Misantropova knihovna

Peklo, ďábel

a jak prodat duši

            Satan je nepochybně nejlepší přítel, jakého kdy církev měla, jelikož ji po celé věky udržoval při životě. Falešné nauky o pekle a Ďáblu umožnily protestantské a katolické církvi dlouhý rozkvět. Bez Ďábla, na kterého by mohli ukázat prstem, by pánbíčkáři „cesty ctnosti“ neměli čím strašit své příznivce. „Satan vás uvádí v pokušení“; „Satan je vládcem zla“; „Satan je hříšný, krutý a brutální“; varují. „Pokud podlehnete pokušení Ďábla, zcela jistě budete navěky prokleti a budete se smažit v pekle.“

            Sémantický význam slova Satan je „sok“, „odpor“ nebo „žalobce“. Samotné slovo „ďábel“ pochází z indického déví, což znamená „bůh“. Satan představuje opozici vůči všem náboženstvím, která člověka otravují a zatracují ho za jeho přirozené pudy. Roli zla dostal jednoduše proto, že zosobňuje světské, pozemské a tělesné stránky života.

            Satan, nejvyšší Ďábel západního světa, byl původně anděl, jehož povinností bylo oznamovat Bohu lidské prohřešky. Tak tomu bylo až do 14. století, kdy začal být zobrazován jako zlé božstvo, zčásti člověk a zčásti zvíře s kozlími rohy a kopyty. Než ho křesťanství nazvalo Satanem, Luciferem a podobně, tělesné stránce lidské přirozenosti vládl bůh, který se tehdy jmenoval Dionýsos nebo Pan. Řekové ho zobrazovali jako satyra či fauna. Pan byl původně „dobrým chlapíkem“ a symbolizoval úrodnost a plodnost.

            Kdykoli dostane nějaký národ novou formu vlády, z minulých hrdinů se stanou zlosynové. To platí i pro náboženství. Nejranější křesťané věřili, že pohanská božstva byli ďáblové, a zabývat se jimi znamenalo provozovat „černou magii“. Zázračné nebeské jevy označili za „bílou magii“; to byl jediný rozdíl. Staří bohové nezemřeli. Propadli se do pekel a stali se z nich ďáblové. Bubák (angl. bogey), strašák (bugaboo) nebo skřítek (goblin), kterými straší malé děti, pocházejí ze slovanského slova „Bog“, což znamená „bůh“, podobně jako v hindštině „Bhaga“.

            Mnoho rozkoší, které nové náboženství zatratilo, bylo před nástupem křesťanství chováno v úctě. Udělat z Panových rohů a kopýtek toho nejpřesvědčivějšího ďábla vyžadovalo pouze malou změnu! Z Panových charakteristických vlastností bylo možné elegantně udělat hříchy, jež si zasluhují potrestání, a proměna byla hotova.

            Spojování kozla s Ďáblem nacházíme již v křesťanské bibli, kde byl nejsvatější den v roce, Den vykoupení, slaven losováním, jež mělo určit, který ze dvou kozlů „bez poskvrny“ má být obětován Pánu a který Azazelovi.[1] Kozel nesoucí hříchy lidí byl vyhnán do pustiny a stal se z něj „obětní beránek“, na jehož hlavu velekněz vložil hříchy národa.[2] Odtud pochází symbol kozla, který je používán při obřadech tajných lóží dodnes, tak jako byl používán v Egyptě, kde býval jednou do roka obětován Bohu.

            Lidstvo má mnoho ďáblů a jejich původ je různý. Provádění satanských rituálů nezahrnuje vyvolávání démonů; tato praxe je vykonávána pouze těmi, kteří se bojí přesně těch sil, jež zaklínají.

            Teoreticky jsou démoni zlými duchy s charakteristickými vlastnostmi přispívajícími ke zkáze lidí nebo jevů, kterých se dotknou. Řecké slovo daimón znamenalo strážný duch nebo zdroj inspirace a po pravdě řečeno, pozdější teologové vymýšleli celé legie těchto poslů inspirace – jeden jako druhý byli bez výjimky zlí.

