Jdi na obsah Jdi na menu
 


Svět jako vůle a představa - 2.

1. 3. 2011

5 Life Lessons from Arthur Schopenhauer. | by Andrew Isaacs | Medium

Svazek druhý

 

Paucis natus est, qui populum

aetatis suae cogitat.[1]

Seneca

 

Dodatky k první knize

 

„Warum willst du dich von uns Allen

Und unserer Meinung entfernen?“ –

Ich schreibe nicht euch zu gefallen,

Ihr sollt was lernen.[2]

Goethe

 

V nekonečném prostoru nesčetné svítící koule, kolem každé z nich se točí tucet menších, jimi osvícených, jež jsou uvnitř horké, potaženy ztuhlou studenou kůrou, na níž je jakýsi plísňový povlak plodící živé a poznávající bytosti: - to je empirická pravda, realita, svět. Pro myslící bytost je to však nepříjemná situace stát na jedné z oněch bezpočetných koulí, volně putujících v nekonečném prostoru, aniž by věděla odkud a kam, a vidět se jen jednou z nesčetných podobných bytostí, které se tlačí, ženou, trpí, znovu a znovu vznikají a zanikají v čase bez počátku a bez konce: přičemž tu není nic trvalého než pouze hmota a návrat k ní různých organických forem, prostřednictvím jiných cest a kanálů, které tu jsou jen jednou. Všechno, co může empirická věda naučit, je jen přesnější povaha a pravidlo těchto postupů.

         Zrak je aktivní, sluch pasivní smysl. Proto působí tóny rušivě a nepřátelsky na našeho ducha, a to tím víc, čím je sluch činnější a vyvinutější: rozrušují všechny myšlenky, narušují momentální myšlenkovou sílu. Naproti tomu neexistuje žádné analogické rušení zrakem, žádné bezprostřední účinky viděného jako takového na myšlenkovou činnost; nýbrž nejpestřejší rozmanitost věcí před našimi zraky připouští zcela nerušené, poklidné myšlení. Podle toho žije myslící duch zrakově ve věčném míru, sluchově ve věčné válce. Z onoho původu sluchového nervu se také vysvětluje velké rušení, kterým trpí myšlenková síla prostřednictvím tónů, kvůli nimž myslící hlavy a vůbec lidé plní ducha bez výjimky nemohou snášet hluk. Neboť ruší stálý proud jejich myšlenek, narušuje a ochromuje jejich myšlení, právě proto, že otřesy sluchových nervů se rozšiřují tak hluboko do mozku, jehož celá masa proto pociťuje oscilace s ním, a protože mozek takových lidí se pohybuje mnohem snadněji než u obyčejných hlav. Právě na této velké hybnosti a výkonnosti jejich mozku spočívá to, že u nich každá myšlenka tak lehce vyvolá všechny jí analogické nebo příbuzné, čímž u nich právě tak rychle a snadno dostávají smysl podobnosti, analogie a vztahy věcí vůbec, že tentýž podnět, který mají před sebou miliony obyčejných hlav, jim přináší myšlenku, objev, což se neděje u jiných, protože zřejmě nemohou myslet předem, ale až posléze, pouze se divit: tak svítí slunce na všechny sloupy, ale jen Memnónův zvoní. Proto byli Kant, Goethe, Jean Paul vysoce citliví na každý šum, jak dosvědčují jejich životopisci.[3] Goethe ve svých posledních letech koupil zchátralý dům vedle svého, jen aby neslyšel hluk spojený s jeho vylepšováním. Údajně také již ve svém mládí chodil za bubnem, aby se obrnil proti hluku. Není to však věc zvyku. Naproti tomu obdivuhodná je opravdu stoická lhostejnost obyčejných hlav vůči hluku: neruší je při myšlení, čtení, psaní apod.; zatímco vynikající hlavy činí úplně neschopnými. Ale právě to, co je činí necitelnými vůči hluku každého druhu, je činí také necitlivými vůči kráse ve výtvarném umění a vůči tomu, co je s myšlenkovou hloubkou nebo jemností vyjádřeno ve slovesných uměních, krátce vůči všemu, co se netýká jejich osobních zájmů. Naopak paralyzující účinek, který vyvolává hluk na duševně bohatého, vystihuje následující Lichtenbergova poznámka: „Vždy je dobrým znamením, když umělci mohou bránit maličkosti v patřičném provedení jeho umění. F..... bubnoval prsty na plavuně, když chtěl slyšet klavír. – Průměrné hlavě takové věci nevadí: – vede si téměř jako hrubé síto.“ Já skutečně dlouho hájím mínění, že kvantita hluku, kterou každý může snášet bez obtíží, je v opačném poměru k jeho duchovním schopnostem, a proto mohou být brány jako přibližná míra snášenlivosti hluku. Když tedy slyším na dvoře nějakého domu dlouhé hodiny nerušeně štěkat psa, už vím, co si mám myslet o duševních schopnostech obyvatel. Kdo má ve zvyku bouchat dveřmi, místo aby je zavíral rukou, není pouze nevychovanec, ale také hrubý a omezený člověk. Že v angličtině znamená sensible také „rozumný“, spočívá tedy na správném a citlivém pozorování. Zcela civilizovaní budeme teprve tehdy, až také uši nebudou volné pro každého a každému už nebude vhod, že vědomí myslící bytosti tisíckrát dokola proniká pištění, vytí, bručení, bouchání, práskání bičem, štěkání apod. Sybarité drželi hlučná řemesla mimo město; ctihodná sekta shakerů v Severní Americe netrpí ve svých vesnicích žádný zbytečný hluk: herrnhutští dělají to samé.

         Vyloženou pasivní povahou sluchu se vysvětluje také tak pronikavý, tak bezprostřední, tak nepochybný účinek hudby na ducha, kromě účinku spočívajícího občas ve zvláštním povznesení nálady. Oscilace tónů v kombinovaných, racionálních početních poměrech totiž uvádějí mozková vlákna do stejných oscilací.

 

εξ οιων εις οια[4]

 

         Žádný jiný pojem není ve filosofii tak zneužíván jako pojem příčiny. Od scholastiky, vlastně už od Platóna a Aristotela, je filosofie z velké části neustálým zneužíváním obecných pojmů. Nakonec z ní dokonce vznikne pouhý slovní krám: nejodpornější příklad něčeho takového nám poskytuje hlavu matoucí hegelovství, které je dohnáno až k úplnému nesmyslu. Ale již i scholastika často zdegenerovala na slovní krám. Co totiž znamená absolutno? – Něco, co tu jednou je a po čem se (pod trestem) nelze dál ptát, odkud a proč tu je. Kabinetní kousek pro profesory filosofie!

 

         Slovo a řeč, jako každý prostředek, každý stroj, zároveň zatěžuje a překáží: protože nutí nekonečně nuancované, pohyblivé a modifikabilní pojmy do jistých pevných, strnulých forem, a tím, že je fixuje, je zároveň poutá. Tuto překážku lze zčásti odstranit tím, že se člověk naučí více řečí. Neboť když se myšlenka přeleje z jedné formy do jiné a v každé trochu změní svůj tvar, více a více se odlučuje od každé formy a hávu; čímž vystupuje ve vědomí zřetelněji jeho vlastní podstata a pojem opět získá svou původní modifikabilitu. Ale ten, kdo nechápe nic víc, než jediné moderní nářečí, se brzy prozradí v psaní a mluvení, neboť jeho myšlení, pevně spjaté s chudými, stereotypními formami, musí vypadat jako těžkopádné a monotónní. Avšak jako všechno, tak i toto vynahradí genialita, např. u Shakespeara.

