Misantropova knihovna

LUCIUS ANNAEUS

SENECA

SAMOTA

 A DALŠÍ VÝPISKY A CITÁTY Z DÍLA

(Samota)

Je tomu tak, svůj názor nezměním: vyhýbej se společnosti velké, vyhýbej se společnosti malé, ale vyhýbej se také společnosti jediného člověka. Nevím totiž o nikom, s kým bych si přál, aby ses stýkal. Hleď, jak dobré mám mínění o tobě: odvažuji se tě svěřit sobě samému. Vypráví se, že Kratés[1], žák Stilpóna[2], se zeptal mladíčka, kterého spatřil procházet se v ústraní, co že tam dělá tak sám. „Se sebou hovořím,“ odpověděl. „Dej si, prosím tě, dobrý pozor,“ nato Kratés, „abys nemluvil se špatným člověkem.“ – Člověka, který truchlí nebo má strach, obvykle hlídáme, aby nějak nešťastně nezneužil svého osamocení. Vlastně žádný nerozumný člověk by neměl být ponechán sám sobě. Tu se mu totiž začnou honit hlavou špatné myšlenky, tu chystá zkázu v budoucnu jiným nebo sobě, tu propadá zvráceným choutkám, tu duše prozradí vše, cokoliv buď ze strachu nebo ze studu v sobě tajil. Tu samota zvýší odvahu, tu roznítí chtíč, tu vybičuje prudký hněv. Konečně, jediná výhoda, kterou samota má, totiž to, že nikomu nic nesvěřujeme a nemusíme se tedy bát udavače, ta právě pošetilci uniká: prozrazuje se sám. Nenacházím nikoho, s kým bych si více přál, abys byl, nežli se sebou samým. Probírám si v paměti, s jakou velkodušností jsi pronesl jakási slova, jak byla plna síly! Hned jsem se zaradoval a řekl si: ta nesklouzla se rtů náhodou, ta slova mají podklad! Tento člověk není jen jeden z mnoha! – Tak mluv a tak žij: hleď, aby tě nic nesrazilo na kolena! – A zatím? Jak jsou ti lidé hloupí! Šeptají bohu ta nejhanebnější přání, a nastaví-li někdo jen ucho, hned zmlknou. Z toho, co nechtějí, aby věděli lidé, se vyzpovídají bohu.

(O stáří)

Nejšťastnější je ten člověk, ten je bezpečným pánem nad sebou samým, kdo bezstarostně očekává zítřek.

Nejlepší myšlenky jsou vlastnictvím všech.

(O vlídném zacházení s otroky)

„Je to otrok,“ namítneš. Možná, ale je svobodný duchem. Je to otrok! To mu má být na škodu? Ukaž mi, kdo jím není. Jeden je otrokem svého chtíče, jiný lakoty, další ctižádosti, všichni pak otroky strachu. Mohu ti ukázat bývalého konsula, který otročí babce, boháče, který je otrokem mladé služky. Žádné otroctví není potupnější než otroctví dobrovolné.

(O blaženém životě)

Šťastný je život shodující se s vlastní přirozeností.

Skutečně šťastný je ten, kdo připadá šťastný sobě, ne jiným.

Nikdy neexistoval talent bez nějakého doteku šílenství.

Největší moc je moc nad sebou samým.

Poučování vede dlouhou cestou, příklady jdou krátkou cestou k úspěchu.

Kdo slouží svému tělu, není svobodný.

Opilost není nic jiného než dobrovolné šílenství.

Pro činného člověka není žádný den dlouhý.

Protože máme rádi své chyby, hájíme je a raději je chceme omluvit než vymýtit.

Svobodu nelze koupit za žádnou cenu. Když je nám drahá, uděláme pro ni všechno.

Nedej nic na lidské mínění, neboť je nejisté a každou chvíli se kloní na jinou stranu.

(O krátkosti života)

Nenajdeš člověka, který by byl ochotný rozdělit se o peníze, ale vlastní život každý rozděluje neustále. Vezměme si kteréhokoliv starého člověka a zeptejme se ho:

„Dosáhl jsi velmi vysokého věku. Zavolej tedy své roky a účtuj. Pověz, kolik času ti odňal velitel, kolik tvoje milenka, kolik tvůj král, kolik tvůj klient. Kolik domácí neshody, potulky po městě. Připoj k tomu nemoci a uvidíš, že máš méně roků než si myslíš. Jen si zopakuj ve své paměti, jak ti málokterý den uplynul tak, jak sis určil. Pochopíš, že i při svém vysokém věku umíráš velmi brzy.“

V čem vězí příčina? Žijete jako kdybyste měli žít věčně a přitom nepozorujete kolik času uplynulo. Můžeš zaslechnout, jak mnozí lidé říkají:

„Od padesátého roku budu využívat co nejvíc volných chvil pro sebe. V šedesátce se vzdám veškeré veřejné činnosti.“

Kdo ti však bude rukojmím delšího života? Kdo ti zařídí, aby šlo všechno tak, jak si představuješ? Nestydíš se zachovat pro sebe samého jenom zbytky svého života? Tak pozdě chceš začínat, když život může kdykoliv skončit? Roky ti nikdo nenahradí, nikdo tě nevrátí sobě samému. Lidský věk půjde dál, jak začal a svůj směr ani neobrátí ani nepotlačí. Bude plynout úplně bez hluku a vůbec ti nebude připomínat svoji rychlost. Tiše odejde.

Většina lidí se uboze potácí mezi strachem před smrtí a životními útrapami, nechtějí žít a nedovedou zemřít.

Pokládám za první důkaz vyrovnané mysli schopnost setrvávat na jednom místě a být sám se sebou. Těkání je známkou duševní choroby.

„Nelačnět, nežíznit, nemrznout.“ Abys utišil hlad a žízeň, nemusíš sedět na prahu zpupných lidí, nemusíš snášet zamračené obočí ani ponižovat své lidství. Pachtíme se jen za zbytečnostmi. To, co je nezbytné, je na dosah ruky.

Za nadějí jde bázeň... Obojí plyne z ducha kolísavého, znepokojeného očekáváním budoucnosti. Obojí má stejnou hlavní příčinu, že se nespokojujeme s přítomností, ale zalétáme myšlenkami daleko kupředu.

Zvířata prchají před bezprostředním nebezpečím, a když mu unikla, jsou klidná. My se trápíme i budoucím i minulým...

Stojí za to nebát se smrti, protože za tuto cenu se nemusíš bát ničeho.

Co na tom záleží, kolik je pánů? Otroctví jest jen jedno. Kdo jím pohrdl, je v sebevětším zástupu tyranů svobodným.

Zápasníkům je aspoň dovoleno odhodit zbraně a prosit lid o smilování. Ale ty je ani neodhodíš, ani nebudeš prosit za život. Musíš zemřít vzpřímen a nepřemožen.

Je potupné nejít, ale být unášen.

Nic neprospívá tak jako žít v ústraní a mluvit s málo lidmi, mnoho sám se sebou.

Kdo pěstuje filosofii jako lék, roste duševně, nabývá sebedůvěry, a čím více se mu blížíš, tím více ti před zraky roste. Je nepřemožitelný. Podobá se vysokým horám, které z dálky zdají se menší, a teprve když přistoupíš blíže, objeví se ti, jak vysoko ční jejich vrcholky. Takovým je, Lucilie, filosof, který se zabývá skutečností, a ne hříčkami. Stojí vysoko, podivuhodný a vznešený pravou velikostí. Stačí mu jeho velikost. Je povznesen nad všechno lidské a v každém postavení je věren sám sobě.

Padne-li veliký muž, je i po pádu veliký.

Hanba kormidelníkovi, kterému vyrazila vlna kormidlo z rukou, hanba kapitánu, který opustí plachty zmítané větrem a vydá loď bouři. Ten však, koho pohltilo moře držícího kormidlo a vzpírajícího se, budiž pochválen, i když ztroskotá...

Zdupán davem, kdo padl.

Nešťastný je člověk strachující se o budoucnost.

Přestaneš se bát, přestaneš-li doufat.

Průměrnost je nesmrtelná, podlost věčná.

Nic nám nepatří, jen čas je náš. Této jediné, pomíjivé a vratké věci nás příroda učinila vlastníky, a komukoliv se zachce, ten nás z ní vyhostí.

