Misantropova knihovna

 

 

Jen ve vlastním příbytku přebývám,

nikdy jsem nesáhl k nápodobě

a – každému mistru se vysmívám,

který se nesmál sám sobě.

NAD MÝMI DVEŘMI

  

  PŘEDMLUVA

» 1. «

Radikální osamocení jako nouzová obrana proti chorobně jasnozřivému pohrdání lidmi.

 

» 2. «

U jednoho jsou to jeho nedostatky, které filosofují, u druhého jeho bohatství a síla. První filosofii nutně potřebuje, ať již jako oporu, uklidnění, lék, vykoupení, povznesení, sebeodcizení; u druhého je jen krásným luxusem, v nejlepším případě rozkoší triumfující vděčnosti, která se musí nakonec vepsat kosmickými majuskulemi ještě i do nebes pojmů. Avšak v onom prvním, obyčejnějším případě, kdy se filosofie pěstuje z nouze, jako u všech nemocných myslitelů – a možná nemocní myslitelé v dějinách filosofie převažují –: co se stane z myšlenky samé, jež je vystavena tlaku nemoci?

 

Každá filosofie, která staví mír výše než válku, každá etika s negativní variantou pojmu štěstí, každá metafyzika a fyzika, která zná finále, konečný stav jakéhokoli druhu, každá převážně estetická nebo náboženská žádost po jakémsi ústraní, zásvětí, po něčem zcela „mimo“ či „nad“ opravňuje k otázce, zda to nebyla nemoc, co filosofa inspirovalo.

 

Při veškerém filosofování nešlo dosud vůbec o „pravdu“, nýbrž o cosi jiného, řekněme o zdraví, budoucnost, růst, moc, život...

 

» 3. «

Filosof, který prošel a stále znovu prochází mnoha podobami zdraví, prošel i právě tolika filosofiemi: nemůže prostě jinak. Nám filosofům není dovoleno oddělovat duši a tělo, jako je odděluje lid. Žít – to pro nás znamená ustavičně proměňovat vše, čím jsme, ve světlo a plamen, včetně všeho, co nás potká, my vůbec nemůžeme jinak. A co se týče nemoci: nejsme snad téměř v pokušení se ptát, zda bychom ji vůbec mohli postrádat? Teprve velká bolest, ona dlouhá, pomalá bolest, která si dává na čas, ve které jako bychom byli spalováni ještě zeleným dřevem, nutí nás filosofy, abychom sestoupili do své poslední hloubky a zbavili se veškeré důvěřivosti, veškeré dobromyslnosti, mlhavosti, mírnosti, průměrnosti, do nichž jsme předtím možná vkládali svou lidskost. Pochybuji, zda taková bolest „zlepšuje“ –; ale vím, že nás prohlubuje. Ať už se učíme čelit jí hrdostí, výsměchem, silou své vůle, počínáme si jako indián, který se i při sebekrutějším mučení odškodňuje na svém mučiteli ostřím svého jazyka.[1]

 

» 4. «

„Je pravda, že je pán bůh přítomen všude?“ ptalo se malé děvčátko matky: „ale to mi připadá neslušné.“

Ruta u Janova

na podzim roku 1886

 

 

„ŽERT, LEST A POMSTA.“

Rýmovaná předehra

4.

Rozmluva.

A:      Byl jsem chorý? Jsem už zdravý?

         A kdo mi zas vrátil zdraví?

         Na nic bych si nevzpomněl.

B:      Až teď věřím ve tvé zdraví:

         Zdráv je ten, kdo zapomněl.

 

7.

Vademecum – vadetecum.

Můj způsob vábí tě, má slova,

mně v patách chtěl bys jít?

Jen sebe sleduj stále znova: –

Tak za mnou jdeš – jen chtít!

 

10.

Pohrdavec.

Já leccos jsem pustil a opustil,

a pro vás už proto jsem pohrdavec.

Kdo z pohárů nadmíru plných pil,

ten vždy něco pustil a upustil, –

a přec víno nemá za špatnou věc.

 

16.

Vzhůru.

„Jak bych já ten vrchol slez?“

Nedumej a vzhůru lez!

 

17.

Heslo člověka moci.

Nikdy nepros! Upusť od žebrání!

Ber vše, prosím tebe, na potkání!

 

20.

K úvaze.

Dvojí bolest se unese spíš

nežli jedna: tak se teď odvážíš?

 

27.

Poutník.

Nuž, poutníče, teď chladně vpřed a ztečí!

Jsi ztracen, uvěříš-li – v nebezpečí.

 

30.

Bližní.

Bližního já poblíž nemám rád:

výš a dál ho třeba odehnat!

 

33.

Samotář.

Vést i se nechat vést – je protivné.

Mám poslouchat? Ne! Vládnout mám? Ne! Ne!

Mám s lesní zvěří jedno zalíbení,

vždy zmizet na hodný čas v houštině,

a ponořit se v svaté poblouzení,

až nakonec se domů zlákat z cest,

a sebe sama k sobě – svést.

 

40.

Bez závisti.

Nezávidí: vy jej ctíte za to?

Vaše pocty nezná – nedbá na to.

Orlí zrak jen k dálkám chce se vznést.

Nevidí vás! – vidí dráhy hvězd!

 

43.

Pobídka.

O slávu chceš usilovat?

Pak se poučkou dej vést:

že včas musíš rezignovat

na svou čest!

 

47.

Sestup.

„On klesá, padá“ – soudíte vy rázem;

leč vpravdě sestupuje on k vám na zem!

 

48.

Proti zákonům.

Když umlčet chceš přírodu,

stroj zákonů dej do chodu.

 

49.

Promluva mudrce.

Byť lidu vzdálen, na prospěch přec lidem,

svou cestou jdu, jsem bouří hned, hned klidem –

a stále nad tím lidem!

 

50.

Ztratil hlavu.

Už má ducha – kdo jej vpravil do ní?

Jeden muž teď ztratil rozum pro ni.

Předtím sloužila mu hlava denně:

K čertu šla teď hlava – ne! ne! k ženě!

 

61.

Promluva skeptikova.

Zpola máš život za sebou:

bolest to byla a omyly, den za dnem!

Hledáš, co ještě máš před sebou?

Hledám jen jediné: důvod, a vem kde vem!

 

 

KNIHA PRVNÍ

»«

» 1. «

Hlasatelé účelu bytí. – I ten nejškodlivější člověk může být vždy ještě nejprospěšnější, totiž vzhledem k zachování druhu; neboť udržuje sám v sobě či – díky svému působení – v druhých ty pudy, bez nichž by lidstvo dávno ochablo nebo shnilo. Nenávist, škodolibost, chamtivost, panovačnost a co všechno se ještě nazývá zlým: to vše patří k podivuhodné ekonomii zachování druhu, k ekonomii jistě nákladné, rozhazovačné a v celku nanejvýš pošetilé: – která však průkazně náš rod dosud zachovala.

 

Zatím si komedie bytí ještě „neuvědomila“ sebe samu, zatím je stále ještě doba tragédie, doba morálek a náboženství.

 

Všechny etiky byly dosud natolik pošetilé a nepřirozené, že by každá z nich přivedla lidstvo do záhuby, kdyby je doopravdy ovládla.

 

Člověk se pozvolna stal fantastickým zvířetem, jež ke své existenci potřebuje oproti jiným zvířatům ještě jednu základní podmínku: člověk musí čas od času věřit, že ví, proč existuje, jeho druh nemůže prospívat bez periodické důvěry v život! Bez víry v rozumnost života!

» 2. «

Intelektuální svědomí. – Naprostá většina lidí nepokládá za opovrženíhodné věřit tomu či onomu a také podle toho žít, aniž si předtím uvědomili poslední a nejjistější důvody pro a proti a aniž se aspoň dodatečně snažili takové důvody najít.

 

» 3. «

Ušlechtilí a nízcí. – Vkus vyšší povahy se zaměřuje na výjimky, na věci, které člověka obvykle nechávají chladným a nemají v sobě jakoby žádnou sladkost; vyšší povaha má singulární míru hodnot.

 

» 4. «

Co uchovává druh. – Lidstvu zatím pomohli nejvíce kupředu duchové vskutku silní a zlí. Nové je však za všech okolností zlé, neboť chce dobývat, porážet staré hraniční kameny a staré předměty úcty; a pouze staré je dobré!

 

» 6. «

Ztráta důstojnosti. – Přemýšlení ztratilo veškerou důstojnost formy, lidé se posmívají obřadnosti a slavnostním gestům přemýšlejícího a nesnesli by už moudrého muže starého stylu. Myslíme příliš rychle, cestou, za chůze, vprostřed všemožných činností, dokonce i když myslíme na věci nejvážnější; obejdeme se bez velkých příprav, ba i bez ticha.

 

» 9. «

Naše erupce. – Všichni jsme zvedající se vulkány, jejichž hodina erupce teprve přijde.

 

» 11. «

Vědomí. – Kdyby nebyl záchovný svazek instinktů tak nesmírně mocný, kdyby nesloužil celku jako regulátor – pak by muselo zvrácené souzení a fantazírování s otevřenýma očima, povrchnost a lehkověrnost, zkrátka právě vědomí přivést lidstvo do záhuby: či spíše – bez onoho svazku by už lidstva dávno nebylo!

 

» 12. «

O cíli vědy. – Co kdyby však libost a nelibost spolu byly svázány tak, že ten, kdo chce mít co nejvíce jedné, musí mít také co nejvíce té druhé, – a kdo chce poznat „nebeský jásot“, musí být připraven i na „sklíčenost k smrti“?

 

» 13. «

K učení o pocitu moci. – Prospíváním a ubližováním uplatňujeme svou moc nad druhými – a nic jiného při tom nechceme! Ubližováním ji uplatňujeme vůči těm, jimž ji musíme dát teprve pocítit: neboť bolest je zde mnohem citelnějším prostředkem než rozkoš: – bolest se vždy táže po příčině, zatímco rozkoš má sklon zastavit se u sebe a neohlížet se zpět. Dobrodiním a přízní uplatňujeme svou moc vůči těm, kteří jsou na nás už nějakým způsobem závislí.

 

Snadná kořist je hrdé povaze čímsi opovrženíhodným.

 

Soucit je nejpříjemnějším pocitem pro ty, kdo jsou málo hrdí a nemají vyhlídek na velkolepé dobývání: pro ně je snadná kořist – a tou je každý trpící – něčím úchvatným. Soucit je proslulou ctností lehkých děv.

 

» 14. «

Co všechno se nazývá láskou. – Naše láska k bližnímu – není to honba za novým vlastnictvím? A právě tak naše láska k vědění, pravdě a vůbec celá ta honba za novinkami?

 

Vidíme-li, jak někdo trpí, rádi využijeme nabízenou příležitost se ho zmocnit.

 

Nejzřetelněji se však projevuje jako touha po vlastnictví láska mezi pohlavími. Musíme se opravdu divit, že tato divoká chtivost a nespravedlivost lásky mezi pohlavími byla po všechny věky tak opěvána a uctívána, ba že byl z této lásky dokonce odvozen pojem lásky jako protiklad egoismu, zatímco ona je snad tím nejpokrytějším výrazem egoismu.

 

» 18. «

Antická hrdost. – Řecký filosof procházel životem s tajným pocitem, že existuje mnohem více otroků, než se obecně míní – totiž, že otrokem je každý, kdo není filosofem.

 

» 19. «

Zlo. – Jed, který slabší povahu zahubí, je pro silného posilou – a ten mu také neříká jed.

 

» 21. «

Hlasatelům nezištnosti. – Lidé byli odedávna při chválení ctností velice málo „nezištní“, velice málo „nesobečtí“! Chvála ctností je chválou něčeho, co je soukromě škodlivé – je chválou pudů, které člověka zbavují jeho nejušlechtilejšího egoismu a síly k nejvyšší péči o sebe sama. Motivy této morálky jsou v rozporu s jejím principem!

» 22. «

L’ordre du jour pour le roi. – Básník si napsal na dveře: „Kdo tudy vstupuje, prokazuje mi čest; kdo tak nečiní – potěšení.“

 

» 23. «

Známky úpadku. – Napoleon: „Mám právo odpovědět na vše, z čeho mě kdo obviňuje, věčným ‚To jsem já‘. Stojím stranou celého světa, od nikoho nepřijímám podmínky.“

 

» 26. «

Co znamená život? – Život – to znamená: být krutý a neúprosný vůči všemu, co na nás, a nejen na nás, slábne a stárne.

 

» 31. «

Obchod a šlechta. – Již nyní přestává být politika řemeslem šlechtice: a není vyloučeno, že by jednoho dne mohla být považována za věc tak obecnou, že by se stejně jako veškerá stranická a spotřební literatura uváděla v rubrice „prostituce ducha“.

 

» 32. «

Nežádoucí učedníci. – Můj způsob myšlení vyžaduje duši válečníka, odhodlání ubližovat, rozkoš z odmítání, tvrdou kůži.

 

» 40. «

O nedostatku vznešené formy. – Prozatím jakákoli vojensky založená kultura výrazně převyšuje celou takzvanou kulturu industriální: ta je ve své nynější podobě vůbec nejnižší formou bytí, jaká doposud existovala. Zde působí prostě zákon nouze: člověk chce žít a musí se prodávat, ale pohrdá tím, kdo této nouze využívá a dělníka si kupuje. Masy jsou v podstatě svolné k otroctví všeho druhu, za předpokladu, že vyšší člověk nad nimi se jako vyšší, jako k rozkazování zrozený neustále legitimuje – vznešenou formou!

 

» 45. «

Epikúros. – Ano, jsem hrdý na to, že Epikurův charakter pociťuji jinak než možná kdokoli druhý, a při všem, co od něj slyším a čtu, vychutnávám štěstí pozdního odpoledne starověku: – vidím, jak jeho zrak hledí na širé bělavé moře, přes pobřežní skaliska vyhřátá sluncem, v jehož světle si hrají velcí i malí živočichové, jistě a klidně jako toto světlo i onen zrak. Takové štěstí mohl vynalézt jen člověk, který bez ustání trpěl[2] – štěstí zraku, před nímž se ztišilo moře bytí, a jenž se nemůže dosyta vynadívat na jeho povrch a na tuto pestrou, něžnou, rozechvělou pleť moře: nikdy předtím neexistovala taková skromnost rozkoše.

 

» 47. «

O potlačování vášní. – Vidím všude, v životě i na divadle, a v neposlední řadě ve všem napsaném, potěšení ze všech hrubších projevů a gest vášně: vyžaduje se teď jakási konvence vášnivosti, – jenom ne vášeň sama! Přesto tím právě jí nakonec dosáhneme a našim potomkům bude vlastní pravá divokost.

» 48. «

Znalost nouze. – Recept proti „nouzi“ zní: nouze.

 
» 50. «

Argument osamocení. – Chladného pohledu či úšklebku těch, mezi nimiž a pro něž je člověk vychován, se ještě i ten nejsilnější obává. Čeho se tu vlastně obáváme? Osamocení! – Tak z nás promlouvá instinkt stáda.

 

» 53. «

Kde začíná dobro. – Čím tupější je oko, tím dále sahá dobro! Odtud to věčné veselí prostého lidu a dětí! Odtud zachmuřenost a špatnému svědomí podobný zármutek velkých myslitelů!

 

» 56. «

Žádost po utrpení. – Nevědí, co se sebou samými počít – a tak malují na zeď neštěstí druhých: vždy potřebují druhé! A stále znovu jiné druhé! – odpusťte mi, přátelé, odvážil jsem se malovat na zeď své štěstí.

 

KNIHA DRUHÁ

»«

» 59. «

My umělci! – Stačí milovat, nenávidět, toužit, vůbec cítit, – a okamžitě se nás zmocní duch a síla snu a my stoupáme s otevřenýma očima nevšímajíce si nebezpečí po nejnebezpečnějších stezkách na střechy a věže fantazie, bez jakékoli závratě, jako zrozeni ke šplhání – my náměsíčníci dne! My umělci! My skrývači přirozenosti! Posedlí měsícem a bohem! My němí neúnavní poutníci po výšinách, v nichž nevidíme výšiny, nýbrž své roviny, své jistoty!

 

» 72. «

Matky. – Samice nacházejí v dětech uspokojení své panovačnosti, majetek, zaměstnání, něco naprosto srozumitelného, s čím si můžeme povídat.

 

» 80. «

Umění a příroda. – Přirozená vášeň je přece tak skoupá na slovo! tak němá a rozpačitá! Nebo, když už slova nalezne, tak zmatená a nerozumná a sama za sebe se stydící!

 

» 86. «

O divadle. – Lidi každodenní duše, kteří se večer nepodobají vítězům na triumfálních vozech, nýbrž unaveným mezkům, na nichž život příliš často zkoušel svůj bič. Co by takoví lidé vůbec věděli o „vyšších“ náladách, kdyby nebylo opojných prostředků a ideových ran bičem! – a tak mají své podněcovatele nadšení, jako mají svá vína. Ale k čemu je mně jejich nápoj a jejich opojení! Nač potřebuje člověk plný nadšení víno!

 

Divadlo a hudba jako kouření hašiše a žvýkání betelu pro Evropany! Kdo nám asi vylíčí celou historii narkotik!

 

» 98. «

Na oslavu Shakespeara. – Nezávislost duše! o tu zde jde! Žádná oběť zde nemůže být příliš veliká: i svého nejlepšího přítele jí musí člověk umět obětovat, byť by to byl nejskvělejší člověk, ozdoba světa, génius nemající sobě rovna, – když totiž milujeme svobodu jako svobodu velkých duší, a skrze něj této svobodě hrozí nebezpečí.

 

» 99. «

Schopenhauerovi stoupenci. – Život má oprávnění a je v právu sám před sebou: – tento život, jenž na každého z nás volá: „Buď mužem a nenásleduj mne, – nýbrž sebe! Nýbrž sebe!“ Také náš život ať si před námi samými uchová své oprávnění! I my ať vyrůstáme a rozkvétáme ze sebe samých svobodně a beze strachu, v nevinné sebedůvěře!

 

„...že vášeň je lepší než stoicismus a pokrytectví, že být čestný, dokonce i ve zlu, je lepší než ztratit sebe sama v tradiční mravnosti, že svobodný člověk může být jak dobrý, tak zlý, že však nesvobodný člověk je hanbou přírody a nedostane se mu žádné nebeské ani pozemské útěchy; konečně že každý, kdo chce být svobodný, se musí osvobodit sám a že svoboda nikomu nepadne do klína jako zázračný dar.“ (Richard Wagner in Bayreuth, s. 94.)

 

» 106. «

Hudba jako přímluvkyně. – Strom potřebuje bouře, pochyby, červy, zlobu, aby projevil druh a sílu svého klíčku; ať se třeba zlomí, není-li dost silný!

 

„Ale já v tvou věc věřím a pokládám ji za tak silnou, že řeknu vše, co proti ní mám ještě na srdci.“

 

» 107. «

Naše poslední vděčnost k umění. – Musíme se tu a tam radovat ze své pošetilosti, abychom se mohli nadále radovat ze své moudrosti!

 

 

KNIHA TŘETÍ

»«

» 108. «

Nové boje. – Po Buddhově smrti ještě po staletí ukazovali v jedné jeskyni jeho stín,[3] – strašlivý, příšerný stín. Bůh je mrtev: ale jak je mezi lidmi zvykem, budou snad ještě po tisíciletí existovat jeskyně, kde bude ukazován jeho stín. – A my – my musíme zvítězit ještě i nad jeho stínem!