         Jako u všech věcí tohoto světa připojují se ke každému informačnímu prostředku, každé výhodě, každé přednosti ihned také nové nevýhody; tak i rozum, který člověku dává tak velkou přednost před zvířetem, s sebou nese i zvláštní nevýhody a může ho vést na scestí, v němž se zvíře nikdy nemůže octnout. Myšlenkám se ihned také otevřel omyl. Každý omyl však musí dříve či později způsobit škody, a to tím větší, čím větší byl. Za individuální omyly musí člověk jednou draze zaplatit: totéž platí ve velkém o společných omylech celých národů. Proto nelze dost často opakovat, že každý omyl, kdekoli na něj člověk narazí, musí být pronásledován a vykořeněn jako nepřítel lidstva, a že nemůže existovat žádný privilegovaný nebo dokonce sankcionovaný omyl. Myslitel má proti němu bojovat; i když lidstvo, stejně jako nemocný, jehož vředu se dotkne lékař, přitom hlasitě křičí. – Zvíře nemůže sejít z cesty přírody; neboť jeho motivy leží jedině v názorném světě, kde má prostor jen možné, dokonce pouze skutečné: naopak v abstraktních pojmech, v myšlenkách a slovech je všechno jen vymyšlené, tedy je zde i falešné, nemožné, nesmyslné. Neboť rozum mají všichni, soudnost jen málokteří; z toho plyne, že člověk je přístupný bludu, když oceňuje všechny myslitelné chiméry, které mu někdo namluví, a ty ho mohou pohnout jako motivy chtění k zvrácenostem a pošetilostem každého druhu, k nejneslýchanějším extravagancím, jakož i k jednání odporujícímu jeho živočišné přirozenosti. Vlastní vzdělání, při němž jde ruku v ruce poznání a souzení, může být poskytnuto jen málokterým, a ještě méně jich je schopno ho přijmout. Pro velké davy na jeho místo všude nastupuje výcvik: provádí se pomocí příkladů, zvykání a včasným vštěpováním jistých pojmů, spíše než by tu byly zkušenost, rozvažování a soudnost, které ruší dílo. Tak se naočkují myšlenky, jimiž později nemůže otřást žádné poučování, jako by byly vrozené, jak je často nahlížejí dokonce i filosofové. Na této cestě lze se stejnou námahou vštípit člověku správné a rozumné, ale i to nejabsurdnější, např. zvyknout ho, aby posvátně hleděl k té či oné modle a při vyslovení jejího jména se vrhl do prachu nejen svým tělem, ale i svou myslí; na slovech, na jménech, na obraně nejdobrodružnějších nápadů ochotně stavět své vlastnictví a život; největší čest a největší hanbu libovolně spojovat s tím či oním a podle toho s vnitřním přesvědčením cenit každého vysoko, nebo jím pohrdat; zříci se vší živočišné potravy, jako u hinduistů, nebo vytrhávat kousky těla ještě žijícím živočichům a ještě teplé a cukající je požírat jako v Habeši; jíst lidi jako na Novém Zélandu nebo obětovat své děti Molochovi; kastrovat se, nechat se dobrovolně spálit se zemřelým na hranici – jedním slovem, co kdo chce. Odsud křížové cesty, výstřednosti fanatických sekt, odsud chiliasté a flagelanti, pronásledování kacířů, autodafé a všechno, co nabízí dlouhý rejstřík lidských zvráceností. Tragická stránka omylu a předsudku leží v praktickém, komická v teoretickém: kdybychom např. pevně přesvědčili jen první tři lidi, že slunce není příčinou slunečního světla, tak by mohl člověk doufat, že o tom bude brzy platit obecné přesvědčení. Odporný, bezduchý šarlatán a bezpříkladný mazal nesmyslů, Hegel, mohl být v Německu provolán za největšího filosofa všech dob, a mnoho tisíc lidí tomu pevně dvacet let věří, dokonce i mimo Německo Dánská akademie, která pro jeho slávu vystoupila proti mně a jeho nechala platit jako summus philosophus. – Toto jsou tedy nevýhody, které se kvůli vzácnosti soudnosti pojí k existenci rozumu. K nim patří ještě možnost šílenství: zvířata nešílejí, jakkoli masožravci vykazují jistou zuřivost a býložravci jisté běsnění.

 

         Moudrost a genialita, tyto dva vrcholy Parnassu lidského poznání, nekoření v abstraktní, diskurzivní schopnosti, nýbrž ve schopnosti názorné. Vlastní moudrost je něco intuitivního, ne něco abstraktního. Nespočívá ve větách a myšlenkách, které má někdo hotové v hlavě jako výsledky cizího nebo vlastního výzkumu, nýbrž je to celý způsob, jak se svět v jeho hlavě podává. Ten je natolik odlišný, že moudrý žije v jiném světě než pošetilý a génius vidí jiný svět než tupec. Že díla génia všechna jiná nebetyčně přesahují, vychází pouze z toho, že svět, který on vidí a o němž činí výpovědi, je mnohem jasnější, hlouběji rozpracovaný než svět v hlavách jiných, který ovšem obsahuje stejné předměty, ale má se k onomu jako čínský obraz bez stínů a perspektivy k dokonalé olejomalbě. Látka je ve všech hlavách stejná, ale v dokonalosti formy, kterou každý přijímá, je rozdíl, na němž v posledku spočívá mnohonásobné odstupňování inteligence: tento rozdíl je tedy již v kořeni, v názorném zachycení a nevzniká teprve v abstraktním. Právě proto se původní duchovní převaha tak snadno ukazuje při každém podnětu a jiní ji okamžitě pociťují a nenávidí.

         Zatímco mnohému neučenému vtiskuje správné pochopení názorného světa do čela pečeť vhledu a moudrosti, nenese tvář mnoha učenců žádné jiné stopy po jejich mnohých studiích než vyčerpání a opotřebování nadměrným, nuceným úsilím paměti k nepřirozenému hromadění mrtvých pojmů. Neustálé proudění cizích myšlenek musí ovšem brzdit a rdousit vlastní, na dlouho ochromit myšlenkovou sílu, když nemá vysoký stupeň pružnosti, který by mohl odporovat onomu nepřirozenému proudu. Proto neustálé čtení a studování přímo kazí hlavu. Zahánět vlastní myšlenky, abych udělal místo nějaké knize, mi připadá jako to, co Shakespeare vytýká turistům své doby, že prodávají vlastní zemi, aby viděli jinou. Avšak je-li čtenářská zběsilost většiny učenců druhem fuga vacui před myšlenkovou prázdnotou vlastní hlavy, která do sebe násilně vtahuje cizí, aby měla myšlenky; pak tito učenci musejí číst, jako se neživá tělesa pohybují jen z vnějšího popudu; zatímco samostatný myslitel se podobá živé bytosti, která se pohybuje sama od sebe. Je dokonce nebezpečné číst o nějakém předmětu dříve, než jsem o něm sám přemýšlel. Neboť s novou látkou se zároveň do hlavy vplíží cizí náhled, a to o to více, když lenost a apatie radí ušetřit si námahu myšlení a přijmout a nechat platit už hotově myšlené. To se nyní zahnízdí a od té chvíle zbavuje myšlenky: hledat nějakou vlastní, novou, je potom dvojnásob těžké. Toto má velkou vinu na nedostatku originality učenců. K tomu však ještě přistupuje, že se podobně jiným lidem domnívají, že musí svůj čas dělit mezi požitek a práci. Tak považují čtení za svou práci a vlastní povolání a předstihují se v něm až k protivnosti. Jelikož teď jde pouze o to předstihnout v čtení myšlenek, nenachází tu myšlení žádné místo: neboť na věci myslí také právě jen potud, jak o nich čtou, tedy cizí hlavou, ne vlastní. Je-li však kniha odložena, tak se mnohem živěji zajímají o zcela jiné věci, totiž osobní záležitosti, potom divadlo, karty, kuželky, denní události a klepy. Myslící člověk nemá žádný zájem o takové věci, zajímá se však o své problémy, jimž se proto věnuje všude, sám od sebe a bez knihy: dávat si tyto zájmy, když je někdo nemá, je nemožné. V tom to spočívá. A na tom spočívá také to, že učený vždy mluví jen o tom, co četl, myslící o tom, co myslel.

         Duch je podle své povahy svobodný pán, žádný robotník: daří se mu jen v tom, co dělá od sebe a rád. Naproti tomu násilné nucení ke studiím, jimž nedorostl, nebo je-li unavený nebo vůbec, když ho to zdržuje, pak je to invita Minerva[5], otupuje to mozek. Zvlášť to činí nátlak na ještě nezralý mozek v raném dětství. Duch ovšem potřebuje výživu, látku z vnějšku. Ale jako ne všechno, co jíme, je ihned vtěleno do organismu, nýbrž jen pokud to bylo stráveno, přičemž jen malá část z toho je skutečně asimilována, ostatní opět odchází, pročež jíst více, než lze asimilovat, je neužitečné, dokonce škodlivé; právě tak se to má s tím, co čteme: jen pokud to dává látku k myšlení, rozšiřuje to náš vhled a vlastní vědění. Proto říkal již Hérakleitos, multiscitia non dat intellectum[6]: mně se ale zdá, že učenost lze srovnat s těžkým brněním, které činí silného muže zcela nepřemožitelným, naproti tomu slabému je přítěží, pod níž klesá. –

         Avšak tomu, kdo studuje, aby dosáhl vhledu, jsou knihy a studia pouze příčlemi žebříku, po němž stoupá k vrcholu poznání: jakmile ho stupeň pozvedl, nechá jej být.

         Na zde vyložené pravdě spočívá také správná a hluboká poznámka Helvétiova, že skutečně vlastní a originální zásadní náhledy vznikají v něm jen do třicátého, nejpozději čtyřicátého roku, dokonce jsou vlastně důsledkem kombinací v nejranějším mládí. Neboť to právě nejsou pouhá zřetězení abstraktních pojmů, nýbrž individuu vlastní, intuitivní chápání objektivního světa a podstaty věcí. Že toto pojetí musí být završeno v díle až v udaném věku, spočívá zčásti v tom, že ektypy všech (platónských) idejí, které se mu až dosud podávaly, nemohou později vystoupit se silou prvního dojmu; zčásti je třeba nejvyšší energie mozkové činnosti ke kvintesenci všeho poznání, energie, která je podmíněna svěžestí a ohebností jeho fází a prudkostí, s níž stoupá krev k mozku: ta je však největší, jen pokud má systém tepen rozhodnou převahu nad systémem žil, která upadá již od třicátého roku, až konečně po dvaačtyřicátém roce získá žilní systém převahu: jak to výstižně a poučně vyložil Cabanis. Proto jsou léta od dvaceti do třiceti pro intelekt tím, co je pro stromy květen: jen tehdy raší květy, jejichž rozvinutím jsou všechny pozdější plody. Názorný svět učinil svůj dojem a tím založil fond všech pozdějších myšlenek individua.

 

         Velmi příhodně se nazývá zabývání se pisateli starověku humanitními studiemi: neboť především prostřednictvím nich se žák opět stane člověkem, jelikož vstupuje do světa, který byl ještě čistý od všech frází středověku a romantiky, jež později tak hluboce pronikly do evropského lidstva, že ještě i dnes je jimi každý poznamenán a musí se jich nejprve zbavit, aby se opět stal člověkem. Nemyslete si, že vaše moderní moudrost může nahradit ono posvěcení na člověka: nejste, jako Řekové a Římané, od narození svobodní, nezajatí synové přírody. Jste především synové a dědici surového středověku a jeho nesmyslů, hanebného farářského klamu a napůl brutálního, napůl hejskovského rytířství. I když to nyní jde s obojím z kopce, přesto ještě nemůžete stát na vlastních nohou. Bez školy starověku vaše literatura zdegeneruje na obvyklé žvásty a povrchní šosáctví.

         Dále zde chci využít příležitost, abych pokáral neřád, který už několik let neslýchaným způsobem mává německým pravopisem. Ochudit řeč o nějaké slovo znamená ochudit myšlení národa o nějaký pojem. K tomu však směřuje spojené úsilí téměř všech našich pisatelů knih. Nejbezostyšněji to provádějí novináři a jejich plátky mají díky trivialitě obsahu největší publikum, dokonce takové, které většinou nečte nic jiného; tak plyne z jejich jazyka velké nebezpečí; proto vážně radím podřídit je ortografické cenzuře nebo je nechat za každé zneužité či zmrzačené slovo platit pokutu: neboť co může být nedůstojnější, než když vyjdou jazykové zvraty od nejnižších odnoží literatury? Jazyk, v tomto případě relativně původní, jakým je němčina, je nejznamenitější dědictví národa a přitom nejkomplikovanější, snadno pokazitelné a neobnovitelné umělecké dílo, a proto by pro něj mělo platit noli me tangere[7]. – Pro Němce je dokonce dobré mít v ústech dlouhá slova, neboť myslí pomalu a tato slova mu dávají čas na rozmyšlenou. Velmi oblíbené je také kvůli ušetření jednoho písmena psát „Literatur“ místo správného „Litteratur“. K jeho obraně se pro původ slova vychází z participia slovesa linere. Linere však znamená mazat: proto je pro většinu německých knihopisců tento výraz skutečně správný; takže by se mohl rozlišovat velmi úzký kruh Litteratur od velmi rozšířené Literatur. – Ke stručnému psaní je třeba, aby si člověk zušlechtil styl a vyvaroval se všeho neužitečného žvanění: pak už nepotřebuje šidit na drahém papíru, slabikách a písmenech. Ale napsat tolik neužitečných stránek a archů a potom chtít šetřit čas a papír na nevinných slabikách a písmenech – to je opravdu superlativ toho, co se anglicky nazývá pennywise and poundfoolish. – Hanbou je, že neexistuje žádná německá akademie, která by vzala jazyk pod ochranu před tímto literárním sansculotismem, a to zejména v době, kdy i ti, kdo neznají staré jazyky, se zabývají tiskem.

 

         Hodnota matematiky je jen zprostředkovaná, totiž ve využití k účelům, které jsou dosažitelné jedině jejím prostřednictvím; o sobě však zanechává matematika ducha tam, kde ho našla a při jeho všeobecném vzdělání a rozvoji není vůbec potřebná, ba dokonce rozhodným způsobem vadí. Jediný bezprostřední užitek, který matematice zůstává, je to, že může nestálé a těkavé hlavy přivyknout k fixování jejich pozornosti. – Dokonce Cartesius, který byl přece slavným matematikem, soudil o matematice právě tak: Matematika má pro vlastní zkušenost jistě malý užitek, hlavně když nevzdělává to, co nezkultivuji sám. Nepřináší mi nic víc než to, že se obírám množstvím jednotek a imaginárními figurami.

 

         Vědomí je pouhá hladina našeho ducha, z něhož známe, jako ze zeměkoule, jen její slupku, ne nitro.

         Náš intelekt se podobá teleskopu s jedním velmi úzkým zorným polem; protože naše vědomí není stálé, nýbrž pomíjející.

 

         Špatné hlavy jsou pravidlem, dobré výjimkou, eminentní nanejvýš vzácné, géniové jen portentum[8]. Jak by jinak po šesti stoletích, v lidstvu sestávajícím přibližně z osmi milionů individuí, mohlo zůstat tolik k odhalení, vymyšlení a k vypovězení? Intelekt je počítán jedině na záchovu individua a zpravidla si vystačí jen tím. Příroda tak moudře zůstala s udělováním větší míry skoupá, neboť omezená hlava může nemnoho jednoduchých poměrů, které leží v oblasti její úzké sféry působnosti, přehlédnout a zacházet s nimi s mnohem větší snadností než eminentní hlava, která přehlíží nesrovnatelně větší a bohatší sféru a pracuje s delší pákou. Tak vidí hmyz na svých stoncích a lístcích všechno s mnohem větší přesností a lépe než my; neví však o člověku, který je tři kroky od něj. Na tom spočívá zchytralost hlupáků a paradox: Il y a un mystère dans l’esprit des gens qui n’en ont pas.[9] Pro praktický život je genialita použitelná tak, jako hvězdářský dalekohled v divadle. – V ohledu na intelekt je tedy příroda nanejvýš aristokratická. Rozdíly, které zde ustavila, jsou větší než ty, které stanovily narození, hodnost, bohatství nebo kastovní rozdíl v jakékoli zemi: ale jako v jiných aristokraciích, tak i v této, připadá mnoho tisíc plebejců na jednoho šlechtice a existuje velký dav pouhého póvlu, mob, rabble, la canaille. Přitom je ovšem mezi hodnostním pořadím přírody a společenské konvence křiklavý kontrast, v jehož vyrovnání můžeme doufat až v nějakém zlatém věku lidstva. Zatím mají ti, kdo stojí v jednom i v druhém pořadí velmi vysoko, to společné, že většinou žijí ve vybrané izolaci, na což upozorňuje Byron, když říká:

 

To feel me in the solitude of kings,

Without the power that makes them bear a crown.[10]

 

         Neboť intelekt je diferencující a tím oddělující princip: jeho různá odstupňování, více než odstupňování pouhého vzdělání, dávají každému jiné pojmy a v důsledku toho žije každý v jiném světě, v němž se bezprostředně setkávají jen stejně postavení, na ostatní se však volá z dálky a člověk se jim může pouze pokoušet rozumět. Velké rozdíly ve vzdělání a ve stupni rozvažování rozvírají mezi lidmi širokou propast, přes kterou se může natahovat jen dobrosrdečnost, která je naopak unifikačním principem, identifikuje každého druhého se sebou samým. Zůstává však morální vazbou: nemůže se stát žádnou intelektuální. Dokonce při značně podobném stupni vzdělání se konverzace mezi velkým duchem a někým obyčejným podobá společnému cestování muže na bujném oři s člověkem, který jde pěšky. Oba jsou brzy velmi unavení a na dlouho to není možné. Na krátké cestě sice může jezdec sesednout, aby s druhým šel; ačkoli i potom má hodně co dělat s netrpělivostí svého koně. –

         Veřejnosti by nemohlo být nic víc ku prospěchu než poznání oné intelektuální aristokracie přírody. Díky němu by pochopila, že tam, kde se jedná o fakta, tedy o něčem, co může být vyčteno z experimentů, cest, kodexů, historických knih a kronik, si sice normální hlava vystačí, ale tam, kde se jedná pouze o myšlenky, ač o takové, k nimž je každému k dispozici látka, data, kde tedy jde vlastně jen o to, předmyslet jiné, je neúprosně vyžadována rozhodná převaha, vrozená eminence, kterou uděluje jen příroda, a to velmi vzácně, a nezaslouží si sluchu ten, kdo ihned ve zkoušce podlehl. Kdyby měla veřejnost svůj vlastní názor, tak by už svůj skoupě vyměřený čas na vzdělání nemarnila na produkcích obyčejných hlav, tedy na nesčetných hloupostech v poezii a filosofii, jak je nabízí každý den; už by nežila v dětinském klamu, že knihy, jako vejce, se musí požívat čerstvé a vždy sahat po nejnovějších; vždy by se zaměřila na výkony těch mála vybraných a povolaných všech dob a národů, snažila by se je poznat a pochopit, a tak by mohla postupně dospět k pravému vzdělání. Potom by se brzy přestaly nabízet ony tisíce nepovolaných produktů, které jako plevel ztěžují vzrůst dobré pšenici. –

 

         Není snadné nechat se vést jedině pojmy: i na tu nejsilnější mysl se tlačí nejbližší vnější svět se svou názornou realitou. Avšak právě v potlačení tohoto dojmu, ve zničení jeho mámivé hry ukazuje lidský duch svou hodnotu a velikost. Tak tehdy, když se ho nedotknou dráždidla k rozkoši a požitku, nebo jím neotřesou hrozby a vztek rozlícených nepřátel, prosby zdánlivých přátel nezviklají jeho rozhodnutí, přeludy, jimiž ho obklopují smluvené intriky, jím nepohnou, posměch bláznů a spodiny ho nevyvede z rovnováhy ani nezmýlí v jeho vlastním hodnocení: potom se zdá být pod vlivem jedině jemu viditelného duchovního světa, před nímž se všechna ona názorná přítomnost rozplývá jako fantom. – Rovněž by se nikdo nerozhořčoval nad nehodou, nepříjemností a nevyvádělo by ho to z rovnováhy, kdyby mu vždy rozum řekl, co je vlastně člověk: bytost nejvíce potřebující pomoc, dávající každý den a hodinu cenu velkým a malým nehodám, το δειλοτατον ζωον[11], která proto žije ve stálé starosti a obavě. Homo totus est calamitas[12], jak řekl již Hérodotos.

         Usilování o bezbolestnou existenci, jak je možné použitím a sledováním rozumného uvažování a poznáním pravé povahy života, prováděné s přísnou důsledností a až k nejkrajnějším extrémům, zplodilo kynismus, z něhož vzešel stoicismus.

         Všechny systémy morálky starověku, jedině vyjma platónského, byly návody k blaženému životu: podle toho u nich neměla ctnost svůj účel mimo smrt, nýbrž v tomto světě. Neboť jen ona jim byla pravou cestou k blaženému životu; proto si ji volili moudří.

         Tento účel nejblaženějšího života tedy kladla etika kyniků, jak to výslovně dokazuje císař Julián: Pro kynické a vlastně všechny filosofy znamená moudře žít, šťastně žít. Štěstí života pak spočívá v jeho stvrzování a za druhé žití podle přírody, nezávisle na mínění davu. Kynici však k tomuto cíli razili zcela zvláštní cestu, která byla přesně protikladná obvyklé: cestu co možná největšího odříkání. Vyšli totiž z názoru, že hnutí, do nichž uvádějí vůli dráždivé a podněcující objekty, a namáhavé, většinou kvapné úsilí dosáhnout jich, nebo když jsou dosaženy, strach z jejich ztráty, konečně vůbec ztráta sama, plodí mnohem větší bolest, než zřeknutí se všech oněch objektů. Proto, aby dospěli k nejbezbolestnějšímu životu, zvolili cestu nejvýše možného odříkání a vyhýbali se všem požitkům jako léčkám, z nichž později může vzejít bolest. Proto mohli směle vzdorovat štěstěně a jejím vrtochům. To je duch kynismu: zřetelně ho vyslovuje Seneca v osmé kapitole De tranquillitate animi: Pozoruhodné je, že bolest je menší, když nemáme, co by nás kazilo. Moudrého chudoba trýzní méně, než by ho trestalo bohatství. Potom: Snesitelnější a snadnější je nabývat než ztrácet. Diogenés vyzývá k tomu, abychom si uměli odejmout sami to, čeho nás zbavuje síla všech. Jako by řekl: čiň si blaženost svým zaměstnáním: u Diogena již nic není tvé. K této poslední větě je paralelní místo u Stobaia: Diogenés říká, že věříme v to, že jsme schopni nahlížet a mluvit o svém štěstí, ale nejsme schopni vidět v něm vzteklého psa.

         Základní myšlenka kynismu podle toho je, že nejsnesitelnější je zvolit si život v jeho nejprostší a nejobnaženější podobě, s jeho od přírody danými těžkostmi; protože každá pomoc, pohodlnost, zábava a požitek, jimiž by si jej člověk rád zpříjemnil, přináší jen nová a větší soužení než ta životu původně vlastní. Proto je třeba brát za ústřední výraz tohoto učení větu: „Často křičel [Diogenés], že dali bohové lidem lehký život, že však je jim to skryto, protože vyhledávají koláče s medem, vonné masti a podobné věci.“ Dále také: „Protože by tedy lidé nutně žili blaženě, kdyby si místo prací neužitečných zvolili práce podle své přirozenosti, jsou nešťastni jen pro svou nerozumnost... říkal, že žije týmž způsobem života jako Héraklés, nedávaje ničemu přednost před svobodou.“ Proto se staří, opravdoví kynici, Antisthenés, Diogenés, Kratés a jejich žáci jednou provždy zříkali každého vlastnictví, všeho pohodlí a požitků, aby se tím vyhnuli námaze a starosti, závislosti a bolesti, jež jsou s tím nevyhnutelně spojené. Uspokojováním nezbytně nutných potřeb a zřeknutím se všech nadbytečných chtěli dojít k nejsnadnějšímu životu. Tak se spokojili s tím, co v Aténách a Korintu bylo značně nezvyklé, jako vlčí boby, voda, stará třínožka, vak a hůl, příležitostně žebrali, pokud to bylo nutné, ale nepracovali. Nepřijímali nic, co by vycházelo z vyšších potřeb. Nezávislost v nejširším smyslu, to byl jejich cíl. Svůj čas trávili odpočíváním, obcházením, řečí se všemi lidmi, ve smíchu a žertech: jejich charakterem byla bezstarostnost a velká bujarost. Jelikož při tomto způsobu života nesledovali žádné vlastní touhy, žádné záměry a účely, tedy byli nad lidským usilováním samým, stávali se poradci a karateli ostatních. Také v tom, jako v mnohém jiném, se ukazuje velká podobnost s žebravými mnichy nové doby. Tato podobnost však spočívá jen v účincích, ne v příčině. Setkávají se ve výsledku; ale základní myšlenka obou je zcela odlišná: u mnichů je to cíl vystrčený za život; u kyniků je to však jen přesvědčení, že je snadnější snížit svá přání a potřeby na minimum než v jejich uspokojení dosáhnout maxima, které je dokonce nemožné, neboť s uspokojováním rostou přání a potřeby donekonečna; proto, aby dosáhli cíle veškeré antické etiky, co možná největší blaženosti v tomto životě, razili cestu odříkání, jako nejkratší a nejsnadnější. – Základní odlišnost ducha kynismu od ducha askeze vystupuje nápadně na pokoře, která je bytostná askezi, kynismu je však tak cizí, že si dal do štítu přímo její protiklad, hrdost a pohrdání všemi ostatními:

 

Sapiens uno minor est Jove dives,

Liber, honoratus, pulcher, rex denique regum.[13]

Hor.

 

         Naproti tomu se podle ducha věci stýká životní náhled kyniků s názorem J. J. Rousseaua, jak jej vykládá v díle Discours sur l’origine de l’inégalité; neboť i on by nás chtěl vést k primitivnímu přírodnímu stavu a snížit naše potřeby na minimum, což považuje za nejjistější cestu k blaženosti. – Ostatně kynikové byli výlučně praktičtí filosofové: aspoň mi není známa žádná zpráva o jejich teoretické filosofii.

 

Kapitola 17.

O metafyzické potřebě člověka.

         Vyjma člověka se žádná bytost nepodivuje nad svou vlastní existencí; nýbrž vždy ji bere natolik samo sebou, že ji ani nezaznamená. Z klidného pohledu zvířete mluví ještě moudrost přírody; protože v něm se ještě vůle a intelekt dostatečně nerozestoupily, aby se při jejich opětném střetu mohly sobě podivovat. Tak zde ještě celý jev pevně visí na kmeni přírody, z něhož vypučel, a účastní se nevědomé vševědoucnosti velké matky. Kdyby byl náš život nekonečný a bezbolestný, asi by nikomu nenapadlo ptát se, proč tu je svět a proč je právě takový; nýbrž bral by to samo sebou.

         Chrámy a kostely, pagody a mešity, ve všech zemích všech dob, v nádheře a velikosti, vyrostly z metafyzické potřeby člověka, která s nezničitelnou silou provází potřeby fyzické. Ovšem ten, kdo je satiricky naladěn, říká, že to je skromný sluha, který se spokojí s malým platem. Občas si vystačí s těžkopádnými fabulemi a s nevkusnými pohádkami: stačí jen připomenout dalekosáhlé výklady existence Boží a opor morality. Pohleďme např. na korán: tato špatná kniha stačila k tomu, zdůvodnit světové náboženství, 1200 let uspokojovat metafyzickou potřebu bezpočtu milionů lidí, stát se základnou jejich morálky a pohrdání smrtí, jakož i nadchnout ke krvavým válkám a nejrozsáhlejším dobyvatelským snahám. V něm nacházíme nejsmutnější a nejubožejší tvar teismu. Mohl přesvědčit mnohé, já v něm však nemohu najít jedinou plnohodnotnou myšlenku. To dokazuje, že s metafyzickou potřebou nejde ruku v ruce metafyzická schopnost. Přece se však zdá, že v raných dobách to bylo na zemi jinak a že ti, kteří stáli vzniku lidského pokolení a prazdroji organické přírody mnohem blíže než my, měli také ještě jednak větší energii intuitivního poznání, jednak lépe naladěného ducha, a tedy byli schopni čistšího, bezprostředního pochopení podstaty přírody a tím se důstojným způsobem vyrovnávali s metafyzickou potřebou: tak vznikly u starých bráhmanů téměř nadlidské koncepce, které byly později uloženy ve védách upanišád.

         Naproti tomu nikdy nechyběli lidé, kteří si zakládali na oné metafyzické potřebě člověka živnost a snažili se ji co nejvíc vykořisťovat; proto u všech národů existují v tomto ohledu monopolisté a generální pachtýři: kněží. Svou živnost si všude zajistili tím, že dostali právo velmi brzy vštěpovat svá metafyzická dogmata lidem, dříve než se probudí jejich soudnost, tedy v raném dětství: neboť v té době každé vštípené dogma drží navždy, i když je nesmyslné. Kdyby čekali, až soudnost vyzraje, tak by nikdy neměli svá privilegia.

         Druhou, ačkoli ne tak početnou třídu lidí, kteří si dělají živnost z metafyzické potřeby člověka, tvoří ti, kdo žijí z filosofie: u Řeků se nazývali sofisty, v naší době jsou to profesoři filosofie. Aristotelés bez váhání počítá k sofistům Aristippa: důvod k tomu najdeme u Diogena Laertia (II,65), totiž že byl první mezi sokratiky, který si nechal za svou filosofii platit; pročež i Sókratés mu poslal zpět jeho dárek. Také v novější době jsou ti, kdo žijí filosofie zpravidla a s nejvzácnějšími výjimkami nejen zcela jiní, než ti, kdo žijí pro filosofii, nýbrž dokonce jsou často jejich odpůrci, jejich skrytými a nesmiřitelnými nepřáteli: neboť každý opravdový a významný filosofický výkon vrhá na výkony klamné příliš mnoho stínů a nadto nevyhovuje záměrům a omezením cechu; proto se placení filosofové vždy snažili nenechat ostatní vyniknout, k čemuž podle měřítka doby a okolností jsou obvyklými prostředky tu zatemňování, zakrývání, zamlčování, ignorování, separování, tu zas popírání, snižování, hanění, urážení, překrucování, jindy zas denuncování a pronásledování. Proto se už také musela mnohá velká osobnost obtížně probíjet životem, neuznaná, nectěná a bez odměny, až konečně po její smrti je svět vyveden z klamu o ní a o placených filosofech. Je-li něco na světě žádoucí, tak žádoucí, že to mohou ve zvláštních okamžicích i tupé davy cenit výše než zlato a stříbro; pak je to případ, kdy paprsek světla padá do temnoty našeho bytí a dává nám výklad o této tajemné existenci, na níž není jasné nic než její bída a nicotnost.

         Velká původní odlišnost schopností rozvažování, k čemuž ještě přistupuje nutnost vzdělání, klade tak velký rozdíl mezi lidmi, že jakmile se jeden národ vypracoval z primitivního stavu, nemůže dostačovat jedna metafyzika pro všechny; proto u civilizovaných národů nacházíme průběžně dva její odlišné druhy, které se odlišují tím, že jeden má své osvědčení v sobě, druhý mimo sebe. Jelikož metafyzické systémy prvního druhu vyžadují k rekognici své průkaznosti přemýšlení, vzdělání, volný čas a soud, tak mohou být přístupné jen velmi malému počtu lidí a také vznikají a udržují se jen u významnějších civilizací. Naproti tomu pro velký počet lidí, kteří nejsou schopni myslet, nýbrž jen věřit, a nejsou vnímaví pro důvody, ale jen pro autoritu, existují výlučně systémy druhého druhu: ty mohou být proto označeny jako lidová metafyzika analogicky k lidové poezii, také lidová moudrost, čímž se chápou přísloví. Tyto systémy jsou známy pod názvem náboženství a nacházejí se u všech národů, s výjimkou těch nejprimitivnějších. Jejich průkaznost, jak řečeno, je vnější a jako taková se nazývá zjevením, jež je dokumentováno znameními a zázraky. Její argumenty jsou hlavně hrozba věčným, ale i časným zlem, mířeným proti nevěřícím, ba dokonce již proti pouhým pochybovačům: jako ultima ratio theologorum nacházíme u mnoha národů popraviště nebo něco tomu podobného. Neboť je jim dána neocenitelná výhoda mít nejjistější záruku v trvalém okupování hlav, působit už na děti a vštěpovat jim svá dogmata jako druh druhého vrozeného intelektu, jako se roubuje mladý stromek; zatímco naproti tomu systémy prvního druhu se vždy obracejí jen k dospělým, u nich však vždy již narážejí na systém druhého druhu v jejich přesvědčeních. –

         A požadovat, aby dokonce nějaký velký duch – Shakespeare, Goethe – si učinil dogmata nějakého náboženství implicite, bona fide et sensu proprio svým přesvědčením, je jako žádat, aby si obr nazul boty trpaslíka.

        

         Filosofický úžas je v podstatě skličující: filosofie začíná, jako předehra k Donu Giovannimu, molovým akordem.

 

Kapitola 19.

O primátu vůle v sebevědomí.

         Že prudkost vůle a vášnivost charakteru jsou podmínkou zvýšené inteligence, se fyziologicky ukazuje na tom, že činnost mozku je podmíněna pohybem, který mu svým tepem udělují velké arterie, běžící po basis cerebri; proto energické bití srdce, ba dokonce podle Bichata, krátký krk, je požadavek velké mozkové aktivity. Snadno však nacházíme i protiklad výše řečeného: prudká žádostivost, vášnivý, nespoutaný charakter při slabém intelektu, tj. při malém a špatně konformovaném mozku, v těsném obalu; tak častý jako odporný jev: každopádně jej lze přirovnat ke krmné řepě.

        

         Platón velmi krásně nazval naději snem bdícího. Její podstata spočívá v tom, že vůle nutí svého služebníka, intelekt, když není schopný přivést k touženému, ho aspoň vymalovat, převzít roli utěšitele, ukonejšit svého pána jako chůva dítě pohádkou a tu podpořit tak, že dostane zdání jevu; přičemž nyní intelekt podle své vlastní povahy, která je zaměřena na pravdu, musí činit násilí, aby se přinutil věci, které nejsou ani pravdivé, ani pravděpodobné, často sotva možné, proti svým vlastním zákonům považovat za pravdivé, aby jen na chvíli ukonejšil neklidnou a nevázanou vůli, uklidnil ji a uspal. Zde je zřetelně vidět, kdo je pán a kdo sluha.

         Láska a nenávist zcela falšují náš soud. Co odporuje našemu stranictví, našim plánům, našim přáním, naší naději, nemůžeme často vůbec zachytit a pojmout, zatímco všem jiným to jasně leží nablízku: naopak, co nám vyhovuje, nám skáče z dálky do očí. Co odporuje srdci, to si hlava nepřipouští. Mnohých omylů se držíme celý život a chráníme se někdy prověřovat jejich důvod, pouze z nám samým nevědomého strachu, že bychom mohli odhalit, že tak dlouho a tak často jsme věřili a tvrdili něco falešného. – Tak náš intelekt denně klame kejklířství sklonů. Čím úporněji se z druhé strany držíme omylu, tím více zahanbující je potom usvědčení. U vyvráceného systému jako u poražené armády je nejchytřejší ten, kdo první uteče.

         Jediné rozhodné bezprostřední brždění a rušení, kterým může vůle od intelektu jako takového trpět, může být jen zcela výjimečné jako důsledek abnormálně převažujícího vývoje intelektu, tedy onoho vysokého nadání, kterým se vyznačuje genialita. Ta je totiž energii charakteru a tedy jeho výkonnosti rozhodně na překážku. Právě proto to vlastně nejsou velcí duchové, kteří vykazují historické charaktery, bojující ve světových záležitostech, aby byli schopni řídit a ovládat masy lidstva; nýbrž k tomu se hodí lidé mnohem menší kapacity ducha, avšak větší pevnosti, rozhodnosti a vytrvalosti vůle, což nemůže být při velmi vysoké inteligenci; při té totiž skutečně dochází k případu, že intelekt přímo brzdí vůli.

         Nic není mrzutější, než když se člověk snaží pomocí důvodů a výkladů s veškerou námahou někoho přesvědčit o názoru, který má co činit pouze s jeho rozvažováním – a nakonec odhalí, že mu nechce rozumět; že měl tedy co do činění s jeho vůlí, která se uzavřela pravdě a stavěla do pole nedorozumění, šikanování a sofismata, za nimiž se schovávalo jeho rozvažování a jeho údajné nepochopení. Jemu to ovšem tak nepřipadá: neboť důvody a důkazy použité proti vůli jsou jako nárazy fantomu dutého zrcadla proti pevnému tělesu. Odtud také tak často opakovaný výrok: stat pro ratione voluntas. – Dostatek dokladů k řečenému poskytuje obvyklý život. Lze je však bohužel najít i na cestě vědy. Uznání nejdůležitějších pravd, nejvzácnějších výkonů se marně očekává od těch, kteří mají zájem nenechat je platit, což pramení buď z toho, že nové pravdy odporují tomu, co oni sami denně učí, nebo z toho, že je nesmějí užívat a učit podle nich, nebo když ani to ne, pak proto, že heslo průměrných vždy bylo: Si quelqu’un excelle parmi nous, qu’il aille exceller ailleurs;[14] jak podává Helvétius výrok jedné Efesanky v Ciceronově páté knize Tuskulských hovorů; nebo jak zní výrok Habešana Fit Arari: „Démant je proklínán křemenem.“

         Mnozí hlupáci, z téhož důvodu jako mnozí hrbáči, se stávají zlými, totiž z hořkosti nad ponížením, které utrpěli od přírody, a tedy hledají krátký triumf v tom, příležitostně nahradit potměšilostí to, co jim schází na rozumu. Z toho je mimochodem také pochopitelné, proč se vůči nějaké velmi nadřazené hlavě téměř každý snadno stává zlým. Z druhé strany mají hlupáci velmi často pověst zvláštní dobroty srdce, která se však potvrzuje tak zřídka, že jsem se musel divit, jak jí dosáhli, až jsem k tomu našel klíč v následujícím. Každý si vybírá, hnán nějakou skrytou silou, ve svém nejbližším okolí nejraději někoho, jehož rozumu je trochu nadřazen: neboť jen u něj se cítí příjemně; protože, podle Hobbese, „slastí pro každého ducha, ať je v čemkoli obratný, je dát se dohromady s tím, komu může ukázat svou velikost.“ Z téhož důvodu každý prchá před tím, kdo je mu nadřazen; pročež Lichtenberg zcela správně poznamenal: „Pro jisté lidi je člověk s hlavou fatálnější tvor než největší darebák“: příslušně tomu praví Helvétius: „Průměrní lidé mají spolehlivý a bystrý instinkt, jak poznat lidi ducha a prchat před nimi“; a dr. Johnson nás ujišťuje, že „ničím tolik člověk nerozhořčí většinu lidí než tím, že se blýskne svou nadřazeností v konverzaci. Na okamžik se zdají být potěšeni, ale ve svém srdci ho závistivě proklínají.“ – Tím se tedy velká duchovní převaha izoluje více než všechno jiné a vyvolává, alespoň tichou, nenávist. Opakem je to, co činí tak obecnou oblibu hlupáků.

         Je-li někdo hloupý, pak ho omlouváme tím, že za to nemůže: ale kdybychom chtěli právě tak omlouvat toho, kdo je špatný, dostalo by se nám výsměchu. A přece je jedno, jako druhé, vrozené. To dokazuje, že vůle je vlastním člověkem, intelekt pouze jeho nástrojem.

         Příslušně tomu slibují všechna náboženství po smrti odměnu za přednosti vůle nebo srdce na věčnosti; žádné však za přednosti hlavy, rozumu. Ctnost očekává svou odměnu na onom světě; chytrost v ni doufá na tomto světě; genialita ani v tomto, ani v onom: je sama svou vlastní odměnou.

         Jen ten, kdo sám má hodně ducha, si přeje za svou společnost duchaplného.

 

Objektivace vůle v organismu zvířete.

         Byl to zřejmě Tiedemann, kdo první srovnal cerebrální nervový systém s parazitem. Srovnání je výstižné, neboť mozek, vedle míchy a jemu příslušných nervů, jako by byl organismu téměř zasazen a od něj živen, aniž by přímo sám nějak přispíval k zachování jeho ekonomie.

                  

         Kdo udělá kuřátko ve vajíčku? Nějaká z vnějšku přicházející síla pronikající přes skořápku? Ó ne! Kuře se učiní samo, a právě síla, která vytvoří toto nad vše komplikované, správně vypočítané a účelné dílo, a jakmile je hotové, rozbije skořápku, je pod pojmenováním vůle vnější jednání kuřete. Obojí zároveň nelze vykonat: nejdříve se zabývá vypracováním organismu a nemá žádnou péči o vnějšek. Avšak po dokončení nastupují pod vedením mozku smysly jako nástroj připravený k tomuto účelu; svou službu začne vykonávat tehdy, když se vzbudí sebevědomí jako intelekt, který je svítilnou kroků vůle, jejím ηγεμονικον, a zároveň nositelem objektivního vnějšího světa, i když je horizont ve vědomí kuřete omezený. Co však nyní slepice za zprostředkování těchto orgánů je schopna ve vnějším světě vykonat, jako zprostředkované něčím sekundárním, je nekonečně menší než to, co vykonala ve své původnosti, když se sama stvořila.

        

         V patologii se v nejnovější době konečně uplatnil psychiatrický náhled, v jehož důsledku se berou nemoci jako ozdravný proces přírody, který nastává, aby nějaké v organismu vzniklé neuspořádání bylo odstraněno překonáním jeho příčin, přičemž v rozhodujícím boji, v krizi, dosáhne buď vítězství a svého účelu, nebo podlehne. Celou svou racionalitu získává tento náhled teprve z našeho stanoviska, jež v životní síle, která zde vystupuje jako vis naturae medicatrix, poznává vůli, která ve zdravém stavu leží v základu všech organických funkcí, nyní však, kdy došlo k neuspořádání ohrožujícímu její celé dílo, se odívá diktátorským násilím, aby zcela mimořádnými opatřeními a zcela abnormálními operacemi potlačila rebelské potence a všechno urovnala. Že se naproti tomu opakovaně vyjadřuje, že sama vůle je nemocná, je hrubé nepochopení.

 

         Kdyby intelekt nebyl sekundární povahy, tak by nic, co vzniká bez prostřednictví představy – jako např. plození, vývoj a reprodukce organismu, hojení ran, náhrada nebo zástupné doplnění zmrzačených částí, ozdravná krize v nemoci, nástroje zvířecích jemných pudů a instinkt vůbec –, nebylo tak nekonečně lepší a dokonalejší než to, co se děje s pomocí intelektu, totiž všechny vědomé a úmyslné výkony a nástroje člověka, které jsou vůči oněm jiným pouhou žabařinou. Příroda vůbec znamená to, co působí, pudí a tvoří bez zprostředkování intelektu. Že právě toto je identické s tím, co v sobě nacházíme jako vůli, je jediným tématem této druhé knihy, jakož i pojednání O vůli v přírodě. Možnost tohoto základního poznání spočívá v tom, že to, o čem je řeč, je v nás bezprostředně osvíceno intelektem, který zde vystupuje jako sebevědomí; jinak bychom to právě tak málo poznali v sobě jako vně nás a věčně bychom museli zůstat stát před neprozkoumatelnými přírodními silami. Pomoc intelektu jsme si odmysleli, když chceme uchopit podstatu vůle o sobě a tím, jak je to možné, proniknout do nitra přírody.

         Proto je, řečeno mimochodem, mým přímým antipodem filosof Anaxagorás; neboť za to první a původní, od čeho všechno vychází, svévolně postuloval νούς, inteligenci, a platí za prvního, kdo zastával takový názor. Podle toho by svět byl dříve v pouhé představě než sám o sobě; zatímco u mne je to vůle bez poznání, která zakládá realitu věcí, jejichž vývoj musel dospět velmi daleko, než konečně došel v animálním vědomí k představě a inteligenci; takže u mne vystupuje myšlení jako to nejposlednější. Naopak vůle je to nejprvnější. Intelekt je jako pouhá funkce mozku stižen zánikem těla; vůle však vůbec ne.

 

         Celý objektivní svět, bezmezný v prostoru a nekonečný v čase, tak nezdůvodnitelný v úplnosti, je vlastně jen jistý pohyb nebo afekce kašovité hmoty v mozkovně. Potom se člověk užasle ptá: co je tento mozek, jehož funkce přináší takový fenomén všech fenoménů? Co je hmota, která může být rafinována a potencována k takové kašovité hmotě, že podráždění několika jejích partií se stává podmiňujícím nositelem existence objektivního světa? Obavy z takových otázek vedou k hypostazi jednoduché substance nehmotné duše, která pouze sídlí v mozku. My však neohroženě říkáme: i tato kašovitá hmota, jako každá vegetabilní či animální část, se podobá všem svým menším příbuzným v horších domovech hlav našich nerozumných bratří, až k těm nejmenším, sotva aprehendujícím; ona organická kašovitá hmota je poslední produkt přírody, který již předpokládá všechny ostatní.

        

         Zákonu úspornosti přírody plně odpovídá, že duchovní eminentnost je udílena nanejvýš nemnohým a genialita jen nejvzácnějším ze všech výjimek, velký dav lidí není však vybaven většími duchovními silami, než vyžaduje zachování jednotlivce a rodu. Neboť velké a svým uspokojováním neustále rostoucí potřeby lidského pokolení činí nutným, že daleko největší část lidstva tráví svůj život hrubou tělesnou a zcela mechanickou prací; k čemu by potřebovali živého ducha, vznosnou fantazii, subtilní rozvažování, hluboký důvtip? To by je činilo jen neschopnými a nešťastnými. Proto tedy příroda zacházela s nejcennějším ze svých produktů tak šetrně.

 

         Anaxagorás a Empedoklés zcela správně učili, že rostliny mají pohyb růstu díky žádostivosti (επιθύμια), která v nich sídlí; dokonce jim přičítali i radost a bolest spolu s pociťováním; Platón jim přiznává jedině žádostivost, a to kvůli jejich silnému pudu výživy (srv. dialog Timáios). Empedoklés přiznával rostlinám dokonce sexualitu.

 

         Účelnou příčinou ochmýření u obou pohlaví, a Venušina pahorku u pohlaví ženského, je, že ani u velmi hubených subjektů nemá být během kopulace cítit kost stydká, která by mohla vzbuzovat odpor: účinnou příčinu je pak třeba hledat v tom, že všude, kde sliznice přechází do vnější kůže, rostou v její blízkosti chlupy; potom i v tom, že hlava a genitálie jsou do jisté míry opačnými póly, proto mají vzájemné vztahy a analogie, k nimž patří kožní porost. – Stejná účinná příčina platí i pro vousy mužů: účelnou příčinu tuším v tom, že patognomická změna, tedy rychlá změna rysů tváře prozrazující každé vnitřní hnutí mysli, je hlavně viditelná na ústech a v jejich okolí: aby tato změna, jež je často nebezpečná při vyjednávání nebo nečekaných událostech, nebyla zachycena pohledem protivníka, dala příroda (která ví, že homo homini lupus) muži vousy. Naopak žena se bez nich obejde, protože jí je vrozena přetvářka a sebeovládání (contenance[15]). –

 

         Spinoza (Etika) vysvětluje: „Protože (lidé) nalézají v sobě i mimo sebe nemálo prostředků, které do značné míry přispívají k jejich prospěchu..., usoudili, že všechny věci je možno považovat za prostředky přispívající k jejich prospěchu. Protože však vědí, že sami tyto prostředky nevytvořili..., věří, že existuje někdo jiný, kdo tyto prostředky k jejich užitku vytvořil.“ Také: „Usoudili, že Bůh řídí všechny věci k užitku lidí, aby si je získal.“ Na tom opírá své tvrzení: „Příroda nemá před sebou žádný předem stanovený cíl a všechny účelové příčiny nejsou nic jiného než lidské výmysly.“

 

Kapitola 28.

Charakteristika vůle k životu.

         Ještě mnohem nevhodnější je však způsob vyjadřování takzvaných panteistů, jejichž celá filosofie spočívá hlavně v tom, že vnitřní, jim neznámou podstatu světa pojmenovává slovem „Bůh“ a domnívá se, že tím mnoho vykonala. Podle toho by byl svět teofanií (zjevením Boha). Stačí se však na něj podívat a člověk vidí, že to je svět neustále něco potřebujících bytostí, které trvají nějaký čas pouze tím, že do sebe vzájemně narážejí, jejich existence je proniknutá strachem a nouzí a často trpí hroznými mukami, až konečně padnou do náruče smrti: kdo to má zřetelně na očích, dá za pravdu Aristotelovi, když říká: η φύσις δαιμονια μεν εστι, ου δε θεια[16]; dokonce musí připustit, že Bůh, který by se odvážil přeměnit do takového světa by asi musel být soužen ďáblem. – Dobře vím, že domnělí filosofové tohoto století to činí podle Spinozy a mají to tím za oprávněné. Ovšem Spinoza měl zvláštní důvody takto pojmenovat svou jedinou substanci, aby totiž zachránil alespoň slovo, když už ne věc. Ještě v živé paměti byly hranice s Giordanem Brunem a Vaninim: i ti totiž byli obětováni onomu Bohu, pro jehož čest krvácelo nepoměrně více lidských obětí než na oltářích všech pohanských bůžků obou polokoulí dohromady. Když proto Spinoza pojmenovává svět Bohem, tak je to právě jen tak, jako když Rousseau ve Společenské smlouvě stále a bez výjimky označuje lid slovem souverain: lze to také srovnat s tím, že jednou jeden kníže, který chtěl ve své zemi zrušit šlechtu, přišel na myšlenku nikomu nebrat jeho šlechtictví, ale povýšit do šlechtického stavu jeho poddané. Čtenář pozdější doby promine, že se zabývám lidmi, které nezná.

         Každý pohled na svět, který vysvětlovat je úkolem filosofie, potvrzuje a dokazuje, že vůle k životu, na hony vzdálená svévolné hypotéze a daleka toho být nějakým prázdným slovem, je jediným pravým vyjádřením nejniternější podstaty světa. Všechno je nutkáno a puzeno k existování, kde je to možné k organickému, tj. k životu, a potom k co možná největšímu vzrůstu: na živočišné přírodě je potom očividné, že vůle k životu je základním tónem její podstaty, její jedinou a nepodmíněnou vlastností. Ať člověk pozoruje tento univerzální pud po životě, nekonečnou připravenost, snadnost a bujnost, s níž se vůle k životu v milionech forem všude a každý okamžik žene do existence prostřednictvím plodů a zárodků, dokonce tam, kde scházejí, prostřednictvím generatio aequivoca a využívá pro to každou příležitost, přivlastňuje si každou životaschopnou látku: a potom opět ať vrhne pohled na ten úděsný poplach a divoký ryk, když má život v něčem ztratit svůj jednotlivý jev; to zvláště vystupuje u zřetelného vědomí. Není to tu jinak, než jako by v tomto jednotlivém jevu měl být navždy zničen celý svět, a celá bytost tak ohroženého živého se ihned přeměňuje na nejzoufalejší odpor a obranu proti smrti. Pohleďme např. na neuvěřitelný strach člověka v ohrožení života, na tak rychlou a vážnou účast každého údu a bezmezný jásot po záchraně. Pohleďme na trvalý odpor, s nímž se bere rozsudek smrti, hluboký děs, s nímž vidíme zařízení na jeho vykonání a srdcervoucí útrpnost, která nás přitom vždy zasáhne. Jak by tedy měl člověk věřit, že se jedná o něco zcela jiného, než pouze o několik let méně prázdné, truchlivé existence, zhořklé soužením všeho druhu a stále nejisté; spíše by musel myslet, že je zázrak, když někdo dospěl o několik let dříve tam, kde má po své jepičí existenci být biliony let. – Při takovém pohledu se marně snažíme odhalit nějaký účel tohoto neustálého puzení, bouřlivého snažení o existenci, této úzkostlivé péče o zachování rodu. –

         Vidíme-li, jak se pořád pracuje pro budoucnost, která potom končí bankrotem – jak se pak člověk může neohlížet po odměně za toto všechno umění a námahu, po účelu, který mají před očima živočichové tak neúnavně usilující, zkrátka ptát se: Co z toho? Co se dosahuje touto živočišnou existencí, která vyžaduje tolik opatření? – Když postavíme vedle sebe nepopsatelnou složitost opatření, nevyslovitelné bohatství prostředků a ubohost tím dosaženého, tak se vnucuje názor, že život je obchod, jehož výnos zdaleka nekryje náklady. Nejnápadnější je to u mnoha živočichů se zvlášť jednoduchým způsobem života. Sledujme např. krtka, tohoto neúnavného pracovníka. Svými zvláštními lopatkami neustále hrabe – to je zaměstnání jeho celého života: obklopuje ho trvalá tma: své embryonické oči má pouze proto, aby prchal před světlem. Jedině on je pravým animal nocturnum; ne kočky, sovy a netopýři, kteří vidí v noci. Čeho však dosahuje takovým únavným a neradostným životem? Potravy a plození: tedy jen prostředku k pokračování ve své smutné dráze a k tomu, aby opět začala v novém individuu. Na takových případech je zřejmé, že mezi námahou a soužením života a jeho výnosem či ziskem není žádný poměr. Životu vidoucích zvířat dává vědomí názorného světa, ačkoli je u nich naprosto subjektivní a omezeno na působení motivů, přece zdání objektivní hodnoty existence. Ale slepý krtek, se svou tak dokonalou organizací a neustálou činností, omezenou na požírání larev hmyzu a hlad, činí nepřiměřenost prostředků k účelu očividnou.

         Humboldt neopomíjí ani vrhnout pohled na analogické utrpení vždy a všude znepřáteleného lidského pokolení. Rozmanitost organizací, uměleckost prostředků, přizpůsobenost prostředí, zde zřetelně kontrastuje s nedostatkem jakéhokoli udržitelného konečného účelu; místo něho je tu jen chvilkové pohodlí, prchavý, nedostatkem podmíněný požitek, mnoho dlouhého utrpení, neustálý boj, bellum omnium, každý je lovcem a zároveň kořistí, tíseň, nedostatek, bída a strach, křik a řev: a tak to jde dál, in saecula saeculorum, nebo dokud se opět nerozlomí zemská kůra. Tyto všechny útrapy se opakují tisíckrát a tisíckrát. Tedy k tomu jsme byli zrozeni. Za jaké provinění musíme snášet tato muka? K čemu ty kruté scény? Co je to za úděsnou přírodu, k níž patříme! Na to je jediná odpověď: tak se objektivizuje vůle k životu. K čemu však celá tragikomedie, není těžké odhadnout: svět nemá žádného diváka a aktéři jsou vystaveni nekonečným mukám při malém nebo pouze negativním požitku.

         Všechno pudí jedny myslet, druhé jednat, hluk a povyk je nepopsatelný. – Ale poslední účel toho všeho? – Při tomto zjevném nepoměru mezi námahou a mzdou se nám z tohoto hlediska, objektivně vzato, jeví vůle k životu jako pošetilost, nebo subjektivně, jako blud, jímž je zasaženo všechno živé, které s největším vypětím svých sil pracuje na něčem, co nemá žádnou hodnotu. Z vyložené původnosti a nepodmíněnosti vůle lze vysvětlit, že člověk nade všechno miluje život plný nouze, soužení, bolesti, strachu a potom opět nudy, život, k němuž by z čistě objektivního hlediska měl mít odpor. Miluje ho přesto a jeho konce, který jedině je pro něj jistý, se nade všechno bojí. A jako s lpěním na životě je to tak i s jeho puzením a pohybem. To není nic svobodně zvoleného: nýbrž zatímco každý by vlastně rád odpočíval, jsou nouze a nuda bičem, který honí život jako káču. Lidé jsou jen zdánlivě taženi zepředu, ve skutečnosti však posunováni zezadu: nevábí život, nýbrž nouze tlačí dopředu.

         Vůle k životu tu není v důsledku světa, nýbrž svět v důsledku vůle k životu.

 

         Ve svém mládí jsem měl období, kdy jsem se neustále snažil vidět sebe a své konání z vnějšku a popisovat si je; - pravděpodobně, abych si je učinil poživačnějším.

 

         Všechno je krásné jen potud, pokud se nás netýká. Život není nikdy krásný, takové jsou jen obrazy života, totiž ve zjasňujícím zrcadle umění či poezie; zvláště v mládí, kdy jsme to ještě nepoznali. Mnohý mladík by dosáhl velkého uklidnění, kdyby si mohl pomoci k tomuto náhledu.

3. část >>>

<<< zpět

 

POZNÁMKY:

[1] Pro malý počet čtenářů se zrodil ten, kdo pomýšlí na lidi svého věku. (Výbor z listů Luciliovi, Praha 1987, s. 145.)

[2] „Proč chceš se od nás od všech

a od mínění našeho oddálit?“ –

Nepíšu vám k libosti,

neb máte se co učit.

[3] Lichtenberg ve svých „Nachrichten und Bemerkungen von und über sich selbst“ říká: „Jsem mimořádně citlivý na každý hluk, svůj protivný dojem ztrácí jen tehdy, když je spojen s nějakým rozumným účelem.“

[4] z čeho vyjdeme, tam se vrátíme

[5] Minerva (římská bohyně moudrosti) nechtěná, bez přirozeného talentu či inspirace.

[6] Vědění mnohého ještě nedává intelekt.

[7] Nedotýkej se mě.

[8] Neobyčejný úkaz, zázrak.

[9] Existuje tajemství v duchu lidí, kteří žádného nemají.

[10] Cítit se v samotě králů,

i bez moci, jež jim vložila korunu na hlavu.

[11] Zbabělé zvíře.

[12] Člověk je jedna velká pohroma.

[13] Mudrc je menším bližním božského Jova. Je svobodný, ctěný, krásný, zkrátka král králů.

[14] Jestliže někdo mezi námi vyniká, pak je nám ve všem cizí.

[15] Rozvaha (francouzsky).

[16] Příroda je spíš démonická než božská.