Člověk je člověku ustavičným nebezpečím.

Není pravda, že máme málo času, avšak pravda je, že ho hodně promarníme.

Jestliže jsou pythagorejské zásady zdržování se masa správné, napomáhají nevinnému životu. Jestliže nejsou správné, učí nás alespoň šetřit život. A jestliže se zbavíme své ukrutnosti, není to žádná ztráta. Beru vám pouze potravu lvů a supů. Zdravý rozum získáme pouze tehdy, oddělíme-li se od stáda. Sama skutečnost, že většina lidí něco schvaluje, je důkazem, že takový názor nebo postup není správný. Neptejme se, co je obvyklé, ptejme se, co je nejlepší. Milujme umírněnost – buďme spravedliví – zdržujme se prolévání krve.

(Jak vypustil Claudius ducha)

Vím, že jsem se stal svobodným mužem od onoho dne, kdy ukončil život ten, jenž naplnil přísloví, že se buď králem, nebo blbcem člověk musí narodit.

Kdysi byla velká věc stát se bohem; teď jste z toho udělali komedii.

(Dopisy)
MAGNA PARS LIBERALITATIS EST MORATUS VENTER.
Velikou částí bytosti svobodné jest žaludek dobře zkrocený.

*

Trvalé neštěstí má tu jedinou výhodu, že ty, které stále sužuje, nakonec zocelí.

*

Je podlé něco říkat a něco jiného si myslet – ale oč je horší něco napsat a něco jiného si myslet.

SENECA v dílech jiných autorů

Neboť v osamělosti, kdy je každý odkázán sám na sebe, se ukazuje, co má sám o sobě: hlupák vzdychá i v purpuru pod neodhoditelným břemenem své chudé individuality; zatímco vysoce nadaný obydlí a oživí i nejpustší krajinu svými myšlenkami. Proto je velmi pravdivé, co říká Seneca: „Všichni hlupáci se trápí ošklivostí nad sebou samými.“ Tedy vcelku shledáváme, že každý je družný do té míry, jak je duchovně chudý a vůbec sprostý. Ve světě nejde tolik o nic, jako o volbu mezi osamělostí a sprostotou.

„Život v ústraní bez vědeckých zájmů je smrt a pohřbení zaživa.“ (Seneca)

Seneca: „I kdyby tě všichni současníci ze závisti stíhali mlčením, přijdou ti, kdo budou soudit bez zaujatosti a stranictví.“[3]

Umění potlačovat zásluhy zlomyslným mlčením a ignorováním, aby ve prospěch špatného zůstalo veřejnosti dobré ukryto, bylo běžné už u lumpů Senecovy doby jako u těch dnešních, jimž závist zavřela ústa.

-         Arthur Schopenhauer, Aforismy k životní moudrosti

*

Mnoho starověkých filosofů žilo vegetariánsky, tak např. Buddha, Zarathustra, Pythagoras, Sókratés, Platón, Plútarchos, Hippokratés, Ovidius, Seneca a jiní.

-         Prof. MUDr. Kinga Wiśniewska-Roszkowska, Vegetariánství

*

Aristotelés měl podle Seneky říci: Nullum magnum ingenium sine mixtura dementiae fuit.[4]

Paucis natus est, qui populum

aetatis suae cogitat.[5]

Seneca

To je duch kynismu: zřetelně ho vyslovuje Seneca v osmé kapitole De tranquillitate animi: Pozoruhodné je, že bolest je menší, když nemáme, co by nás kazilo. Moudrého chudoba trýzní méně, než by ho trestalo bohatství. Potom: Snesitelnější a snadnější je nabývat než ztrácet. Diogenés vyzývá k tomu, abychom si uměli odejmout sami to, čeho nás zbavuje síla všech. Jako by řekl: čiň si blaženost svým zaměstnáním: u Diogena již nic není tvé.

-         Arthur Schopenhauer, Svět jako vůle a představa

*

Pro tento měsíc jsem si nicméně vypůjčil jiný pozapomenutý klenot, a to dlouho plánovaného Seneku a jeho dílo O duševním klidu. Neboť, jak praví překladatel Václav Bahník hned v první větě předmluvy: „Jsou knihy, které musí číst každý vzdělanec.“

Právě Seneca je z těch autorů, jehož spisy se musí „studovat“, to jest číst pomalu, stále znovu a znovu. Již od prvních řádků na vás dýchne ta atmosféra vytříbené antické rétoriky. Seneca patří k mým nejoblíbenějším spisovatelům, třebaže s ním v mnohém nesouhlasím. Ale to je naprosto přirozené. Jen lidé bez vlastního rozumu, jen věřící, jen „lidé knihy“, jak nazývají muslimové židy, křesťany a sami sebe, se mohou s něčím nebo s někým beze zbytku, bez odporu a bez kritiky ztotožnit. Neuznávám tedy Seneku ani tak jako filosofa, jako spíš skvělého spisovatele. I když ani jeho filosofie není vlastně špatná, neboť stoicismus má blízko ke kynismu a ten je blízký i mně.

Těším se na příští dny a noci strávené s touto Senekovou knihou, byť první překlep se vyskytuje hanebně již na záložce, v tom podivném řeckém slově „Apokolokyntóza“, a další hned na straně 14. Doufám, že mi ty debilní chyby nezkazí požitek.

Čtu Seneku. Zatím se mi líbí ze všech antických autorů nejvíc, i když ani on si neodpustil „povinné“ humanismy a anti-animalismy; zvířata zjevně neznal z přírody, nýbrž jen jako otupělé otroky lidstva nebo jako rozzuřené bestie z cirku. Humanismy v jinak dobré knize jsou nešvarem všech nedůsledných filosofů – takže všech. Na to jsou všichni prostě příliš lidští. Seneca je mi sympatický tím, že chválí Epikúra, a to i přesto, že – jak sám píše – je to v rozporu s jeho souvěrci, to jest se stoiky. Pilně opisuji, takže výpisky vydají na další velkou přílohu.

Při četbě Seneky jsem se musel už dvakrát podívat na internetu do originálního latinského textu; tak byly ty věty podivné a nelogické. V jednom případě tak divně opravdu asi Seneca psal, například když píše, že lékař řeže zduřelý prs. Ten prs se mi tam nezdál, spíš bych tam očekával zduřelý prst, a mylně jsem se již začal domnívat, že je ten prs zase jeden z četných překlepů nebo chyba překladatele. Ale opravdu je v originále uveden zduřelý prs, latinsky mammal! Seneca tedy zřejmě popisoval rakovinu prsu.

Ovšem ve větě „jeden druhého připravují o lid“ byl můj předpoklad omylu téměř jistý: další blbá tisková chyba. V originále je samozřejmě logičtější verze, totiž, že „jeden druhého připravují o klid“. Ano, jeden druhého připravují o klid. To je přesné, moudrý Seneko.

I tak je to slabota, i když z výsledného mého výtahu možná vznikne falešný dojem, že Seneca byl mudrc podobný mně. Naopak: většina myšlenek je naivní, nedůsledná, humanistická či lidstvu podlézavá.

V knize O hněvu vystupuje Seneca přímo jako můj antipod (například ve srovnání s mým Bohem nesmiřitelného hněvu). Dobrý je v podstatě jen tehdy, když se svými úvahami přibližuje jógínskému učení staroindické Bhagavadgíty. Ovšem jako špatný přírodní filosof vůbec nemá právo brát si slovo „příroda“ do huby, což sice často činí, jako všichni stoici, avšak pravou přírodu, tu nelidskou, znal, jako vysoce (nebo spíš nízce) civilizovaný občan největšího otrokářského státu v dějinách, nejspíš jen zdálky z pohledu z bezpečí římských pahorků za hradbami „věčného“ Města. Neustále opakované „problémy“ jeho doby a jeho společenského postavení jsou z dnešního pohledu úplně směšné a odtažité: hlavním „problémem“ je stále politika, vojenské výboje, bohatství, požitkářství a nuda takzvaného „nemužného, zženštilého a změkčilého“ Říma. Neustálá starost o to, jak dosáhnout jakési „ctnosti“ a „spravedlivosti“. „Problémy“ v podobě té, máme-li chodit pěšky, nebo se nechat nosit otroky v nosítkách; co si počít, máme-li málo otroků a co, neseženeme-li dost spoluhodovníků, abychom náhodou – ta hrůza! – nevečeřeli sami. Seneca stále donekonečna a do omrzení projednává poměr ke Štěstěně a v knize O laskavosti, již právě čtu, projevuje tak odporné vlezprdelkovství k Neronovi, až to připomíná nechvalně známé ódy na Stalina. Čtu to jen s největším odporem a jen ze studijních důvodů a také ze zvědavosti, co všechno mi ještě lidská povaha odhalí. Myslím však, že nějaká dobrá literatura faktu by to udělala lépe a sílí ve mně nechuť k prozkoumávání další krásné literatury, jakkoli staré.

Seneca je sice blbý, ale má rád lidi. To však u mne není žádná polehčující okolnost, spíš důsledek i příčina v jednom. Křesťanství padlo v Římě na úrodnou půdu. Je hnus to číst. Snad ještě ta Apokolokyntóza by mohla být dobrá, jinak s antikou končím. Už tenkrát byli lidáci zdegenerovaní a nepřirození až k zblití.

V noci jsem dočetl a skoncoval ten nesmysl se Senekou. Ani závěrečná satira s názvem Apokolokyntóza nebyla nic moc; pousmál jsem se při ní asi jen dvakrát. Císař Claudius byl v podsvětí odsouzen k věčné hře v kostky, ale s kelímkem na vrhání kostek bezedným, takže jeho zaživa oblíbená zábava se mu po smrti změnila v marnou, nikdy nekončící sisyfovskou práci a muka, podobná trestu Danaoven, které musely nabírat vodu do bezedného sudu.

-         Misantrop, der Wandervogel 8.15.10.44

*

Že tomu tak není? Že přeháním? Že existuje i „dobrá“ politika a že to s námi někdo občas také myslí „dobře“? Že to konec konců stejně nejde jinak? Že je tomu tak všude na světě? Že to přináší i výhody? Ale jděte! Jaké? Já žádné nevidím. To, že zde prakticky není žádný žalobce a tudíž ani žádný soudce a že každý člen tohoto zločinného spolčení, zvaného „stát“, má, za určitých, pevně stanovených pravidel – nebude-li se vzpouzet těmto „pořádkům“ – možnost urvat si svůj díl moci a kořisti, to ještě neznamená, že nedošlo k zločinu a že jsme všichni svobodní a šťastní a dobrovolně v tomto svazku. Je úplně jedno, zda právě vládne král nebo lidová republika, zda je u moci tyranský diktátor nebo parlamentní demokrat. Na mne nemají takové podružnosti vliv, Já bych byl svobodný i za Stalina, ale cítil bych se jako v base i mezi samými anděly. V tomto smyslu je i lidská společnost zčásti „dobrovolná“. Ale to podstatné se nikdy nezmění. Krásně to napsal Seneca: „Co na tom záleží, kolik je pánů? Otroctví jest jen jedno. Kdo jím pohrdl, je v sebevětším zástupu tyranů svobodným.“

Věděl, o čem mluví: Seneca ml. si s tyrany užil své. Byl nejprve vychovatelem a poradcem římského císaře Nerona, potom stal se konsulem ve stínu jeho moci (a pod jeho Damoklovým mečem) a nakonec ho Nero donutil k sebevraždě. Ach, ne! Už jsem asi vyřízený, začínám mluvit jako on!

Aspoň kdyby to tak chtěla být právě sama velká příroda, kdo jediný deptá lidský druh a je zdrojem jeho blbé nálady! Ale to ne: Největším nepřítelem člověka je člověk sám. Sám sobě nejhorším nepřítelem – to věděl již Seneca.

-         Misantrop, Rakovina na kůži Země 10.

*

„Nejlepší myšlenky jsou vlastnictvím všech,“ jak tehdy napsal téměř omluvně, leč pravdivě moudrý Seneca, když si dovolil šířit i jiné než své vlastní myšlenky, totiž myšlenky filosofa Epikúra.

-         Misantrop, Divoká svoboda 1.6.4.45