 

» 109. «

Střezme se! – Střezme se dokonce i víry, že vesmír je stroj; určitě není zkonstruován pro nějaký cíl, označením „stroj“ mu prokazujeme příliš velkou čest.

 

Celkovým charakterem světa je naproti tomu věčný chaos, nikoli ve smyslu chybějící nutnosti, nýbrž chybějícího řádu, členění, formy, krásy, moudrosti, a jak se všechny ty naše estetické lidské představy nazývají.

 

Střezme se říkat, že v přírodě existují zákony. Existují jen nutnosti: není tu nikdo, kdo rozkazuje, nikdo, kdo poslouchá, nikdo, kdo přestupuje.

 

Kdy už přírodu boha zcela zbavíme! Kdy už budeme smět začít pomocí čisté, nově nalezené, nově vykoupené přírody činit nás lidi přirozenějšími!

 

 » 147. «

Otázka a odpověď. – Co teď přejímají domorodé kmeny od Evropanů nejdříve? Kořalku a křesťanství, evropská narkotika. – A na co nejrychleji hynou? – Na evropská narkotika.

 

» 149. «

Nezdar reformací. – Pokaždé, když se nezdaří reformace celého národa a když hlavu pozvedají jen sekty, lze usuzovat, že národ je už v sobě velmi rozrůzněný a začíná se odpoutávat od hrubých stádních instinktů a od mravnosti mravu: to je významný stav nezakotvenosti, jejž jsme si navykli hanět jako úpadek mravů a zkaženost: a on zatím ohlašuje dozrávání vajíčka a brzké puknutí skořápky.

 

Kde se panuje, tam existují masy: kde jsou masy, tam existuje potřeba otroctví. Kde existuje otroctví, tam je jen málo individuí, a ta mají proti sobě stádní instinkty i svědomí.

 

» 151. «

O původu náboženství. – Co v dávných dobách vedlo vůbec k předpokladu „jiného světa“, nebyl pud a potřeba, nýbrž omyl při výkladu určitých přírodních procesů, rozpaky intelektu.

 

» 166. «

Neustále ve své společnosti. – Vše, co je mého druhu, v přírodě i dějinách, ke mně hovoří, pohání mě kupředu, utěšuje –: to druhé neslyším, nebo ihned zapomínám. Jsem stále jen ve své společnosti.

 

» 167. «

Misantropie a láska. – Že je člověk syt lidí, říká jen tehdy, když je nemůže strávit, a přece jich má ještě plný žaludek. Misantropie je následek příliš žádostivé lásky k lidem a jejich „žraní“, – kdo ti však kázal polykat lidi jako ústřice, můj princi Hamlete?

 

» 171. «

Sláva. – Když vděčnost mnohých vůči jednomu odhodí veškerý stud, pak vzniká sláva.

 

» 173. «

Hluboký být a hluboký se zdát. – Kdo ví, že je hluboký, usiluje o jasnost; kdo se chce davu zdát hluboký, usiluje o temnost. Neboť dav má za hluboké vše, čeho dna nemůže dohlédnout: je tak bázlivý a tak nerad vstupuje do vody.

 

» 174. «

Stranou. – Parlamentarismus, to znamená veřejné povolení volit mezi pěti základními politickými názory, se vlichocuje onomu množství lidí, kteří se rádi jeví jako samostatní a individuální a rádi by za své názory bojovali. Nakonec je však lhostejné, zda je stádu nařízen jeden názor, nebo zda je jich povoleno pět. – Kdo se od pěti veřejných názorů odchýlí a postaví se stranou, má proti sobě vždycky celé stádo.

 

» 184. «

Justice. – Raději se nechat okrást, než mít kolem sebe strašáky – to je můj vkus. A za všech okolností je to věc vkusu – a nic víc!

 

» 186. «

Špatné svědomí. – Vše, co teď koná, je spořádané a řádné – a přece má přitom špatné svědomí. Neboť jeho úkolem je mimořádné.

 

» 195. «

K smíchu! – Pohleďte! Jen pohleďte! On prchá před lidmi –: a oni utíkají za ním, protože běží před nimi, – natolik jsou stádem!

 

» 220. «

Oběť. – O oběti a obětování smýšlejí obětní zvířata jinak než diváci: ale nikdy jim nebylo dáno slovo.

 

» 224. «

Kritika zvířat. – Obávám se, že zvířata vidí člověka jako bytost sobě rovnou, která nanejvýš nebezpečným způsobem ztratila zdravý zvířecí rozum, – jako potřeštěné zvíře, jako smějící se zvíře, jako plačící zvíře, jako nešťastné zvíře.

 

» 232. «

Snění. – Člověk buď nesní vůbec, anebo zajímavě. – Musíme se učit také tak bdít: – buď vůbec ne, anebo zajímavě.

 

» 239. «

Zasmušilec. – Stačí jediný zasmušilý člověk, aby v celém domě způsobil trvalou rozladěnost a pochmurné nebe; a jen zázrakem se stává, že tento jeden chybí! – Štěstí není zdaleka tak nakažlivá nemoc, – čím to je?

 

» 252. «

Raději dlužni. – „Raději zůstat dlužni než platit mincí, jež nenese náš obraz!“ – to vyžaduje naše suverenita.

 

» 265. «

Poslední skepse. – Co jsou nakonec lidské pravdy? – Jsou to nevyvratitelné lidské omyly.

 

 

KNIHA ČTVRTÁ

»«

» 283. «

Přípravní lidé. – Tajemství, jak sklidit největší plody a největší požitek z bytí, zní: žít nebezpečně!

 
» 285. «

Excelsior! – „Už nikdy se nebudeš modlit, už nikdy uctívat, už nikdy nespočineš v nekonečné důvěře – zakážeš si zastavit se před poslední moudrostí, poslední dobrotou, poslední mocí a odzbrojit své myšlenky – nemáš žádného trvalého hlídače a přítele pro svých sedmero samot – žiješ bez výhledu na pohoří, jež nese na temeni sníh a v srdci žár – není pro tebe už odplatitele ani oprávce poslední ruky – neexistuje už skrytý rozum v tom, co se děje, není láska v tom, co se ti přihodí – tvému srdci už není otevřeno útočiště, kde může jen nalézat a nemusí už hledat, bráníš se nějakému poslednímu míru, chceš věčný návrat války a míru.“

 

» 294. «

Proti pomlouvačům přírody. – Jsou mi nepříjemní lidé, pro něž se každý přirozený sklon stává okamžitě nemocí, něčím znetvořujícím, ba mrzkým, – to oni nás svedli k domněnce, že lidské sklony a pudy jsou zlé; oni jsou příčinou naší velké nespravedlivosti vůči naší přirozenosti, vůči veškeré přírodě! Je dost lidí, kteří se smějí oddat s půvabem a bez starosti svým pudům: ale nečiní tak, ze strachu z oné domnělé „zlé podstaty“ přírody! Proto došlo k tomu, že lze mezi lidmi nalézt jen málo vznešenosti: její známkou vždy bude nemít strach ze sebe, neočekávat od sebe nic mrzkého, bez váhání se rozlétnout, kam nás to pohání – nás svobodně zrozené ptáky! Ať přijdeme kamkoli, vždy kolem nás bude svobodně a slunečně.

 

» 311. «

Lomené světlo. – Tak málo se k vám hodím a mám tolik pravdy na své straně.

 

» 315. «

O poslední hodince. – Bouře jsou mým nebezpečím: budu mít svou bouři, která mě zahubí, jako zahubila Olivera Cromwella[4] jeho bouře? Nebo uhasnu jako světlo, které nesfoukne až vítr, nýbrž které je sebou samým unaveno a přesyceno – vyhaslé světlo? Nebo konečně: sfouknu sám sebe, abych nevyhasl? –

 

» 325. «

Co patří k velikosti. – Kdo by mohl docílit něčeho velkého, aniž by v sobě cítil sílu a vůli působit velkou bolest? Umět trpět je to nejmenší: v tom dosáhnou často mistrovství i slabé ženy a dokonce otroci. Ale nezahynout vnitřní nouzí a nejistotou, když působíme velké utrpení a slyšíme křik tohoto utrpení – to je velké, to patří k velikosti.

 

» 326. «

Lékaři duší a bolest. – Co všechno kazatelé morálky vyfantazírovali o vnitřní „bídě“ zlých lidí! Co nám jen nalhali o neštěstí vášnivých lidí! – ano, lhaní je tu tím pravým slovem: velmi dobře věděli o překypujícím štěstí takových lidí, ale zcela je zamlčeli, protože bylo popřením jejich teorie, podle níž veškeré štěstí vzniká teprve zničením vášně a zmlknutím vůle!

Nedaří se nám přece natolik špatně, aby se nám muselo dařit špatně stoickým způsobem!

 

» 328. «

Škodit hlouposti. – „Vaše bezmyšlenkovitost a hloupost, vaše žití podle pravidel, vaše přejímání názoru souseda je důvodem, proč tak zřídka dosáhnete štěstí – my, myslitelé, jsme jakožto myslitelé nejšťastnější.“

 

» 329. «

Volný čas a zahálka. – Kdysi tomu bylo naopak: špatné svědomí provázelo práci. Člověk z dobrého rodu skrýval svou práci, nutila-li ho k ní nouze. Otrok pracoval tížen pocitem, že dělá cosi opovrženíhodného: – „dělání“ samo bylo čímsi opovrženíhodným.

 

» 335. «

Ať žije fyzika! – Výrok „poznej sám sebe!“[5] je, z úst boha a na adresu lidí, bezmála zlomyslnost.

 

„Bezpodmínečnost“ pocitu „tak jako já, musí v té věci soudit každý“? Obdivuj v té věci spíš své sobectví! A zaslepení, malichernost a nenáročnost svého sobectví! Je totiž sobectví pociťovat svůj soud jako všeobecný zákon; a je to zaslepené, malicherné a nenáročné sobectví, neboť prozrazuje, že jsi ještě neodhalil sám sebe, nevytvořil sám sobě žádný vlastní, nejvlastnější ideál: – ten by totiž nikdy nemohl být ideálem někoho jiného, natož pak všech, všech!

 

Omezme se tedy na očištění svých mínění a hodnocení a na vytvoření nových vlastních desek hodnot: – nad „morální hodnotou svého jednání“ však už nehloubejme! Ano, přátelé! Je už na čase s odporem odmítnout veškeré morální žvanění jedněch o druhých! Vykonávat morální soud by se mělo příčit našemu vkusu! Přenechme toto žvanění a tento špatný vkus těm, kteří nemají na práci nic než vléci minulost ještě kousek dál časem a kteří sami nikdy nejsou přítomností, – těm mnohým tedy, té naprosté většině! My se však chceme stát těmi, jimiž jsme, – novými, jedinečnými, nesrovnatelnými, kteří si sami stanoví zákon, a sami sebe tvoří!

 

» 338. «

Vůle k utrpení a soucitní lidé. – Stezka k vlastním nebesům vede vždy rozkoší vlastních pekel.

 

Žij v skrytu,[6] abys mohl žít sobě! Žij v nevědomosti o tom, co se tvému věku zdá nejdůležitější! Vlož mezi sebe a dnešek kůži alespoň tří staletí! A pokřik dneška, hluk válek a revolucí, nechť ti zní jako šepot!

 

» 339. «

Vita femina. – Svět je pln krásných věcí, a přece je chudý, velice chudý na krásné okamžiky a na odhalení těchto věcí. Ale možná je právě v tom nejsilnější kouzlo života: spočívá na něm zlatem protkaný závoj krásných možností, mnohoslibný, vzdorný, ostýchavý, výsměšný, soucitný, svůdný. Ano, život je žena!

 

 

KNIHA PÁTÁ

»«

» 345. «

Morálka jako problém. – Nedostatek osobitosti se nám mstí všude; oslabená, řídká, vyhaslá, sebe sama popírající a zapírající osobnost se už nehodí k žádné dobré věci, – ze všeho nejméně pak k filosofii. „Nesobeckost“ nemá cenu v nebi ani na zemi.

 

» 346. «

Náš otazník. – Jsme zakaleni v názoru, a v něm chladní a tvrdí, že dění světa veskrze není božské, ba dokonce ani podle lidské míry rozumné, milosrdné nebo spravedlivé: my víme, že svět, v němž žijeme, je nebožský, nemorální, „nelidský“, – příliš dlouho jsme si jej vykládali falešně a lživě, avšak podle přání a vůle naší úcty, to jest podle jisté potřeby. Neboť člověk je zvíře uctívající!

 

» 347. «

Věřící a jejich potřeba víry. – Kolik kdo potřebuje víry, aby prospíval, kolik čehosi „pevného“, co nechce vidět rozkolísané, protože se toho drží, – je ukazatelem jeho síly (nebo, přesněji řečeno, jeho slabosti).

 

» 349. «

Ještě jednou původ učenců. – V přírodě nepanuje nouzový stav, nýbrž přebytek, plýtvání, dokonce až do nesmyslných rozměrů. Boj o přežití je jen výjimka, dočasná restrikce životní vůle; velký i malý boj se všude točí kolem převahy, kolem růstu a rozšiřování, kolem moci, v souladu s vůlí k moci, která je právě vůlí života.

 

» 352. «

V čem je morálka stěží postradatelná. – Jako krotká zvěř poskytujeme zahanbující pohled a potřebujeme morální převlek, – „niterný člověk“ v Evropě není ani zdaleka dost zlý, aby se tak mohl „nechat vidět“ (aby tím byl krásný –). Evropan se převléká do morálky, protože se stal nemocným, neduživým, zmrzačeným zvířetem, které má dobré důvody být „krotké“, jelikož je jakýmsi nedochůdčetem, něčím polovičním, slabým, neohrabaným...

 

» 354. «

O „géniu druhu“. – Vědomí je vlastně jen spojovací síť mezi člověkem a člověkem, – jen jako taková síť se muselo vyvinout: poustevnický a divý člověk by je nepotřeboval.

 

» 360. «

Dva druhy příčin, jež bývají zaměňovány. – Neslouží „cíl“ či „účel“ až příliš často jako zkrášlující záminka, dodatečné sebezaslepení ješitnosti, která si nechce přiznat, že loď sleduje proud, v němž se náhodou octla? Že „chce“ tam, protože tam – musí? Že má zajisté směr, ale vůbec nemá – kormidelníka?

 

» 366. «

Nad učenou knihou. – Každé řemeslo křiví. Pohleďme jen na své přátele z mládí, kteří už ovládli svou vědu: ach, nastal vždy také pravý opak! Oni sami jsou jí teď navždy ovládáni a posedlí! Vrostlí do svého kouta, zmáčknuti k nepoznání, nesvobodní, připraveni o svou rovnováhu, vyhublí a hranatí všude, jen na jediném místě nevšedně kulatí, – člověk je pohnut a mlčí, když se s nimi takto shledá. Každé řemeslo, dokonce i tehdy, má-li zlaté dno, má nad sebou rovněž olověný strop, který víc a víc tlačí na duši, až je podivně zkřivená a zkroucená.

 

Každý druh mistrovství se na zemi draze platí a možná se tu platí příliš draze všechno; člověk je mužem svého oboru za cenu, že je i obětí svého oboru.

 

» 367. «

Co je třeba u uměleckých děl rozlišovat nejdříve. – Pro zbožného ještě neexistuje žádná samota, – k tomuto vynálezu jsme dospěli teprve my, my bezbožní.

 

» 368. «

Promluva cynikova. – Do divadla si nikdo nepřináší nejjemnější smysly svého umění, ani umělec, který pro divadlo pracuje: tady jsme lidem, publikem, stádem, ženou, farizejem, hlasujícím dobytkem, demokratem, bližním, spolučlověkem, tady podléhá ještě i nejosobnější svědomí nivelizujícímu kouzlu „velkého počtu“, tady působí hloupost jako nakažlivá neřest, tady vládne „soused“, tady se stáváme sousedy...

 

» 370. «

Co je romantika? – Na každé umění, na každou filosofii lze hledět jako na léčivé a pomocné prostředky ve službách rostoucího, zápasícího života: vždy předpokládají utrpení a trpící. Avšak existují dva druhy trpících, jednak ti, kdo trpí přemírou života, kdo vyžadují dionýské umění a rovněž tragické nazírání a poznání života, – a potom ti, kdo trpí chudobou života, kdo v umění a poznání hledají klid, ticho, nepohnuté moře, vykoupení od sebe sama, nebo na druhé straně opojení, křeč, otupení, šílenství.

 

Kdo překypuje plností života, dionýský bůh a člověk, může si dovolit nejen pohled na vše strašlivé a problematické, nýbrž i strašlivý čin a jakýkoli luxus zkázy, rozkladu, záporu; zlé, nesmyslné a ošklivé se u něho jeví jako přípustné, v důsledku přemíry tvořivých, oplodňujících sil, které jsou s to proměnit každou poušť v bující, úrodnou zemi. Naopak člověk nejvíce trpící a život postrádající by nejvíce potřeboval mír, pokoj, dobrotu, v myšlení i v jednání, pokud možná boha, který by byl ve vlastním smyslu bohem nemocných, „spasitelem“; a také logiku, pojmovou srozumitelnost bytí – neboť logika uklidňuje, dodává důvěry –, zkrátka jakousi teplou, před strachem chránící malost a sevřenost v optimistických horizontech.

 

» 373. «

„Věda“ jako předsudek. – Svět, který má mít svůj ekvivalent a svou míru v lidském myšlení, v lidských hodnotových pojmech, „svět pravdy“, do nějž by člověk nakonec dokázal proniknout svým malým neohrabaným lidským rozumem – jakže? chceme si opravdu nechat takto ponížit bytí na počtářské cvičení zápecních matematiků?

 

» 377. «

My bez domova. – Člověk musí být zatížen galskou přemírou erotické vzrušivosti a zamilované netrpělivosti, aby se mohl upřímně blížit s milostným zápalem dokonce i lidstvu... Lidstvu! Existovala kdy škaredější stařena? (– leda že snad „pravda“: otázka pro filosofy). Ne, my lidstvo nemilujeme.

 

» 379. «

Bláznovo intermezzo. – Jsme umělci v pohrdání; nám každý styk s lidmi působí lehké mrazení; se vší svou mírností, trpělivostí, laskavostí, zdvořilostí nedokážeme přesvědčit svůj nos, aby zanechal předsudku, který má proti blízkosti člověka; milujeme přírodu, čím méně je lidská, a umění, když je útěkem umělce před člověkem nebo výsměchem umělce člověku nebo výsměchem umělce sobě samému...

PÍSNĚ PRINCE PSANCE

»«

         Goethovi.

          Nepomíjivé –

         je jen tvůj mam!

         Bůh, božstvo lstivé –

         básnický klam...

 

   Rimus remedium, aneb Jak se utěšují nemocní básníci.

          „Je bez srdce svět celý

         a to mu za zlé mít je hloupý zvyk!“

 

   Mistrál.Taneční píseň.

          Komu tanec s větrem nejde,

         kdo se bez pout neobejde,

         uvázaný, sešlý kmet,

připomíná míliusy,

svatoušky a ctnostné husy,

pryč z našeho ráje hned!

 

Zviřme veškerý prach z ulic,

chorým do nosu a do plic,

pryč s tou líhní nemocí!

Ať se pobřeží už vzbudí,

dost už nedomrlých hrudí,

očí plných bezmoci!

 

 

POZNÁMKY: