Misantropova knihovna

O HNĚVU

Parrhesiastés – „Svobodně mluvící“.

Řekl Sókratés otrokovi: „Pocítil bys mou ruku, kdybych nebyl rozhněván.“

Někdy je nejlepším druhem milosrdenství zabít.

Jak říká Zénón, i v duši mudrce zůstává jizva, i když se rána zacelila.

„Ať mě nenávidí, jen když se mě bojí.“ – tento verš z Acciova Atrea citoval podle Suetonia s oblibou Caligula.

Hannibal prý jednou při pohledu na příkop plný lidské krve řekl: „To je krásná podívaná!“

            Nač se však pouštět do jednotlivostí? Až uvidíš přecpané fórum, shromaždiště plné lidí všeho druhu, kteří se tam seběhli, a cirkus, v němž se ukazuje většina národa, uvědom si, že na těch místech je tolik neřestí, kolik je tam lidí.

            Mezi všemi těmi, které vidíš v tóze, není žádný mír; jednoho svede nepatrný zisk k zničení druhého; každý chce vydělat na škodě druhého; šťastného nenávidí, nešťastným pohrdají; špatně snášejí většího; stávají se nesnesitelní pro menší; jsou podněcováni protichůdnými touhami; usilují o zničení všeho pro bezvýznamnou rozkoš nebo kořist. Život se podobá životu ve škole gladiátorů, kteří s týmiž lidmi žijí v pospolitosti a zároveň s nimi zápasí. Je to společenství divé zvěře, až na to, že šelmy jsou k sobě mírné a nekoušou sobě podobné, kdežto lidé se rvou mezi sebou až do nasycení. Jen tím se liší od němých zvířat, že zvířata jsou krotká vůči těm, kteří je krmí, kdežto vzteklost lidí požírá ty, kteří je živili.

            Mudrc se nikdy nepřestane hněvat, když jednou začne. Vše je plné zločinů a neřestí; je pácháno víc zla, než lze vyléčit trestáním; probíhá obrovský zápas ničemnosti o to, kdo bude větší ničema; touha po páchání hanebností je den ode dne větší, byl vypuzen ohled na to, co je lepší a spravedlivější, bezuzdnost se žene, kamkoli se jí zachce, a zločiny už nejsou tajné: vystavují se zrakům všech, ničemnost byla vypuštěna na veřejnost a tak zesílila, že nevinnost není jen vzácná, ale takřka neexistuje. Jsou to snad pouze jednotlivci nebo malé skupinky, kdo porušují zákon? Na všech stranách povstávají jako na dané znamení, aby smísili dovolené a nedovolené:

            tchán před zetěm, před hostitelem není bezpečný host;

            i bratrská láska je vzácná; manželce hrozí muž a ona zas

            manželi zhoubou, ukrutné macechy mísí své smrtelné jedy

            a syn se předčasně pídí, co roků má otec mu naživu zůstat.[1]

A to je jen nepatrná část zločinů! Onen básník nepopsal vojenské tábory stojící proti sobě, ačkoli by měly být na jedné straně, nepopsal případy, kdy otcové a synové složili protichůdné přísahy, nepopsal plamen, jímž ruka občana zažehla stát, a oddíly k boji připravených jezdců, kteří stále jezdí kolem dokola a hledají skrýše proskribovaných, nepopsal otrávené studny, morovou nákazu rozšířenou lidskou rukou, příkopy vykopané kolem obležených rodičů, plné žaláře, požáry spalující celá města, zhoubná panování, tajné rady směřující ke zničení království i republik, činy považované za slavné, které jsou ve skutečnosti zločiny, a měly by být potlačeny, únosy a smilstva, a dokonce i samotná ústa patřící mezi nástroje zhýralosti. Přidej k tomu věrolomnost celých národů, nedodržování smluv, vše, co nemohlo klást odpor, odvedené jako kořist silnějšího, podvody, krádeže, lsti, lži, věci, na které by nestačil trojnásobný počet soudních dvorů.

            Chceš-li, aby se mudrc hněval tolik, kolik vyžaduje nedůstojnost zločinů, nesměl by se jen hněvat, ale musel by zešílet.

Horkým hlavám je třeba odepřít víno, o němž Platón soudí, že je nesmíme dávat dětem.

Duch nesmí být podřizován ničemu nízkému, ničemu otrockému, nikdy nesmí pociťovat potřebu pokorně o něco prosit a nikdy mu nesmí prospět, že takto prosil.

Vypravuje se, že když Mindyridés ze Sybaridy viděl, jak někdo kope a zvedá motyku do výšky, naříkal si, že je unaven, a zakázal tomu dělníkovi vykonávat onu práci v jeho přítomnosti.

„Neprovinil jsem se.“ „Nic jsem neudělal.“

Ne, ty jen nic nepřiznáváš!

Je to žena: mýlí se.

Ten, kdo se dopustil křivdy, je dobrý člověk? Nevěř. Špatný? Nediv se.

Každý v sobě má královského ducha, takže chce, aby sám měl absolutní volnost jednání, avšak vůči sobě ji odmítá. Proto nás rozhněvá domýšlivost nebo neznalost věcí. Avšak co je divného na tom, že špatní lidé konají špatné skutky? Co je zvláštního na tom, jestliže nepřítel škodí, přítel ubližuje, syn se dostane na šikmou plochu a otrok udělá nějakou chybu? Fabius říkal, že nejhanebnější výmluvou pro velitele je: „S tím jsem nepočítal.“ Já si myslím, že je nejhanebnější pro každého člověka. Počítej se vším, čekej všechno, i v dobré povaze je přimíseno něco drsnějšího. Lidská přirozenost přivádí na svět duše úskočné.

Má-li být trestán každý, jehož povaha je zvrácená a špatná, trest nevynechá nikoho.

Nejurážlivějším druhem msty je neuznat za hodného msty. Velký a ušlechtilý je ten, kdo po způsobu velkých zvířat poslouchá štěkání psíků, a nedbá na ně.

Obhájce hněvu Aristotelés zakazuje jej odstranit. Tvrdí, že je to ostruha ctnosti, a že bude-li odstraněn, duch bude bezbranný, líný a neschopný velkých činů.

Caelius nesnesl stálé přisvědčování a zvolal: „Řekni něco proti mně, abychom byli dva!“

Pýthagorás uklidňoval duševní zmatky hrou na lyru.

Sókratés prý jednou dostal políček a řekl pouze: „Je nepříjemné, že lidé nevědí, kdy by měli vyjít na ulici s přilbou na hlavě.“

O athénském tyranu Peisistratovi[2] se vypravuje, že když jeho opilý spoluhodovník hodně mluvil o jeho krutosti a někteří z přítomných chtěli za to naň vztáhnout ruku a jeden tyrana popichoval tak, druhý onak, on to klidně snesl a těm, kteří ho dráždili k hněvu, řekl: „Nebudu se na něho hněvat víc, než bych se hněval na toho, kdo by měl zavázané oči a vrazil do mne.“

U Sókrata bylo znamením hněvu, že nechal hlas poklesnout a šetřil slovy. Na tom se poznalo, že bojuje sám se sebou.

Jestliže je duše chorá a svou vinou nešťastná, je jí dovoleno ukončit své neštěstí ukončením sebe samé.

            „Co naříkáš, šílenče? Kamkoli se podíváš, všude je konec tvých běd. Vidíš onen sráz? Tamtudy se sestupuje k svobodě. Vidíš ono moře, onu studnu? Tam na dně sedí svoboda. Vidíš onen zakrslý, uschlý, neplodný strom? Tam visí svoboda. Vidíš svou šíji, své hrdlo, své srdce? Tamtudy lze uniknout otroctví. Ukazuji ti příliš pracné východy, vyžadující mnoho odvahy a námahy? Ptáš se, která je cesta ke svobodě? Je to kterákoli žíla v tvém těle!“[3]

Lýsimachos[4] svého přítele Telesfóra z Rhodu dal zmrzačit a uříznout mu nos a uši a pak ho dlouho krmil v kleci jako nějaké vzácné a nevídané zvíře, když jeho tvář, zdeformovaná a okleštěná, ztratila lidskou podobu; k tomu se přidal hlad a špína a nečistota těla válejícího se ve vlastních výkalech; měl mozoly na kolenou a na rukou, které musil užívat místo nohou, protože klec byla těsná; jeho boky byly samý bolák, jak si je škrábal. Byla to pro ty, kteří se na něho přišli podívat, postava stejně odpuzující jako strašná. Jeho trest z něho učinil přímo obludu a on přišel i o lidský soucit.

Zakopané poklady (lakota totiž znova ukládá pod zem to, co odtamtud k svému neštěstí vynesla).

Zlomyslné výklady slov mají za následek, že mezi přírodní pohromy je započítávána řeč daná člověku.

Hněváš se, že ti otrok, propuštěnec, manželka nebo klient odmlouvali, a pak si stěžuješ, že ze státu zmizela svoboda, kterou jsi zrušil ve svém domě.

O BLAŽENÉM ŽIVOTĚ

Nejvíc oklamou cesty nejvyšlapanější a nejfrekventovanější. Na nic nesmíme dbát víc, než na to, abychom nešli jako ovce za stádem těch, kteří kráčejí před námi – to bychom nemířili tam, kam se má jít, ale kam jdou ostatní. Nic nás neuvrhne do větších potíží, než když se řídíme hlasem davu přesvědčeni, že nejlepší je to, co přijal obecný souhlas lidí, když máme před sebou četné příklady a když náš život neřídí rozum, ale opičení. Odtud ta obrovská spousta lidí, kteří padají jeden přes druhého. Tak jako když se lidé při velkém návalu vzájemně na sebe tlačí, nikdo nepadá, aniž by s sebou strhl druhého, a první jsou zkázou těch, kteří stojí za nimi, něco takového můžeš vidět v životě obecně: nikdo nechybuje jen ke své vlastní škodě, avšak je příčinou a původcem chybování druhých. Je totiž škodlivé družit se k těm, kteří jsou před námi, a vzhledem k tomu, že každý raději věří druhému, než aby sám přemýšlel, nikdy si člověk netvoří vlastní soud o životě, ale omezuje se na víru, a v důsledku toho chyba přecházející z jednoho na druhého námi kymácí a sráží nás do propasti. Příklady druhých nás hubí, a uzdravíme se, jen když se odloučíme od davu.

S lidskými záležitostmi to není zařízeno tak dobře, aby se lepší líbilo většině: dav je důkazem, že bylo zvoleno to nejhorší.

            Hledejme tedy, co je nejlepší, ne co je nejběžnější, hledejme to, co nás uvede ve stav věčné blaženosti, ne co schválil dav, nejhorší vykladač pravdy.

Muž se nesmí nechat zkazit a přemoci vnějšími věcmi, musí se obdivovat jen sobě, musí být tvůrcem svého života.

Jsi-li skutečný muž, hleď s obdivem na ty, kteří se pokusili o něco velkého, i když třeba neuspěli.

„Podlehl, když odvážil se velkého činu.“ – Ovidius, Proměny

Sókratés: „O ničem nejsem víc přesvědčen než o nutnosti neměnit zaměření svého života podle vašich názorů. Klidně si veďte ze všech stran obvyklé řeči: nebudu si myslet, že mě tupíte, ale že fňukáte jako malé děti, když jim něco je.“

FAVETE LINGUIS – zachovejte zbožné ticho.

O KRÁTKOSTI ŽIVOTA

            Není pravda, že máme málo času, ale hodně ho ztrácíme. Byl nám dán dost dlouhý život, který by bohatě stačil na vykonání největších činů, kdyby byl celý dobře využit; když se však rozplyne v rozmařilosti a nedbalosti, když není vynaložen na něco dobrého, tu nakonec pod tlakem krajní nutnosti cítíme, že život přešel a my jsme si ani nevšimli, jak ubíhá. Je tomu tak: nedostáváme krátký život, ale sami si ho zkracujeme, a pokud jde o něj, nejsme chudí, ale marnotratní. Právě tak je v mžiku rozházeno velké, třeba i královské bohatství, když přejde do rukou špatného pána, kdežto když je jmění třeba skrovné odevzdáno moudrému správci, používáním roste, a právě tak je život doširoka otevřen pro toho, kdo s ním dobře hospodaří.

Proč si stěžujeme na přírodu? Ukázala se štědrá. Život je dlouhý, umíš-li jej užívat.

Nikdo nepatří sám sobě, jeden se moří pro druhého. Jeden slouží tomuto, druhý onomu. Žádný sobě samému.

            I kdyby se všichni velcí duchové, kteří se kdy zaskvěli, v tomto shodli, nikdy by se dost nevynadivili této zabedněnosti lidského myšlení: lidé nestrpí, aby se někdo zmocnil jejich hospodářství, a dojde-li k sebemenšímu sporu o mezníky, hned sahají po kamenech a zbraních, avšak dovolují druhým, aby zasahovali do jejich života, dokonce sami přivádějí ty, kteří se pak stanou jeho pány. Nenajde se nikdo, kdo by se chtěl dělit o své peníze, a mezi kolik lidí každý rozdělil svůj život! Jsou skrbličtí při uchovávání dědictví, jakmile však jde o čas, marnotratně plýtvají jediným majetkem, při němž je lakota čestná.

            A tak si vyberme jednoho ze zástupu starců: „Vidíme, že ses dožil krajní hranice lidského věku, tíží tě sto nebo ještě víc let. Nuže, vydej počet ze svého věku. Pověz, kolik ti z toho času odňal věřitel, kolik milenka, kolik král, kolik klient[5], kolik manželské hádky, kolik trestání otroků, kolik pobíhání po městě kvůli společenským povinnostem; přičti k tomu nemoci z těch, které si sami zaviňujeme, přičti také to, co zůstalo ležet bez užitku, a uvidíš, že máš méně roků, než si počítáš. Zopakuj si v duchu, kdy ses držel svého rozhodnutí, kolik dní proběhlo tak, jak sis naplánoval, kdy sis užil sám sebe, kdy ses tvářil přirozeně, kdy zůstal tvůj duch neochvějný, co jsi vykonal za tak dlouhý věk, kolik lidí rozkrádalo tvůj život, aniž jsi cítil, co ztrácíš, kolik času ti odneslo marné hoře, pošetilá radost, nenasytná chtivost, něžné styky, a jak málo ti zbylo z tvého vlastnictví: pochopíš, že umíráš předčasně.“

            Co je tedy příčinou? Žijete, jako byste měli žít věčně, nikdy vám nepřijde na mysl vaše pomíjejícnost, nepozorujete, kolik času už přešlo. Ztrácíte z něho, jako byste brali z plného, jako byste brali z nepřeberného množství, a zatím možná právě ten den, který někomu nebo něčemu dáváte v plen, je váš poslední. Všeho se bojíte jako smrtelní, po všem toužíte jako nesmrtelní. Často slyšíš někoho říkat: „V padesáti letech odejdu do ústraní, od šedesátého roku se přestanu starat o veřejné záležitosti.“ A kdo ti zaručuje delší život? Kdo zaručí, že všechno půjde tak, jak určuješ? Nestydíš se nechat si pro sebe jen zbytky života a ušlechtilému přemýšlení vymezit jen ten čas, který už nebudeš moci na nic použít? Jak pozdě je začínat žít tenkrát, když je nutno skončit! Jak hloupě zapomíná na svou smrtelnost ten, kdo odkládá zdravé plány až na svůj padesátý a šedesátý rok a chce začít žít ve věku, jehož se dožilo jen málo lidí!

            Cicero se nazývá napůl svobodným; avšak mudrc se rozhodně nikdy nesníží k takovému slovu, nikdy nebude napůl svobodný, ale jeho svoboda bude vždy netknutá a úplná; bude volný, svéprávný a vyšší než ostatní.

Žít je to poslední, nač má zaneprázdněný člověk čas, a není nic těžšího než vědět, jak žít.

            Věř mi, vlastností velkého a nad lidské chyby povzneseného muže je nedovolit, aby mu bylo ubráno cokoli z jeho času, a tak je jeho život velmi dlouhý, protože v celém svém rozsahu, ať trval jakkoli dlouho, patřil jen jemu.

            Jsem udiven, když vidím, jak někteří žádají na druhých jejich čas a jak ti, na které se obracejí, jsou ochotní. Jeden i druhý hledí na to, proč je čas žádán, na čas sám se neohlíží žádný z nich, jako by se o nic nežádalo, jako by se nic nedávalo. S věcí, která je ze všeho nejcennější, se zachází jako s hračkou.

            Může být něco hloupějšího než mínění těch, kteří se chlubí svou prozíravostí? Jsou zaměstnáni pracněji, aby mohli žít lépe, vynakládají život na zařízení svého života. Své plány sestavují na dlouhou dobu. Avšak největší ztrátou života je odklad, ten připraví člověka o nejbližší den, ten mu vezme přítomnost slibem budoucnosti. Největší překážkou žití je čekání, které je závislé na zítřku a ztrácí dnešek. Počítáš s tím, co je v rukou Štěstěny, a zahazuješ to, co je v tvých rukou. Kam se díváš? Po čem saháš? Vše, co má přijít, je nejisté: žij ihned!

O PROZŘETELNOSTI

Aby člověk sám sebe poznal, musí se vyzkoušet: nikdo se nepřesvědčil o tom, co zmůže, jestliže nepodrobil své síly zkoušce.

To, po čem dav touží a čeho se bojí, není ani dobro, ani zlo. Ukáže se však, že to je dobrem, jen když to prozřetelnost přidělí dobrým mužům, a zlem, jen když to způsobí špatným.

Chodit bezpečnou cestou je znakem člověka nízkého a líného, ctnost kráčí po vrcholcích.

Pohrdejte bolestí: buď zmizí ona, nebo zmizíte vy. Jen dávejte pozor a uvidíte, jak krátká a jak pohodlná je cesta vedoucí ke svobodě.

O STÁLOSTI MUDRCE

Mudrc snáší vše tak jako chlad zimy a drsnost podnebí, jako horečky a choroby a ostatní, k čemu dochází působením náhody, a o žádném člověku nemá tak dobré mínění, aby si o něm myslel, že něco učinil veden rozumem, protože jen mudrc má rozum. Všichni ostatní lidé neznají jednání založené na rozumové úvaze, jen lsti a nástrahy a nekontrolovaná hnutí mysli, což mudrc zahrnuje do oblasti náhodného.

Mudrc ví, že všichni ti lidé, kteří si vykračují v tógách nebo v nachovém oděvu a na pohled kypí zdravím, jsou zdraví jen zdánlivě, a dívá se na ně jako na nemocné, kteří se nedovedou ovládat.

Na mudrce nezapůsobí ničí urážky, neboť i když se všichni lidé mezi sebou liší, on je přesto všechny považuje za stejné, protože jsou stejně hloupí.

Někteří jsou takoví blázni, že věří, že je může urazit i žena. Co záleží na tom, o koho jde, kolik má nosičů nosítek, kolik zlata tíží její uši, jak široké je křeslo, na němž sedí! Stejně je to tvor nerozumný, pudový, oddávající se vášním, ledaže se jí dostalo hodně znalostí a vyššího vzdělání.

O DUŠEVNÍM KLIDU

            V literárním snažení myslím, že je lepší dívat se na myšlenky a mluvit kvůli nim jen proto, abychom je vyjádřili, že je třeba podřídit formu myšlenkám, aby je řeč bez námahy sledovala tam, kam ji povedou. K čemu je dobré skládat díla mající přetrvat věky? Nač chtít dokázat, aby potomci nezapomněli tvé jméno? Narodil ses pro smrt: s tichým pohřbem[6] je spojeno méně potíží. Piš proto, abys získal čas, piš nestrojeným stylem pro svůj užitek, a ne pro svou slávu. Méně námahy potřebuje, kdo se namáhá jen pro příští den.

Duševní rovnováhu nazývají Řekové euthýmia – spokojená mysl, a existuje výborné dílo, které o ní napsal Démokritos. Já jí říkám tranquillitas – duševní klid – není přece zapotřebí vypůjčovat si slova a napodobovat jejich tvar.

Jestliže se však octneš v takovém období, kdy politické poměry dovolují jen omezenou činnost, musíš si to zařídit tak, aby víc času připadlo na oddech a vědecká studia a abys právě tak jako kapitán při nebezpečné plavbě častěji zamířil do přístavu a nečekal, až tě poměry propustí, ale odtrhl ses od nich sám.

            Všichni jsme spjati s osudem, někdo řetězem zlatým a volným, jiný těsným a nevzhledným, ale co na tom záleží? Všichni lidé jsou pod týmž dozorem, připoutáni jsou i ti, kteří připoutali, a nepředpokládám, že bys považoval řetěz na levé ruce[7] za lehčí. Jednoho poutají čestné úřady, druhého majetek; některé tíží jejich urozenost, jiné jejich nízký původ; jedni mají nad hlavou cizí tyranii, druzí svou vlastní; jedny drží stále na stejném místě vyhnanství, druhé kněžský úřad[8]. Celý život je otroctví.

            Každá námaha má mít nějaký cíl, má někam mířit. Není to píle, co je pohání v jejich neklidu, to je štvou klamné představy jako lidi bez zdravého rozumu. I blázni mají totiž stále nějakou naději, která je podněcuje; vábí je přelud něčeho, o jehož nicotnosti se jejich pomýlená mysl nedovede přesvědčit.

Odstranit příčiny smutku v soukromém životě nemá žádnou cenu. Někdy se nás totiž zmocní nenávist k celému lidstvu.

Hérakleitovi se všechno naše počínání zdálo politováníhodné, Démokritovi pošetilé.

Zlozvyk být závislý na cizím mínění se zakořenil tak hluboko, že i bolest, cit nejpřirozenější, přechází v přetvářku.

            Jen vzrušená duše může vyslovit něco velikého, co převyšuje všechny ostatní. Když odvrhne obyčejné a všední myšlenky a povznese se v posvátném nadšení do výše, teprve pak dokáže zazpívat něco vznešenějšího než lidská ústa.

O VOLNÉM ČASE

[9]... jednomyslně nám doporučují neřesti. I kdybychom se nepokusili o nic jiného, co by bylo prospěšné našemu zdraví, prospěl by nám sám odchod do ústraní. Bude-li každý z nás sám, budeme lepší. A co říci o možnosti jít za nějakým vynikajícím mužem a vybrat si nějaký příklad, podle něhož bychom řídili svůj život? To je možné, jen má-li člověk volný čas. Jen tenkrát můžeme dostat to, co se nám jednou zalíbilo, když nezasáhne nikdo, kdo by s pomocí lidu překroutil náš úsudek ještě slabý.

Epikúros říká: „Mudrc ať se nezabývá veřejnými záležitostmi, leda dojde-li k něčemu mimořádnému.“

Jestliže je stát příliš zkažený, takže mu nelze pomoci, jestliže je zatemněn zly, mudrc se nebude namáhat zbytečně a nebude se angažovat tam, kde nemůže být nic platný.

Od člověka se přece požaduje, aby byl užitečný lidem: je-li to možné, mnoha lidem, ne-li, aspoň malému množství, když ani to ne, tak těm nejbližším, a pokud ani toto není možné, sám sobě.

Ptám se, jakým státem se má mudrc zabývat. Athénským, v němž byl odsouzen Sókratés a z něhož Aristotelés uprchl? Kartaginským, v němž je svoboda zhoubná pro ty nejlepší? I před tímto státem prchne. Budu-li chtít přehlédnout všechny státy jeden po druhém, nenaleznu žádný, který by mohl snést mudrce nebo který by mohl snést mudrc.

[Další text chybí.]

O LASKAVOSTI

Na tomto místě je vhodné zeptat se, co je to soucit. Mnozí jej totiž chválí jako ctnost a soucitného muže nazývají dobrým mužem. I to je duševní vada, protože člověk takto chybující se vzdaluje od pravdy. Soucit je vada malicherného ducha slábnoucího při pohledu na cizí zla. Soucit je proto běžný u těch nejhorších; jsou to stařeny a obyčejné ženské, koho dojímají slzy největších zločinců. Soucit je chorobný stav duše vyvolaný pohledem na cizí potíže nebo smutek z cizího neštěstí, o němž si člověk myslí, že je nezasloužené. Takový chorobný stav však mudrce nepostihuje. Mudrc tudíž necítí soucit, protože to není možné bez ubohosti duše. Soucit je blízký bídě, neboť z ní něco má a něco z ní bere. Soucit je chorobný stav duší příliš poděšených bídou.

EPIGRAMY

Skromný život

Poučen, jak žít, žij jen pro sebe,

vždyť jen pro sebe podstoupíš smrt.

Výhody prostého života

Stateček malý mám a malý, leč počestný důchod,

obojí je však velké, když uvážím, jaký mám klid.

V duši panuje mír, když žádná ji netrápí bázeň,

nemá strach z obvinění, že zahálky líné jsem pln.

Válečná činnost ať láká si jiného anebo úřad

a vše, co pošetile o velikost usiluje.

Já patřím k prostému lidu, jejž pocty nevynášejí,

šťasten jsem, jen když svého času jsem naprostý pán.

POZNÁMKY: