Misantropova knihovna

(výpisky)

 

PŘEDMLUVA

P. APULEJA RISORIA[1]

 

         Poděkujme dobré duši, skrze niž k nám Panna přišla.

       Tato hrdinská a mravná báseň byla složena kolem roku 1730.

      Z dopisu z roku 1740, jenž vyšel ve sbírce spisků jednoho velikého panovníka pod jménem Filosof ze Sans-Souci,[2] vidíme, že jistá německá princezna, jíž byl rukopis půjčen k přečtení, byla opatrností v tak choulostivém námětu nadšena do té míry, že strávila den a noc opisováním a vypisováním míst obzvláště mravných. Tento opis došel posléze i nás.

    Obáváme se však, že bychom se dopustili nerozvážnosti, kdybychom se dohadovali, kdo je autorem této epické básně. Stačí, když si čtenáři budou moci vzít nejedno ponaučení z morálky, jež se tají v alegoriích.

        Co na tom, zda známe či neznáme autora?

      Je mnoho děl, jež učenci a vzdělanci s potěšením čtou, aniž při tom vědí, kdo je napsal – jako je na příklad Pervigilium Veneris, satira zachovaná pod jménem Petronia a jiné. [3]

         Doufáme, že tato knížečka bude jistě znamenitým lékem proti všelijakým záchvatům, jež sužují mnoho dnešních dam a nejednoho abbé – a prokážeme-li veřejnosti třeba jen tuto službu, budeme přesvědčeni, že jsme se nenamáhali nadarmo.

 

Poblíže luny leží onen kraj,

kam kdysi umístili bláznů ráj. [4]

Zde zeje také propast široširá,

kde sídlo bylo Chaosu a Noci,

jež podrobili vše své slepé moci,

když byli tenkrát pány všehomíra, [5]

a v těchto končinách – jak povídám –

jsou pouště hrbolaté, plné jam.

Paprsek sluneční je nepolaská,

neboť tu pouze škrtí se a praská

světýlko blikající zimomřivě

plamínkem mihotavým, který svítí křivě.

Tu a tam fantas jako hvězda svítá

a z mozků šváb jak pudivítr lítá.

Zde panovnice Hlouposti je sídlo.

To staré dítě vousiska má šedivá,

jak tele na měsíc vždy hledívá,

vyzná se ve všem jako motovidlo,

mele, co na mozek jí náhle vlezlo,

a v těžké ruce tretku má co žezlo.

Prý Nevědomost kdys ji zplodila.

Družina její kolem trůnu stává –

je tady Vypínavost zběsilá,

Lenost i Umíněnost tvrdohlavá

a ty se lísají k ní činy, slovy –

jako by byla vladař opravdový.

Je to však přelud, nemohoucí potvora,

král povalečů, pravá Lenora.

Vše za ni řídí proradný a křivý

ministr její Šibal, všeho chtivý,

a Hloupost, jeho nástroj důstojný,

je ve všem povolný a pokojný.

Dvůr naveskrz se hemží hvězdopravci

a ve všem rozhoduje jejich soud.

Ti kořist loví si tu jako dravci

a všude samý lump je, samý bloud.

Bez groše alchymista zlato dělá tu,

úd spolku tajného tu kuje odplatu

a lze se tady setkat s různou sběří,

jež theologií vše stále měří.

Sem slepý kvačí – jeho krok je vratký –

a jako předtím tápe odtud zpátky.

Chromý, jenž na hrob dovrávoral stěží,

zde „Hosana!“ řve, brkne a už leží.

Hluchý si zvolil chvíli nejtišší,

ucho sem přitiskl a dál zas neslyší.

Lid dobrý nad tím žasne jako ťululum

a líbá Pârisovo[6] tabernakulum.

 

I bratr Trdlo zrak měl navrch lebi.

Hned spínal ruce, vzdával díky nebi,

a třebas ničemu zde nerozuměl,

vše obdivoval a jen šťastně čuměl.

 

A to se podívejme, co je to tu dál!

Z kněží a mnichů slavný tribunál!

Toť inkvizice přece, smečka svatá,

jež k dílům božím přibrala si kata.

Ti svatí doktoři vždy soudí potichu

a mají roucha z peří kulichů.

Oslovské uši vzácné hlavy krášlí,

a aby nesprávné v tom správném našli,

na pomoc přibrali si váhu též,

jež řekne, co je pravda a co lež.

Ta váha má dvě širokánské misky;

sem na tu jednu teče zlato se statky,

krev, kterou vycucaly inkvizice pysky,

druhá je na buly a svaté ostatky.

Zde leží různá breve, škapulíře

a modlitby, jež prospěšné jsou víře.

Vidíte toho muže, jak se mu rty chvějí?