            Známkou zbabělosti „magiků“ cesty ctnosti je zvyk obracet se ke konkrétnímu démonu (který by zřejmě měl být přisluhovačem Ďábla), aby splnil jejich rozkazy. Předpokládá se totiž, že démona, který je pouze Ďáblovým služebníkem, lze lépe ovládat. Okultní nauky tvrdí, že pouze ten čaroděj, jehož „obrana“ skutečně budí úctu, či naprostý šílenec by se pokusil vyvolat samotného Ďábla.

            K těmto „služebně nižším“ ďáblům se satanista neobrací, ale drze vyvolává ty, kteří zalidňují pekelnou armádu odvěké zuřivosti – ďábly samotné!

            Jak se dalo ostatně čekat, teologové sestavili soupis jmen ďáblů, ale seznam, který následuje, obsahuje jména a původ bohů a bohyň, k nimž se obracíme a kteří představují velkou část obyvatelstva královského paláce pekel:

ČTYŘI KORUNNÍ PRINCI PEKEL

SATAN – (hebrejsky) sok, odpor, žalobce, Pán ohně, peklo, jih.

LUCIFER – (latinsky) nositel světla, osvícení, vzduch, jitřenka, východ.

BELIAL – (hebrejsky) bez pána, nízkost země, nezávislost, sever.

LEVIATHAN – (hebrejsky) had z hlubin, moře, západ.

            Ďáblové dřívějších náboženství vždy přinejmenším částečně nesou zvířecí rysy, očividný důkaz neustálé potřeby člověka popírat, že je také zvířetem. Kdyby si to přiznal, zasadilo by to citelnou ránu jeho zbídačenému egu. Židé a Egypťané prasetem opovrhovali. Symbolizovalo bohy Freye, Osirida, Adonise, Persefonu, Attise a Démétru, a bylo obětováno Osiridovi a Měsíci. Postupem času ale bylo degradováno na ďábla. Féničané uctívali mušího boha Baala, ze kterého vznikl Belzebub.[3] Baal i Belzebub jsou totiž spojováni s chrobákem či skarabem Egypťanů, který byl zřejmě schopen vstát z mrtvých, podobně jako mýtický pták Fénix vstal vždy z popela. Staří Židé díky kontaktu s Peršany věřili, že dvě významné síly ve světě jsou Ahura-Mazda, bůh ohně, světla, života a dobroty, a Ahriman, had, bůh temnoty, zkázy, smrti a zla. Tyto i nesčetné další příklady nejenže zobrazují ďábly jako zvířata, ale také ukazují lidskou potřebu obětovat původní zvířecí bohy a degradovat je na ďábly.

            V šestnáctém století, v době reformace, přišel alchymista doktor Johann Faust na způsob, jak přivolat démona – Mefistofela – z pekel a uzavřít s ním smlouvu. Podepsal ji krví a výměnou za pocit mládí se zavázal odevzdat Mefistofelovi duši. V mžiku omládl. Když nadešel jeho čas, uzavřel se do svého pokoje a byl rozerván na kusy, jako kdyby došlo v laboratoři k explozi. Tento příběh je protestem doby (šestnáctého století) proti vědě, chemii a magii.

            Abyste se mohli stát satanistou, není bezpodmínečně nutné zaprodat duši Ďáblu nebo uzavřít smlouvu se Satanem. Tuto hrozbu vymyslelo křesťanství, aby mohlo zastrašovat lidi a zabránilo jim zaběhnout se od věřícího stáda. Chvějícími se hlasy a se zdviženými prsty učili své stoupence, že pokud podlehnou pokušení Satanovu a budou žít podle svých přirozených zálib, zaplatí Satanovi za své hříšné rozkoše duší a navěky budou trpět v pekle. Vedli lidi k tomu, aby uvěřili, že nezkažená duše je jakousi propustkou k věčnému životu.

            Farizejští proroci učili, že se má člověk Satana bát. Co si ale počít s výrazy jako „strach z Boha“? Je-li Bůh tak milosrdný, proč by se ho lidé měli bát? Máme snad věřit tomu, že před strachem se nedá nikam utéct? Pokud se musíte bát Boha, proč se raději nebát Satana? Přinejmenším se můžete bavit tím, že strach z Boha z vás dělá lháře. Bez široce rozšířeného strachu by pánbíčkáři neměli čím ovládat své stoupence.

            Germánská bohyně smrti a dcera Lokiho se jmenovala Hel; byla zároveň pohanským božstvem mučení a trestu. Při vzniku knihy Starého zákona bylo přidáno ještě jedno „l“. Proroci, kteří psali bibli, výraz peklo (angl. the hell) neznali, použili hebrejské Sheol a řecké Hádes, což znamenalo záhrobí; použili také řecké slovo Tartaros, které znamenalo místo pobytu padlých andělů, podsvětí (uvnitř země), a výraz Geheuna, což bylo údolí blízko Jeruzaléma, kde vládl Moloch a kam sváželi odpadky a spalovali je. Odtud si křesťanská církev vzala ideu „pekelné síry a ohňů“ v pekle.

            Protestantské a katolické peklo jsou místy věčného trestu. Katolíci nicméně ještě věří, že existuje „očistec“, kam všechny duše na určitou dobu přijdou, a „limbus“, kam se dostanou nepokřtěné duše. Buddhistické peklo je rozděleno do osmi částí, přičemž prvních sedm si lze odpykat. Církevní představa pekla popisuje hrůzné místo plné ohňů a utrpení. V Dantově Pekle a v severních krajích se předpokládalo, že je to mrazivý, studený kraj, obrovská lednička.

Přes veškeré zastrašování věčným prokletím a smažením duše křesťanští misionáři narazili na jedince, kteří jejich žvásty nepřijali tak rychle. Rozkoš a bolest jsou, stejně jako krása, subjektivní kategorií. Když se misionáři odvážili na Aljašku a varovali Eskymáky před hrůzami pekla a planoucími jezery ohně, které čekají na hříšníky, ti se nedočkavě ptali: „Jak se tam dostaneme?“

            Většina satanistů nechápe Satana jako antropomorfní bytost s kopyty, pichlavým ocasem a rohy. Představuje sílu přírody – mocnosti temnot, které byly takto nazvány jedině proto, že je žádné náboženství z temnot nevytáhlo. Ani věda nebyla schopna uplatnit na tuto sílu technickou terminologii.

Satanský sex

            Kolem satanského pojetí „volné lásky“ vzniklo mnoho sporů. Často se předpokládá, že sexuální aktivita hraje v satanismu nejdůležitější roli, a ochota účastnit se sexuálních orgií je nezbytnou podmínkou přijetí mezi satanisty. Nic nemůže být vzdálenější pravdě! Ve skutečnosti jsou oportunisté, kteří nemají vedle sexu žádný hlubší zájem o satanismus, důrazně odmítáni.

            Satanismus skutečně obhajuje sexuální svobodu, ale pouze v pravém slova smyslu. Volná láska znamená podle satanismu přesně toto – svobodu být buďto věrný jedné osobě, či se oddávat sexuálním tužbám s tolika lidmi, kolik je jich podle vašeho názoru nutno k uspokojení vašich konkrétních potřeb.

            Těm, kteří nejsou schopni dojít vzrušení přirozeným způsobem, nedoporučuje satanismus, aby se oddávali nějakým orgiím či se vrhali do mimomanželských styků. Pro mnohé by bylo jednoduše nepřirozené a škodlivé, kdyby byli nevěrní svým partnerům, jež si zvolili. Jiné by naopak frustrovalo být sexuálně vázáni pouze na jednu osobu. Každý se musí rozhodnout sám za sebe, jaká forma sexuální aktivity nejlépe vyhovuje jeho individuálním potřebám. Podle satanských měřítek je stejně tak špatné podléhat sebeklamu a nutit se do cizoložství nebo vyhledávat sexuální partnery ještě před svatbou pouze proto, abyste dokázali svému okolí (nebo, což je ještě horší, sami sobě), jak jste se zbavili pocitu viny ze sexu, jako nechat kvůli hluboce zakořeněným pocitům viny libovolnou sexuální potřebu neuspokojenou.

            Mnozí lidé, kteří jsou neustále v zajetí dokazování toho, jak se zbavili pocitu viny ze sexu, jsou ve skutečnosti spoutáni daleko pevnějšími sexuálními pouty než ti, kteří prostě přijímají sexuální aktivitu jako přirozenou součást života a nedělají kolem své sexuální svobody takový rozruch. Například je uznávaným faktem, že nymfomanka (dívka snů každého muže a hrdinka všech senzačních románů) není sexuálně svobodná, ale ve skutečnosti je frigidní a těká od jednoho muže k druhému, jelikož má až moc velké zábrany, aby kdy mohla najít úplné sexuální uspokojení.

            Další mylnou představou je názor, že schopnost účastnit se skupinové sexuální aktivity svědčí o sexuální svobodě. Všechny dnešní skupiny oddávající se volnému sexu mají jedno společné – zábrany, pokud jde o fetišistické či deviantní praktiky.

            Ty nejsiláčtější příklady nefetišistické sexuální aktivity, slabě maskované jako „svoboda“, mají ve skutečnosti stejný průběh. Každý z účastníků orgie se podle příkladu jedné osoby svlékne donaha a mechanicky smilní – též podle příkladu „dirigenta“. Žádný z účastníků přitom nemá pocit, že by jejich „osvobozená“ forma sexu mohla být považována nezúčastněnými pozorovateli, kteří nedokáží neklást rovnítko mezi uniformitu a svobodu, za sešněrovanou a infantilní.

            Satanista si uvědomuje, že pokud má být znalcem sexu (a skutečně se osvobodit od pocitu viny), nemůže se nechat rdousit ani takzvanými sexuálními revolucionáři, ani prudérií společnosti, kterou zmítají pocity viny. Těmto klubům volného sexu zcela uniklo, oč v sexuální svobodě vlastně jde. Nemožnost realizovat svou sexuální aktivitu na individuální bázi (což zahrnuje i osobní fetiše) ještě neznamená, že musíte nutně patřit k nějaké organizaci, která se zabývá sexuální svobodou.

            Satanismus připouští jakoukoli aktivitu, která normálně uspokojuje vaše sexuální touhy – ať už jsou heterosexuální, homosexuální, bisexuální, či, pokud je vám libo, dokonce asexuální. Satanismus také schvaluje jakýkoli fetiš nebo deviaci, které obohatí váš sexuální život, pokud se ale netýkají někoho, kdo by neměl zájem.

            Rozmach deviantního, event. fetišistického chování v naší společnosti by jistě šokoval fantazii sexuálně naivních lidí. Existuje daleko více sexuálních odchylek, než by si neinformovaný člověk dokázal uvědomit: transvestismus, sadismus, masochismus, urolagnie, exhibicionismus – abychom uvedli pouze několik nejrozšířenějších. Každý má nějakou vlastní formu fetiše, ale protože si není vědom převahy fetišistického chování v naší společnosti, má pocit, že kdyby se poddal svým „nepřirozeným“ tužbám, byl by zkažený.[4]

            Dokonce i asexuál má svou úchylku – asexualitu. Je daleko nenormálnější nepociťovat žádnou sexuální touhu (pokud to nelze vysvětlit stářím, chorobou apod.) než být sexuálně promiskuitní. Jestliže dá satanista přednost sexuální sublimaci před otevřenou sexuální realizací, je to jeho vlastní věc. U mnoha případů sexuální sublimace (nebo asexuality) by měl pro asexuála negativní následky každý pokus se sexuálně osvobodit.

            Asexuálové své sexuální touhy různě sublimují, ať již prací, nebo koníčky. Veškerá energie či nutkavý zájem, které by normálně věnovali sexuální aktivitě, se přelejí do jiných zábav nebo činností. Jestliže někdo dává přednost určitým zájmům na úkor sexuální aktivity, je to jeho právo a nikdo není oprávněn ho za to zatracovat. V každém případě by si ale dotyčný měl uvědomit, že se jedná o sexuální sublimaci.

            Jelikož není možné je vyjádřit, mnoho tajných sexuálních tužeb nikdy neopustí pole fantazie. Nemožnost vybití často vede k nutkavému jednání a značná část lidí si proto vytváří vlastní tajné cesty, jak dát průchod sexuálním touhám. Jelikož většina fetišistických aktivit není zjevně manifestována, neměli by ti, kteří jsou sexuálně naivní, podléhat klamu, že vůbec neexistují. Uvedu pár příkladů důmyslných technik, které jsou používány: Mužský transvestita se bude ukájet svým fetišem tím, že bude nosit dámské spodní prádlo, ale jinak na něm nic nepoznáte; masochisticky založená žena může nosit o několik čísel menší podvazkový pás, takže bude během dne pociťovat sexuální rozkoš z fetišistického nepohodlí, aniž kdokoliv něco pozná. Tyto příklady jsou mnohem umírněnější a rozšířenější než ty, které by bylo možno uvést.

            Satanismus podporuje jakoukoli formu sexuální realizace, pokud neubližuje někomu druhému. Abychom se vyhnuli nedorozumění, je třeba toto tvrzení blíže specifikovat. Do neubližování druhým nepatří neúmyslné ublížení, pociťované těmi, kteří by kvůli úzkostem ze sexuální morálky nemuseli souhlasit s vašimi názory na sex. Samozřejmě byste se měli vyhnout tomu, abyste se nějakým způsobem dotkli těch, kteří jsou vám blízcí, jako třeba přepjatě stydlivých přátel a příbuzných. Pokud se opravdu snažíte vyhnout tomu, abyste jim nějak ubližovali, a oni na to náhodně přijdou, nenesete žádnou odpovědnost; proto byste neměli ani trpět nějakými pocity viny za své sexuální přesvědčení nebo za to, že je tato přesvědčení nějakým způsobem ranila. Jestliže žijete v neustálém strachu, že se svým přístupem k sexu dotknete prudérních povah, pak nemá smysl snažit se vymanit z pocitu viny ze sexu. V každém případě předváděním své tolerance ničemu neposloužíte.

            Druhou výjimkou jsou masochisté. Masochista nachází rozkoš v tom, že je mu ubližováno; jestliže mu upřete jeho rozkoš z bolesti, ubližujete mu stejně, jako skutečná bolest ubližuje nemasochistovi. Tuto situaci ilustruje tento příběh skutečně krutého sadisty: Masochista ho prosí „bij mě“. Nemilosrdný sadista mu odpovídá „NE!“ Pokud někdo chce, aby mu bylo ubližováno, a nalézá rozkoš v bolesti, neexistuje důvod, proč bychom mu neměli dopřát radosti, na které je zvyklý.

         Výraz „sadista“ v lidové mluvě označuje člověka, který nalézá rozkoš v bezohledné brutalitě. Skutečný sadista je ve skutečnosti vybíravý. Pečlivě vybírá v nepřeberné nabídce potenciálních obětí. Splnění touhy těch, kterým jde utrpení k duhu, mu přináší značnou rozkoš. „Vyrovnaný“ sadista je požitkářem a znalcem při výběru těch, na které se zaměří! Jestliže je někdo natolik vyrovnaný, aby přiznal, že je masochistou a že mu přináší rozkoš být zotročován a bičován, pravý sadista je jen potěšen, když může vyhovět!

            Kromě uvedených výjimek by satanista nikomu vědomě neublížil tím, že by se dotkl jeho sexuálních práv. Pokud se snažíte vnutit své sexuální touhy těm, kteří nestojí o vaše nabídky, porušujete jejich sexuální svobodu. Satanismus proto neschvaluje znásilnění, zneužívání dětí, sexuální zneužívání zvířat či jakoukoli jinou sexuální aktivitu, jež vyžaduje spoluúčast těch, kteří nechtějí nebo jejichž nevinnost či naivita by umožnila, aby byli svedeni či dohnáni výhrůžkami k vykonání něčeho, co by bylo proti jejich vůli.

            Pokud jsou všichni zúčastnění dospělí, ochotně přebírají veškerou zodpovědnost za své činy a dobrovolně se zapojují do dané formy sexuální realizace – i kdyby byla obecně považována za tabuizovanou –, pak neexistuje žádný důvod, proč by měly být jejich sexuální sklony potlačovány.

            Pokud si uvědomujete všechny důsledky, výhody i nevýhody a jste si jisti, že vaše činy neublíží nikomu, kdo nechce či si nezaslouží, aby mu bylo ublíženo, pak nemáte proč potlačovat své sexuální záliby.

            Stejně jako se ani dva lidé neshodují ve výběru stravy nebo nemají stejnou schopnost přijímání potravy, mění se i sexuální záliby a apetýt. Společnost ani kdokoli jiný nemá právo stanovovat jiné osobě omezení týkající se jejích sexuálních norem nebo frekvence sexuálního vyžití. Řádné sexuální chování lze vždy posuzovat pouze v kontextu dané situace. Z toho plyne, že to, co někdo může považovat za sexuálně správné a morální, může jinému připadat nechutné. Platí i opak: někdo může být sexuálně výrazně nadán, ale bylo by nespravedlivé hledět svrchu na jiného, jehož sexuální zdatnost není tak výrazná. Zároveň by bylo bezohledné vnucovat se jiné osobě (například muž obdařený nenasytným sexuálním apetýtem, převyšujícím potřebu ženy). Nebylo by hezké, kdyby z její strany očekával odezvu na své nabídky; ona ale musí projevit týž stupeň ohleduplnosti. V případě, kdy nepociťuje žádnou velkou vášeň, by ho mohla sexuálně přijmout, sice pasívně, ale nicméně mile, nebo neprotestovat, pokud se rozhodne hledat uspokojení svých tužeb někde jinde – včetně autoerotických praktik.

            Ideální vztah je takový, ve kterém se lidé skutečně hluboce milují a sexuálně si vyhovují. Dokonalé vztahy jsou nicméně poměrně řídké. Je důležité zdůraznit, že duchovní láska a sexuální láska sice mohou, ale nutně nemusí jít ruku v ruce. Jestliže existuje alespoň určitá míra sexuální snášenlivosti, bývá často omezena a dochází ke splnění pouze některých sexuálních tužeb.

            Pokud si sexuálně vyhovujete, pak neexistuje větší rozkoš než ta, vznikající při spojení s tím, koho hluboce milujete. Pokud si sexuálně nevyhovujete, je třeba položit důraz na skutečnost, že v žádném případě nemusí jít o absenci duchovní lásky. Člověk může, a často tomu také tak bývá, existovat bez druhého. Ve skutečnosti se často jeden z partnerů uchýlí k mimopartnerské sexuální aktivitě právě proto, že svého partnera hluboce miluje a chce se vyhnout tomu, aby ho nějakým způsobem ranil nebo se mu nějak vnucoval.[5] Hluboká duchovní láska je obohacena láskou sexuální a je samozřejmě nutnou součástí každého uspokojivého vztahu. Kvůli rozdílným sexuálním zálibám skýtá někdy mimopartnerská sexuální aktivita nebo masturbace potřebnou náhražku.

            U masturbace, kterou mnoho lidí považuje za sexuální tabu, vzniká problém s pocity viny, se kterou není tak snadné se vypořádat. Na toto téma je třeba položit zvláštní důraz, neboť představuje velice důležitou část mnoha úspěšných magických konání.

            Již od doby, kdy judajsko-křesťanská bible popsala hřích Onanův (Gen.38:8-10), uvědomoval si člověk vážnost a důsledky „samotářské neřesti“. I když moderní sexuologové popsali Onanův hřích jako běžný coitus interruptus, zavádějícím teologickým výkladem byla během staletí napáchána značná škoda.

AMEN

<<< 2. část

<<< <<< 1. část

POZNÁMKY: