Jdi na obsah Jdi na menu
 


Josef Ladislav Procházka: Chaos na Zemi - 2.

28. 2. 2011

 

Člověk – netvor.

 

Kobylka ubohá!

Dře – až je chromá!

A patřte – u boha –

– co teď z toho má! –

 

Upadla sesláblá! –

Bič mlátí – ostrý –

      bezcitného ďábla –

do – živé kostry... –!

 

Nestačí rameno! –

      Tak do ní – kopne! –

      „Ty lidské plemeno!

      Čeho jsi – schopné!“ –

 

*

 

Hračka ubohá.

 

Dnes ještě milá kozička

malého baví Pepíčka

a bujný mlsá pažit...

 

Zítra – smrt děsnou zakusí! –

      Stáhnou ji – řežou na kusy! –

      Péct budou – vařit – smažit...! –

 

*

 

Zklamaná důvěra.

 

Chocholatá slepička

snáší denně vajíčka...

Proto selka ji má ráda...

 

Slepička k ní – důvěrná –

očka obrací černá;

      nezná co to: černá zráda...!

 

Slepička však sestárla; –!

      Vejce klásti přestala!

      Selka víc ji vidět nechce! –

 

      Zařízne ji – vypaří –

      vykuchá a – uvaří –

      klidně sní ji ve polévce...! –

 

*

 

Jidášská láska.

 

Jdi, maličká, jdi!

Tak sedlák kravku hladí!

Lichotí jí – poplácává!

 

      Zatím jde jí – o hlavu! –

Sedlák ji na popravu

řezníkovi zaprodává...!

 

*

 

Před popravou.

 

Vepřík větří v úkrytu:

sekera již – necky tu!

Sedlák – děti – čeleď již se trousí!

 

I kat – řezník – je tu už!

Na vepře si břitký nůž,

      ti druzí pak si naň zuby – brousí...!

 

*

 

V pešťské ústřední porážce.

 

Seznav, kterak košeráci

oběti své vraždí,

tu talmud svou reputaci

ztratil u mne na vždy...!

 

Kdo schopen tak děsné muky,

ten schopen je všeho!

Člověk padnout mu do ruky,

      zaříz’ by i – jeho!

 

*

 

Vivisekce.

 

Trápit nevinného tvora

když jsem viděl professora –:

Jak spjal oběť – jako Krista – – –!

      Ku katanství jak se chystá –!

 

      Nožem jak označil řez! –

      Za živa pak páral břicho – ...!

Děsným řevem hrůzné ticho

trýzněný jak přerval pes –!

 

      Tu – ač nejsem žádným rváčem –

měl jsem chuť dát sám mu lekci:

Provésti tu „vivisekci“

na surovci – karabáčem!

 

*

 

Pes – přítel!

 

Vytýkají mi, že mám psíka rád,

      že to můj takřka kamarád –!

      Hledej si ale druha dnes! –

 

Člověk, ten zlobou sálá jen! –

      Mstivý je – lstivý – bezciten! –

      Tuť milejší mi – věrný pes!

 

 

IV.

LIDSKÝ ZEMĚPLAZ.

 

Život – švindl.

 

Lidstvo kazí se překotem

a stává se „ksindlem“!

Život nebude životem! –

Život bude – švindlem! –

 

*

 

Pěkné to boží obrazy!

 

V století jsme vděkuprázdném!

Noviny čtu! – S odporem –!

      Jeden vrahem, – druhý bláznem –

každý třetí – netvorem! –

 

*

 

Žido-sociála, pomocnice ku porodu.

 

Bába pospíchá...! Co asi

v „nadějný“ přišlo stav? –

Lidstvo se brzy – „oprasí“!

      „Čuňat“ – porodí dav...!

 

 

V.

DOMÝŠLIVÍ ČERVI.

 

Nejvýš žádoucno!

 

Elektřinu zavádějí

již i také do ulic!

Tím se ale málo změní!

 

Elektrické osvětlení

kdyby zavedli raději

do těch lidských – mozkovic!

 

*

 

Učitelé lidstva.

 

Ty chlubné lidstvo! – Jdi se schovat!

Přírodu dnes chceš kantorovat?

Pravdě průchod! Tak čestnost velí!

Kdo že ti byli učiteli?

      Od žab učil se člověk plovat –!

      Co dobré máme, máme – z „hovad“ –!

      bez nich bychom nic – nevěděli!

 

*

 

K obrazu božímu!

 

Bohurovné člověčenstvo

chorý duch jen vypěstoval!

V kořalně – hle – společenstvo:

      Ten smilnil – ten olupoval,

      třetí chřtán zas proplachoval...!

      Za takové příbuzenstvo

tvůrce by se poděkoval!

 

*

 

I – jen ať se nestydí za příbuzné!

 

Člověk – „pán přírody“ –

na opici hledí s patra

      V ní „zvíře“ vidí! –

      Za zpět zůstavšího – bratra

proč pak se – stydí?