Ten klečící zde, to je Galilei, [7]

o milost, ač měl pravdu, žebroní

a inkvizice je jak na koni.

 

Ach, loudunské zdi, co ta divná záře?

To hranice se chystá pro faráře,

prý čaruje – pár lumpů řeklo včera –

tak budem péci pana Grandiera. [8]

Galigaïová[9], probůh, ale ale,

co ty v té společnosti neurvalé?

Snad nevede tak znamenitou ženu

ta smečka darebáků do plamenů?

Ach ano, chce tě péci rota vzteklá,

že prý jsi pekla s Luciperem z pekla.

Učenci milí, těžko se to žije,

když člověk přijde na svět – do Francie.

Nejlíp když tady víru v papeže jen máš

a celé vědomosti tvé jsou otčenáš.

Zřím zákaz též dle přísných pravidel

všeho (krom Aristotela), jakož dávidel. [10]

 

Kdybych byl králem, byl bych spravedlivý,

v klidu bych nechal svoje poddané

a zaručil, že jeden případ křivý

se nikomu v mé říši nestane.

Kdybych měl v rukou pokladnici státní,

k výplatě poukaz tu a tam bych dal

rozličným krasoduchům; jsou nám platní,

i kdyby kdo chtěl co chtěl povídal.

 

Běda, je druhé peklo ten náš svět.

Zřím všude nevinnost spět do záhuby,

pokrytci si tu na ni brousí zuby

a umění a vkus a ctnost a vlohy

před nimi na ramena vzaly nohy.

Zbabělost s podlostí se všude žádá

a politika, která hrbí záda.

Zlý modlil s děsnou horlivostí žene

na moudré lidi blázny pomatené

a Zisk, ten vladař bídný, nepokojný,

pro který dělává se mír i vojny,

zachmuřen prodává tu z kapsy svojí

čin nejkrutější těm, kdo nejvíce se bojí.

Ach, bědní smrtelníci, když jste samý hřích,

proč ve vás další hrůzy vyvolával bych?

 

A zde pak mohlo vidět oko lidské

nestoudnost, drzost, skutky násilnické,

nechutnou dravost, hnusu výstřelky,

když zpitá vášeň slaví veselky

a dusí jakýkoli něžný vztah,

protože utápí se v sprostotách.

Zde bylo možno vidět, co je lidský rod,

když bezuzdně si tropí to, co je mu vhod.

Zde byli byste lidé uhlídali

onen svůj obraz Tvůrce dokonalý!

 

Hle, jak má láska blízko k zbožnosti.

Obě jsou totiž vždycky slabostí.

 

Dnes lidé mají jiné pojetí,

jsou shovívaví míň a z hňupství tyjí,

to není už to skvělé století,

kdy Ariosto[11] slavil Itálii.

Ó chraň mne proti duchům natvrdlým,

ať s rejpaly se pořád nehrdlím,

jestliže přece jenom lehký šprým

zazvučí s pousmáním dílem mým

tam, kde má slovo znít, jež vážnost budí.

Já nechtěl jsem psát verše, které nudí.

 

Nebesa tu a tam se ráda smějí

věcem, jež dole na zemi se dějí.

 

Leč dost už verši! Jen se opovaž

nakreslit, kterak vyhlíží věk náš!

Má to svůj půvab, bylo by to blaho,

přišlo by nás to ale pěkně draho.

Přítomná doba to je archa páně,

a kdo se rukou smělou dotkne jí,

trest z nebe postihne ho nečekaně

a už má po všem – včetně nadějí.

Raději budu mlčet ...

a zvláště kdybych zmiňoval se tady

a odvážně si vám tu troufal říct ...

ne, ne, já radši neřeknu vám nic ...

 

Ó přírodo[12], jež plodíš rozkoš všecku,

Epikúros tě vzýval v starém Řecku.

Přijď zavolat sem to své mocné Vari!

Ať Nedůvěra, Hádky, Spory, Sváry

a smutná Nuda, nejhorší těch běd,

ta černá Nuda, sprostá, šilhající

se octne někde v pekle pod petlicí!

Ať ten je spoután, kdo se věčně durdí,

a zákony spalme jako haraburdí.

 

Cenzoři, zhrdám vámi. Svoje vady

znám lépe než vy všichni dohromady.

Ó svatá Pravdo, ó ty panno čistá,

kdy dopřejí ti patřičného místa?

Tebou se kupředu věc každá hne,

jediná umíš rozbít okruh bludný –

proč máš však hrad svůj na dně studny?

Kdypak tě odtud někdo vytáhne? [13]

Jen tebou chceme býti vedeni!

 

Ač nikdo neví, proč to haleká,

ó lidská hlouposti, jak umíš člověka

přimět, že jako papoušek se chopí

toho, co nechápe či nepochopí.

 

Ach, co je v světě různých kouzelníků,

nemluvě o tom, co je kouzelnic!

Prožil jsem hodně hloupých okamžiků

a slabůstek jsem míval na tisíc.

V mladosti své, v té době třeštivé

tropil jsem různé kousky bláznivé.

Leč v každé době nalezneme škůdce

a pravé čaroděje, mocné svůdce.

Třpytí se slávou, chodí v purpuru,

nejdříve pozdvihnou vás k azuru

a pak vás potopí až na dno kalu,

kde čeká číše hořkosti a žalu.

Když někde objeví se čaroděj,

nezavaď o něho a pozor dej.

 

Bylo hned od prvního spatření

zřít, že zjev neustále v činnosti je

a jeho jméno bylo – Fantazie.

V náručí hýčkala si netvora,

který měl jméno Galimatyáš.

Byla to užvaněná potvora,

pro kterou kdysi dávno jazyk náš

měl titul „andělského doktora“

či „doktor dovtipa“ či „energický“,

„velice vzdělaný“ či „serafický“. [14]

Rozličně doplňoval svoji matku

a byl i znamenitým tvůrcem zmatků.

Kol něho Předsudky se hemžily,

Nesmysly, špatné Vtipy, Pitomosti,

Hádanky dvojsmyslné, Omyly,

Lži nehorázné, různé Dvojznačnosti.

 

Ó zázraku a dive, mocné síly!

Sotvaže se svých ořů sestoupili

a sotva vešli v sloupoví a dům –

najednou přišli všichni o rozum.

Jak v Paříži když v sametu a kmentu [15]

pod čepcem hlavu, plnou argumentů,

podšité theology zříme kráčeti

k Sorbonně, bohovědy doupěti,

kde svatý stan si rozbil zvláštní pár:

zlá Motanice a s ní zlobný Svár

a věčným hádáním se tady baví,

že ani nepáchne sem Rozum zdravý –

tak naše ctihodnosti po řadě

objevovaly se tu na hradě.

Každý z nich vypadal jak člověk zralý,

usedlý, moudrý – tak se tvářili,

ba mudrcům se všichni podobali,

za které – aspoň doma – platili.

Každý v nich viděl lidi slušné, čestné

a žádné výstředníky zlopověstné

a mnohý z nich byl vskutku takovým,

leč sotva sedli – přeskočilo jim.

 

Lidstvo – jaká je to kletba –

o moudrost dlouho nedbá.

 

V dějinách lidstva neznám – věřte mi –

dobráka nebo reka srdnatého,

křesťana nebo věštce výtečného,

jenž neupadl v sítě ničemy,

řevnivce nebo ducha nekalého.

 

Sláva a vavřín shání dneska perně

spisovatele mého ražení.

Úspěchy naše vzbuzovaly zášť –

to už je osud autorů, reků

a velikých duchů zvlášť,

že jde se nenávistně po člověku. [16]

To přec je známé, drahý vladaři,

že ctnosti na zemi se nedaří.

A ještě hůř je s ctnostmi velkými ...

kdo může to znát lépe nežli my?!

 

Ó jakou chválu za své spisky sklízí!

A jak je moudrý! Ví, jak škodlivá

může být pravda pro takové lidi,

kdo spíše míň než více myslívá,

slabšího ducha je – či špatně vidí,

neb zrak toho, kdo je pitomec,

může být její světlo klamná věc –

dá se jí zneužít a lze ji znevážit.

To uměl vždycky dobře rozvážit

můj autor o pravdu se bijící:

byl rozhodnut ji nikdy neříci.

 

Spoléhat na ctnost, pozor, není radno!

Ta nádoba je z hlíny utvořena

a maličké nic rozbije ji snadno.

Jen stěží může být pak opravena!

Hlídejte si ji proto pozorně,

ať se vám nezašpiní odporně.

 

DOSLOV

         Opona spadla, směšnohrdinské drama skončilo – ale již zde by mohla začínat komedie nová, ještě obšírnější a možná že stejně směšná – kdybychom chtěli zaznamenat všechny události, které potkaly Pannu v literární historii.

         Je to snůška svinstva – napsal například o Panně v XIX. století M. E. Faguet.

         Je to necudný výstřelek, který vznikl ve chvíli orgií a je důstojný svého vzniku – napsal jiný francouzský literární vědec Gustav Lanson.

         Dalo by se samozřejmě citovat dál, až do dnešních časů.

         Doslov však ukládá mnoho jiných úkolů. Přejme proto literární vědě hodnotící satirická díla vše nejlepší a vraťme se k Panně.

         Jana z Arcu (* 6. 1. 1412) po dovršení šestnáctého roku uposlechla vnuknutí, aby šla osvobozovat Francii od anglické nadvlády. V květnu 1430 byla zajata a tu zasáhla i pařížská Sorbonna, hnízdo tehdejšího tmářství. Johanka byla obviněna z čarodějnictví, kacířství a hýřivosti. Podle všech nesmyslů církevního práva byl proti ní ihned zahájen proces, v němž byla Jana odsouzena k smrti.

         Cestou na hranici však na domluvu duchovních vše odvolala a byla odsouzena do věčného vězení – což ovšem bylo trnem v oku jejím úhlavním nepřátelům, tmářským duchovním. Když si ve vězení opět oblékla šaty, v nichž s oblibou chodila, byla prohlášena za zatvrzelou kacířku a 30. května 1431 v Rouenu upálena.

         Historici tvrdí, že se chovala na hranici právě tak statečně jako v boji.

         Karel VII. roku 1450 nařídil revisi jejího procesu a Jana byla konečně uznána nevinnou. Roku 1894 byla prohlášena blahoslavenou a roku 1923 ji táž církev, která ji dala upálit, prohlásila za svatou.

         Nestalo se ostatně v Johančině případě poprvé, že církev právě toho, koho krutě ztrestala, začala za nějaký čas velebit. Johanka se totiž stala oblíbenou hrdinkou francouzského lidu. I zmocnila se církev její památky a obratným překrucováním a zveličováním dosáhla brzy toho, že nikoli Johančina láska k vlasti a nenávist k nepřátelům, kteří okupovali její vlast – ale vnuknutí a prst boží byl prý hlavním motivem jejích činů. O Janě se začaly šířit legendy, kterých měla katolická církev vždy dost a dost po ruce, a laviny zbožných nesmyslů.

         Voltairovi – tomuto úhlavnímu nepříteli metafyziky, fanatismu, lži a zrůdných názorů – musely být pochopitelně všechny legendy a legendičky o Panně solí v očích. Snažil se vždy najít pravdu a stavět ji lidem tváří v tvář. Byl zvyklý rozbíjet modly a rozhánět mračna kadidla – nezastavil se proto ani před kultem panny Orleánské.

         Voltaire chtěl v případě Panny napsat zprvu jen jizlivý žert, v němž by se vysmál té pyramidě legend, vydávaných za pravdu. Jeho žert se však rozrostl v směšnohrdinské epos, na básnické veledílo, jež se stalo klasickým pamfletem, skvostem světové literatury a majákem ukazujícím cestu rozumu.

         Voltaire si ovšem panenský námět nevybral proto, aby mohl rozeznít naplno struny erotiky.

         Na legendy o panenství, jež zachraňuje státy a lidstvo a jež musí procházet přetěžkými zkouškami, tu byl jiný mistr – církev svatá. Její duchovní panici dokázali s obrovskými zkušenostmi vymyslet tolik podivuhodných zatěžkávacích zkoušek pro panenství všech světic a plout s nimi tak obezřele ve vichřicích vášní, že je těžko se s nimi měřit.

         Voltaire neudělal nic víc a nic míň než to, že církevní tlach o panenskosti postavil do životní reality, aby mohla průkazně vyniknout směšnost náboženských názorů.

         Člověka trčícího až po uši v náboženských a měšťáckých předsudcích musí ovšem Voltairův nevážný postoj k tomu „nejcennějšímu, co dívka má“ strašlivě popuzovat. Ctí-li tento člověk ještě také autority – slepě a nábožně – musí ho urážet, slyší-li o svém pámbíčkovi, že prožívá v mnoha bodech život tak jako každý normální člověk. Musí proto i Voltairův postoj vyvolávat v něm zběsilost, která nahání slzy do očí, když vidí svůj idol zbavený glorioly a všeho nadpozemského. Je ostatně ještě dnes mnoho lidí, kteří si vytvářejí nové bohy – aby se zbavili odpovědnosti a vytvořili si idealistické berle pro svůj život a pro své podivuhodné myšlení.

         Příslušník či příznivec autorit musel být Voltairovou otevřeností dotčen. Nikdo ovšem nevolal: „Proč Voltaire říká vše na plná ústa!“ – nýbrž: „Proč Voltaire špiní to, co je nám nejdražší!“

         Voltaire totiž chtěl nejenom vyjádřit svůj soud nad historickými událostmi. Pálila ho i současnost – daleko víc než minulost. Musel vyslovit svůj kritický názor, musel říci, co si myslí.

Nesmírná znalost theologie a církevních dějin mu dovolovala zaútočit na tuto pevnost tmářství ze všech stran a zasadit jí salvy drtivých ran.

RADOVAN KRÁTKÝ