Misantropova knihovna

VZPOMÍNKY ITALSKÉHO ŠLECHTICE

Mohou mě vsadit do vězení, dát na mučidla, dobrá, ale nikdy mě nedonutí, abych lhal svému svědomí. Inkvizice je dobrá pro prostý lid, ale na lidi vzdělané nemá žádný vliv, proti nim je její logika bezmocná.

ŽID

(Filippo Ebreo)

Nemaje co číst, píšu. Je to podobná rozkoš, ale silnější. Jsem už takový, že buď nemluvím, nebo jsem upřímný.

 CENCIOVÉ

(1599)

Není pochyby, že Molièrův don Juan je záletník, především je to však člověk společenský; dříve než podlehne neodolatelné náchylnosti, která ho strhuje k hezkým ženám, snaží se být práv jistému ideálnímu vzoru, chce být mužem svrchovaně obdivovaným na dvoře galantního a duchaplného mladého krále.

         Don Juan Mozartův je už blíže přírodě a méně francouzský, neleží mu tak na srdci mínění jiných; nesnaží se především oslňovat, parestre, jak praví Aubignéův baron de Fœneste.[1] Máme toliko dva portréty dona Juana italského, takového, jakým se asi jevil v té krásné zemi v šestnáctém století, na počátku obrozující se civilisace.

         Jeden z těch dvou portrétů naprosto nemohu vylíčit, na to je naše století příliš škrobené; je třeba si připomenout významná slova, která jsem nejednou slyšel z úst lorda Byrona: This age of cant.[2] Toto protivné pokrytectví nemůže nikoho oklamat a má tu nesmírnou výhodu, že hlupáci mají o čem mluvit; pohoršují se, že jsme řekli to nebo ono, že jsme si troufali zasmát se tomu nebo onomu atd. Jeho nevýhodou je, že nesmírně zkracuje historickou oblast.

         Mohu-li spoléhat na čtenářův vkus, podám mu zde ve vší pokoře životopisný náčrtek druhého z obou donů Juanů; o tom se v roce 1837 hovořit může; jmenoval se František Cenci.

         Má-li existovat don Juan, musí na světě existovat pokrytectví. Ve starověku by byl don Juan jakýmsi výsledkem bez příčiny; tehdy bylo náboženství slavností, pobízelo lidi k rozkoším; jak by bylo mohlo hanobit lidi, kteří si z jisté rozkoše dělali smysl svého života? Jedině státní správa mluvila o zdrženlivosti; zakazovala věci, které mohly škodit vlasti, to jest zájmům uznávaným obecně, nikoli to, co může škodit jednotlivci, když jedná.

         Každý muž, měl-li zálibu v ženách a mnoho peněz, mohl být v Athénách donem Juanem, proti tomu nikdo nic nenamítal; nikdo nehlásal, že život na této zemi je slzavé údolí a že trpět je záslužné.

         Nemyslím, že by athénský don Juan mohl dospět k zločinu tak rychle jako don Juan dnešních monarchií; rozkoš dnešního dona Juana záleží z velké části v tom, že jde proti veřejnému mínění; a on si zprvu, ve svém mládí, představoval, že jde toliko proti pokrytectví.

         Přestupovat zákony v monarchii à la Ludvík XV., sestřelit pokrývače se střechy, zdaž to není důkazem, že žijeme v družině vladařově, že jsme lidé vybraných způsobů a že si děláme blázna ze soudce měšťáka? A dělat si blázna ze soudce, zdaž to není první krok každého nejmenšího, teprve začínajícího dona Juánka?

         Za nás už nejsou ženy v módě, a proto je tak málo donů Juanů; ale v době, kdy jich bylo ještě dost a dost, vyhledávali z počátku rozkoše zcela přirozené, neboť se vypínali tím, že jdou proti ideám, jaké se jim v náboženství jejich současníků zdály rozumem nezdůvodněné. Teprve později, když se don Juan začíná kazit, nalézá vzácnou rozkoš v tom, že jde proti názorům, které on sám pokládá za správné a rozumné.

         Takový přechod byl asi velmi nesnadný v dávnověku, a tak se shledáváme s prostopášníky, kteří milují zkaženost pro zkaženost, totiž pro rozkoš jít proti rozumným názorům svých současníků, téměř až za římských císařů a po Tiberiovi a jeho Kapri.[3]

         A tak soudím, že donům Juanům umožnilo jejich satanskou úlohu křesťanství. Víru, že ubohý otrok, že gladiátor mají – co do schopností – duši naprosto stejnou jako sám římský císař, vštípilo světu bezpochyby toto náboženství; sluší mu tedy poděkovat za vznik jemných citů; nepochybuji ostatně, že by se tyto city dříve nebo později stejně zrodily v lůně národů. Aeneis je už mnohem jemnější než Ilias.[4]

         Učení Ježíšovo bylo učení současných arabských filosofů; jediná novota, která je výsledkem zásad hlásaných svatým Petrem, je sbor kněží, naprosto oddělený od ostatních občanů, se zájmy dokonce opačnými.

         Tento sbor si stanovil jediný úkol: pěstovat a posilovat náboženský cit; vynášel všelijaká kouzla a zvyky, aby dojímal mysl všech tříd od nevzdělaného pastevce po starého přesyceného dvořana; uměl spojit myšlenku na sebe s půvabnými dojmy z útlého dětství; využil i nejmenší morové nákazy a nejnepatrnější pohromy, aby znásobil strach a náboženský cit, nebo alespoň aby vystavěl krásný kostel, jako je například Salute v Benátkách.

         Existence toho sboru vydala jednu podivuhodnou věc: papeže Lva[5] odolávajícího bez fyzické síly ukrutnému Attilovi[6] a celým mračnům barbarů, kteří právě plnili děsem Čínu, Persii a Galii.[7]

         A tak náboženství, podobně jako absolutní, písněmi zmírňovaná moc, které říkáme francouzská monarchie, stvořilo podivuhodné věci, které by svět možná nikdy nepoznal, nebýt těch dvou institucí.

         Nad těmito věcmi, možná dobrými, možná špatnými, ale vždycky podivuhodnými a zvláštními, by byli nemálo žasli Aristoteles, Polybios, Augustus a všichni ostatní velikáni starověku, a já mezi ně bez váhání řadím zcela moderní charakter dona Juana. Je podle mého názoru produktem asketických ustanovení papežů, kteří nastoupili po Lutherovi; neboť Lev X. a jeho dvůr (1506) se přibližně řídili zásadami náboženství athénského.

         Molièrův Don Juan se hrál na počátku vlády Ludvíka XIV., 15. února 1665; tento panovník nebyl vůbec ještě zbožný, a přece církevní censura potlačila scénu s chudákem v lese.[8] Aby si tato censura dodala sil, chtěla namluvit mladému králi, tak nevýslovně nevědomému, že slovo jansenista[9] je synonymem slova republikán.[10]

         Původní hru napsal jakýsi Španěl, Tirso de Molina;[11] kolem roku 1664 hrála v Paříži nějaká italská divadelní společnost její napodobeninu a měla s ní sensační úspěch. Patrně žádná jiná komedie na světě nebyla tolikrát opakována. Je v ní totiž ďábel i láska, strach z pekla i vášnivá láska k ženě, to, co je nejhrůznější a nejsladší v očích všech lidí, jsou-li alespoň o stupínek nad stavem divošským.

         Že dona Juana uvedl do literatury básník španělský, jakýpak div! V životě tohoto národa zaujímá láska velké místo; tam, ve Španělsku, je to opravdová vášeň a ta si kategoricky podrobuje všechny vášně ostatní, a dokonce – kdo by to řekl? – i marnivost. Tak je tomu i v Německu a v Itálii. Po pravdě řečeno, Francie jediná je úplně prosta této vášně, která ty jinorodce vede k tolika pošetilostem, například k tomu, aby se oženili s chudou dívkou pod záminkou, že je hezká a že jsou do ní zamilováni. Ve Francii se dívkám dostává obdivovatelů, i když se jim nedostává krásy; jsme lidé obezřelí. Jinde jim nezbývá než jít do kláštera, a proto jsou ve Španělsku kláštery nevyhnutelné. V této zemi nedostávají dívky věno a tato zvyklost tam udržela nadvládu lásky. Cožpak se ve Francii láska neutekla do pátého poschodí, to jest k dívkám, které nejsou provdávány prostřednictvím rodinného notáře?

         Netřeba vůbec mluvit o donu Juanu lorda Byrona; je to jen takový Faublas,[12] nic neznamenající mladý krasavec, kterého štěstěna zahrnuje všemi možnými a neuvěřitelnými dary.

         A tak tedy se musila tato podivuhodná povaha po prvé objevit právě v Itálii a právě v šestnáctém století. Právě v Itálii a právě v sedmnáctém století řekla kterási kněžna, pojídajíc s rozkoší za jednoho horkého večera zmrzlinu: „Jaká škoda, že to není hřích!“

         Takové cítění je podle mého soudu základem povahy dona Juana, a jak je vidět, je přitom nezbytné křesťanské náboženství.

         K tomu volá jeden neapolský spisovatel:[13] „Cožpak jít proti nebi a věřit, že vás toto nebe může v jediném okamžiku proměnit v prach a popel, to nic není?“ Proto je prý největší rozkoší mít za milenku jeptišku, a to jeptišku skrz naskrz zbožnou, která dobře ví, že páše hřích, a prosí Boha o odpuštění právě tak vášnivě, jak vášnivě hřeší.

         Představme si křesťana svrchovaně zvrhlého a narozeného v Římě ve dnech, kdy přísný Pius V.[14] právě znovu přivedl ke cti nebo si vymyslil spoustu různých těch náboženských praktik, tak cizích oné prosté morálce, která nazývá ctností jen to, co člověku prospívá. Neúprosná inkvisice, tak neúprosná, že neměla v Itálii dlouhého trvání a musila se uchýlit do Španělska, byla právě zostřena a naháněla strach kdekomu.[15] Po několik let byli stíháni velikými tresty ti, kdo tyto titěrné náboženské úkony, postavené na roveň nejposvátnějším náboženským povinnostem, nevykonávali nebo veřejně dávali najevo, že jimi pohrdají; zvrhlý Říman, o němž mluvíme, asi pokrčí rameny vida, jak se občané všeobecně třesou před těmi hrůznými inkvisičními zákony.

         „Dobrá,“ řekne si asi, „jsem nejbohatší člověk v Římě, v tomto hlavním městě světa, nechť jsem také jeho občanem nejtroufalejším; budu se veřejně vysmívat všemu, co tito lidé tak uctívají a co se tak málo podobá tomu, co se uctívat má.“

         Neboť chce-li být don Juan donem Juanem, musí být statečný a mít onen dar ducha bystrého a rovného, jaký umožňuje jasně vidět do pohnutek lidských činů.

         František Cenci si patrně řekl: „Jakými výmluvnými činy bych já, Říman, narozený v Římě 1527 právě v těch šesti měsících, kdy tam luteránští vojáci bourbonského konetábla napáchali tolik ohavných skutků, znesvěcujících věci svaté,[16] jakými skutky bych měl upozornit na svou odvahu a popřát si co nejplněji požitek z opovrhování veřejným míněním? Jak jen uvést v úžas své idiotské současníky? Jak si opatřit tu rozkoš tak pronikavou, pocit, že jsem docela jiný člověk než celé to stádo hlupáků?“

         Hlava Římana, a dokonce Římana středověkého, nemohla přestat na slovech. Není nad Itálii země, kde by se více opovrhovalo velkými slovy.

         Člověk, který si všechny tyto věci mohl říci, jmenoval se František Cenci: byl dne 15. září 1598 před očima své dcery a své ženy zabit. Nezůstala nám žádná příjemná vzpomínka na tohoto dona Juana, jeho povaha nebyla zjemněna, nebyla obroušena myšlenkou, že je především uhlazeným tvorem společenským, jako don Juan Molièrův.[17] Ostatní lidé mu byli jen k tomu, aby na nich ukazoval svou převahu, aby jich užíval k svým záměrům nebo aby je nenáviděl. Rozkoš dona Juana netryská nikdy ze sympatií, z tichého snění nebo z ilusí něžného srdce. Potřebuje především rozkoš z triumfu, aby ji viděli ostatní, aby nemohla být popírána; potřebuje listinu, kterou nestoudný Leporello rozevřel před smutnou Elvírou.[18]

         Římský don Juan se ovšem střežil dopustit té nevýslovné neobratnosti, aby se svěřoval svému lokajovi a tak dal nahlédnout do svého nitra jako don Juan Molièrův; žil bez důvěrníka a říkal nahlas jen to, co mohlo urychlit jeho záměry. Nikdo nikdy u něho neviděl skutečnou něhu a půvabné veselí, pro které odpouštíme donu Juanu Mozartovu; zkrátka portrét, jejž zde nastíním, je hrozný.

         Smutná úloha čistého dona Juana (to jest takového, který se nesnaží být práv žádnému ideálnímu vzoru a všímá si názoru ostatních lidí leda jen proto, aby je urážel) je tu podána v celé své hrůze. Výstřednost jeho zločinů přinutí dvě nešťastné ženy, že ho dají před svýma očima zabít; z těch dvou žen jedna byla jeho manželka, druhá jeho dcera, a čtenář si netroufne rozhodnout, zda se dopustily zločinu. Jejich současníci usoudili, že zahynout neměly.[19]

Socha Beatrice Cenci

VANINA VANINIOVÁ

neboli

PODROBNOSTI O POSLEDNÍ KARBONÁRSKÉ LÓŽI

OBJEVENÉ V PAPEŽSKÉM STÁTĚ

Roku 1796, když generál Bonaparte opouštěl Bresciu, obecní hodnostáři, kteří ho doprovázeli k městské bráně, mu řekli, že obyvatelé jejich města mají svobodu nejraději ze všech Italů.

         „Ano,“ odpověděl, „nejraději o ní mluví se svými milenkami!“

„Co je to vlast?“ řekl si Missirilli. „To není bytost, jíž bychom byli povinni vděčností za nějaký dobrý skutek a jež by byla nešťastná a mohla nás proklínat, když jí vděčni nejsme. Vlast a svoboda, to je jako můj plášť; je to něco, co je mi užitečné, co si musím koupit, když jsem to nezdědil po rodičích; přece však miluji vlast a svobodu, protože obě jsou mi užitečné. Kdybych jich nepotřeboval, kdyby mi byly jen tím, čím je mi plášť v srpnu, nač je kupovat, a za tak úžasnou cenu?"

VÉVODKYNĚ Z PALLIANA

Slova jsou vždy posilou, kterou hledáme mimo sebe.

SAN FRANCESCO A RIPA

„Co je na světě nesmyslnějšího než být stále vážná, jako kdyby životní události samy nebyly dost vážné!...“