Misantropova knihovna

LIDÉ A ZVÍŘATA 

         Jak známo, věřící a praktikující buddhisté jsou vegetariáni. Jejich náboženství nedovoluje zabíjet zvířata a jíst maso. Mezi hinduisty existuje sekta džinistů, kteří tento zákaz dodržují až do krajnosti; dbají na to, aby ani nezašlápli, ani nesnědli nějaký hmyz, červíčka. Mezi evropskými a americkými vegetariány je dosti zájemců o náboženství a filosofii dálného východu, okultismus, teosofii, jógu a směry, které se vyznačují ctěním zvířat, nezabíjením jich. Vegetariáni důrazně dbají na zachování přikázání „Nezabiješ“, zahrnujíce do něj i zvířata, která máme právo zabíjet jen v obraně, když na nás útočí a ohrožují nás. Mimo to je nutno o ně pečovat, neboť jsou to naši „mladší bratři ve vývoji“. Zvířata pociťují stejně tak jako my hlad, bolest, mají se ráda, nebo se nenávidí stejně jako my, ale opravdověji, upřímněji. Proto, že jsou přirozená, jsou v tomto i hezká. Dovedou sloužit člověku a mít ho ráda. Častěji se ho však bojí. A to právem, protože jejich „starší“ bratr může být netvorem.

         Člověk s rozumem, inteligencí, vyšším morálním citem měl by se více kontrolovat a míti jiný vztah ke zvířatům, pečovat o ně.

         Na první místo společenských přestupků se staví krádež, ale zbavování života všech tvorů (mimo člověka) se uznává za souladné s morálními zásadami a právem. Tak páté přikázání desatera je dále znásilňováno lidmi a národy kvůli domnělé přirozené potřebě masožerství. Ke zdůraznění potřeby masožerství odvolává se člověk na vědu, lékaře, přírodovědce, jako by oni svými názory byli neomylní v tomto směru.

         Nikde na světě nebyly organizovány takové výzkumy, které by plně dokázaly, že opravdu je nutno jíst maso. Je známo, že existují celé velké národy, které po celá tisíciletí živily se vegetariánsky a netrpí následkem toho a svou morální úrovní převyšují lid západu. Potřeba jezení masa nevyplývá z lidské přirozenosti, ale ze zlozvyku, vypěstovaného mnohdy násilně rodiči v dětství. A pak člověk zcela zapudí hlas svědomí, morální zábrany a týrá, mučí bezbranná zvířata, vydaná mu na milost a nemilost, prost vší zodpovědnosti, způsobuje jim bolest, zabíjí je jen kvůli naplnění svého věčně zvířecích mrtvol lačného žaludku. Člověk, postupující ve svém vývoji, měl by také rozvíjet vyšší škálu šlechetného soucitu a lásky k méně vyvinutým tvorům. Když se díváme na tato stvoření, máme radost z jejich života a zdraví, pěkného utváření a nepociťujeme instinktivní chuť roztrhat a sníst je – rysy, které jsou vlastní masožravcům. Ba naopak: při pohledu na zabíjené a z kůže sedřené zvíře máme pocit nelibosti a kdo spatřil raněnou srnu a její oči plné slz s výrazem skutečného zoufalství, výčitek a němé prosby, v tom se ozve soucit a výčitky svědomí za hroznou křivdu, spáchanou na bezbranném zvířátku.

         Zde několik myšlenek známých osobností na téma vztahu lidí ke zvířatům ze sbírky Lva Nikolajeviče Tolstého. Začněme od Tolstého samotného: „Masožerství je pozůstatkem nejprimitivnějšího barbarství...“

         „Masožerství dalo by se prominout, pokud by bylo podepřeno rozumovými důvody. Ale těchto není. Je to zlá záležitost, nemající v našich dobách nijakého opodstatnění.“

         „Když vidíte děti, jak trýzní kočku nebo ptáčka, napomínáte je, učíte je soucitu se živým tvorem. Ale sami chodíte na lov a zasedáte k obědu, pro který bylo zabito pár tvorů. Nepozastavíte se nad touto zjevnou protichůdností?“

         „Nezabiješ nevztahuje se jen na vraždění člověka, ale na vše, co žije. A toto přikázání bylo zapsáno v srdci člověka ještě dříve, než bylo dáno na hoře Sinaji.“

