Misantropova knihovna

- Zatykač -

Hledá se:

Bůh

mrtvý nebo živý

            Jednou z obecně rozšířených mylných představ je, že satanista nevěří v Boha. Pojem „Boha“, tak jak ho vykládají lidé, se v průběhu času natolik měnil, že satanista jednoduše přijímá tu definici, která mu nejlépe vyhovuje. Člověk si vždy vytvářel své bohy, a ne oni jeho. Pro některé je Bůh laskavý – pro jiné děsivý. Satanista nechápe „Boha“ – ať už je nazýván jakýmkoli jménem, či ať je bezejmenný – jako bytost, která má podíl na utrpení, ale jako rovnovážný faktor v přírodě. Tato mocná síla, která prostupuje universum a udržuje ho v rovnováze, je příliš neosobní, než aby se starala o štěstí či bídu tvorů z masa a kostí, kteří obývají tuto kouli, plnou podlosti a špíny.

            Každý, kdo považuje Satana za špatného, by si měl uvědomit, kolik mužů, žen, dětí a zvířat zemřelo z „Boží vůle“. Je jasné, že ten, kdo truchlí nad ztrátou milované osoby, by ji viděl raději ve svém objetí než v náručí Boha! Místo toho jsou falešně utěšováni knězem, který jim tvrdí: „Byla to vůle Boží, má drahá“ nebo: „Teď je v rukách Božích, synu.“ Podobné fráze by se pánbíčkářům moc hodily, aby mohli omlouvat Boží nemilosrdnost a přimhuřovat nad ní oko...

            Pokud má Bůh skutečně ve své moci vše a je tak dobrotivý, jak se předpokládá, proč tedy dopouští, aby se podobné věci děly? Je na čase, aby se pánbíčkáři přestali uchylovat ke svým biblím a knihám přikázání, kdykoliv chtějí něco potvrdit nebo vyvrátit, ospravedlnit, zatratit nebo vyložit.

            Satanista si uvědomuje, že za vše může člověk a univerzální princip akce a reakce, a nenamlouvá si, že by za tím stál někdo jiný. Přestaňme skládat ruce v klín a přijímat „osud“, aniž bychom se pokusili něco s tím udělat, jen proto, že je to psáno v kapitole té a té, v tom a v tom žalmu. Satanista ví, že modlení nepomáhá – ve skutečnosti naopak zmenšuje vyhlídky na úspěch, neboť ti, kteří jsou oddáni zbožnosti, až příliš často skládají samolibě ruce v klín a modlí se, aby došlo ke změně, jíž by vlastní aktivitou dosáhli daleko rychleji!

            Satanista se vyhýbá výrazům, jako je „naděje“ a „modlitba“, neboť vyjadřují zlou předtuchu a strach. Pokud věříme a modlíme se, aby se něco stalo, už neuděláme nic pro to, aby se to skutečně stalo. Satanista si uvědomuje, že o vše, čeho se mu dostane, se sám přičinil. Místo modlení k Bohu bere proto situaci do vlastních rukou. Pozitivní myšlení a pozitivní jednání nesou ovoce.

            Stejně jako se satanista nemodlí k Bohu o pomoc, nesnaží se vymodlit si odpuštění za své špatné činy. Pokud vyznavač jiného náboženství spáchá špatný skutek, modlí se k Bohu a žádá odpuštění nebo se vyzpovídá nějakému zprostředkovateli a požádá ho, aby se modlil k Bohu za odpuštění jeho hříchů. Satanistovi je jasné, že modlením nic nezmůže a zpovídáním se druhému člověku dosáhne ještě méně – a nadto je to pokořující.

            Jestliže udělá satanista něco špatného, uvědomí si, že chybovat je zcela přirozené – pokud svého činu skutečně lituje, vezme si z toho ponaučení a dá si pozor, aby něco takového již nikdy neudělal. Pokud svého skutku upřímně nelituje a ví, že ho bude stále opakovat, nemá se starat o zpovědi a odpuštění. Přesně tak to ale chodí. Lidé se zpovídají ze svých hříchů, aby ulehčili svědomí – a mohli bez starosti jít a znovu páchat hříchy, obvykle tytéž.

            Je tolik rozličných interpretací Boha v obvyklém slova smyslu, kolik je typů lidí. Představy sahají od víry v Boha, který je jakousi vágní „univerzální kosmickou myslí“, až po antropomorfní božstvo s bílým plnovousem a sandály, které má přehled o veškerém konání každého z nás.

            Osobní interpretace Boha se značně liší dokonce i v rámci daného náboženství. Některá náboženství zacházejí tak daleko, že každého, kdo patří k jiné náboženské sektě než jejich vlastní, označují za kacíře, a to dokonce i v případech, kdy se celkové učení a podoby zbožnosti téměř neliší. Například katolíci věří, že protestanti jsou odsouzeni do pekel jen z toho prostého důvodu, že nepatří do katolické církve. Stejně tak mnoho odštěpených křesťanských skupin, jako jsou evangelíci či revivalistická církev[1], věří, že katolíci jsou pohané vzývající dřevěné nebo kamenné modly (Kristus je zobrazován tak, že se co možná nejvíce podobá tomu, kdo se mu klaní, a přesto křesťané kritizují „pohany“ za uctívání kamenných nebo dřevěných model). Židům bylo vždy spíláno do Ďáblů.

            I když všechna tato náboženství mají v podstatě téhož Boha, každé považuje zvyky ostatních za hanebné. Pánbíčkáři se k dovršení všeho dokonce MODLÍ jeden za druhého! Pro bratry, kteří jdou souběžnou cestou ctnosti, mají opovržení, a to jen proto, že jejich náboženství má jinou nálepku, a toto nepřátelství je třeba nějakým způsobem vybít. Nejlépe prostřednictvím „modlitby“! Pěkně samolibě a kultivovaně říci: „Nenávidím vás do morku kostí!“ Průhledně zamaskovaný trik, známý jako modlitba za nepřátele! Modlitba za nepřátele není nic než vyčpělý vztek z výprodeje, a navíc hodně podřadné kvality!

            Pokud existuje ve způsobu uctívání Boha tolik křiklavých rozporů, kolik rozdílných interpretací Boha může tedy být – a kdo má vlastně pravdu?

            Všem zbožným vyznavačům „řádnosti“ jde hlavně o to, vyhovět Bohu a zajistit si tak po smrti přijetí u otevřených „nebeských bran“. I když někdo nežil podle přikázání, přesto může v poslední minutě zavolat ke svému smrtelnému loži duchovního, aby mu poskytl poslední rozhřešení. Kněz nebo pastor se přižene poklusem, aby dal s Bohem „vše do pořádku“ a postaral se, aby jeho propustka do nebeské říše byla v pořádku. (Jezídové, sekta uctívačů Ďábla, mají na věc rozdílný názor. Věří, že Bůh je všemocný, ale také všeodpouštějící, a na základě toho se domnívají, že je to Ďábel, komu musí vyhovět, neboť on vládne zde, na Zemi, jejich životy. Věří tak silně, že jim Bůh po posledním zaopatření odpustí všechny hříchy, že v průběhu života nepociťují potřebu brát ohledy na jeho názor.)

            Mnoho lidí dnes nedokáže racionálně přijímat křesťanství se všemi jeho rozpory tak, jak bylo praktikováno v minulosti. Začínají pochybovat o existenci Boha v křesťanském pojetí. Začali si proto říkat „křesťanští ateisté“. Křesťanská bible je skutečně plná rozporů; co však může být rozpornější než pojem „křesťanský ateista“?

            Pokud prominentní křesťanští ideologové odmítají starou interpretaci Boha, jak můžeme od jejich spoluvěrců očekávat, že se budou držet dřívější náboženské tradice?

            Vzhledem k debatám, je-li Bůh mrtev, či ne, by si měl brzy – pokud ovšem není mrtev – začít platit důchodové pojištění!

Bohem,  kterého chráníte,  můžete být vy sami

            Veškerá náboženství duchovní povahy jsou výtvorem člověka. Člověk si svým materiálním mozkem vytvořil celý systém bohů. Protože měl ego, které nebyl schopen akceptovat, musel ho zvnějšnit v nějakém velkém duchovním výmyslu, kterému říká „Bůh“.

            Bůh může vše, co je člověku zakázáno – zabíjet lidi, konat zázraky jen pro svou potěchu, ovládat bez jakékoli odpovědnosti atd. Pokud člověk takového boha potřebuje a uznává ho, uctívá svůj vlastní výmysl. Tím VLASTNĚ ZPROSTŘEDKOVANĚ UCTÍVÁ ČLOVĚKA, KTERÝ BOHA VYMYSLEL. Není tedy především rozumnější klanět se bohu, kterého si stvořil podle vlastních emočních potřeb – bohu, který nejlépe zosobňuje konkrétní pozemskou a tělesnou bytost, obdařenou takovým duševním potenciálem, že dokázala vymyslet boha?

            Pokud člověk trvá na zvnějšnění svého pravého já v podobě „Boha“, proč se má bát svého pravého já tím, že se bude bát „Boha“ – proč velebením „Boha“ vynášet své vlastní já – proč být dál ztělesňován „Bohem“, když nejde o nic jiného než ÚČASTNIT SE RITUÁLNÍHO NÁBOŽENSKÉHO OBŘADU PROVÁDĚNÉHO V JEHO JMÉNU?

            Rituál a dogma člověk sice potřebuje, ale nikde není psáno, že pokud se chce podílet na rituálním a náboženském obřadu prováděném v jeho jménu, potřebuje k tomu zvnějšněného Boha! Co když člověk při zaplňování propasti mezi sebou a svým „Bohem“ vidí, jak se démon hrdosti plíží dál – ztělesnění Lucifera, objevující se přímo v jeho středu? Nemůže již o sobě uvažovat jako o tvoru rozděleném na dvě části, tělesnou a duchovní, ale vidí, že obě jsou pouze tělesné – A VŽDY BYLY! Pak buďto den za dnem k smrti nenávidí sám sebe, anebo se raduje, že je tím, čím je! Jestliže nenávidí sám sebe, vidí sám sebe, zkoumá nové a složitější duchovní cesty „osvícení“ a doufá, že při hledání mocnějších, ještě lépe vymyšlených „bohů“ ztrestá svou ubohou a politováníhodnou tělesnou schránku. Jestliže přijme sám sebe, ale pochopí, že rituál a obřad jsou důležité triky náboženství, jež si sám vymyslel, aby udržoval svou víru ve lži, pak může jeho víru v pravdu živit STEJNÁ FORMA RITUÁLU – pradávná slavnost, která dodá jeho vědomí vznešenosti bytí další opodstatnění.

            Až se člověk přiblíží sám sobě a vzdálí se „Bohu“, všechna lživá víra vyvane a on se přiblíží k Ďáblu. Pokud Ďábel představuje toto a člověk žije svůj život v chrámu Ďáblově a Satanova energie hýbe jeho svaly, potom buď prchne před žvaněním a šťouráním počestných lidí, nebo stane hrdě na tajných místech Země a bude svou satanskou mocí ovládat davy zachvácené šílenstvím, dokud nenastane onen den, kdy bude moci vystoupit a slavnostně vyhlásit: „JSEM SATANISTA! SKLOŇTE SE, NEBOŤ JÁ JSEM NEJVYŠŠÍM ZTĚLESNĚNÍM LIDSKÉHO ŽIVOTA!“

Několik fakt

o nadcházejícím

věku satanismu

            Sedm smrtelných hříchů křesťanství jsou: chamtivost, pýcha, závist, zloba, obžerství, smilstvo a lenost. Satanismus se těchto „hříchů“ zastává, neboť všechny vedou k fyzickému, duševnímu nebo emočnímu uspokojení.

            Satanista ví, že na chamtivosti není nic špatného, že pouze znamená, že někdo chce ještě víc, než má. Závist znamená, že se zájmem pohlížíme na majetek druhých a toužíme získat podobné věci také pro sebe. Závist a chamtivost jsou motivačními silami ctižádosti – bez ní by se těžko dalo dosáhnout něčeho významného.

            Obžerství neznamená nic jiného, než že jíte víc, než je třeba, abyste se udrželi při životě. Když se přejídáte a hrozí vám obezita, další hřích – pýcha – vás přiměje ke snaze vypadat tak, abyste znovu získali ztracenou sebeúctu.

            Každý, kdo si koupí nějakou část oděvu za jiným účelem, než je zakrytí těla a jeho ochrana proti nepříznivým živlům, se prohřešil pýchou. Satanisté se často setkávají s posměváčky, kteří jsou proti škatulkování. Tyto posměváčky je třeba upozornit, že jedna či více částí oděvu, které nosí, nejsou nutné k ochraně proti zimě. Na této zemi není jediný člověk, který by se nějakým způsobem nezdobil. Satanista pouze poukazuje, že i on zhřešil pýchou. Nehledě na to, kolika slovy cynik racionálně popisuje svou svobodu, stále je ověšen znaky pýchy.

            Nechuť k rannímu vstávání znamená, že hřešíte leností. Pokud budete ležet v posteli dostatečně dlouho, zjistíte, že pácháte další hřích – smilstvo. I sotva znatelné vzbuzení sexuální touhy znamená provinit se smilstvem. Příroda, aby pojistila rozmnožování lidstva, učinila z touhy nejsilnější instinkt, hned po pudu sebezáchovy. Když si to křesťanská církev uvědomila, udělala ze soulože „prvotní hřích“. Tak dosáhla toho, že se hříchu nikdo nevyhne. Samotná vaše existence je důsledkem hříchu – prvotního hříchu.

            Nejsilnější instinkt každé živé bytosti je pud sebezáchovy, který nás přivádí k poslednímu ze sedmi smrtelných hříchů – ke zlobě. Není to snad náš pud sebezáchovy, který se probudí, pokud nám někdo ubližuje a my se tak rozzlobíme, že jsme schopni bránit se dalšímu napadení? Satanista se drží hesla: „Jestli vás někdo udeří do tváře, práskněte ho přes druhou!“ Ať nezůstane žádné zlo neztrestáno. Stůjte v cestě jako lev – buďte nebezpeční i jako poražení!

            Jelikož přirozené lidské instinkty vedou člověka ke hříchu, všichni jsou hříšníky a přijdou do pekla. Pokud tomu tak skutečně je, setkáte se tam se všemi přáteli. Nebe musí být zabydleno pěkně divnými tvory, jestliže žili pouze proto, aby se dostali někam, kde budou moci na věky věkův jenom drnkat na harfy.

            „Časy se změnily. Náboženští vůdci již nehlásají, že veškeré vaše přirozené konání je hříšné. Již si nemyslíme, že by sex byl odporný – nebo že být pyšni sami na sebe je hanebné – nebo že chtít něco, co patří jinému, je nemravné.“ Přirozeně že ne, časy se přece změnily! „Jestli chcete důkaz, jen si všimněte, jak jsou dnes církve tolerantní. Vždyť dělají všechno, co hlásáte.“

            Stejná a podobná prohlášení slyší satanisté v jednom kuse a nadšeně souhlasí. ALE, pokud se svět natolik změnil, proč se tedy dál držet nitek umírající víry? Jestliže se mnoho náboženství zříká vlastních posvátných knih, jelikož jsou zastaralé a hlásají myšlenky satanismu, proč je tedy nenazvat pravým jménem – satanismem? Rozhodně by to bylo méně pokrytecké.

            Poslední dobou došlo k pokusu zlidštit duchovní koncepci křesťanství. Projevilo se to v těch nejokázalejších prostředcích, které nemají nic společného s duchovnem. Latinské mše jsou nyní slouženy v domácích jazycích, což pouze umožnilo snadněji prokouknout celý ten nesmysl. Obřad byl zároveň oloupen o svou esoterickou podstatu, která je v souladu s principy dogmatu. Emoční reakci je daleko snazší vyvolat slovy a frázemi, jimž nikdo nerozumí, než prohlášeními, o kterých by musel pochybovat i ten nejjednodušší člověk, pokud by je slyšel v jazyce, jemuž rozumí.

            Kdyby kněží a duchovní použili před sto lety prostředky, kterými se dnes snaží zaplnit kostely, byli by nařčeni z kacířství, bylo by jim spíláno do ďáblů, často by byli i pronásledováni; zcela jistě by byli bez okolků exkomunikováni.

            Pánbíčkáři naříkají: „Musíme držet krok s dobou!“ Zapomínají však, že díky limitujícím faktorům a hluboce zakořeněným principům „řádná“ náboženství nemohou nikdy dojít ke změně, která by vycházela vstříc potřebám člověka.

            Dřívější náboženství vždy symbolizovala duchovní podstatu člověka. Věnovala přitom malý nebo žádný zájem jeho světským či fyzickým potřebám. Tento život pokládaly pouze za něco pomíjivého a tělo za pouhou skořápku, fyzickou rozkoš za něco nepodstatného a bolest za užitečnou přípravu na „Boží království“. Pokrytectví vyjde krásně najevo, když „počestní“ provedou ve svém náboženství změny, aby udrželi krok s přirozenou proměnou lidí! Křesťanství může sloužit plně pouze tehdy, stane-li se tím, čím je NYNÍ satanismus.

            NOVÉ náboženství, založené na přirozených pudech člověka, muselo nutně vzniknout. ONI mu dali jméno. Jmenuje se satanismus. Zavržená moc, jež vyvolala náboženské spory o kontrole početí, neochotně připustila, že sex provozovaný čistě pro radost je neoddiskutovatelný fakt.

            „Ďábel“ přiměl ženy, aby ukazovaly nohy a dráždily muže – tytéž nohy, na které je nyní přijatelné hledět a jaké nám předvádějí mladé jeptišky, kráčející kolem ve zkrácených hábitech. Rozkošný krok správným směrem (nebo ne?)! Je možné, že brzy uvidíme jeptišky, jak s obnaženými ňadry smyslně zmítají svými těly při „Missa Solemnis Rock“?[2] Satan se usmívá a tvrdí, že by se mu to líbilo – mezi jeptiškami je spousta moc hezkých holek s krásnýma nohama.

            Mnoho církví s velkou obcí věřících provozuje na shromážděních smyslnou hudbu, doprovázenou tleskáním, která je též inspirovaná Satanem. Koneckonců, ďábel měl vždycky nejlepší písničky. [3]

            Navzdory řečem Tety Marthy[4] o bohaté sklizni Páně nejsou církevní pikniky ničím jiným než dobrou záminkou k nedělnímu obžerství; a každý ví, že v okolním křoví se děje ledacos jiného než čtení v bibli.

            Doplňkem mnoha dobročinných církevních trhů, jejichž cílem je získat finanční prostředky, většinou bývá karneval. Býval považován za oslavu těla, ale nyní je přijatelný, neboť peníze připadnou církvi, která může kázat proti Ďáblově pokušení! Lze namítnout, že jsou to pohanské zvyky a obřady, které si křesťané pouze vypůjčili. To je sice pravda, ale pohané si libovali v rozkoších těla a byli přitom odsouzeni právě těmi, kteří slaví jejich obřady, ale pod jiným jménem.

            Kněží a duchovní kráčejí v prvních řadách mírových demonstrací a lehají si před vlaky s válečným materiálem se stejnou horlivostí, s jakou jejich řádoví bratři z týchž seminářů žehnají kulkám, bombám a vojákům. Někde se musela stát chyba. Je možné, že Satanovou rolí je vyslovit obvinění? Rozhodně ho do této funkce jmenovali!

            Když štěně dospěje, stane se z něj pes; když led roztaje, říká se mu voda; když vyprší dvanáct měsíců, pořídíme si nový kalendář na odpovídající rok; když se z „magie“ stane vědecký fakt, mluvíme o něm jako o medicíně, astronomii apod. Když přestane určité pojmenování odpovídat dané skutečnosti, je logické nahradit je novým, vhodnějším. Proč tak nepostupujeme i u náboženství? Proč máme náboženství označovat stejným jménem, když se jeho principy přestaly shodovat s původní vírou? Proč v případě, kdy náboženství sice hlásá totéž co dřív, ale jeho stoupenci se již stěží řídí jeho učením, si nadále říkají jménem, které bylo dáno jeho původním přívržencům?

            Proč byste měli dále podporovat víru, která se neshoduje s vašimi pocity, jestliže nevěříte tomu, co vaše náboženství učí? Nikdy byste nehlasovali pro člověka nebo věc, ve které nevěříte. Nač tedy odevzdávat církevní hlas náboženství, jež neodpovídá vašemu přesvědčení? Nemáte žádné právo naříkat na politické poměry, které jste sami zvolili nebo jakýmkoli způsobem podpořili – například tím, že složíte ruce v klín a budete spokojeně souhlasit se sousedy, kteří tyto poměry schvalují, jen proto, že jste příliš líní nebo zbabělí, abyste vyslovili svůj názor. Totéž platí pro náboženské hlasování. Když už nedokážete být bezohledně upřímní ve svých názorech z obavy z nepříjemných reakcí zaměstnavatelů, veřejných představitelů apod., můžete být upřímní přinejmenším sami k sobě. V soukromí vlastního domova a s blízkými přáteli se musíte hlásit k tomu náboženství, kterému leží na srdci pouze VÁŠ prospěch.

            „Satanismus se zakládá na velmi zdravé životní filozofii,“ říkají ti, kdo nemají zábrany. Proč ho ale nazývat satanismem? Proč mu nedat jméno jako „humanismus“ či název, který by zachycoval souvislost s čarodějnickým konventem a přitom znamenal něco trochu esoteričtějšího a méně křiklavého? Existuje pro to více důvodů. Humanismus není náboženství. Je to prostě způsob života bez nějaké ceremonie či dogmatu. V satanismu jsou jak ceremonie, tak dogma. Dogma, jak bude dále vysvětleno, je nutné.

            Satanismus se podstatně liší od všech ostatních magických skupin i od takzvané „řádné“ či „bílé“ magie, které dnes ve světě existují. Tato pokrytecká a arogantní náboženství slavnostně prohlašují, že jejich členové používají magických sil pouze k altruistickým účelům. Satanisté hledí na skupiny „bílé“ magie s opovržením, neboť se domnívají, že altruismus znamená hřešit „na dobírku“. Je nepřirozené netoužit po získání věcí pouze pro sebe. Satanismus je jistou formou kontrolovaného sobectví. To neznamená, že nikdy nic neuděláte pro někoho jiného. Obšťastníte-li člověka, na kterém vám záleží, budete mít pocit uspokojení.

            Satanismus se staví za uplatňování upraveného pravidla „Co nechceš, aby jiní činili tobě, nečiň ty jim.“ Náš výklad zní takto: „Čiň jiným to, co oni činí tobě.“ Pokud byste jim činili to, co chcete, aby oni dělali vám, a oni by s vámi přitom jednali špatně, bylo by proti lidské přirozenosti brát na ně dál nějaké ohledy. K jiným byste se měli chovat tak, jak chcete, aby se oni chovali k vám; pokud ale nebude vaše slušnost opětována, vypořádejte se s nimi, jak si zaslouží.

            Skupiny hlásící se k „bílé“ magii tvrdí, že pokud na někoho sešlete kletbu, vrátí se vám trojnásobně jako bumerang, přesně podle přísloví o kopané jámě. Je to jen další známka životní filozofie poznamenané pocitem viny, jíž se drží tyto novopohanské, pseudokřesťanské skupiny. Dobré víly by se chtěly ponořit do čarodějnictví, ale nedokáží se rozejít se stigmatem, které je s ním spojeno. Říkají si proto bílí magici a sedmdesát pět procent své filozofie stavějí na otřepaných, banálních principech křesťanství. Každý, kdo předstírá, že se o magii nebo okultní vědy zajímá z jiných příčin než získání osobní moci, je nejhorším pokrytcem. Satanista uznává křesťanství přinejmenším z toho důvodu, že se důsledně drží své filozofie poznamenané pocitem viny, ale může pouze pohrdat lidmi, kteří tím, že se přidali ke skupině magiků, dělají, jako kdyby se osvobodili z hříchu, a přitom se zabývají stejnou výchozí filozofií jako křesťanství.

            Bílá magie je prý využívána pouze k dobrým či altruistickým cílům a černá magie, tvrdí se, slouží pouze k sobeckým či „špatným“ účelům. Satanismus žádnou takovou dělící čáru neuznává. Magie je vždy magií, ať má pomáhat, či škodit. Satanista jakožto magik by měl být schopen rozhodnout se, co je správné, a pak užít magických sil k dosažení svých cílů.

            Při obřadech bílé magie stojí magik v pentagramu, aby se ochránil před „zlými“ silami, jež přivolává na pomoc. Satanistovi připadá poněkud pokrytecké vyvolávat tyto síly a žádat od nich pomoc a zároveň se před nimi chránit. Satanista si uvědomuje, že pouze spojenectvím s těmito silami může zcela a nepokrytě využívat síly pekel ke svému prospěchu.

            Při satanském magickém obřadu se účastníci nedrží za ruce a netančí „kolečko kolem růžolícího“, nezapalují svíce různých barev, aby tím dosáhli splnění rozličných přání, nevolají ve jménu „Otce, Syna a Ducha svatého“, když patrně provozují černou magii, nevybírají si „svatého“ za osobního rádce a pomocníka při řešení svých problémů, nenamáčejí se do vonných olejů a nedoufají, že se peníze jen pohrnou, nemeditují, aby dosáhli „velkého duchovního probuzení“, neodříkávají dlouhá zaříkávání, k nimž občas přihodí – pro lepší dojem – Ježíšovo jméno atd. atd. atd. ad nauseam!

            PROTOŽE – toto NENÍ způsob, jakým provádět satanskou magii. Pokud se nedokážete zbavit pokryteckého sebeklamu, nikdy nemůžete uspět jako magik, a tím méně jako satanista.

            Satanské náboženství nejenže zdvihlo minci, ale dokonce ji obrátilo na druhou stranu. Proč by tedy tím, že by si říkalo jiným jménem než oním, které je v naprosté shodě s opačnými dogmaty tvořícími satanskou filozofii, mělo podporovat principy, vůči kterým se staví do naprosté opozice?

            Satanismus není „řádné“ náboženství; je to náboženství světské a živočišné, náboženství těla – a nad tím vším panuje Satan, zosobnění „špatné“ cesty.

            Nevyhnutelně se nabízí otázka: „Tak dobře, nemůžeme satanismus nazývat humanismem, protože humanismus není náboženství; proč ale stavět na první místo náboženství, když vše, co děláte, je zcela přirozené? Stačí, když to budete dělat a nebudete nad ničím přemýšlet.“

            Moderní člověk prošel dlouhou cestou; zbavil se iluzí o nesmyslných článcích dřívějších náboženství. Žijeme v osvícené době. Psychiatrie učinila mílové kroky v objasnění skutečně lidské osobnosti. Žijeme v době duševního uvědomění, jaké žádný svět dosud nepoznal.

            To je sice moc hezké, ALE – toto nové uvědomění má jednu trhlinu. Akceptovat něco rozumově je jedna věc, ale přijmout to poctivě je něco zcela jiného. Jedním z požadavků, které psychiatrie nedokáže splnit, je potřeba od narození neodmyslitelně spjatá s člověkem: oddávat se za pomoci dogmat citovým výlevům. Člověk potřebuje obřad a rituál, fantazii a kouzla. Přes všechno dobré, co psychiatrie dokázala, oloupila člověka o zázrak a fantazii, které mu náboženství v minulosti poskytovalo.

            Satanismus si uvědomuje současné potřeby člověka a vyplňuje rozsáhlé šedé prázdno mezi náboženstvím a psychiatrií. Satanská filozofie spojuje základy psychologie s upřímným působením na city či dogmatem. Poskytuje člověku fantazii, kterou tolik potřebuje. Na dogmatu samém není nic špatného a jeho zprostředkování není založeno na ideách a činech, jež by šly vyloženě proti lidské přirozenosti.

            Nejrychlejší způsob cesty z jednoho bodu do druhého vede po přímce. Pokud lze veškeré pocity viny vhodně využít, eliminuje to potřebu racionální očisty psýchy ve snaze zbavit ji tohoto potlačování. Satanismus je jediným známým náboženstvím, které bere člověka takového, jaký je, a staví se spíše za logický princip obrácení špatného v dobré než za pokus přetrhnout se horlivostí ve snaze něco špatného eliminovat.

            Jestliže se poté, co jste selským rozumem racionálně zhodnotili své problémy, a po přihlédnutí k tomu, co nás naučila psychiatrie, stále nedokážete emočně vymanit z bezdůvodného pocitu viny a nedokážete uvést své teorie do praxe, měli byste se naučit dosáhnout toho, aby tento pocit viny pracoval pro vás. Měli byste jednat podle svých přirozených pudů, a pokud to nedokážete, aniž byste se zároveň necítili vinni, těšte se ze své viny. Může to znít jako protimluv, ale pokud se nad tím zamyslíte, pocit viny může často smysly spíše vzrušit. Dospělí by se měli učit od dětí. Děti si velmi často libují právě v tom, o čem vědí, že by neměly dělat.

            Ano, časy se změnily, ale člověk zůstal stejný. Základy satanismu zde byly vždy. Jedinou novinkou je formální organizace náboženství, založeného na charakteristických a obecně platných vlastnostech člověka! Po staletí byly lidskému odříkání zasvěcovány velkolepé stavby z kamene, betonu, malty a oceli. Je nejvyšší čas, aby lidé přestali bojovat sami proti sobě a zasvětili život stavbě chrámů určených k pěstování rozkoší.

            I když se časy změnily a stále se budou měnit, zůstává člověk v jádru stále stejný. Po dva tisíce let pykal za něco, zač měl především nést pocity viny. Už nás nebaví odpírat si rozkoše života, jež nám patří. Dnes stejně jako dříve si člověk potřebuje něco užít. Právě teď, místo aby čekal na odměnu v nebi. Proč bychom nemohli mít náboženství založené na holdování rozkoším? Samozřejmě že to odpovídá přirozenosti zvířete. Již dávno jsme přestali napodobovat slabochy klepající se před nemilosrdným „Bohem“, kterému je přitom zcela jedno, zdali žijeme, nebo ne. Jsme hrdí lidé, vážící si sebe samých – jsme satanisté!

3. část >>>

<<< 1. část

POZNÁMKY: