Misantropova knihovna

Jaká to vlastně zvrácenost, že člověk jako já požívá před zákonem stejných práv jako takové dobytče! Kdyby zákonodárství stálo za šňupec tabáku, dovolovalo by geniálním lidem spráskat beztrestně každého obyčejného člověka, a třeba ho i zmrzačit a třeba i zabít!

Mit dem Genie steht die Natur im ew’gen Bunde...[1]

Nic neznám poetičtějšího než pořádně parné, dusné noci; horko jako projev života je v čarovném kontrastu se zmrtvělostí noci.

Je povšechnou sudbou člověka čím více mít peněz, tím méně svobody, a čím více svobody, tím méně peněz; a je nanejvýš charakteristické, pro co z obého se člověk rozhodne.

Bídné peníze nestojí za to, aby se o nich slovo promluvilo!

Jsi bardem příteli? jsou jasné oči tvé?

stačí ti žaludy, zdroj vody chladivé?

Vzplaň, sviť, zahřívej, zažehuj, až sám – ne bídně dovegetuješ, ale shoříš.

Zaslechl jsem několik vašich slov, a ta zbavují mě i posledních výčitek svědomí.

Práce je jenom svinstvo prasečí. Že prý šlechtí; dobrá, jenomže leda mezka nebo vola. Práce je jen pro otroky. Všichni národové, kteří za něco stáli, prací opovrhovali, považovali ji za muže nedůstojnou a zneuctívající. Sparťané nesměli se ani učit řemeslu i umění, vyjma zpěvu a básnictví! Že je dnes práce v takové vážnosti, je pouze důkazem, že dnešní lidstvo nestojí za –

Není to všivá práce, co má cenu, je to let, to jest poezie. Nejsem brabenec, jsem orel. Práce dusí let jako voda plamen.

Každý okamžik vše, co v cestě stojí, odkopávat, rozdupávat, drtit, ničit, zničit. – Dixi.[2]

Blbé, je-li stručné, přestává být blbým.

Lež urážlivější než každá upřímnost.

Jen ten hledá, kdo nemá. Avšak mé hledání sebe sama přineslo mně přece už jeden důležitý výtěžek, kterého se asi nikdy již, nikdy nepustím a který zní: odlidštění, deanimalizace a stání se bohem, dosažení absolutnosti. Vaše ideály kotví vesměs na půdě ubožácké lidskosti, zvířeckosti, nejsou ideály. Bydlí všechny v jednom patře; můj o patro nad nimi. Nový není; byl vlastně vůdčí hvězdou lidské minulosti, aspoň té nejlepší. Dnešní doba o něm nechce vědět; a tím je odsouzena. Nechce si říci: vše lidské, vše vezdejší je v podstatě podmíněností, otrockostí, bědností; jest jen jeden Cíl, vpravdě důstojný: stát se nepodmíněným, suverénním – Bohem!

Tímto okamžikem rozlučuju se s vámi úplně a navždy. Přestáváme příště pro sebe existovat; neodpovím-li ani na váš pozdrav, nepozastavujte se nad tím. Přátelství mezi námi je nemožné, jako přátelství vlka se psy.

Je známým a zajímavým faktem, že skoro všichni poněkud nadanější mladíci vyvolávají dojem spirituálnosti, výstřední geniálnosti, povznesenosti, ideálnosti, takže člověk žasne, kolik to velkých lidí lidstvo v sobě chová. Odtud snad povstal název „zlatá mládež“. Ale jest jen pozlacená. Brzo oprýská pozlátko a objeví se praobyčejná hliněná soška: normální, řádný, ctihodný občánek a šosáček..., a jak praví Schopenhauer: Člověk se lekne, spatří-li po létech lidi, kteří v jinošství vzbuzovali největší naděje.[3] Teprve na miliony těchto pozlacených dvacátníků připadá jeden, jenž je bez klamu, celý z masivního zlata; a na takovém nemůže zlato oprýskat. Takový je v šedesátém roce stejným dítětem jako ve dvacátém. Teprve takový je génius.