         Plútarchos: „Byl to boj o existenci nebo nezadržitelná hloupost, která vás přinutila poskvrňovat si ruce krví, opakuji, majících vše, co je zapotřebí a užívajících všech výhod jsoucnosti? Proč očerňujete Zemi, jako by nebyla schopna vás obživit a nasytit?“

         Lamartine: „Přijde doba, kdy lidé pocítí takový odpor k masu zvířat, jaký všeobecně pociťují k masu lidskému.“

         Schopenhauer: „Nesprávný názor, že náš vztah ke zvířatům nemá morální význam nebo že vůbec ke zvířatům není žádných závazků, přivádí k nevzdělanosti a barbarství. Soucit se zvířaty je tak úzce spojen s laskavostí povahy, že s jistotou lze říci, že kdo je krutý vůči zvířatům, ten nemůže být dobrý vůči lidem...“

         Rousseau: „Jedním z důvodů, že masitá potrava neodpovídá člověku, je lhostejnost, jakou projevují děti vůči ní a chuť, jakou mají na zeleninu a ovoce.“

         Opravdový vegetarián je ten, kterého k odložení masa pudí humánní podněty, protože nezabíjí. Téměř každý masojed může říci, že nezabíjí. Jistě, nečiní to vlastní rukou, vraždí za něj jiní s jeho svolením a pro jeho potřeby. Avšak to ho nezbavuje zodpovědnosti. Vše na světě navazuje na sebe, má spojitost a každý náš čin má následek. Člověk by neměl být původcem utrpení.

         Avšak člověk pociťuje jen svou bolest.

         Ovce se zabíjí podříznutím hrdla. Někdy ovce sama klade nadějně hlavu na kolena člověka, nepředvídajíc, co ji čeká.

         Před zabitím zvířata dva dny nedostávají pokrm a nápoj. Tato zvířata mají prý hodnotnější maso a jsou oslabena, nebrání se tolik. Vykládání z transportních vozů je brutální, bezohledné, padající zvířata mnohdy se brání, polámou si nohy. Pak čekají v čekárně na zabití, cítí pach krve a slyší hlasy zabíjených. Pak následuje „koupel před zabitím“, neboli umývání (ve vztahu k „hygieně práce“), vesměs spoutávání, protože zvířata, cítící smrt, se nechtějí nechat zabít. Používá se též kroužku, připevněného do nozder, a tak je zvíře vedeno k vytahovadlu a přivázáno ke kolíku v podlaze. Zdvihadlo (jeřáb) s uvázaným zvířetem zajíždí k místu, kde stojí člověk s elektrickou jehlicí. Pustí proud do hlavy zvířete, které padá s chvěním. Rychle je chytá jiný pracovník a než ustane činnost srdce a plic, zavěšuje zvíře hlavou dolů a následuje přetínání tepen a žil na šíji, aby byla získána krev, která je rovněž důležitým „výrobkem“. Pak zvíře dostane do průdušnice zvláštní kolík a opět je vezeno dále, kde je zbavováno kůže a krájeno. Nikdo nečeká na poslední výdech zvířete, nikoho nezajímá, zda zvíře ještě cítí, zda je pod silným vlivem bolesti. Je to jen produkt masného průmyslu.

         Kolik zvířat hyne denně ve světě, je těžko říci. Ve Velké Británii, podle údajů vegetariánů, na 180 000 zvířat denně. V jiných zámožných zemích je tomu stejně.[1] Všude pracují tyto velké továrny smrti.

         Kdo se lhostejně dívá na hrozné utrpení, způsobované zvířatům – jatky, vivisekce, lovy – ten může uznávat i nevyhnutelnost válek, ale na jejich následky tento člověk nemá morální právo si stěžovat. Romain Rolland píše: „Ukrutnost vůči zvířatům i samotná lhostejnost vůči jejich utrpení je, podle mého mínění, největším hříchem lidstva. Je příčinou lidského úpadku. Vytváří-li člověk kolem sebe tolik utrpení, jaké má právo si stěžovat, když pak sám trpí?“

         Ti, kdož tvrdí, že zvířata tolik nepociťují bolest, nikdy nebyli na jatkách. Richard Wagner po pobytu na jatkách napsal: „Je hnusné, o jakou bezednou propast podlosti se opírá naše slasti oddaná jsoucnost.“

         Zvířata na jatkách celým svým chováním ukazují, že rozumějí této hrozné chvíli, vědí, že čekají na smrt. Ve smrtelném strachu padají na kolena, třesou se na celém těle, zalitá smrtelným potem strachu, od kterého tmavne jejich srst. Jedna bučí přerývaně, lkavě, jiná pláčí tak hrozně, že se na podlaze vytváří malé strouhy z jejich slz. Pro lidi, jejichž soucit ještě neotupěl, je otřesné dívat se na zoufalství v očích zvířat, na jejich pokornou prosbu o milost, zachování. Ostatně peklo těchto zvířat začíná již ve chvíli, kdy jsou určena pro jatka, hladem a dopravou, krutou vládou lidí bez všech citů, považujících zvířata za pouhé zboží.

         K tomu je možno dodat, že jezení masa vůbec není potřebné a užitečné, naopak toto bezmezné utrpení, způsobované zvířatům, nejen že snižuje citovou a morální úroveň lidské společnosti, ale přináší jí obrovské škody na zdraví.

         Lidé zabíjejí zvířata nejen na jatkách, ale i na lovech, ze kterých si činí sport, zábavu pro své potěšení. Být myslivcem, zabíjet slabá, nevinná lesní zvířata, to není jen zábava, ale i chlouba, čest, chvála.

         Viz úryvky ze Vzpomínek myslivce od Juliana Ejsmonda, zobrazující vzrušení, opojení a štěstí, prožívané na lovu:

         „...Šel jsem po stopě zvířete, které jsem chtěl zastřelit, se zadrženým dechem, bušícím srdcem, s utajenou touhou spatřit v bílém sněhu vytouženou červeň krve. Jaká divoká živelná radost plní srdce myslivce na tento žádoucí pohled. Na sněhu stojí raněné zvíře. Padl rychlý výstřel, zvíře padá do sněhu... srdce lomcuje a trhá hruď. A bílá zima žehná mysliveckým srdcím, opojeným štěstím. Nyní hovoříme o tetřevech. A tu tajemný zvuk dolétá k mým uším. Tetřev začíná tokat. Pod kouzlem této písně začínáme skákat vpřed. Mířím do černé hmoty a střílím. Šum křídel je mi odpovědí. Jako kámen padá pták do potoka, až voda vystříkne. Kéž bych uslyšel ještě jednu píseň! Tu opět ukázal se tetřev. Rychle mířím. Pták padá k zemi. Lovecké štěstí mi bije do hlavy, srdce skáče divokou radostí jako šílené. A tak padala zvířata jedno za druhým, ozářená mysliveckou radostí. Srn bylo mnoho. Jejich pády nás plnily radostí. Myslivecké vzpomínky jsou pro nás pokladem, ve kterém se ukrývají nejdražší klenoty našeho života: smaragdy panenských pustin, safíry vyčasené oblohy a rubíny krve námi zabité zvěře.“

         Takovou radostí napájí lesníky zabíjení zvířat. Sportovní rybářství má také mnoho stoupenců. Proč tito lidé nenavštěvují jatka? Tam teprve by mohli nasytit své krvežíznivé instinkty, kochat se utrpením nevinných zvířat. Pochopitelně, odmítli by tento návrh. Celý „půvab“ spočívá v tom, že bezbranné zvíře se dostihne, chytí do léčky, týrá smrtelným strachem a pak teprve zabíjí. A na jatkách jsou jen spoutané, bezbranné oběti, prostě masový průmysl již bez půvabu. Zde jde jen o to, aby člověk sám mohl zabíjet, nejen zabíjení přihlížet.

         Jules Michelet, francouzský dějepisec, v r. 1861 v knize Moře píše: „Těžko si dnes představit, čím byla ona válka vypovězená světu zvířat před 100 – 200 lety. Organizovalo se obrovské zabíjení, krve se prolévalo více než v největší válce; kam vedlo toto krveprolití? Zabíjelo se pro zabíjení, k vychutnávání síly, krutosti, ke kochání se pohledem na zoufalství ubohých zvířat, příliš jemných, než aby se mohla bránit a mstít.“[2]

         Hodně místa autor věnuje popisu vyhubení inteligentních a pracovitých bobrů v prostoru kanadské kolonizace. „Bobr, kdysi umělec v budování, stal se dnes bázlivým zvířetem, které nic neumí, prchá před člověkem. Ztratil odvahu, a tím i chuť do práce. Jistý cestovatel narazil na bobra, někde daleko u břehu zapadlého jezera. Nesměle se pustil do budování příbytku pro svou rodinu a chystal si kmen stromu. Když však spatřil člověka, vypadlo mu dřevo z tlap. Neodvážil se ani prchat, jen se lítostivě rozplakal.“

         Podobný osud potkal i mořské tuleně. Doplatili na módu čepic a kožichů, za které se dobře platilo. Brian Davis, autor knihy Barbarský luxus, popisuje lov na tuleně, jak ho sám viděl. Celá armáda lovců přijížděla na lodích a přilétávala na helikoptérách a nemilosrdně zabíjela mláďata i matky, které se vrhaly na obranu svých dětí. Mnohdy z položivých zvířat sedírali kůži, aniž by se zajímali o jejich další osud. Je to masový zločin, konaný pro zisk a uspokojení choutek bohatých elegantek.

         V době rozvoje kolonialismu do roku 1900 bylo vyhlazeno 66 druhů zvířat. A dalším 80 druhům zvířat a ptáků hrozí vyhubení. Mezi nimi jsou nosorožec, atlantická velryba, rypouš sloní, karibu z Kanady, tygr, gorila, orangutan, africký slon apod. Zubr v Polsku byl zcela vyhuben, nyní se opět začal chovat.

         Cílem tohoto vyhubení celých druhů živočichů je touha po zisku, jaký přináší obchod módními potřebami pro choutky bohatých elegantních dam. Obludným příkladem toho bylo zdobení žen živými chameleony v Americe. Živý chameleon, připevněný ke klobouku, měnil barvy před očima pouličních chodců. Teprve tisk, který způsobil poplach, učinil přítrž tomuto zvyku bohatých amerických žen.[3]

         Je zřejmé, že pokud slovem člověk má se rozumět někdo ušlechtilý a myslící, tu nemůžeme pod druh homo sapiens zařadit takového představitele, který zabíjí zvířata pro zábavu, sport. Zabíjení pro potěšení je něčím obludným, nelidským a za takové by se mělo považovat.

         Je nesnadné si představit, že by celá společnost ze dne na den mohla přejít na vegetariánství, tím méně na veganství, i když je to možné, ba pravděpodobné, že se jedná o způsob výživy lidstva v budoucnosti.

         Zabíjení je vždy drsnou činností. A zabíjení pro potěšení je potupné, hanlivé.

Další etické citáty o vegetariánství

Statisíce let

v nenávisti a zlosti,

kterou zastavit nejde,

se v hrnci dusí kosti.

Chcete-li vědět, z čeho je na světě zlo a válka,

jen poslouchejte,

jak o půlnoci křičí jatka.

(staročínské verše) 

*

Pokud se mne týká, velice se pozastavuji nad stavem citů, duše a rozumu člověka, jemuž jako prvnímu zachutnalo zabité zvíře, a vzal do úst jeho mrtvé tělo, položil před ostatní lidi jídlo z mrtvol a nazval masem a potravou to, co ještě před chvílí křičelo, kvičelo, hýbalo se a vidělo; jak mohl jeho zrak snést pohled na zabité tělo, sedřené z kůže a rozčtvrcené; jak mohl jeho čich snést ten zápach; a jak to, že mu hnus neznechutil přežvykování něčího živého masa a vysávání šťáv z něčích smrtelných ran.

Odkud to přišlo, že vás jakási dravost a šílenství v této šťastné době vede k tomu, že se špiníte krví, ačkoliv máte tolik jiných způsobů obživy? Proč popíráte, že vás země dokáže uživit? Nestydíte se přilévat k plodům země krev a zabíjení? Máte ve zvyku nazývat hady, leopardy a lvy divokými bestiemi; sami jste však ušpiněni krví a vaše ukrutnost není menší než jejich. Oni zabíjejí proto, aby si opatřili svou běžnou obživu, vy ale zabíjíte proto, abyste měli bohatěji prostřený stůl. 

Jestliže si myslíte, že jste zrozeni právě pro takovou potravu, jakou se teď chystáte sníst, zabíjejte sami zvířata, která chcete jíst. Dělejte to ale sami, bez pomoci tesáku, kyje nebo sekery – tak, jak to dělají vlci, medvědi a lvi, kteří zabíjejí a hned také snědí. Zkuste roztrhat vola vlastními zuby, roztrhejte vepře, jehně nebo zajíce na kousky a požírejte je tak, jak to činí ti dravci. 

Jaký to zápas o existenci anebo nepostřehnutelná hloupost vás přinutila poskvrňovat si ruce krví, vás, podotýkám, kteří těžíte ze všeho, co je zlé a využíváte všech výhod existence? Proč ničíte Zemi, jako kdyby ona nebyla schopná vás uživit a nakrmit?

(Plútarchos) 

* 

Žádám tebe a žádám celý svět, ukažte mi rodový znak, kterým by se dal odlišit lidoop od člověka. Za sebe mohu s naprostou jistotou prohlásit, že nevím o žádném. Kéž by mi někdo jeden takový udal. Kdybych však býval nazval člověka lidoopem a obráceně, celá církev by mne uvrhla do klatby. Možná, že jako přírodovědec jsem to měl udělat.

(Carl Linné) 

* 

Snad jednou nadejde den, kdy i zbytku živoucího stvoření budou vrácena práva, která mu mohla být odňata pouze tyranií. Francouzi již prokázali, že tmavá barva kůže není žádným důvodem k tomu, aby byla lidská bytost ponechána bez ochrany svévoli kdejakého trýznitele. Snad si jednoho dne nakonec uvědomíme, že ani počet nohou, ochlupenost pokožky nebo zakončení os sacrum[4] nejsou dostatečným důvodem k tomu, abychom témuž osudu ponechali kteroukoli citlivou bytost. Neboť podle jakého jiného znaku bychom měli načrtnout hraniční čáru? Měla by to být schopnost uvažovat, nebo snad schopnost hovořit? Dospělý pes nebo dospělý kůň jsou mimo jakoukoli pochybnost mnohem rozumnější i mnohem společenštější než novorozenec starý jeden den, jeden týden, či dokonce jeden měsíc. Ale i za předpokladu, že by tomu bylo jinak, změnilo by se na věci něco? Otázka totiž nezní: Mohou myslet? ani: Mohou hovořit?, nýbrž: Mohou trpět?

(Jeremy Bentham)

*

Právě jsi dojedl oběd; jakkoliv daleko jsou jatka, jsi spoluviník.

(Ralph Waldo Emerson)

*

Máme-li jistotu, že určitá praxe způsobuje mnohem víc utrpení zvířeti, než poskytuje užitku člověku, je to praxe morální nebo nemorální? A jestliže se lidé nevynoří z bahna egoismu a jednohlasně neodpovědí "Ne", pak ať je navždy prokleta morálka, založená na užitku.

(John Stuart Mill) 

* 

Dokážeme jíst maso jedině proto, že nemyslíme na to, jak je to kruté a hříšné. Existuje mnoho zločinů, které jsou dílem člověka a jejichž zlo plyne z opuštění zvyků, obyčejů a tradic. Ale krutost mezi ně nepatří. Je to smrtelný hřích a nepřipouští žádné argumenty ani racionalizace. Jen jestliže nedovolíme svým srdcím, aby ztvrdla, vyvarují se krutosti a vždy budou jasně slyšitelná. Ale my dovolujeme, aby se v nás bezstarostně zahnízdila krutost – a ten, kdo se liší, se nám zdá divný... Jestliže umlčujeme své city i přesto, že pociťujeme lítost, jen proto, abychom dělali to, co druzí, a parazitovali na životě, urážíme všechno, co je v nás dobré. Rozhodl jsem se jít vegetariánskou cestou.

(Rabíndranáth Thákur)

*

Jestliže je kdekoliv nějaké zvíře přinuceno sloužit člověku, všechno utrpení, kterému je vystaveno, je věcí každého z nás. Nikdo nesmí v rámci svých možností dopustit bolest a utrpení, za které nenese zdánlivě žádnou odpovědnost. Nikdo se nesmí uspokojit myšlenkou, že se ho to netýká. 

Nikdo ať se nevyhýbá odpovědnosti. Protože zacházíme tak zle se zvířaty, protože křik žíznivého dobytka z železničních vagonů nikdo neslyší, protože je na jatkách tolik surovosti, protože v našich kuchyních tak mnoho zvířat umírá strašlivou smrtí z nešikovných rukou, protože zvířatům způsobují nevýslovné utrpení lidé bez citu, protože se zvířata stávají objekty surových dětských her, jsme my všichni vinni a musíme nést znamení této viny. 

Je dobré život podporovat a chránit; je zlé život ničit a brát. 

Člověk je opravdu etický pouze tehdy, když dodržuje svou povinnost pomoci a podpory všemu živému nakolik je toho schopen, a když sejde ze své cesty, aby neublížil žádné živé bytosti. Nepřemýšlí přitom, jestli si ten či onen život zasluhuje sympatie jako výjimečně hodnotný, ani do jaké míry je schopen soucitu. Pro takového člověka je život jako takový posvátný. Nerozbíjí ledové krystaly, lesknoucí se na slunci, netrhá listí ze stromů, netrhá květy a dává pozor, aby při chůzi nepošlapal nějaký hmyz. Když v létě pracuje večer při světle lampy, raději dýchá dusný vzduch při zavřeném okně, než aby se díval, jak na jeho stůl padá hmyz se spálenými a pomačkanými křídly. 

Když pomáhám nějaké mouše z jejího trápení, snažím se pouze zbavit se části viny, která na mně spočívá za všechny zločiny proti zvířatům.

(Albert Schweitzer) 

* 

V celé Utopii nenajdeme maso. Bývalo tam. Ale teď už nesneseme pomyšlení na jatka. A mezi lidmi, kteří jsou dnes vzdělaní a zhruba na stejné úrovni tělesné jemnosti, je prakticky nemožné najít někoho, kdo by rozčtvrtil mrtvého vola nebo prase. Nikdy jsme nezdůrazňovali hygienický aspekt jedení masa. Rozhodl tento další aspekt. Stále si pamatuji, jak jsem se jako chlapec radoval, když uzavřeli poslední jatka.

(Herbert George Wells)

* 

Ochrana přírody a ochrana zvířat souvisí bezesporu s hodnotovým systémem lidí. Navrhoval jsem takový experiment, který by dosvědčil přítomnost určitých hodnot v každém člověku. Představte si dlouhý stůl. Na stole leží obrovský dlouhý nůž – mačeta. Vedle něj leží hlávka salátu, škeble, mlok, žába, myš, kočka, pes, štěně, šimpanzí mládě a lidské mládě. Pokusná osoba dostane do ruky mačetu a má rozseknout jediným mávnutím jeden z vystavených objektů na dvě půlky. Každý, kdo nerozsekne salát, propadl, je proklet!

(Konrad Lorenz) 

* 

Moje závěť obsahuje pokyny pro můj pohřeb, při kterém nepůjdou za rakví truchlící pozůstalí, ale stádo volů, ovcí, prasat, drůbeže a malé přenosné akvárium s živými rybami, a všechna zvířata si obléknou bílý závoj na počest člověka, jenž by raději zahynul, než by jedl sobě blízké bytosti.

(Isaac Bashevis Singer) 

* 

Všechny argumenty o nadřazenosti člověka nemohou popřít fakt, že v utrpení jsou si lidé a zvířata rovni.

Bolest a utrpení jsou špatné a mělo by jim být zabráněno nebo by měly být minimalizovány, a to bez ohledu na rasu, pohlaví nebo druh živočicha, který trpí. Jak těžká bolest je, to záleží na tom, jak je intenzívní či jak dlouho trvá, ale bolest té samé intenzity a trvání je shodně špatná, ať už je pociťována člověkem či bytostí jiného druhu. 

Dokud jsou lidé ochotni kupovat výrobky z velkochovů, všechny ostatní formy protestu a politických akcí žádnou zásadní reformu nepřinesou. Lidé, kteří bohatnou z vykořisťování velkého počtu zvířat, nepotřebují náš souhlas. Potřebují naše peníze. Obchod s mrtvolami zvířat, která chovají, je hlavním zdrojem jejich zisku. Budou užívat intenzívní metody chovu tak dlouho, dokud budou moci prodávat, co těmito metodami vyprodukovali, a vždy budou mít dost prostředků, aby bojovali proti reformě metod politicky, a budou se moci proti kritice hájit tím, že poskytují veřejnosti jen to, co si žádá.

(Peter Singer)

<<< 1. část