Misantropova knihovna

Z KNIHY MISTRA LIE O JANG ČUOVI¹

Jang Ču řekl: „Sto let života, to je dlouhá doba. Jenže se ji nepodaří prožít ani jednomu z tisíce! Ale dejme tomu, že by se takový našel. Dětinství a stařeckost mu zaberou polovinu té doby! Další polovinu ze zbylé poloviny mu zabere noční spánek a denní zdřímnutí! A nejméně polovinu z toho zbytku mu zaberou bolesti, nemoci, smutky, žaly, smrti a úmrtí bližních! Počítám, že z těch zbylých asi desíti let je sotva jediná celá hodina, ve které se člověk cítil volný a spokojený! Tak to je ten lidský život! K čemu je? Pro radost? Pro krásu a dostatek? Pro hudbu a barvy? Jenže krásy a dostatku nebude nikdy dost a hudby a barvy se nikdy nenasytíme. Načež se nám tresty a odměnami něco zakazuje, jiné zas doporučuje, pověstí a zákony jsme vláčeni tam a sem z místa na místo. Tak zápasíme o chvilkovou prázdnou chválu a usilujeme o slávu posmrtnou. Opatrnicky nastavujeme uši a zaostřujeme oči nad tím, co vidíme a co slyšíme, stydíce se za počestnost či nepočestnost našich vlastních myšlenek a přání, a tak jen neustále tratíme dokonalou radost přítomných let a ani na hodinu si nedovolíme popustit uzdu, jaký je pak rozdíl proti tomu, kdyby nás uvázali v tom nejtěžším žaláři?“

 

V čem se všechny věci liší, je život, v čem se shodují, je smrt. V životě jsou mudrci i hlupáci, urození i nuzáci, takové jsou tu rozdíly! Ve smrti je hnití, rozpad, zmar, taková je to jednota! Leč oddejme se raději tomuto našemu životu! Co je nám do toho, co bude po smrti!

 

Nemá se chudnout ani bohatnout. Co se tedy má? – Pravím: má se žít v radosti, má se žít v bezstarostnosti. Ten, kdo se umí radovat ze života, nebývá chudý, ten, kdo umí žít bezstarostně, nezbohatne!

 

Jen Pching-čung se ptal Kuan Čunga, jak se má člověk starat o svůj život, aby ho dobře naplnil.

Kuan Čung odpověděl: „Dej mu plnou volnost, to je vše! Nebraň mu, nezdržuj ho od ničeho!“

Jen Pching-čung řekl: „Co to názorně znamená?“

„Nech uši poslouchat, co chtějí, nech oči dívat se, na co chtějí, nech nos, ať se obrací tam, kam chce, nech ústa, ať říkají, co chtějí, nech tělo, ať si dělá, co chce, nech myšlenku, ať si jde, kam chce!

Myšlenka chce volnost, a když ji nemá, znamená to překážet její přirozené povaze.

To jsou všechno obmezující tyrani. Odstraňte je a v šťastné pohodě přežijte to, co vám zbývá do smrti – den, měsíc, rok, deset roků. Tomu říkám postarat se o život. Ale nezbavíš-li se všech obmezujících tyranů a svázán a spoután prožiješ třeba ten nejdelší život – sto let, tisíc, deset tisíc let, nebude to, čemu já říkám postarat se o život.“

 

PAO-PCHU-C'²

*

KNIHA MISTRA PROSTOTY

Do hor a přes vody

Ti, kdož odcházejí do ústraní, aby tak unikli zmatkům své doby, musí se tak či onak jednou dostat do hor.

 

CESTA K POEZII

[BÁSNÍCI, OPILCI, BLÁZNI A SAMOTÁŘI]

 

V každé strašlivé době lidských dějin najdete

muže, jenž sedává kdesi v koutě a tam

pěstuje svou kaligrafii a navléká

řídké korálky slov.

[PAUL VALÉRY,³ 1915]

 

Taoismus otevřel čínskému umění netušené prostory.

Byl to především Čuang-c', strhující příklad jeho vlastních filosoficko-básnických próz, jeho sugestivní vize individuální říše svobody a životního naplnění, které vytyčily estetický prostor velkého básnictví. Stačí připomenout ten několikrát v různých částech textu opakovaný obraz „neužitečného stromu“, jenž je přeci zřejmou metaforou k ideji o absolutní bezúčelnosti života jako jediné pravé záruky jeho skutečného naplnění.

 

Jen povrchní život je logická řada příčin a následků. Hluboký život vyjímá jevy a děje z řady a posílá je do vztahů nezměrných, vrhá je do drah bez zřejmého počátku a konce. Povrchní život se vyjadřuje syntaxí, hluboký život je v tom prostší, jeho výraz má podobu parataxe.⁴ Povrchní život je logická řada příčin a následků, formou hlubinného života je paradox.

 

LU ŤI se narodil v roce 261 a zabili jej v roce 303. Jeho poslední slova před smrtí zněla: „Uslyším ještě křik jeřábů nad rodným Pavilónem květin?“

 

LU ŤI

*

POPISNÁ BÁSEŇ O LITERATUŘE

Tak v samém středu stoje vzpřímený básník dohlédá do konce všehomíru,

toulaje se královskou oborou básnictví;

jediným pohledem obejme svět.

 

Stane se,

že rákosu květ vyběhne vysoko

a všem se vzdálí, až zůstane sám;

že marně ho stíhá i jeho stín

a ozvěna, ta jej stěží chytá;

tak stojí osamělý, vysoko se vzpíná,

a žádný z obyčejných tónů k němu nedoléhá.

 

K nejryzejšímu se dostáváme špinavou nečistotou.

 

I to, co vytryskne z hloubi umělcova mistrovství,

může se nadít výsměchu tupých očí,

jimž drahé kameny a nefrity platí

tolik, co boby, jež leží na Střední planině.

Však přestože obrůstají svět v tom množství,

mé dlaně, ach, zůstaly dosud poloprázdné.

 

LU ŤI

*

POZVÁNÍ SAMOTÁŘE

Dní se a srdce bez radosti zůstává;

zkouším střást se šatů ulpělý prach a váhám,

zda jít či nejít, na čem se konečně ustálit:

samotářem se mám stát v soutěsce hlouběj skrytým?

 

Z rána lekníny natrhám na Jižní bystřině,

večer mi postačí ke spánku Západní svah;

větvoví něžné staví tam oblačný pavilón

a husté listoví spouští zelené závěsy,

lehounký vánek čechrá orchidej

a větřík cestou laská každý strom

a horský potok proudem zvoní,

vodopádem bije do kamenů své nefritové tóny,

po kouzelných vlnách běží hlasy stesku,

jak ozvěnou pak krouží kolem po skalisku,

vždyť se nedá jen tak někde vypůjčit si,

nedá se získat předstíranou prostotou –

tak nač sahat po jmění, nač tituly chtít,

když je líp zastavit vůz a vystoupit:

v čem se nám zlíbí, za tím dále jít!

 

SI KCHANG⁵

*

DOPIS NA ROZLOUČENOU PANU ŠAN ŤÜ-JÜANOVI

Tak podle své vlastní povahy jít a spočinout vždy tam, kde se každému z nás zlíbí! Tak vždy budou jedni, kteří budou odcházet na dvory panovnických domů, aby se odtamtud již nikdy nevrátili, a zase jiní, kdož budou mizet v lesích, aby se nikdy nevrátili zpět.

Pokud jde o mne, čítám životopisy poustevníků Šang C'-pchinga a Tchaj Siao-weje a jímá mne obdiv k nim a stále myslím na to, co to bylo za lidi!

Příliš dlouho jsem byl ponechán sám sobě, tak dlouho, až jsem se začal na všechno dívat svrchu a neuznával jsem jakékoli závazky a omezení, má zvůle se obrátila zády k jakýmkoli společenským pravidlům, zato se má lenost dobře snášela s mou přirozenou nevychovaností. Četba Starého Mistra a Mistra Čuanga mne jen utvrzovala v mé touze po volnosti a nevázanosti. Tak má touha po dobrém jméně a po kariéře den ze dne vadla a naopak sílilo mé spoléhání na vlastní přirozenost a oddávání se mým sklonům. V tom jsem se věrně podobal divoké zvěři, jež se dá taky ochočit, jen když ji cvičí od mládí, když ji však lapí už ve vzrostlém věku, pak se jako šílená rozhlíží po svých poutech a po své kleci a na útěku se vrhne třebas do vařící vody či do plamenů. Takové zvíře kdyby vyšňořili uzdičkou ze zlata, kdyby je krmili těmi nejsladšími pochoutkami, tím víc bude vzpomínat na hluboký les a myslit nepřestane na žírná luka.

Lidské vztahy mají svůj ritus, dvůr má své zákony, a já, když všechno řádně promyslím, zjišťuji, že nejméně sedm věcí z toho zcela jistě nesnesu a z toho zas nejméně dvě mi nikdy neodpustí:

Rád si poležím, rád pozdě vstávám.

Rád si vyjdu jen tak s loutnou pod paží a s písní na rtech. Kdyby mě měli přitom hlídat, nemohl bych se už tak volně pohybovat.

Neodpovídat na dopisy se má za prohřešek proti dobrému mravu a dobrému vychování, říká se tomu neplnění povinností. Musil bych se přemáhat, ale dlouho bych to stejně nevydržel.

Nemám rád pohřby a vadí mi dodržování smutku. Lidé je však považují za velmi důležité a mne pak nenávidí jako toho, kdo nad tím nedává najevo dosti vznešené pocity, jako by neměli většího přání než mě vidět nějak patřičně dojatého. Jenže já svou přirozenost nezměním, i kdybych si to nevímjak vyčítal. Kdybych i mocí mermo chtěl své srdce podrobit obecnému vkusu, vyšlo by z toho cosi falešného, a tudíž nepravdivého, pročež bych se opět nevyhnul provinění a pochybné proslulosti.

Nemám rád sprosťáky, a přece bych s nimi musil spolupracovat, musil bych s nimi vysedávat u tabulí plných hostí, kde jejich jazyk ohlušuje uši a kde ve svém prostředí zamořeném shonem a povykem pak před mýma očima rozehrají všechny své převleky a steré komedie.

Moje srdce se neumí srovnat s nepříjemnostmi, ale úřední služba z nich nevyjde, povinné závazky poutají úředníkovo srdce, záležitosti světa zaplavují jeho mysl. Ne, to bych nesnesl!

A k tomu všemu jsem ještě v rozepři s králem a o učiteli všech Konfuciovi se vyjadřuji nepříliš uctivě. Když s tím mezi lidmi nepřestanu, bude to to první, co mi neprominou!

Ve své nesnášenlivosti k různým mrzkostem jsem úplně zatvrzelý, zvykl jsem si o nich mluvit přímo a bez obalu, sotva se s něčím takovým setkám, nemůžu si pomoci, rovnou spustím. A to je to druhé, co by mi nikdy neprominuli!

Kdyby se mi i nakrásně podařilo vyhnout vnějším nesnázím, dozajista bych z toho ochořel uvnitř. Jak dlouho bych asi mohl vydržet v této společnosti?

A toulky v kopcích a u vod, pozorování ryb a ptáků jsou mou potěchou. Jakmile bych odešel dělat úředníka, byl by s tím vším konec! Mohu snad zatratit, co mě těší, a jít za tím, z čeho mě vlastně jímá děs?

Nechtějte tedy znásilňovat nadání lidí, jak jim je příroda dala, a nechejte je být, jací jsou.

Má-li někdo sám rád páchnoucí maso, nebude ještě proto krmit fénixe zcepenělou myší. Přiučil jsem se něčemu z umění „pěstování života“, podle něhož odhazuji lesk a slávu, zbavuji se žízní a chutí, a srdce nechávaje toulat klidnou tišinou, je mi nejdražší moje „nezasahování“ do věcí.

Nad to všechno mé srdce choří melancholií a v poslední době se mu přitížilo. V skrytu jsem přesvědčen, že bych už nesnesl nic, co by mi nepřinášelo opravdovou radost a uspokojení. Znám se až příliš dobře. Jednoho dne by mne to, tím jsem si docela jist, dohnalo k šílenství!

 

TCHAO JÜAN-MING⁶

*

POVAHOPIS PÁNA OD PĚTI JÍV

Byl to klidný a tichý, až málomluvný člověk, neprahnoucí po slávě ani po zisku. Zato rád četl v knihách, aniž by však zase příliš toužil po nějakém důkladném a podrobném výkladu. Ale když přišel na nějakou pěknou myšlenku, to pak samou radostí i na jídlo zapomněl. Jeho vlastní stavení bylo už tak zpustlé, že už ani moc nemohlo chránit před větrem nebo sluncem; jeho jediný krátký kabátec byl nadranc, hrnek i misku měl věčně prázdné, on byl však šťastný, tak jak byl. Pro vlastní potěchu si občas napsal nějaké to skládání, ve kterém vyjádřil, co mu zrovna tanulo na mysli. Tak aniž si stýskal po tom, co snad mohl dobýt, co snad ztratil, takhle dožil svůj život!

„Nermoutil se nad chudobou a nad svým nízkým stavem, neprahnul po bohatství ani po hodnostech!“ Přijdeš-li na chuť těmto slovům, pak nejspíš uznáš, že to byl člověk stejného zrna!

 

LI PO⁷

*

LETNÍ DEN V HORÁCH

Vějířem líně sotva pokynu,

válím se ukryt nahý ve stínu,

i šátek sundavám, ať chladí

sosnový vítr temeno mé hlavy.

 

ŤIA TAO⁸

*

VYZNÁNÍ

Často se vídám s tichou nocí

cestou k lesnímu prameni;

do trávy lehá stříbro rosy,

na tmavém nebi hvězdná znamení.

 

ŽUAN ŤI⁹

*

BIOGRAFIE VELKÉHO MUŽE

Takzvaný Ušlechtilý muž (Ťün-c') se obvykle nezanáší ničím jiným než morálním řádem a pravidly správného jednání.

Viděli jste už někdy, jak se usazuje v nohavicích veš? Skočí rovnýma nohama do hlubin nejbližšího švu a tam se zaryje do bavlny v blahé důvěře, že právě našla to nejskvělejší obydlí, jaké kdy svět viděl. Při každém sebemenším pohybu si dá dobrý pozor, aby nepřekročila kraj švu, aby nevystrčila z nohavice hlavu. – Nepochybujte o tom, že i ta veš si myslí, že jedná podle těch jedině správných, jedině pravých pravidel jednání.

Opravdu nevím, jaký je rozdíl mezi Ušlechtilým mužem, Ťün-c', žijícím ve svém omezeném světě, a tou vší, která se zrovna usadila v mé nohavici!

 

ŽUAN ŤI

*

PÍSNĚ MÉHO NITRA

1

Líto je ptáčka, na kterého míří,

a kdo nám může zapovědět pláč!

 

2

Po noci den

a po dni zase noc,

tvář už mám vyzáblou až dost.

Tak tedy žijem: pod nohama tenký led

a srdce sevře se a žádná odpověď!

 

3

Ať jenom malá lehká loďka pode mnou

sleduje se mnou vlnu za vlnou;

líp je mi na řece zapomenutému všemi

než s tamtěmi se slinit po kamení;

 

stejně bych nebyl nikdy jak se sluší,

jedině tvrdohlavost zůstává mou duší.

 

WANG WEJ¹⁰

*

Na sklonku let jsme vsadili vše na samotu;

nás už se světa shon netýká –

já nemám dnes už žádné jiné plány,

jdu zapomenout do starého lesíka.

 

WANG WEJ

*

LESNÍ CHRÁMEK

Ač v horské pustině člověka nepotkávám,

odkudsi lidský hovor zní mi na doslech;

s ním soumrak do lesa se krade,

naposled svitnout na zelený mech.

 

S'-KUNG TCHU¹¹

*

24 VLASTNOSTÍ BÁSNÍKŮ

2

TICHÁ NEZAUJATOST

V prostotě přebývá a v mlčení,

nádherný všehostroj nikdy nepostižený,

co pije z pramenů nejvyšší harmonie

a s jeřábem je hotov se pustit v let.

 

4

POHROUŽENOST

Zelený lesík, stavení na samotě,

v průzračném vzduchu se naklání slunce,

sundám si šátek a sám kráčím,

naslouchám cestou křikům ptačím.

 

Studniční žábě nelze vyprávět o moři, je omezena místem, v němž žije. Letnímu hmyzu nelze vyprávět o ledu, je ohraničen časem, v němž žije. Omezenému člověku nelze vyprávět o Cestě (Tao), je omezen, čím byl vzdělán.

[ÚRYVEK Z KNIHY MISTRA ČUANGA]

 

5

VZNEŠENOST

Génius vládne pravým Tao, tou cestou cest,

třímaje ve své ruce lotosový květ;

na vlnách věčnosti pluje jak loď,

až tajemný v dáli beze stop se tratí.

 

V prázdnotě čiré čekám než zůstane duch čist,

sám mezí zbavený tak zcela bez hranic.

 

6

JEMNÁ VYTŘÍBENOST

Nefritový džbán je zase po okraj;

těším se z deště, chaloupku kryje háj.

 

Teprve když se bílý oblak zrána jasní

a z úkrytů jeden po druhém vzlétají ptáci,

s loutnou pod hlavou usínám v zeleném stínu,

nad hlavou vodopád letící po skalách –

 

a květy padají tiše a zcela němě,

člověk je čistý, podoben chryzantémě.

 

7

RYZÍ ČISTOTA

V průzračné tůni se rozlévá jaro,

v magickém zrcadle vidíš jakou má duše tvář

a génius nejvyšší prostoty naplněn čistotou

po svitu luny se vrací k Tau –

 

tu po nebi hvězdy vyhlížíte,

tu zpívá se o mužích žijících v skrytu,

jichž přítomný den je jak běhutá vlna.

 

9

VYCHUTNÁVÁNÍ

Génius sám je bohatství a urozenost sama,

takže si žlutého kovu dost málo necení,

věda že nejdřív vysychá co hýří barvami,

zatímco jemné a nesyté má často hlubší trvání.

 

10

SAMOZŘEJMÁ PŘIROZENOST

Tam kdesi na horách v ústraní ryzí muž žije,

lilie cestou z loďky utržená,

vždyť jasné je, že všude kolem do šíra

nebeský hrnčířský kruh se prostírá.

 

Filosof Chuej-c' byl ministrem ve státě Liang. Čuang-c' se k němu vydal na návštěvu. Kdosi řekl Chuej-c'mu: „Čuang-c' přichází s přáním stát se ministrem místo vás!“ Načež Chuej-c' z obavy před tím tři dni a tři noci posílal zvědy a špehy po celé zemi.

Když za ním Čuang-c' konečně přišel, řekl mu: „Na jihu žije pták, kterému říkají pták Ohnivák. Znáte ho? Jednou se pták Ohnivák vznesl od svého jižního moře a rozletěl se k moři severnímu. Cestou nezastavil, kde neměl strom wu-tchung,¹² nepojedl, kde nebylo právě to nejvybranější ovoce, nenapil se, kde neviděl pramen s nejčistší vodou. A stalo se, že jakási sova našla zetlelou myš. A pták Ohnivák právě letěl kolem. Sova zvedla hlavu, a když ho uviděla, ze strachu o svou kořist začala varovně syčet. Chcete teď kvůli státu Liang syčet na mne?“

 

Jestliže člověk nezapomíná, co je mu zapomenout, a zapomene, co mu není zapomenout – tomu se říká pravá zapomnětlivost!

Avšak Světec vědění považuje za parchanta, sliby za lepidlo, ctnost za záplatování, práci za kramářství. Světec nic nesnuje, nač by potřeboval tedy vědět; nic nerozděluje, proč by tedy potřeboval spojovat; nemá trhliny, nač by tedy potřeboval Ctnost; nemaje nic na prodej, nač by potřeboval kramáře. To čtvero věcí je píce Nebes. A tato nebeská píce je krmě nebeská. A jestliže dostává pokrm od nebes, nepotřebuje lidi. Má podobu člověka, postrádá však jeho city. Protože má podobu člověka, nachází se v družině ostatních lidí. Protože však postrádá jejich city, dobro a zlo k němu nemají přístup. Svou malostí a nicotností přináleží k lidem. Svou mohutností a velikostí, samojediný, dotváří své Nebe.

[ÚRYVKY Z KNIHY MISTRA ČUANGA]

 

11

NESPOUTANOST

Ten básník na Proměny hledí svobodně;

do jeho dechu vstupují nekonečné dálky;

básník chce žít volně jako žijí blázni:

 

po nebi větrný příboj se valí,

pobřežní hory sinají v dáli,

v básníku zvedá se mocná božská síla;

tak se s ním příroda pobratřila.

 

12

OBSAŽNOST

V básníku žije pravé pravdy duch,

s ním se hloub potápí i vyplouvá na povrch.

 

„Opři se o strom a tiše si broukej, podrž se uschlé větve a tiše klímej.“

[ÚRYVEK Z KNIHY MISTRA ČUANGA]

 

13

NITERNOST DUCHA

Živý duch putuje neustále dál a dál,

popelem mrtvým nikde nedotčen;

zázrak tvořící přírody,

kdo by si troufal opravit?

 

14

JEMNOST

Vážíme slovo tak, aby nezbyl kaz;

nevydáš myšlenku ve zmatek napospas,

aby vše bylo jak čistá zeleň na jaře rašící,

jak bílá závěj na svahu k měsíci.

 

15

NESPOUTANÁ PŘIROZENOST

Je přirozenost básníkovým domem,

kde pravdu bere pouty nesvázán

a věcí nabírá si dosyta

jen podle náklonnosti:

 

když postavím si chatu pod sosnou,

sundám si šátek a píseň zazpívám;

jen ranní rozbřesk znám a večer šírání,

nevím, že platí někde jiný čas –

 

tak mám už vše, nač si kdo vzpomene;

musím snad ještě něco dělat? – přece ne;

tak konečně jsem takto získal tebe,

ó zázračná volnosti nebe!

 

16

ČISTÁ VÝJIMEČNOST

Má duše hledá důstojný a výjimečný klid,

tak těkavý, že je ho těžko uchopit.

 

18

OPRAVDOVÁ SKUTEČNOST

Vem slova nejprostší,

myšlenka ať v hloubce netopí se;

až potkáš náhle muže v ústraní,

jako bys viděl duši plnou Cesty:

 

v zátočině čisté bystřiny,

ve stínu tyrkysových pinií,

 

náš přirozený sklon tak dosáh ukojení;

zázrak, jenž není jen tak k nalezení.

 

„Je to marný, zbytečný strom; zkus z něj udělat člun, potopí se; zkus z něj zhotovit rakev, v tu ránu shnije; nadělej z něj nářadí, nábytek, rozpadne se ti pod rukama; zbuduj z něj dveře, za chvíli budou zalité smůlou; vytesej z něj sloup, a sežerou jej červi. Je to strom, který nedává žádné dřevo, a tak není k ničemu. Jen proto také mohl dosáhnout takového stáří!“

Onen posvátný dub pravil: „S čím mne to chceš srovnávat? Chceš mne přirovnávat k pěstěným stromům? K růžovým keřům, hrušním, pomerančovníkům, pomelovníkům¹³ a jiným ovocným stromům a keřům, které počnou česat, jakmile jim dozrají první plody, při tom jim třesou velkými větvemi, malé lámou, takže si tyto stromy svou užitečností ztrpčují život a nedožijí se plného počtu let, předčasně umírajíce vprostřed své cesty, vydávajíce se zhoubnému zacházení světa? Tak je tomu se vším! A proto jsem se já snažil dosáhnout stavu, kdy nebudu už použitelný k ničemu. Nyní, téměř před samou smrtí, jsem toho dosáhl, což má pro mne veliký užitek. Mohl bych dosáhnout své velikosti, kdybych byl nadán jakoukoli užitečností? Tak co? Co můžete vědět o zbytečném stromu?“

[ÚRYVEK Z KNIHY MISTRA ČUANGA]

 

20

OBRAZNOST

Jen duše čistá a oproštěná

se může vrátit k ryzosti opravdového,

jako se hledají stíny na hladině,

jako se píše o kráse na jarním slunci.

 

21

SCHOPNOST PŘESAHOVÁNÍ

Z dálky zdá se být na dosah,

a zblízka už není;

vždyť básník

se světem ocitá se ve sporu –

 

ve strmých skalách hrdý strom,

v modravém mechu vonný sluneční svit;

zpíváš si o tom, co nejde z mysli básníka,

a hlas ti slábne, tichne, téměř zaniká.

 

22

PRCHAVOST

Daleko od lidí by chtěl,

hrdý, se od stáda odlišit;

jako čáp bílý z pohoří Chou,

jak oblak bílý z vrcholků Chua:

 

vznešený člověk jako na obraze,

jemuž plodivá síla vesmírná poznačila tvář –

 

tak neuchopitelný se zdá,

jen ozvěna sotva tušená;

kdo porozumí – získává;

kdo čeká – ten se nedočká.

 

Konfucius pravil: „Nikdo se nezhlíží v tekoucí vodě, leč ve vodě stojaté. Jedině ten, kdo stojí v klidu, je schopen zastavit ostatní a uvést i je do stavu klidu.“

[ÚRYVEK Z KNIHY MISTRA ČUANGA]

 

Š'-TAO

*

PRAVIDLO JEDINÉ ČÁRY

V nejstarších dobách nebylo pravidel. A veliká prostota nebyla roztříštěna. Jakmile byla tato jednota roztříštěna, vzniklo pravidlo.

 

CHAN ŠAN

*

Kdo je to vlastně tenhle Chan Šan?

Lidi nechápou vůbec, co mám na mysli;

nejvýš si řeknou: mluví nesmysly,

ten blázen jurodivý!

*

Jednou mne zpražil tuze moudrý pán,

že prý mým básním něco chybí a podstaty že postrádám.

 

I musil jsem se začít smát,

jak to tak může někdo pomotat;

však tací lidé jako on,

ať zůstanou si tam, kde zadělávaj na mamon!

*

Studená hora je můj rodný dům;

sloupy mu chybějí a nemá stěn,

je šesti dveřmi pořád otevřen,

nebe se zato klene jako vznosná síň,

pokoje tvoří volný šír,

tak velký až stěna východní mi

bije o západní zeď,

a toho prázdna mezi nimi!

 

Sem nikdo nepřijde mi o peníze říkat;

když mám hlad, navařím si něco zeleně;

co tady by si počli statkáři

s tou jejich stodolou a jejich pastvinami;

ať zůstanou, kde jsou v tom vlastním žaláři,

z něhož se nikdy nikdo nevymanil –

v zamyšlení svém dobře zvaž,

že by to moh být taky osud náš!

*

Prožil jsem na Studené hoře hezkých pár podzimů;

v samotě jsem broukal píseň bez lítosti

a z hladu jsem spolykal lék proti smrtelnosti;

duch zůstal silný, jak tu na kameni spočinu.

*

Čistá je voda z jarní bystřiny,

bílý měsíc na Studené hoře;

poznáním tichým duch se rozsvítí

v neklidném světě do prázdně se noře.

*

Na Studené tam končí všechno hoře;

tam starosti za hlavu hoď;

pár veršů do skály vyryjeme,

tak v čase žijeme, jak řeka když vlnami nese loď.

*

Kdo takhle potká starého Chan Šana,

řekne si nejspíš: blázen bláznivá,

co na něm vidí, co na něm kdo má?

suknice na něm visí zedraná.

 

A nechápou už vůbec ten můj divný vkus;

má slova nejsou vůbec z jejich řeči –

Co na to povědět?

Pojď se mnou na Horu, a tam to zkus!

*

CHAN ŠAN žil okolo roku 740. Je geniální outsider čínské poezie. Plebejská postavička tohoto vyznavače zenového buddhismu (čínsky ČCHAN) se stala vděčným prototypem těch božských rošťáků Dálného východu, kteří ve svém šklebu vyjadřují drzou ostentaci vůči protivnému jim světu těch příliš chytrých tam dole pod horami a s moudrostí bláznů a géniů nazírají věčnou prchavost lidského života v hřejivém lůně přírody. Chan Šan své verše také skutečně štědře a zcela bezstarostně rozséval po skalách své Studené hory (čínsky: Chan-šan), aby tak dal zřejmě s celou svou bizarní spontánností najevo, kam jeho verše patří. Nezávisle na jeho vůli se však dochovalo na tři sta básniček v klasickém čínském verši. Osudy básní jsou křivolaké, ale někdy i logické, aspoň by tomu nasvědčoval ten fakt, že se k Chan Šanovi posléze v tomto století přihlásili mnozí kverulanti soudobé světové poezie.

 

<<< 1. ČÁST

 

 

POZNÁMKY: