Misantropova knihovna

Mám-li všechno ve shodě s přírodou, proč bych se pak neobíral také logikou jako nějakým koníčkem? Vždyť mám nazbyt času, má mysl se ničím netrmácí. Co mám dělat, když mě nic nezneklidňuje? Co mám přiměřenějšího člověku, než je právě toto? Vy, nemáte-li co dělat, jste neklidní, chodíte do divadla nebo těkáte bez cíle; proč by se filosof neměl obírat tříbením svého vlastního rozumu?

Proč se máš vzdělávat ve filosofii? Ne-li proto, abys byl šťasten? Ne-li proto, abys nekolísal? Ne-li proto, aby ses choval ve shodě s přírodou a po celý život s ní ve shodě setrvával?

Někteří nechápou, jak by jednotlivec mohl trvale žít sám, a přitom vycházejí z jakési přirozené zásady, a to z té, že je od přírody společenský, příchylný a k lidem družný. Ale nicméně se má člověk také k tomu připravovat, aby se dovedl spokojit sám sebou a dovedl sám se sebou žít. Máme umět hovořit k sobě samým, nikoho jiného nepotřebovat, zábavy nepostrádat; máme rozjímat a uvažovat.

Člověk, který vidí slunce a měsíc a hvězdy a těší se ze země a moře, ten pak už není opuštěn.

Jako zpěváci tragických sborů nedovedou zpívat sami, nýbrž toliko s mnoha jinými, právě tak někteří lidé nedovedou sami se procházet. Člověče, ačli máš nějakou cenu, také sám se procházej a sám k sobě hovoř a neschovávej se ve sboru! Rozhlédni se kolem, sám sebou zatřes, abys poznal, kdo skutečně jsi!

Člověk, který se častěji stýká s tím a oním, buď aby si s ním pohovořil, nebo s ním popíjel, nebo vůbec s ním žil, nezbytně se musí buď sám připodobnit k němu, nebo jeho získat svému způsobu života; neboť přiložíš-li uhaslé uhlí k hořícímu, pak jedno druhé buď uhasí, nebo zapálí. Protože tedy nebezpečí je tak veliké, musíme opatrně navazovat takové společenské styky s obyčejnými lidmi, majíce na paměti, že je nemožné, aby ten, kdo se otírá o kominíka, také sám se nezačernil. Neboť co si počneš, když ten člověk tlachá o šermířích, o koních nebo zápasnících nebo, což je ještě horší, o lidech? Má snad někdo z vás takovou dovednost jako zkušený hudebník, který jakmile se chopí své lyry a dotkne se strun, ihned pozná, které jsou rozladěny, a dovede svůj nástroj naladit? Odkud vy byste ji vzali? Ale nemůže být ani jinak, než že vy se dáváte zavést od obyčejných lidí.

Tímto způsobem vás zdolávají obyčejní lidé. Radím vám, abyste si opatrně vedli ve styku s obyčejnými lidmi; jinak, cokoli si vštěpujete, každý den se rozplyne jako vosk na slunci. Však také právě proto filosofové nám radí opustit vlast, protože staré zvyklosti nás doma rozptylují a nedovolují začít nějaký nový zvyk a také nesnášíme, aby lidé na potkání o nás říkali: „Hle, tamten se pustil do filosofie, ačkoliv je to takový a takový člověk.“ Právě tak i lékaři posílají ty, kteří mají vleklou nemoc, do jiné končiny a na jiný vzduch a správně činí. Také vy zaveďte jiné zvyky; upevněte své soudy, tužte se v nich! Neboť pokud ještě takto nesmýšlíte, utíkejte před svými dřívějšími zvyky, utíkejte před obyčejnými lidmi, chcete-li už konečně začít být opravdu něčím.

Přestaňte si cenit hmotných věcí, přestaňte dělat ze sebe otroky – nejprve věcí a potom, pro ně a za ně, i lidí, kteří tyto věci mohou opatřit nebo odejmout!

O KYNISMU¹ – Ostatní lidé mají na ochranu své stěny a příbytky a tmu, když něco provádějí, a mají mnoho prostředků, jak to zatajit. Zavřou dveře. Ale kynik se místo toho všeho musí chránit jen svou počestností; nahý a pod širým nebem – to je jeho příbytek, to jsou jeho dveře, to je jeho tma! Neboť kynik ani nesmí chtít některý ze svých skutků skrývat (jinak je ztracen, přestane být kynikem, obyvatelem pod širým nebem, svobodným člověkem). Musí umět třebas i hlas pozvednout a na tragickou scénu vystoupit a hovořit jako Sókratés: „Běda, lidé, kam se to řítíte? Co to děláte, nešťastníci? Jako slepci tápete sem a tam; jinou cestou kráčíte, když jste správnou opustili; štěstí a blaženost pohledáváte tam, kde nejsou, a když vám je někdo jiný ukazuje, nevěříte mu.“

A jak je možné, aby člověk, který nic nemá, který je nahý, bez přístřeší, bez domácího krbu, neupravený, bez otroků, bez vlasti, prožíval svůj život šťastně? Hle, Díogenés vám skutkem dokáže, že to je možné. „Podívejte se na mne,“ říká, „jsem bez přístřeší, bez vlasti, bez majetku, bez otroků; spím na holé zemi; nemám ani ženu, ani děti, ani chatrný stan, nýbrž jen zemi a nebe a jediný odřený pláštík. A co mi chybí? Nejsem prost zármutku a strachu, nejsem svobodný? Kdy mě z vás kdo viděl, že se ve své žádosti klamu nebo že upadám do toho, co nechci? A jak se chovám k těm lidem, kterých se vy bojíte a kterým se obdivujete? Ne-li jako k otrokům? Kdo mě vidí, zdali nemyslí, že vidí krále a pána?“

Hle, kynikova slova, hle, jeho znaky, hle, jeho životní plán!

Spisovatelská činnost leckomu zabrání se oženit a mít děti a o takovém člověku se přece nebude soudit, že svou bezdětnost za nic nevyměnil; a kynikova královská hodnost nebude za to přiměřenou náhradou?

Ale takovému člověku je potřebí ještě také zvláštní tělesné způsobilosti. Objeví-li se souchotinář, vyzáblý a bledý, pak už nemá jeho svědectví stejnou závažnost. Neboť kynik má nejen ukazováním svých duševních předností dosvědčovat obyčejným lidem, že je docela dobře možné být řádným a dobrým člověkem bez oněch věcí, kterých si oni cení, nýbrž i svým tělem má ukazovat, že prostý a střídmý život pod širým nebem ani jeho tělu není na újmu: „Hle, také této věci jsem svědkem já i mé tělo.“ Tak to dělával Diogenés, neboť putoval sem a tam a jeho pleť jen zářila a právě svým tělem upoutával lidskou pozornost. Ale kynik, který budí soustrast, se vyjímá jako žebrák. Neboť se nesmí objevovat špinavý, aby ani tím neodpuzoval, nýbrž právě jeho chudobnost musí být čistá a vábná.

Ale kynik musí mít i mnoho přirozeného kouzla a důvtipu – jinak je blázen, ale nic jiného –, aby dovedl pohotově a případně čelit všem příhodám. Jako Diogenés, když se ho kdosi zeptal, zda je ten Diogenés, který nevěří v bohy, odpověděl: „Jak to? Vždyť právě tebe pokládám za odporného bohům!“

Ale především kynikova vůdčí část musí být čistší než slunce; jinak je nezbytně hazardní hráč a lehkomyslný člověk, který sám některé neřesti oddán, ostatní lidi chce kárat. Neboť uvaž, co tím myslí! Těm králům a samovládcům, třebaže sami jsou také špatní, jejich osobní stráže a jejich zbraně poskytují právo leckteré kárat a také moc provinilce trestat; ale kynikovi místo zbraní a osobních stráží dává tuto moc jeho sebevědomí.

A proto ten, kdo takto smýšlí, není ani dotěrný, ani všetečný, neboť se neobírá všetečně cizími záležitostmi, když dohlíží na lidské skutky, nýbrž svými vlastními.

Lidé, filosofova učebna je lékařova vyšetřovna: nesmíte z ní vycházet vesele, nýbrž s bolestí. Neboť přicházíte do ní nikoli zdrávi. A já tu pak mám sedět a vám říkat duchaplné větičky a důmyslné průpovídečky, abyste ode mne odcházeli pochvalujíce si mě?

Je-li někdo nešťasten, měj na paměti, že je nešťasten svou vlastní vinou!

Opravdu si to zasloužíš, abys byl větší ubožák než havrani a vrány, kteří si mohou létat, kamkoliv chtějí, a svá hnízda přemisťovat a křižovat mořem, aniž při tom vzdychají nebo touží po svých někdejších domovech.

Něco podobného bylo také Hérakleovým údělem: probloudit celý známý svět,

aby se podíval na lidskou zpupnost,²

a aby ji vyhladil a vykořenil.

Chápeme se kdejaké záminky k tomu, abychom byli neušlechtilí, jedni vymlouvajíce se na dítě, jiní na matku a jiní zase na bratry.

TĚM, KTEŘÍ SE UCHYLUJÍ OD SVÝCH PŘEDSEVZETÍ – Uvaž, která ze svých počátečních předsevzetí jsi provedl a která nikoliv, a také to, jak na jedny z nich vzpomínat tě blaží, na jiné mrzí, a je-li možné, znova se ujmi i oněch, kterým ses zpronevěřil! Neboť ti, kteří se pouštějí v největší zápas, nesmějí váhat, nýbrž musí i rány přijímat; neboť v tomto zápase neběží o nějaké zápolení nebo pankration³, nýbrž tady běží o samo štěstí a blaženost. Nuže tedy ani potom, když v něm umdlíme, nikdo nám nebrání znova zápasit a nemusíme čekat na jiné čtyřletí, až nadejde čas jiných olympijských her, nýbrž ihned, jakmile se vzchopíš a vzpamatuješ a vynaložíš totéž úsilí, máš možnost zápasit znova; a když znova podlehneš, máš možnost znova začít; a jestliže jednou zvítězíš, pak jsi roven tomu, kdo ani jednou nepodlehl. Jen abys ze zvyku dělat stále totéž si pak neoblíbil tohle dělat a nakonec jako špatný zápasník nechodil od zápasu k zápasu, prohrávaje ve všech!

TĚM, KTEŘÍ SE BOJÍ NEDOSTATKU – Nestydíš se, že jsi zbabělejší a neušlechtilejší než zběhlí otroci? Jak opouštějí tito své pány, když od nich utíkají? V které pozemky nebo v které otroky skládají svou důvěru? Neukradnou si jen zcela málo potravin pro první dny a netoulají se pak zemí nebo i mořem, vymýšlejíce si nejrozmanitější prostředky k obživě? A který zběhlý otrok kdy zemřel hladem? Ale ty trneš strachem, že nebudeš mít dostatek živobytí, a celé noci probdíš.

O SVOBODĚ – Svoboden je ten, kdo žije, jak chce: ten, koho nelze ani přinutit, ani znásilnit, ten, komu nelze bránit.

Nikoho ze špatných nenajdeme ani svobodného.

Pověz mi toto: Nikdy jsi nikoho nemiloval? – „Ale co to má společného s otroctvím nebo se svobodou?“ – Nikdy ti nenařídila tvá milenka dělat něco, cos nechtěl? Nikdy jsi jí nelichotil? Nikdy jsi jí nelíbal nohy? A přece, kdyby tě někdo přinutil, abys líbal nohy císaři, pokládal bys to za svou potupu a za svrchované tyranství. Co tedy jiného je otroctví? Copak říká Thrásonidés?

Teď prodejné to děvče

zotročilo mne,

jejž nepokořil ani jeden z nepřátel!⁴

Ubožáku, vždyť jsi otrok děvčete a dokonce prodejného děvčete! Proč tedy ještě dál se nazýváš svobodným? A dívce, která ho nenávidí, posílá dary a žadoní a pláče, a pak zase, když měl u ní nepatrný úspěch, je na to hrdý. Jak by tento člověk mohl mít svobodu?

Uvaž, jak užíváme pojmu svoboda u zvířat! Lidé chovají v klecích krotké lvy a krmí je, někteří je s sebou i vodí. Ale kdopak nazve takového lva svobodným? Nežije-li tím více otrocky, čím změkčileji žije? A který lev chtěl by být jedním z těchto lvů? A což ti ptáci tam venku, když jsou chyceni a chováni v klecích: jak jim asi jest, když se pokoušejí uniknout? Někteří z nich raději hynou hladem, než aby snášeli takový život; a pokud zůstanou naživu, jen živoří a strádají a chřadnou, a jakmile najdou nějaký otvor, vyklouznou. Tak nesmírně touží po přirozené svobodě, nezávislosti a volnosti. „A což je ti v té tvé kleci tak zle?“ – „Jaká otázka! Je mi přirozené létat, kam chci, žít pod širým nebem, zpívat, kdy chci. Ty mě o to všechno olupuješ a pak se ptáš: 'Cožpak je ti tak zle?'“

Proto svobodnými budeme nazývat jen ony tvory, kteří nesnášejí zajetí, kteří, jakmile jsou zajati, unikají mu smrtí. Tak i Díogenés kdysi říká: „Jediný prostředek k zajištění svobody je ochotně zemřít.“ To je řeč svobodného muže, který ten předmět vážně prozkoumal a dospěl k náležitému poznání. Ale budeš-li svobodu hledat jinde, než kde jest, jaký div, jestliže ji nikdy nenajdeš?

Odpověz mi ještě na toto: Zdá se ti, že svoboda je něco velkého, ušlechtilého a cenného? – „Jak by ne?“ – Je tedy možné, aby člověk, který dosáhne věci tak velké a cenné a ušlechtilé, byl nízký? – „To není možné.“ – Když tedy uvidíš někoho, jak jinému podlízá nebo mu pochlebuje, směle prohlas i toho člověka nesvobodným. Jakmile uslyšíš, že někomu říká: „Pane,“ říkej mu otrok.

Říkáte: „To nemohu udělat; to nesmím.“ Proč nesmíš? Což jsi neříkal, že jsi svoboden? „Ale Aprylla mi to nedovolila.“ Mluv tedy pravdu, otroku, když máš tolik usvědčujících znaků poroby!

Díogenés byl svoboden. Proč to? Nikoliv proto, že by byl býval ze svobodných rodičů (neboť nebyl), nýbrž proto, že sám byl svoboden, že odvrhl všechny podněty k otroctví, že nikdo se k němu nemohl přiblížit, z žádné strany ho uchopit a uvrhnout ho do otroctví. Se vším se snadno loučil, všechno měl na sobě jen jako zavěšené. Kdybys byl uchvátil jeho majetek, byl by ti ho spíše ponechal, než tě pro něj pronásledoval. Nikdy nevyhledával příležitost k tomu, aby se zdálo, že něco dělá na prospěch veškerenstva. Jen si všimni, co sám říká a píše! „Žádné věci nepotřebuji.“ To bylo to, co mu dovolovalo, aby byl svoboden.

Abys však nemyslil, že ti uvádím jen příklad samotáře, který neměl ani ženu, ani děti, ani vlast⁵, ani přátele, ani příbuzné, kteří by ho dovedli obrátit a rozptýlit, vezmi si Sókrata a pozoruj ho: měl manželku a děti, ale jen jako cizí majetek. Proto, když byl poslán od „třiceti tyranů“ pro Leónta, tehdy, protože jejich rozkaz pokládal za hanebný, vůbec o něm ani neuvažoval, třebaže věděl, že bude musit snad i zemřít. Ale co mu na tom záleželo? Něco jiného si chtěl zachovat: nikoliv své bezcenné tělo, nýbrž svou čest a svou důstojnost. Tyto věci jsou nedotknutelné, nikomu nepodrobené. A potom, když se měl obhajovat, aby zachránil život, zdalipak se chová jako člověk, který má děti nebo ženu? Nikoliv, nýbrž jako by byl na světě sám. Sókratés nezachraňuje svůj život nečestně, on, který se vzepřel hlasovat⁶, když to Athéňané nařizovali, on, který pohrdl třiceti tyrany, on, který tak úchvatně dovedl rozprávět o ctnosti a mravní dokonalosti: takový člověk se nemůže zachránit nečestně; smrtí se zachraňuje, nikoliv útěkem. Vždyť i dobrý herec, když přestane v pravý čas, zachovává spíše svůj charakter než ten, kdo hraje nevčas.

Pryč s onou moudrostí školometů a pošetilců!

K čemu říkáš, že jsi člověk, když jsi červ?

O SPOLEČENSKÉM STYKU – Této věci musíš především věnovat pozornost, aby ses totiž s některým ze svých dřívějších známých nebo přátel nesblížil tak důvěrně, že bys klesl na stejnou úroveň s ním; jinak přestaneš být, čím jsi. Jestliže však tě napadne myšlenka: „Vždyť se mu budu zdát nejapný a pak už se nebude ke mně chovat tak přátelsky jako dřív,“ tu se rozpomeň, že zadarmo se nezískává nic a že je nemožné, abys zůstal stejný, jako jsi býval, jestliže neděláš stejné věci. Vyber si tedy, co z obojího chceš: zdali být stejně milován od svých starých přátel a přitom zůstat stejný, jako jsi byl dřív, či být lepší, než jsi býval, ale stejné obliby nedosahovat. Neboť dříve, když jsi zjevně bažil po bezcenných věcech, bývals přátelům příjemným společníkem. Ale nemůžeš se jevit stejně příjemným společníkem těm, s nimiž jsi dříve popíjel, nebudeš-li s nimi pít: vyber si tedy, zdali raději chceš být opilcem a oněm lidem být příjemný, či být střízlivý a jim nepříjemný.

Athény jsou krásné, jenže mnohem krásnější je být šťasten, prost náruživostí, prost nepokoje, nemít své vlastní věci v moci někoho jiného.

Co tě nutí nosit břemena jako osel, kterého mlátí klackem?

Což se člověk diví něčemu z toho, co se děje? Což se jemu něco zdá nové? Což neočekává od špatných lidí něco ještě horšího a krutějšího, než je to, co se mu právě děje? Což nepokládá za zisk, když se tito zdrží svrchované špatnosti? „Ten a ten ti spílal.“ Jsem mu velmi vděčen za to, že mě nezbil. „Ale také tě zbil.“ Jsem mu velmi vděčen za to, že mě nezranil. „Ale také tě zranil.“ Jsem mu velmi vděčen za to, že mě nezabil. Neboť kdy od kterého učitele se mu dostalo poučení, že člověk je mírný tvor a že je navzájem příchylný? Člověk, který hledá, koho by na potkání kopl nebo kousl není tedy ani dobytče nebo osel, nýbrž něco jako šelma.

„Chceš tedy, aby mnou lidé pohrdali?“ – Kteří? Ti, kteří jsou soudní? Jak budou soudní lidé pohrdat mírným a čestným člověkem? Nebo nesoudní? Co je tobě po tom? Vždyť ani jinému umělci nezáleží na těch, kteří se v jeho umění nevyznají. A zvláště se nasměješ těm, kteří si myslí, že ti škodí. Ty otrocké duše nevědí ani kdo jsem, ani kde je mé dobro a mé zlo; nemají přístup k věcem, které jsou mé.

Podobně se smějí obyvatelé opevněného města svým obléhatelům: „Jak zbůhdarma se tam ti lidé teď trmácejí! Bezpečné jsou naše hradby, potravin i všech ostatních potřeb máme na hodně dlouhou dobu.“

Kdo je s tebou tak dlouho jako ty sám se sebou? A kdo se těší u tebe tak účinné důvěře, aby tě přesvědčil, jako ty sám u sebe? A kdo s tebou lépe smýšlí a více je ti nakloněn než ty sám sobě? Nechceš tedy ostatních lidí nedbat a sám sobě se stát žákem i učitelem? To je věcí ostatních lidí, zdali jim prospívá chovat se a žít v rozporu s přírodou, ale mně nikdo není bližší nade mne.

Někdo rozhazuje fíky a ořechy, děti po nich chňapají a rvou se spolu, ale muži nikoliv, neboť to pokládají za malicherné. Rozdělují se místodržitelské úřady v provinciích: to je věc dětí!⁷ Peníze: to je věc dětí! Praetura, konsulát: ať si to rozeberou děti; ať se dávají odmítnout, ať si dají nabít, ať si líbají ruce tomu, kdo ty věci rozdává, i jeho otrokům! U mne to jsou jen fíky a ořechy. Nuže, jestliže se mi dostane, když tamten je rozhazuje, náhodou do klína fíku? Pak ho vezmu a sním ho. Neboť až potud si mohu cenit i fíku. Ale ani fík, ani žádná jiná z věcí, nemá takovou cenu, abych ohýbal hřbet a ničil někoho jiného nebo jiným byl ničen nebo abych lichotil těm, kteří rozhazují ty věci mezi nás.

Sókratés říká: „Jestliže čekám na někoho jiného, aby mi pomohl, já sám nejsem nic.“

TĚM, KTEŘÍ SE HOREMPÁDEM PŘIPODOBŇUJÍ SVÝM ZEVNĚJŠKEM FILOSOFŮM – Hned jak si obléknou plášť a dají si narůst vousy, říkají o sobě: „Já jsem filosof.“

Takový si dá narůst dlouhé vlasy, oblékne si ošumělý plášť, vystavuje na odiv svá nahá ramena a pře se s lidmi na potkání.

Tímto způsobem byl Sókratés valné většině lidí neznám.

Člověče, především se cvič doma jako vojáci v zimním táboře. Nejprve se snaž, aby se o tobě nevědělo, kdo jsi: sám sobě nakrátko filosofuj! Tak se rodí plody: semeno se musí na nějakou dobu zahrabat, skrývat a pomalinku růst, aby dospělo k zrání. Vyžene-li rostlina v klas dříve, než vytvoří kolínko, plod nedozrává; je jako z Adónidových zahrádek.⁸ Taková rostlinka jsi také ty: předčasně jsi vyhnal do květu a zima tě nadobro spálí.

Člověče, měj se na pozoru také ty: zbujněls; myslíš si o sobě, že jsi něco, pošetilec mezi pošetilci; mrazem budeš spálen, ba spíše jsi už spálen – dole u kořene, jen svrchu ještě trochu kveteš, a proto se zdá, že ještě žiješ a bujíš.

O ČISTOTNOSTI – Sebe pokládáš za hodna, abys páchl. Dobrá, buď si toho hoden! Nuže, odejdi někam na poušť, kam patříš, žij tam jako samotář a tam si pro sebe páchni! Neboť je spravedlivé, abys ty sám okoušel své nečistoty.

Nebudeš se už konečně někde koupat? Nebudeš se mýt? Či snad budeš s námi chodit takový i do chrámů, kde plivání nebo smrkání se nedovoluje, ty, který nejsi nic jiného než slina a chrchle?

Jestliže ty jsi tlachal a vidíš ve všech lidech na potkání své přátele, chceš, abych i já se připodobnil k tobě?

Podivuhodná je příroda, a jak praví Xenofón, plná lásky k svým tvorům.⁹ Své tělo aspoň, věc ze všech nejnepříjemnější a nejnečistší, máme rádi a ošetřujeme je; ale kdybychom měli i jen po pět dní ošetřovat tělo našeho souseda, to bychom nevydrželi. Neboť jen si uvědom, jaká to je svízel: hned po ránu, jak vstaneš, čistit někomu jinému zuby a některou z jeho přirozených potřeb obstarávat a potom omývat ony části! Opravdu je s podivem: mít rád věc, které den co den musíme prokazovat tolik služeb. Nacpu tento pytel zde a pak ho opět vyprazdňuji¹⁰: co je protivnější než tohle? Proto zde setrvávám a trpělivě to ubohé tělo myji, krmím, pokrývám; když jsem byl mladší, přikazovalo mi leccos ještě jiného, a přesto jsem je snášel. Proč tedy nesnášíte, když příroda, která vám tělo dala, zase vám je odnímá? Ale táž příroda také říká: „Nech už tělo tělem a pak už nebudeš mít s ním žádné trápení.“

Jsi dušička, která se vleče s mrtvolou, jak říkal Epiktétos.¹¹

Sókratés říkával: „Co chcete? Mít duše bytostí rozumných či nerozumných?“ „Rozumných.“ „Jakých rozumných? Řádných či špatných?“ „Řádných.“ „Proč tedy o ně neusilujete?“ „Protože je už máme.“ „Proč se tedy přete a sváříte?“

Neodvolávám slov: jsou neklamná.¹²

A pak řekneš, až ode mne odejdeš:

„Epiktétos je holé nic; jeho řeč se hemžila kazimluvy a barbarismy.“

<<< Epiktétos: Rozpravy 1.

POZNÁMKY: