Misantropova knihovna

EPIKTÉTOS

ROZPRAVY

(ΔΙΑΤΡΙΒΑΙ)

(jak je zapsal Epiktétův žák Flávios Arriános) 

(απογραφα / výpisky) 

Pojď, mládenče, do svého vlastnictví; neboť tobě je souzeno být ozdobou filosofie; tvé jsou tyto statky, tvé jsou tyto knihy, tobě náleží tyto rozpravy.

Protože ty pokládáš sebe jaksi za jednu z mnoha nití v oděvu, nuže ty se musíš starat o to, jak by ses připodobnil ostatním lidem, zrovna jako i nit se nechce od ostatních nití ničím výjimečným odlišit. Ale já chci být oním proužkem purpuru, nevelkým, ale zářivým. Proč mi tedy říkáš: „Připodobni se většině?“ A jak bych pak ještě dále mohl být tím purpurem?¹

Valnou většinou jsme něco jako nezdárníci v říši zvířat. Neboť co jiného je utrhačný a zlomyslný člověk? Hleďte tedy a mějte se na pozoru, abyste se nestali některým z těchto nezdárných tvorů!

Triptolemovi² zřídili všichni lidé svatyně a oltáře za to, že prý nám daroval ušlechtilé plody; ale tomu, kdo nalezl pravdu a na světlo ji vynesl a zjevil, kdo z vás za to postavil oltář nebo zasvětil chrám nebo sochu nebo kdo z vás se klaní bohu z vděčnosti za něj?

Když se někdo zatvrdí jako kámen, ačkoli byl usvědčen z omylu, jak je možno ještě na něho působit důvody?

Většina z nás se bojí odumření těla a podnikli bychom všechno možné, aby nás něco takového nepostihlo, ale když odumírá duše, to je nám jedno.

Ale z čeho mám být živ, namítne někdo, když nic nemám? A filosof by měl zapotřebí jiným důvěřovat a na jiné spoléhat, místo aby se staral sám o sebe, a měl by být horší a zbabělejší než zvířata, z nichž každé samo sobě stačí a nepostrádá ani vhodné potravy, ani přiměřeného a přirozeného způsobu života?³

Ale zatím – co se děje? Váš učitel je mrtvola a mrtvoly jste i vy. Sedíte a naříkáte nad zítřkem, z čeho že budete živi. Otrocká duše, opatříš-li si, budeš mít; pakli si neopatříš, půjdeš odtud.⁴ Proč se rmoutíš? Kdopak by ještě mohl být vládcem člověka takto smýšlejícího?

Ale my smýšlíme o sobě tak, jako bychom byli jen břicho, jen vnitřnosti a pohlavní ústrojí, právě proto, že se poddáváme strachu a že hovíme svým žádostem a těm, kteří mají možnost nám dopomáhat k těmto věcem, lichotíme a těch se i bojíme.

Může-li někdo něčeho dosáhnout sám od sebe, je pošetilý a nejapný, jestliže se pokouší toho dosáhnout od jiného. Takový člověk je skutečně jen mrtvola a trocha ubohé krve, nic víc.

Pročpak my, filosofové, nejsme činní? Především hned já: Hlavní věc je, abych se vyspal.

Všechno, co se děje ve shodě s přírodou, správně se děje.

Svoboden je ten, komu se všechny věci dějí podle jeho vůle a komu nikdo nemůže překážet. Nuže, je snad svoboda bláznovství? Uchovej bůh, neboť šílenství a svoboda se spolu nesrovnávají.

Je možné uniknout lidem? A jak by to bylo možné? Anebo je možné, když se s nimi stýkáme, je změnit? Co nám tedy zbývá, anebo který prostředek lze najít k tomu, abychom s nimi žili? Ten, že oni budou dělat, co se jim zdá dobré, a my že se přesto budeme chovat ve shodě s přírodou. Ty však jsi netrpělivý a mrzutý, a jsi-li sám, říkáš tomu osamělost, a jsi-li s lidmi, říkáš jim pleticháři a lupiči a stěžuješ si i na své rodiče a děti, bratry a sousedy. Ale měl bys tomu, když jsi sám, spíše říkat klid a svoboda a sebe pokládat za podobného bohům.

Je někdo nespokojen, protože je sám? Ať je za trest osamělý!

Jako je tesařovou látkou dřevo a sochařovou spěž⁵, právě tak život jednoho každého je látkou životního umění.

Za všech okolností uchovám duši ve shodě s přírodou.

JAK SE MÁME CHOVAT K TYRANŮM – Má-li někdo nějakou přednost nebo se aspoň domnívá, že ji má, i když ji nemá, ten, je-li nevzdělaný, nezbytně si musí na ní zakládat. Tak například tyran o sobě říká: „Já jsem ze všech lidí nejmocnější.“ A co mi můžeš poskytnout? Co tedy zmůžeš? „Všichni lidé si mne hledí.“ Nevíš, že každý člověk si hledí sebe a tebe jen tak jako svého osla? Neboť kdo si tebe hledí jako člověka? Jen mi ho ukaž! Kdo se tobě chce připodobnit? Kdo tebe chce následovat tak, jako kdysi následovali Sókrata? „Ale mohu ti dát srazit hlavu.“ Správně říkáš; zapomněl jsem, že tebe si mám hledět, ale jako horečky nebo cholery a oltář ti zřídit, asi jako je v Římě oltář Horečky.

Je nemožné, aby to, co je od přírody svobodné, dalo si bránit někým jiným než sebou samým. „Nebudeš si mne tedy hledět?“ Nikoliv, nýbrž jen sebe samého.

To není sobectví, neboť taková už je přirozenost každého tvora: všechno dělá pro sebe. Vždyť i slunce všechno dělá pro sebe. Neboť co očekáváš? Snad to, že by se někdo zřekl sebe a svého prospěchu? Což nebudou mít všichni vždy jeden a týž důvod k činům – svou náklonnost k sobě?

Nuže tedy, utkví-li v něčí duši nepřirozené zásady o věcech, ten si arci nezbytně musí hledět tyranů. Ale kéž by byli jen tyranové a nikoliv ještě jejich komorníci! A jak najednou člověk zmoudří, když ho císař učiní třeba jen dozorcem nad svým nočníkem! Jak najednou říkáme: „Moudře se mnou hovořil!“ Jen bych si přál, aby ho zbavili hodnosti dozorce nad záchodem, aby se ti zdál zase hloupý!⁶

Co jest moudrost sama? Dobro. A co jest nemoudrost? Zlo.

TĚM, KTEŘÍ CHTĚJÍ BÝT OBDIVOVÁNI – Kdo zaujímá v životě své náležité místo, nedychtí po vnějších věcech. Člověče, jaký úděl si přeješ? Já aspoň jsem spokojen, jestliže má žádost i nechuť jsou ve shodě s přírodou a jestliže své vůle i odporu a rovněž svých předsevzetí a záměrů a souhlasu užívám, jak je mi přirozené. Proč si tedy před námi vykračuješ, jako bys byl spolkl rožeň? „Byl bych rád, aby se mi všichni už na potkání obdivovali a aby za mnou chodili a vykřikovali: 'Ó, velký filosof!'“ Ale kdo jsou ti, od nichž chceš být obdivován? Nejsou to právě ti, o kterých říkáváš, že blázní? Nuže tedy, od bláznů chceš být obdivován?

JAK MÁME ZÁPASIT S NESNÁZEMI – Nesnáze jsou to, co ukazuje muže.

Díogenés, který byl poslán na zvědy, nám oznámil: „Smrt není zlo, neboť není nic nečestného.“ Říká: „Hanobení je povykování bláznivých lidí.“ A co nám zvěstoval o bolesti, co o rozkoši a co o chudobě tento zvěd? „Být nahý,“ říká, „je lepší než každá toga nachem lemovaná⁷; a spát na holé zemi,“ říká, „je nejměkčí lože.“ A na důkaz každého z těchto výroků uvádí svou zmužilost, svůj duševní klid, svou svobodu a konečně i své tělo, zářící zdravím a pevné. To je zvěd, jaký má být.

Měj na paměti, že dveře máš otevřené! Nebuď zbabělejší než děti, nýbrž jako ony, když věc už je nebaví, říkávají: „Už si nehraju,“ tak i ty, budou-li se ti některé věci jevit podobně, jen si řekni: „Už si nehraju,“ a odejdi odtud; ale zůstaneš-li tu, nenaříkej!

Už nikdo nemá nade mnou žádnou moc. Proto řekl Démétrios⁸ Neronovi: „Ty hrozíš smrtí mně, ale tobě příroda.“ Ale budu-li si cenit své chatrné tělo, vydávám se v otroctví; budu-li si cenit tu trochu svého majetku, vydávám se v otroctví. Neboť tím ihned sám na sebe vyzrazuji, kde je možno se mne zmocnit. Tak i ty věz, že tvůj pán tě napadne z té strany, kterou si zvláště budeš chtít chránit. Budeš-li mít tohle na paměti, komu ještě dále budeš lichotit nebo koho se bát?

Vůbec měj na paměti, že jen my sami sebe tísníme, sami sebe omezujeme, to jest, naše názory nás tísní a omezují.

To je začátek filosofování – pozorování, jaký je stav vůdčí části naší duše. Neboť pozná-li člověk, že je slabá, nebude jí už chtít užívat k velkým věcem. Nyní však lidé, kteří nejsou s to pozřít ani malé sousto, koupí si celé dílo a pokoušejí se je sníst. A z toho zvracejí nebo mají špatné trávení. Potom přijdou katary, koliky a horečky. Je třeba uvážit své schopnosti. Ovšem v theoretických otázkách je snadné usvědčit nevědomého z omylu, ale v otázkách životní praxe se člověk nedává přesvědčit a toho, kdo nás usvědčil z omylu, nenávidíme.

Copak pokládáš za „veliké věci“? Války a rozbroje a záhubu mnoha lidí a zkázu měst? Co je velikého na tom všem? – „Snad nic.“ – Co je velikého na tom, že mnoho skotu a mnoho ovcí zhynulo a že mnoho vlaštovčích a čapích hnízd bylo spáleno a strženo? – „Ale což je tohle podobné onomu?“ – Velmi podobné. Anebo mi ukaž, čím se liší lidský dům a čapí hnízdo jako bydliště. – „Jsou si tedy čáp a člověk podobni?“ – Co tím myslíš? Tělem aspoň velmi podobni.

„Když jsou tedy ženy odváděny do zajetí a děti zotročovány a když muži jsou pobíjeni, to všechno není zlo?“ – Proč si to ve svých představách zveličuješ? Pouč mě o tom!

Neboť nelze se dosti vynadivit tomu, jak si lidé v této věci vedou. Agamemnón⁹, Achilleus. Oni, protože se řídí svým každým zdáním, způsobí a vytrpí takové strasti! A která tragédie mívá jiný původ než právě ten? Eurípidův Átreus¹⁰ – co je to? Jeho zdání. Sofoklův Oidipús – co je to? Jeho zdání. Foiníx?¹¹ Zdání. Hippolytos? Zdání. Co myslíte, jaký tedy je člověk, který se o tuto věc nestará? A jak se říkává těm lidem, kteří se ve všem všudy řídí holým zdáním? – Blázni. – Zdalipak tedy my děláme něco jiného?

Chceš-li nějaké dobro, hleď ho dosáhnout od sebe sama. Ty však říkáš: „Nikoliv, nýbrž od někoho jiného!“ Naprosto ne, nýbrž od sebe!

Zákon přírody zní takto: Co je lepší, ať má vždycky převahu nad horším! V čem převahu? V tom, v čem je lepší. „Deset je lepší než jeden,“ řekneš. K čemu? K spoutání, k usmrcení, k odvlečení kamkoliv, k odnětí majetku. Větší počet je silnější než jedinec. Ale kdybychom byli váženi na vahách, pak by ovšem ten, kdo je těžší, musil vážit víc.

Mám tyto věci říkat kdekomu? – Proč? Což nestačí mít sám toto přesvědčení?

Jen vzdělaní jsou svobodni. Jak vám tedy máme ještě dále věřit, drazí zákonodárci?

Podřídíš-li to, co je tvé, vnějším věcem, pak tedy napříště otroč a nekolísej a nechtěj jednou otročit a pak zase pravý opak, nýbrž prostě a z celé duše buď to, nebo ono: buď svobodný člověk, nebo otrok, buď vzdělaný, nebo nevzdělaný, buď statečný kohout, nebo nestatečný!

Proto také je směšné říkat: „Poraď mi!“ Co ti mám poradit? Měj tedy na paměti toto obecné pravidlo a nebudeš mít potřebí rady. Budeš-li však nenasytně bažit po vnějších věcech, pak nezbytně se budeš zmítat sem a tam podle vůle svého pána. A kdo je tvůj pán? Ten, kdo má moc nad některou z těch věcí, o které usiluješ.

Správně řekl Díogenés kterémusi člověku, který ho žádal o doporučující dopis: „Že jsi člověk, to pozná už na první pohled; zdali jsi dobrý či špatný člověk, pozná, ačli má zkušenost rozeznávat dobré a špatné; pakli nemá zkušenost, nepozná to, ani když mu to tisíckrát napíšu.“

Za koho tě mám považovat, člověče? Za souseda, za přítele? Za jakého asi? Co ti mám věřit? A kdo ti bude důvěřovat? Ale vždyť jsi špatný člověk. Toť zrovna jako kdyby se zlobily vosy, že si jich nikdo nehledí, ale že všichni před nimi utíkají, a jak jen kdo může, že je ranami sráží. Také ty máš takové žihadlo, takže uvrhneš v nesnáze a žaly každého, koho jím zasáhneš. Co chceš, abychom s tebou udělali? Nemáme tě kam zařadit.

Buď nevěrný a buď vlkem nebo opicí místo člověkem! Co ti v tom brání?

Jestliže se odloučíš, už nebudeš dále člověkem. Neboť co je člověk? Část státu.

Ukážu vám nervy filosofa. Jaké nervy? Žádost, která se nechybuje cíle, nechuť, která neupadá do toho, čemu se chce vyhnout, náležitou vůli, bedlivé předsevzetí. Tohle uvidíte!

Řeknu-li, že sám sebe neznáš, jak mě pak můžeš snést, strpět mé otázky a zůstat zde? To vůbec nemůžeš, nýbrž uražen ihned odtud odejdeš. A přece, co zlého jsem ti udělal? Ledaže i zrcadlo ubližuje ohyzdovi, protože mu ukazuje, jak vypadá; ledaže i lékař tupí nemocného, když mu říká: „Člověče, ty si myslíš, že ti nic není, a zatím máš horečku.“ Řekneš-li však někomu: „Tvé žádosti jsou nezdravé, tvá nechuť k některým věcem je nízká, tvé úmysly si odporují, tvá chtění nejsou v souladu s tvou přirozeností, tvé soudy jsou neuvážené a klamné,“ ihned odejde a řekne si: „Potupil mě.“

Chci, aby v těle byly síly, ale jako v zdravém a jako ve vycvičeném těle; ale ukážeš-li mi, že máš sílu šílencovu, a budeš-li se jí chvástat, řeknu ti: „Člověče, vyhledej si nějakého lékaře! To už není síla, nýbrž vysílenost.“

Některé z dnešních lidí vůbec nelze předělat.

Ukažte mi jen jednoho, abych viděl toho, koho už dávno hledám, člověka opravdu ušlechtilého, ať je mladý či starý, jen mi ho ukažte!

Proč se tedy ještě dále divíme, jestliže jsme ve svých činech stále nízcí, oškliví, bezcenní, zbabělí, liknaví, všichni samý nezdar?

Člověče, bojuj už jednou tak říkajíc zoufale za svůj klid, za svobodu, za ušlechtilost! Napřim už konečně svou šíji jako člověk zbavený otroctví!

Ty nejsi Héraklés a nemůžeš vyhladit špatnosti jiných a nejsi ani Théseus, abys očistil od špatností Attiku: své vlastní špatnosti vyhlaď! Odtud, ze své duše, vyhosti žal, strach, žádost, závist, hrabivost, změkčilost, nezdrženlivost! Budeš-li však chtít něco jiného, s bědováním a naříkáním se budeš poddávat mocnějšímu, než jsi ty, a stále hledaje svůj klid mimo sebe, nikdy nebudeš schopen klidu dojít. Neboť jej pohledáváš tam, kde není, a opomíjíš ho hledat tam, kde jest.

„To, co bych si přál, jest: cítit se bezpečný a neochvějný, a to nejen ve chvílích bdění, ale i spaní, opojení a melancholie.“¹² Tys bůh, člověče, máš velká předsevzetí!

Ale mladíci většinou nesmýšlejí takto, nýbrž řeknou třebas: „Chci vědět, co říká Chrýsippos ve svém pojednání Lhář.“¹³ Je-li tohle tvé předsevzetí, jdi se s ním oběsit, ubožáku!¹⁴ Jaký prospěch z toho budeš mít? Se smutkem budeš celé pojednání číst a s chvěním budeš o tom vykládat jiným. Tak si vedete také vy. „Mám ti předčítat, bratře – a ty pak zase mně?“¹⁵ „Podivuhodně píšeš, člověče.“ A opět: „Ty velkolepě, v Xenofóntově¹⁶ duchu!“ „Ty v duchu Platónově!“ „Ty jako Antisthenés!“¹⁷ A potom, až si navzájem sdělíte své sny, opět se vracejte k týmž věcem; máte stejné žádosti jako dříve, stejné nechuti, stejná chtění, stejné úmysly, stejná předsevzetí, táž přání, tytéž zájmy.

Když podlehneš s někým milostné vášni, nepřihlížej jen k této jediné porážce, nýbrž i k tomu, že jsi tím posílil a utužil svou nezdrženlivost!

Co je mi do tebe, člověče? Mně stačí to špatné, co mne stihlo!

Uvěř mi, že se nesmí člověku nic věřit, a budeš z toho mít prospěch.

Epikúros, když chce popřít přirozené společenství mezi lidmi, říká:

„Nedávejte se klamat ani svádět, lidé, a neuchylujte se od pravé cesty! Není přirozeného společenství mezi rozumnými bytostmi. Věřte mi! A ti, kteří říkají něco jiného, klamou vás a usuzují nesprávně.“

Co říkáš, filosofe? Čím se ti asi jeví zbožnost a svatost?

„Bohové neexistují, a jestliže i existují, nestarají se o lidi a nemáme s nimi nic společného. A co lidé nazývají obecně zbožností a svatostí, to je lživý výmysl podvodníků a sofistů nebo zákonodárců, kteří chtějí zastrašit a držet na uzdě lidi páchající bezpráví.“

A potom se žení, plodí děti, účastní se správy obce a stávají se kněžími a věštci. Kterých bohů věštci? Těch, kteří neexistují. A sami se dotazují Pýthie,¹⁸ aby vyslechli lži, a jiným vykládají věštby. Ó, jaká je to nestoudnost a jaké kejklířství!

„Poslyš dále, že stud je pošetilost, že otec není nic, že syn není nic.“

Člověče, co děláš? Sám sobě odporuješ každý den a nechceš upustit od svých neživotných sofismat?

Lidé si z nás dělají posměch, užívajíce v praxi všech údajů přírody, ale v theorii je popírajíce.

Některé ze svých vad lidé doznávají ochotně, ale jiné neochotně. Nikdo nedozná, že je hloupý nebo nerozumný, nýbrž právě naopak uslyšíš, že všichni říkají: „Kéž bych měl také štěstí tolik, kolik mám rozumu!“ Že je nezdrženlivý, to nikdo ochotně nedozná; že je nespravedlivý, to vůbec nikdo a právě tak nikdo nedozná, že je závistivý nebo všetečný; ale že je soucitný, to skoro každý. Co je toho příčinou? Hlavní příčina záleží v tom, že různí lidé mají různé příčiny a co si představují jako hanebné, to zpravidla nikdy nedoznávají; například bojácnost a soucitnost považují za znak mírné povahy, ale pošetilost za vlastnost docela otrockou; také provinění proti lidskému společenství naprosto nedoznávají.

Když tedy žijeme mezi takovými lidmi, tak zmatenými, kteří tou měrou nevědí ani čemu říkají „zlo“, ani jaké zlo mají nebo zdali je mají nebo proč je mají nebo jak se ho zbaví, pokládám za žádoucí, aby každý ustavičně pozoroval i sám sebe: „Nejsem snad i já jeden z těchto lidí? Jakou představu mám o sobě? Jak užívám sám sebe? Vedu si i já jako rozumný člověk, vedu si i já jako zdrženlivý?

Člověče, doma ses serval se svým otrokem, celý svůj dům jsi převrátil naruby, své sousedy jsi vyrušil z klidu a teď přicházíš ke mně s tváří a zevnějškem filosofa, tady sedíš a kritizuješ můj výklad některého čteného textu? Přišel jsi sem závistivý a sedíš tu, sám o ničem jiném nepřemýšleje!

Lidé říkají: „Ve škole nikdo nic nezíská.“ Ale kdo chodí do školy proto, aby se tam zbavil svých chorob?¹⁹ Chcete umět tlachat o filosofických zásadách. Nuže, nestáváte se ještě tlachavější? Neposkytují vám všelijaké ty zásady jakousi látku k honosení?

O PŘÁTELSTVÍ – Nikdy jsi neviděl psíky, jak se k sobě lísají a hrají si spolu, takže si řekneš: „Není většího přátelství“? Ale abys viděl, jaké to je přátelství, hoď mezi ně kousek masa a poznáš to. Podobně polož mezi sebe a svého syna kousek pozemku a poznáš, že tvůj syn zatouží co nejdřív tě zahrabat a ty že si budeš přát synovy smrti. Nebo postav mezi sebe a syna půvabnou dívku a mějte ji rádi vy oba, ty starý a on mladý!

Neboť tak je tomu vůbec – v tom se neklamte: žádný tvor ničemu není nakloněn tou měrou jako svému vlastnímu prospěchu. Kdokoliv tedy, podle jeho zdání, je tomu na závadu, ať je to bratr či otec, dítě či miláček či milenec, toho pak nenávidí, zavrhuje, proklíná. Neboť už od přírody je takový, že nic nemiluje tak jako svůj prospěch: ten je mu otcem i bratrem a příbuznými a vlastí a bohem. Když se nám například zdá, že našemu prospěchu jsou na závadu bohové, pak také jim zlořečíme, boříme jejich sochy a zapalujeme jejich chrámy, jako Alexandros²⁰ nařídil spálit Asklépiovy²¹ chrámy, když mu zemřel jeho miláček.²² Neboť kde je „já“ a „moje“, tam se nezbytně musí klonit každý tvor. Pakli umístím to, co je moje, jinam a to, co je čestné, také jinam, nabude platnosti Epikúrova zásada, která prohlašuje, že „čestné buď vůbec není nic, nebo nanejvýš jen to, čeho si cení dav“.

Alexandros byl Meneláovým hostem; kdyby je byl někdo viděl, jak přátelsky se k sobě chovají, sotva by byl uvěřil, kdyby mu byl někdo řekl, že to nejsou přátelé. Ale bylo mezi ně vrženo „soustečko“, půvabná žínka, a pro ni vypukla válka.²³ Tak i nyní, kdykoli vidíš přátele nebo bratry, kteří se zdají jednomyslní, nevyslovuj se ihned o jejich přátelství, ani kdyby přísahali a prohlašovali, že je nemožné, aby se spolu rozešli. Vůdčí část špatného člověka nebývá věrná: je nestálá, nesoudná. Ale nezkoumej to, co ostatní – zdali dva lidé jsou z týchž rodičů a společně vychováni, nýbrž jen a jen toto: kde pohledávají svůj prospěch.

„Ale vždyť si mne po celá ta léta hleděla; a to by mě byla neměla ráda?“ Odkud víš, otrocká duše, zdali si tě nehleděla tak jako své obuvi, kterou otírá houbou, jako svého dobytčete? Odkud víš, že tě neodhodí jako rozbitou misku, až jí jako nějaké náčiní přestaneš být užitečný?

Co je to, Epikúre? Co bylo to, co psalo pojednání O nejvyšším dobru nebo O podstatě věcí nebo O měřítku pravdy?²⁴ Co tě přimělo dát si narůst dlouhé vousy? Co bylo to, co umírajíc psalo: „Prožívaje svůj poslední a zároveň šťastný den...“?²⁵ Bylo to tělo či vůle? A ty přesto tvrdíš, že máš něco lepšího nad vůli a přitom nejsi blázen?

Ten, kdo neví, kdo jest a k čemu se narodil a v jakém to světě žije a s jakými společníky, a kdo neví, co je dobré a špatné a co je ušlechtilé a hanebné, a kdo nechápe ani důvod, ani důkaz, ani co je pravda a co je lež, a kdo tohle nedovede rozeznat, ten nebude mít ve shodě s přírodou ani své žádosti, ani své nechuti, ani vůli, ani záměry, ani přisvědčování, ani nesouhlas, ani zdrženlivost v úsudcích – slovem, bude hluchý a slepý bloudit v domnění, že je něčím, ačkoliv není nic. Ale což je tomu tak teprve teď? Nevzešla už od samého počátku lidského pokolení všechna pochybení i neštěstí právě z této nevědomosti?

To je všechno, co ti mohu říci a ani tohle ne s chutí. – „Proč to?“ – Protože jsi mě nepovzbudil. Neboť co je na tobě, abych se pohledem na to cítil povzbuzen jako znalci koní pohledem na ušlechtilého oře? Na tvé ubohé tělo se mám dívat? Hyzdíš si je. Na tvůj oděv? Také ten máš zženštilý. Na tvůj zevnějšek, na tvou tvář? Na nic.

Člověče, v každém druhu rodí příroda něco výjimečného; u skotu, u psů, u včel, u koní. Neříkej, prosím, tomu výjimečnému: „Kdo tedy jsi ty?“ Jinak ti odpoví: „Já jsem něco podobného, jako je na plášti nachový pruh;²⁶ nežádej, abych se podobal ostatním, a neobviňuj mou přirozenost za to, že mě odlišila od ostatních.“

Mladíčku, koho chceš dělat krásným? Především poznej, kdo jsi, a takto sebe ozdob!

Žena je od přírody hladká a jemná, a je-li tuze chlupatá, je to obluda, jakou ukazují v Římě mezi obludami. Ale totéž je u muže, není-li chlupatý: je-li takový od přírody, je obluda; pakli si chlupy sám holí a vyškubává, co s ním máme dělat? Kde ho máme ukazovat a jakým návěštím ho veřejně označit? Nuže, vyškubávejme i hřívu lvu a kohoutu hřeben! „Ukáži vám muže, který chce být raději ženou než mužem!“ Jak odporná podívaná!

Komu se chceš zalíbit? Ženám? Jako muž se jim chtěj zalíbit! „Ano, ale mají rády hladké muže!“ Jdi se oběsit!²⁷ A kdyby měly rády nemravy, chtěl by ses stát nemravou? Což tohle je tvůj životní úkol, k tomu ses narodil, aby si tě oblíbily prostopášné ženštiny?

Díogenés ukázal kteréhosi ze sofistů tímto způsobem: vystrčil na něj prostřední prst²⁸ a potom, když ten člověk se rozzuřil, poznamenal: „To je ten a ten; teď jsem vám ho ukázal!“ Neboť na člověka se neukazuje prstem jako na kámen nebo na kus dřeva, nýbrž teprve, když někdo ukáže jeho názory, tehdy ho ukáže jako člověka.

Proč se stále ještě bojíš ukázat nám, kdo jsi? Chceš, abych ti řekl, jakého člověka jsi nám ukázal? Člověka, který se k nám uvádí jako nízký, popudlivý, zbabělý, všem vyčítající, stále neklidný, chvástavý: tyto vlastnosti jsi nám ukázal!

Proč tě tupili? Protože každý člověk má v nenávisti to, co mu překáží. Oni byli překážkou tobě a ty jim. Spílali tomu, co jim překáželo. A co je na tom divného? Ušetří lidé hany císaře? Nedostane se k císařovu sluchu, co se o něm mluví? Co tedy dělá? Ví, že kdyby všechny ty, kteří ho tupí, trestal, nebude mít komu vládnout.

Mně není nikdo dražší než já.

Děláš-li totéž co dav, stavíš sebe s ním na jednu úroveň.

Sám špatný budeš i všechno ostatní dělat špatně.

Co říká Sókratés? „Jako někdo jiný,“ praví, „se těší z toho, že zlepšuje svůj pozemek, a jiný opět svého koně, tak já se den co den těším z toho, že si uvědomuji, že sám se stávám lepším.“²⁹

Něco jiného hlásáme a něco jiného děláme. Naše řeči jsou ušlechtilé, naše skutky ošklivé.

Jakým způsobem ses stal soudcem? Komu jsi to políbil ruku?

Epiktétos: Rozpravy 2 >>>

<<< Epiktétos: Rukojeť

POZNÁMKY: