lidský, buďsi to soucit boží: soucit se příčí studu. A nechtíti pomoci je leckdy vznešenější než ona ctnost, jež přiskakuje na pomoc.
Ale míti soucit: to se dnes zove pravou ctností u všech malých lidí – ti nemají úcty před velkým neštěstím, před velkou ohyzdností, před velkou zrůdností.
Přes ty všechny já zírám do dálky jako pes přezírá hřbety hemžících se ovčích stád. Jsou to malí šediví lidé s měkkou vlnou, měkkou vůlí!
Malým lidem teď už dlouho roste hřebínek.
Jeho soucit neznal studu: lezl do mých nejšpinavějších koutů. Ten nejzvědavější, příliš dotěrný, příliš soucitný – musil zemříti.
Neobrátíme-li se a nebudeme-li jako krávy, nikoli nevejdeme do království nebeského. Měli bychom se totiž od nich naučiti jedné věci: přežvykování.
Chtivá hltavost, závistivá žluč, utrápená mstivost, pýcha luzy: to vše mi vskočilo do tváře. Již není pravda, že chudí jsou blahoslaveni. Říše nebeská však jest u krav.
Ani žaludek, jak se mi zdá; tomu se příčí všechna taková zlost a zášť a takové překypování pěn. Tvému žaludku chce se mírnější potravy: nejsi řezník.
Spíše zdáš se mi bylinářem a kořenářem. Snad žvýkáš zrní. Dojista však nepřeješ rozkošem masa a miluješ med.
„Dobře jsi mě uhodl,“ odpověděl dobrovolný žebrák s úlevou v srdci. „Miluji med, žvýkám též zrní, neboť jsem hledal, co příjemně chutná a působí čistý dech:
- i to, co vyžaduje dlouhého času: práci celodenní a práci pro ústa mírných zahalečů a povalečů.
Nejdále ovšem došly tyto krávy: vynalezly si přežvykování a leží na slunci. Také se zdržují všech těžkých myšlenek, jež nadýmají srdce.“
Mluv s mými zvířaty o štěstí zvířat.
Lidem tak nestálým, jako jsi ty, i žalář se nakonec zdá blaženstvím. Viděls kdy, jak spí chycení zločinci? Spí klidně, kochají se svým novým bezpečím.
A Zarathustra běžel a běžel a nikoho již nenašel a byl sám a nalézal stále sebe a kochal se svou samotou a vpíjel ji a myslil na dobré věci – po dlouhé hodiny.
Právě nejmenší věci, právě nejtišší a nejlehčí, zaharašení ještěrky, dech, šustot, oka mžik – málo, toť podstata nejlepšího štěstí. Tiše! –
Nejohyzdnější člověk si však nasadil korunu a ovinul dvé nachových pasů – neboť jako všichni ohyzdní lidé rád se přestrojoval a vyšňořoval. A uprostřed té zarmoucené společnosti stál Zarathustrův orel, zježen a zneklidněn, protože měl odpovídati na příliš mnoho věcí, na něž jeho hrdost neměla odpovědi.
„Vy, kdož si zoufáte! Vy podivní!
- vy sami a pohled na vás mě rozdováděl, promiňte! Neboť každý, kdo se dívá na zoufajícího si člověka, stává se odvážným a dovádivým. Každý si připadá silným dost, aby těšil zoufalého.“
Ó Zarathustro, nic utěšenějšího neroste na zemi než vysoká a silná vůle: toť nejkrásnější zemská rostlina. Celá krajina se potěší jediným takovým stromem.
S vámi bych si zkazil i každé vítězství. A leckdo z vás by upadl, sotvaže by jen zaslechl mých bubnů hlasitý třesk.
„Buď dobré míry,“ odpověděl mu Zarathustra, „tak jako já. Zůstaň si u svých mravů, ctný muži, žvýkej si zrnka, pij si vodu, chval si svou kuchyni: jen jestli tě rozradostní!
-vesel k válkám a slavnostem, ne milenec chmur, ne hloupičký snílek, ale hotov k nejtěžšímu jako k své slavnosti, zdráv a neporušen.
Věci nejlepší náleží mně a těm, kdož jsou moji; a nejsou-li nám dány, vezmeme si je: – nejlepší potravu, nejčistší nebe, nejsilnější myšlenky, nejkrásnější ženy!“ –
S novým jitrem však mi vzešla nová pravda: tu jsem se naučil říkati: „Co mi po trhu a luze a lomozu luzy a dlouhých jejích uších!“
Vyšší vy lidé, tomu se ode mne naučte: na trhu nikdo nevěří ve vyšší lidi. A chcete-li tam mluviti, budiž! Luza však mžourá: „Všichni jsme si rovni!“
Všechno ženské a všechno, co pochází z rabů, a především míchanice luzy: to vše chce se teď státi pánem všeho lidského osudu – ó hnus! hnus! hnus!
Máte odvahu, ó moji bratří? Jste smělého srdce? Nikoli odvahu před svědky, nýbrž odvahu poustevnickou a orlí, na niž ani žádný bůh se již nedívá?
Ne! Ne! Třikrát ne! Vždy více vás a vždy lepší lidé vašeho druhu nechť hynou – neboť vy máte mít život stále horší a tvrdší! Takto jen –
- takto jen vzroste člověk vysoko, až ho stihne a zlomí blesk: vzroste pro blesk vysoko dost!
Má mysl a má touha se připínají k málokterým věcem, k dlouhým a dalekým: co by mi bylo po vaší malé, mnohé, krátké bídě!
Ještě mi netrpíte sdostatek! Neboť trpíte sebou, netrpěli jste posud člověkem. Lhali byste, kdybyste tvrdili jinak! Z vás nikdo netrpí tím, čím trpěl jsem já!
Kdo by důvody dovedl zvrátit víru, jíž se luza kdysi bez důvodů naučila?
Kdo neumí lháti, neví, co je pravda.
Chcete-li do vysokých výšek, choďte po vlastních nohou! Nedávejte se nahoru nésti, nesedejte si na cizí hřbety a hlavy!
Vaše dílo, vaše vůle, toť váš „bližní“: nedejte si namlouvati nepravých hodnot!
V samotě roste, co tam kdo přinesl: i vnitřní dobytče. Tedy se pro leckoho samota nehodí.
Jen se mi odučte fňukání a všemu smutku luzy! Ó, jak smutnými zdají se mi dnes i šaškové luzy! Tento dnešek však náleží luze.
Boha v člověku rozsápat,
v člověku rozsápat ovci
a při tom se smát –
Chválíš mě tím, že mě od sebe odlučuješ.
Života divokých zvířat se vám zachtělo a lesů a slují, strmých hor.
Ale vždyť ani nechceme v nebeské království: Stali jsme se muži – i chceme království pozemské.
„To – že byl život?“ tak bych promluvil k smrti. „Nuže vzhůru! Ještě jednou!“
Zarathustrovo přísloví: „Co na tom záleží!“
Vše, co se stalo dokonalým, vše zralé – chce zemříti! Vše nezralé chce však žíti: běda!
Bolest dí: „Zahyň! Pryč s tebou bolesti!“ Ale vše, co trpí, chce žít, aby uzrálo, aby se naplnilo radostí a touhou.
„Chci dědice,“ tak dí všechno, co trpí, „chci děti, nechci sebe,“ – ale slast nechce dědiců, nechce dětí – slast chce samu sebe, chce věčnost, chce návrat, chce na věky všechno stejné.
Tak pravil Zarathustra a opustil svou sluj, žhoucí a silný, tak jako jitřní slunce, jež vychází z tmavých hor.