 

*

 

Žádný rozdíl v tvorstvu!

 

Nechápu tu lidskou naci[1]

      proč tak vysoko se cení –

Vždyť jsou to jen – oblečení

a – mluvící – opičáci!

 

*

 

Povážlivé tvrzení.

 

Duše-li věčnou,

      dosud nikdo neví! –

Věcí skutečnou

      bláznů jsou však zjevy! –

 

Toť důvod nemalý –

věčnost jenž ruší! –

Co by tam dělali

      s bláznivou duší? –

 

*

 

Výzva.

 

Lotrů a zmijí

      těch se nebojím...!

Ať syčí – vyjí – –!

      Volám k obojím!

 

Ať haní – tupí

zrádná kritika!

Nechť – hnisu kupy

hází; – vytýká...!

 

Jsem pravdy vědom!

      Budu bez hlesu – ! –

Spřež – skopnu jenom...!

      Neřád – setřesu...! –

 

 

VI.

„RÁJ“ BUDOUCNA.

 

PŘÍŠTÍM STOLETÍM!

 

Vím – dobo – jaká jsi!

Nápis tvůj hlásá:

„Výtečné klobásy

      z lidského masa...!“

 

Budoucna „ráj“.

 

Zrak můj jasně do budoucna vidí!

Neshlédá tam žádné více lidi!

Zří tam jen netvory dvounohé,

      neznající morálky ni, nace... –

      uvyklé jen o kus chleba rvát se

a hájiti – žití ubohé...!

 

*

 

Lidstvo po staletích.

 

Sta let dlím již na věčnosti!

Touhou hořím – zvědavostí:

„Dole s lidmi – jak je s těmi?“

V nebes klenbě spatřím otvor...! –

Dychtivě pohlédnu k Zemi... –

      Úžasem zůstanu němý:

Plno šelem...! – Plno potvor...!

 

*

 

Lidstvo až – dohýří!

(Poslední dnové lidstva.)

 

Ne hlady lidé vyhynou! –

Lidé zhynou vlastní vinou!

Lid bude zmírat bezdětek –

a co zbude – bude – zmetek!

 

*

 

Lidstvo budoucna nebude mít pět

smyslů.

 

Čtyry smysly v budoucnosti

člověk bude mít:

Zrak – sluch – čich – hmat a – pak dosti!

Scházet bude – cit! –

 

*

 

Nezdařený výlet do vesmíru.

 

Lidstvo – hnáno elektřinou –

na hvězdu chce opět jinou...!

      Přírodě se – bohu, rouhá! –

Cesta nebude však – dlouhá!

Hlas nebes jen zahřmí: „Ouha!“

      Slétne stroj i s – chamradinou...!

      Z „polobohů“ – směs je pouhá – –!

      Elektřina z „kaše“ čouhá! –

      Tak bude, až – věky minou! –

 

*

 

Co čeká lidstvo?

 

Nechtěl bych žít doby příští

na té Zemi – mrchovišti!

Zem’ jedním bude hřbitovem!

      Umrlčinou bude cítit!

Prašerední budou tvoři,

jež dnes ještě lidmi zovem!

Druh druha se bude štítit,

kostmi budou chrastit – „svítit“ –

      bezzubí, bezvlasí, choří

trpaslíci bez pohlaví...!

      Odporní hladovci draví!

      Za živa hnijící davy!

      dávící se v mrtvol moři...!

 

*

 

Lidé – země cizopas!

 

Kdež jsou ty časy,

kdy Zemi husté kryly vlasy,

      mohútný a bujný les!

Jak sestárla! Chudák dnes

hlavu věsí, vždyť se těší

veliké již místy pleši –

skoro všechen vlas jí slez’! –

Občas kýchne! Mocná ústa

rozevrou se, láva hustá

vychrlí se z mocných plic...

      a smrduté plyvá plyny,

bude mít as souchotiny,

      podle známých definic!

A jak již je zanedbaná!

– znečištěná, rozdrápaná!

      Hmyzu na ní přesila...!

Krev jí ssají milliony!

Ryje v ní a skáče po ní

lidská veš – jak kobyla!

Drbe ve vzdušném se rouše!

Když havěť příliš kouše,

odpovídá bručením...

Jež zní ale jak sta hromů – –

      otřásá svou koží k tomu,

zvem’ to – země-třesením...!

Jestli jednou dopálí se!

      Štípat-li se nedá více!

      Přichystá se k odvetě!

      Začne mačkat ten hmyz drzý!

To bude pak pláče, slzí

a poprasku po světě!

Mrzuta je též již k stáří!

Zřím zlověstné chmůry v tváři,

      čtu v nich jako v slabikáři:

„Běda lidstvu, – osvětě!“

 

KONEC

 

<<< 1. část

 

Odkaz na celé toto dílo:

Josef Ladislav Procházka: Chaos na Zemi.

 

 

POZNÁMKA:

[1] nace – cháska, sebranka, banda, pakáž... – pozn. Mis.