Nemožno člověku přestat být tím, čím je.

Lidé, ani jeden z vás nesnese samotu, ale tím už řečeno vše: samota a „genialita“ jest jedno a totéž.

Géniové nemají znát jakéhokoli šetření obyčejných lidí. Každý ohled na ně spočívá na tom, že se s nimi házíme do jednoho pytle, a je hříchem proti Duchu svatému, zapomenutím toho božského, co v nás je! Každý obyčejný člověk je venkoncem hovado! Jen to řezat, šlapat, ničit. Má smysl jedině pro mrzké vydělávání peněz.

Nemohu vystát přílišné zření do budoucnosti, která je vždy nejistá, na úkor jisté přítomnosti.

Každý muž, který se ožení, je ztracen.

Nestane-li se důstojným tvůj život, bude nedůstojná i smrt.

Napoleonovy bitvy jsou dnes anachronismem. Dnes jako dříve rozhodují bitvy a armády; ale dnes jsou to bitvy burzovní a armády dolarů.

Blesky, bijte, bijte do vší té chamradi!

Knihy pozbyly u mne téměř všechnu cenu, když jsem viděl, že o tom, co mne jedině interesuje, nepoučují mě pranic a že zábavu daleko větší než ony poskytují mně fantazie a příroda.

„Hledat sebe“, hloupá fráze, když přece člověk, ať se štětí, jak chce, sebe ustavičně má.

Amerika stojí tak poddivošsky nízko, že není tam ani to, co je, ani to, co není. Ještě nejlepší její označení je smrad.

„Nevidím to, tedy to není,“ tato konkluze je stejně strašná jako častá; nikdy nedopustí se jí Spravedlivý! Kdo neposuzuje věci ze stanoviska nejpovrchnějšího, ví, že hlavní, ba jedinou cenností je myšlení; že je velmi vedlejší, projevuje-li se hmotně, že mlčí-li zlatě, může být něco daleko vyššího, než mluví-li sebestříbrněji. Říkat o člověku, který pracuje pouze vniterně, i kdyby tato práce byla sebeúsilnější, zoufalejší, že je nečinný, toť známkou nejnižší inteligence a vzdělání.

Sliboval jsem si od Indie Poslední vítězství; a právem. Usadil jsem se v pralese pod Himálají, v jeskyni... Tam uplynuly dva nejkrásnější, nebeské roky mého života. Vzdálení vesničané nosili mně vše nutné, proti mé vůli: byl by mně to poskytl prales. Dravci chovali se ke mně přátelsky... Vícekráte jsem se probudil, maje hlavu spočívající na břichu spícího tygra nebo pantera.

Stopeni v bahno lžete sobě v hloubi, že jezdíte po zlatých zádech nebeských obláčků, hudbou sfér je zbahnilému sluchu vašemu mlaskot bahna a dechem růží jeho smrad. Schází vám první podmínka polepšení: schopnost uzřít svou špatnost. Kdo ji nemá, je nejnižší vůbec druh člověka. Nejprostší mužík, jenž se nikdy nepovažoval za něco zvláštního, neřku-li za génia, stojí nad vámi; běda nízkosti, jež má trochu ducha! Jste nanejvýš obyčejní lidé, zato zcela neobyčejní červi, psi a padouši. Lidé nezdokonalitelní jsou osudem biti jen proto, aby byli biti. Není pro ně požehnání bolesti, jen její věčná prokletost. Dosud jste byli ušetřeni větších ran; ale ni jedna vás nemine, strašidelně hromadí se jen pro vás a co nevidět sesují se jako tropické krupobití; a padat budou až do smrtí vašich. Nezapomene osud dát vám, co zasluhujete, ubozí ničemové! A zemřete nejhorší smrtí: smrtí proklínající. Budiž vám dán lepší život příští!

Viděla-li kdy země něco tak ohyzdného? Nebudu se už krotit a hrbit, budu konečně jednou mluvit volně! Co mám od vás, smradů, k očekávání? S radostí jdu sám od vás, lůzo! Pojděte, vy lejna v lidské podobě!

Svět je chlípné lejno. Lidstvo – ty fuj, fuj, tisícinásobně fuj! Jaký výtvor, takový tvůrce. Je možno poznat svou absolutní bídnost a dále žít?

Teprve přežvykování jest jedením, rozkoší, labužnictvím, hloubkou, krásou, poezií; to ví každá kráva, to neví člověk: upachtěný hltoun. Pro samé konání, starosti, spěch, plány... nežije. Slepé žití jest jen stínem žití.

Běda, že nutno vždy slunce zabít, mají-li svítit luny.

Zřel jsem, jakou nade vše pomyšlení ničemnou havětí je lidstvo.

Zde skrývá se ohromný, nejohromnější, nápadný, nejnápadnější, osudný, nejosudnější omyl: že jsem v podstatě totéž co všichni ti „lidé“. Stačí odhodit pouze to nejhrubší idiotství, abych nahlédl: jsou-li oni lidmi, nemohu být člověkem já; a nazývám-li sebe člověkem, nesmím je nazývat lidmi. Rozdíl nemenší než mezi maso- a býložravci. Pochopit jej stačí už proměnit odvěkou, všemocnou noc v Den.

Dýcháš a hýbáš se, cítíš a myslíš, krmíš se a urinuješ jako každý vepř a každá housenka. Proč neházet se i s lidmi do stejného pytle stejně často jako s tím věčným, samospasitelným smradem člověkem?

Skoro výhradně spočívá velikost ve vědomí, že jsem veliký. Soud „jsem malý“, patří mezi ty, které jsou vždy pravdivé: prostě proto, že pokud tak soudím, jsem trpaslík. Vše, vše hučí do nás od narození: jsi člověk, jsi nicotný atom „lidstva“, buď poníženým sluhou jeho – této všivé svině! – a umíráme, nevědouce, čí jsme, jak se jmenujeme. Skoro všechnu naši sílu uloupí nám toto kreténství a boj s ním.

Nutnější než cokoliv byla by kniha jednající o všech těch škodách, utrpeních, tragédiích, jež přináší víra: jsem člověk: kdežto již přírodovědecké ne absolutně povrchní poznání řve ti tu do uší: nejsi! Jsi té havěti ze základu cizí, slétl jsi mezi ni paradoxně, tajemně, Odjinud!

K temnu je lidstvo zrozeno! Ke žraní a rvaní se mezi sebou, ke dření sebe a dření jiných, k obžerství a oplzlostem, k nemyšlení, jen k opičení a papouškování; jeho nejspirituelnější pudy jsou ješitnost a šizení bližního-šejdíře. Jen uvnitř těchto hranic cítí se šťastným a prosperuje, světlo nepotřebuje, nechce, nesnese, je slepým macarátem jeskynním, hynoucím, je-li vytažen z podzemní své tůně...

Nechtěj stále jen zlepšovat: raději zhoršuj! Tím, nechtě, zlepšuješ!

Vším opovrhovat, všemu se smát, se vším si hrát – toť jediná Výše a jediná k Výši cesta! Smát se všemu nejen lidskému, ale především božskému, Božímu!

Chci to, chci vše, protože Chci. – Já všemohoucí, Já jediný. Já Vše a Nic, Já všech bohů-otroků a Boha-Otroka Rozdrtitel. Já Nadbůh, protože Nadsatyr, Já Vítěz Věčný a Absolutnost Nekonečná spolu v tanci, ve věčném, dravě hravém, dravě smavém, zářícím Tanci!...

Dělej, co chceš! Jest jediný kategorický imperativ, který nesmrdí.

I to nejlepší, co člověčisko splácá, je jen k posměchu bohům; tím směšnější je snažení, čím je vznešenější.

 Poznámky: