Misantropova knihovna

Život je příšerně ošklivý a lidé tak propastně zlí, že kdyby nějaký spisovatel měl popsat všechno, co viděl a slyšel, nikdo by to nevydržel číst. Výchova a vzdělání jsou zjevně jen maskami a ctnost přetvářkou. To nejvyšší, čeho dosáhnou, je, že skryjí svou podlost.

        Život je tak cynický, že se v něm může dařit jen hajzlovi. A ten, komu ošklivý život připadá krásný, ten je hajzl!

        „Můj drahý přítel“ je můj nejhorší nepřítel. „Moje milovaná“ by správně mělo znít „moje nenáviděná“.

Zvučné verše plné anatomických termínů oslavovaly ženu jako zosobnění mužské neschopnosti bavit se sám.

Madona – chorobný výplod neukojených chtíčů.

Žena je mezičlánek mezi mužem a dětmi.

Dělá mi dobře, že zase jednou slyším mužské hlasy po několika měsících, jež jsem strávil v sentimentálním vrkání, ve výlevech falešné počestnosti a pokrytecké nevinnosti. Jako by člověk odhodil masku, jako by ze sebe dávil všechno to farizejství zastírající oplzlost.

Ta tajemná nemoc! Hysterie! Řečeno po našem posedlost mateřstvím, což znamená nezkrotná touha po početí, samičí rujnost po staletí potlačovaná a maskovaná cudností.

Nenávidím psy, tvory, které si chovají zbabělci, protože nemají odvahu kousnout sami.

Je plná ideálů, které já už mám dávno za sebou.

Nikdo není svobodný ve společnosti, kde je každý spjat svým osudem s osudem svého nejbližšího.

Chci připomenout zákonodárcům, aby důkladně a bedlivě zvážili následky, jež bude mít udělení občanských práv těm polovičním opicím, tvorům nižšího řádu, těm nemocným dětem: jsou pomatené třináctkrát do roka v době menstruace, úplně šílené v době těhotenství a nezodpovědné po zbytek života; vždyť ty bytosti, které se pudově dopouštějí zločinů a nejhorších ničemností, jsou zlé šelmy – a ani o tom nevědí.

Ano, přiznávám, že je podle vašich pojmů moje kniha nemravná, protože je-li mravnost to, čím se stala, totiž zločin proti přírodě, potom je moje kniha nemravná, je totiž psána podle přírody a přidržuje se jí.

Moderním ženským ideálem je hnusný hermafrodit nemálo páchnoucí grécismem.[1]

I když je manželství sebešťastnější, má v sobě vždy něco potlačovaného, skrytou přetvářku, a na samém dně vzájemné zotročení.

O nestoudném podvodu, který sehráli s Högstedtovým vínem piccadon, láhev za 65 öre, a s Lettströmovými kukuřičnými oplatkami kilo za dvě koruny, když je kněz vydával za tělo a krev buřiče Ježíše Nazaretského, popraveného už před více než osmnácti sty léty, neuvažovali, protože tenkrát se vůbec moc neuvažovalo.

Archeologie je nebezpečná, protože ukazuje, že lidská pošetilost je vlastně konstantní.

Proč neexistuje v literatuře alespoň některé země jediný chvalozpěv na muže napsaný ženou? Protože žena musí pohrdat tím, koho vodí za nos!

Být živ z práce otroků, to vždy demoralizovalo a ponižovalo jejich majitele. Proto také žena zaostávala. Následkem lenosti její svaly proti mužovým ochably a z nedostatku myšlenkové činnosti zaostal její rozum.

Žena za všech dob vydávala zákony, vládla, dělala, co se jí zlíbilo, propagovala náboženství, politikařila, podněcovala války, aranžovala náboženské pronásledování, ale většinou za zády svého nebohého muže, protože byla vždy zbabělá a falešná.

Nyní, za našich dnů, se zdá, jako by se byla žena probudila a uvědomila si své falešné postavení, svou nepěknou úlohu i to, že jí moc už uniká z rukou: neboť muž se již také probudil a začíná prohlédat její podvody.

        Tím, že tato zbabělá a líná žena vyháněla do války muže samotné, počet mužů se zmenšil.

        Nyní, kdy muži rovněž nemají chuť nechávat se ženami v manželství vykořisťovat, velký počet žen zůstává neprovdaných; to znamená, že neseženou muže, kteří by jim otročili.

        Proto ten zuřivý pokřik, projevující se v tak zvané Ženské otázce.

Žena se nyní probouzí a lituje. Lituje své hlouposti, nikoli svých chyb. Chce nyní lstí a podvodem získat opět výhody.

Někteří muži se nechtějí ženit, vždyť najdou spoustu žen se sklonem k veselému životu, a ty jsou ochotné, přirozeně za peníze (muž však nedostane nikdy zaplaceno!), k navázání volného poměru.

        To zachránilo mnohé muže před otročením v manželství. Moudré ženy však nyní brojí proti těmto volným svazkům, neboť brání uzavírání sňatků. Ženy teď vidí, že byly přelstěny a chtějí muže nutit k zákonné prostituci (= k manželství).

Přicházíme nyní k jiné truchlivé stránce ženské degenerace. Chtějí hlasovací právo. Přirozeně bez povinností. Bez vojenské služby. To znamená: budou hlasovat o životech mužů, aniž budou riskovat svoje. Budou rozhodovat o všem, protože žen je většina.

Četli jsme už mnoho o mladých mužích, jak chodí na plesy a jezdí do lázní pátrat po bohatých dědičkách. Ať někdo dobře (objektivně!) napíše o láskyplných matkách, které vodí své nahé dcery po bálech a lázních, aby pro ně nachytaly živitele.

Proč se chtějí všechny dívky stát lékařkami? Prostě proto, že když nyní byli kněží svrženi ze svého piedestalu, převzali po nich úlohu prozřetelnosti lékaři vyzbrojení svou magií, kterou chrání mocná privilegia.

Ženy se odvažují naříkat, že jsou hůře odměňovány než muži. Za prvé to je jen částečně pravda. Na trhu, který vytvořily ženy, je žena vždycky odměňována lépe. Tam, kde se obchoduje s neřestí, dostává zaplaceno jen ona, muž nedostane nic, a běda mu, kdyby něco vymáhal.

        Její práce je horší než mužova, protože žena je slabší a línější než on; proto má mít menší plat.

        Žena má menší plat také proto, že jí zákon neukládá, aby byla živitelem rodiny. A také proto, že žije levněji. A proč žije levněji? Protože všechny její zábavy platí muž. Při subskribovaném plese se vydávají pánské a dámské vstupenky, ale obojí platí muž. Muž musí všude ženu zvát. Žena je lakomá. Nechává si všechno zaplatit, od své společnosti až po svou zvláštní přízeň. Ale kdy byl nějaký bratr někam pozván sestrou?

Vypravoval mi jeden zemědělec, že na venkově se musí za ženskými chodit, když pracují venku, jako při plení a pastvě, protože se jinak sesednou někde na mezi a povídají si. Ženská píle je pouhý humbuk.

První žena, která ve Švédsku maturovala, podváděla při tom tak jako do té doby žádný chlapec. Dala si dokonce do svého latinského slovníku vevázat proslulou Rabovu latinskou gramatiku.

        Jak si vzpomínám, propadla tehdy, ale napřesrok už při opakované maturitě prošla. A když zemřela, byla jako průkopnice oslavována se slzami v očích od žen i – od mužů.

        Ti naši dobráčtí muži!

Žena zavedla dvojí morální zákon: jeden pro muže a jeden pro ženy. Když muž a žena udržují spolu důvěrný styk, říká se jí mučednice (ubohá „svedená“ dívka) a jemu bídák (ten bídný svůdce).

        Jak to při svedení ve skutečnosti chodí, to ví celkem každý ze své zkušenosti; avšak naše ústava (pravděpodobně tajně zosnovaná dámami) nám zakazuje o tom mluvit.

        A dále:

        Muž v manželství podváděný je směšný, podváděná žena je tragická.

        Žena tak má dvojí morální zákon.

Svedená dívka neutrpí jinou úhonu, než že ztratí úctu dam, protože byla hloupá. Muži se žení se svedenými dívkami, vdovami i s prostitutkami. Nejsou na to nijak choulostiví. To jen dámy a Bjørnson[2] chtějí teď mít neposkvrněné panice.

Žena ve všech dobách vykořisťovala napáleného muže a tím, že v něm probouzela a živila jeho nenapravitelnou vášeň, držela ho v poutech lásky.

        Říká si nyní ve svém věčném sebelichocení „Němá“. Patrně tedy neumí mluvit! A přece je ženin jazyk již od dob Sókratových pověstný. Němá! Že žena nemluví na veřejných shromážděních, to dělá dobře, protože ten, kdo po šest tisíc let lhal, nedovede rozlišovat pravdu a lež. Žena, která nikdy neměla jedinou vlastní myšlenku, ztratila řeč, dokud toho nelitovala, dokud se nezměnila a nepolepšila se.

Je pro ni charakteristické, že ona, která si mohla zvolit kteroukoli životní dráhu, volila si jen ty špatné: jako císařovna a královna byla bezvýznamnou nebo bídnou tyrankou, jako abatyše pletichařila s kněžími, jako herečka a tanečnice předváděla své tělo, jako prostitutka a manželka prodávala svou přízeň.

        Jak tedy vzniklo ctění, zbožňování žen a co to vlastně je?

        Věřil jsem kdysi, že k tomu dala podnět synova úcta k matce, ale obávám se, že jsem se zmýlil. Nevěřím už, že je nějakým úctyhodným aktem „rodit živá mláďata“. Ale žena vytloukla kapitál ze všeho: dokázala, že bylo mateřství prohlášeno za posvátné. Za těhotenství se osvobodila od všech povinností, které má hospodyně plnit, a zřejmě namluvila svému mužovi, že potřebuje co největší péči a co největší ohledy. Obalamucením si vydobyla volnost dělat si po devět měsíců, co se jí líbí. Má prý polehávat na pohovce, číst pokojné knihy, které ji nerozčílí (tedy ani Nordaua,[3] ani Schopenhauera[4]), jíst co nejlépe, vozit se v kočáře; a muž jí nesmí odporovat, protože by to mohlo uškodit dítěti. A muž tomu věří, třebaže ví, že nejlehčeji rodí žena z lidu, a to proto, že těžce pracuje, věří tomu, i když ví, že jeden lékař ordinoval prvorodičce drhnout podlahu. Po dobře využitých devíti měsících, když mužova drezúra vrcholí, dostaví se několikahodinové bolesti, ale pozor!, provázené největší radostí, a řekněme to rovnou, rozkoší!

        A těchto několik hodin ženina utrpení musí muž platit doživotním vězením.

Jakmile se objeví muž a velkými dary dosahuje vlivu, hned je tu žena a vykořisťuje ho nebo ho ponižuje.

        Sókratés měl ženu a ta, když ho nemohla přimět, aby říkal dámám zdvořilosti, ponižovala ho.

        Když Ježíš přišel do módy a stal se velmocí, což nezačaly hned ženy přemýšlet o nějakém způsobu, jak by ho vykořistily nebo sesadily?

        Nemohly ho však použít, neboť ženy nenáviděl, a proto ho sesadily. A protože neměl manželku, nemohly ji vyzdvihnout na jeho útraty. Hloubaly o tom po čtyři sta let a konečně na to přišly. Vzaly jeho matku, tesařovu ženu, a udělaly z ní „Matku boží“. A když Ježíš byl boží syn, tak byla matka boží Ježíšovou babičkou. Bylo zapotřebí ženského mozku, aby něco takového vymyslel. Nebylo to vtipné, spíš hloupé, ale patřičně lstivé, a tak se to ujalo. Muž (Ježíš) byl sesazen a žena (Madona) povýšena.

        Pomyslete, ten nadaný mučedník byl nahrazen prostoduchou ženskou!

        Ale matka boží se přirozeně musela teď stát matkou bez nečistého styku s mužem.

        Nasadily tedy tesaři Josefovi parohy a prohlásily, že se Ježíš narodil bez otce, docela jako se líhnou mšice phylloxery a žlabatky duběnkové.

        Žena potom uzavřela kompromis s kněžími a ti, kdo na krásnou madonu nevěřili, byli upalováni.

Kdo byla ta první žena, která objevila, že může prodávat svou přízeň? A kdo objevil, že si muž její přízeň koupí? Byla to zakladatelka manželství a prostituce. A pak se tvrdí, že manželství je od Boha!

Byl členem rodiny; to jest, jeho rodina ho pokládala za svého člena.

Na počátku našeho letopočtu byl podniknut ve větším rozsahu pokus zavést víru v jistého muže, tesařova syna. Po několik století se to celkem dařilo. Ale roku 323 učinila Fausta (provdaná za Konstantina Velikého) křesťanství státním náboženstvím. Od té doby Kristův kult slábl a uplatňoval se stále víc kult mariánský. Matka vedla před synem a syn jí musel ustupovat. Ale co otec? Co muž? Ten byl škrtnut! Bez dalšího. A ve středověku již klečí muž před ženou, před matkou, před samicí.

        Tam až to došlo!

        Nadvláda ženy se udržela v umění i v symbolice, jež jsou jí prosyceny.

        Podle jednoho novějšího, ale velmi zakřiknutého spisovatele stojí žena mravně výš než muž. To je hloupost! Je to nezdravá reakce podvedeného samce. Nezadají si, jeden stojí za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet, ledaže muž stojí o trošku výš.

        Tvrdí se, že odvaha je ctnost. Žena však stojí v této ctnosti na nižším stupni, protože když muž jde do boje, ona se schovává. Severská Blenda a francouzská Jeanne d’Arc[5] jsou dvě vlaštovky, které ještě nedělají léto, a Blendin způsob boje by žádný muž nepokládal za čestný.[6]

        Je málo platné, odvolávají-li se ženy na to, že nesmějí jít do války, doposud si vymohly všechno, co chtěly! Přenechaly mužům vedení války „hrubou“ silou; ale ponechaly si vedení války rozumovými prostředky, lstí, a konečně i nepravdami, jako dnes, když si hrají zároveň na otrokyně i na vyšší bytosti.