Misantropova knihovna

Podívejme se do nešťastného vlaku dříve, než se z kolejí vyšinul. Jen do jednoho malého coupé třetí třídy.

Je zde 8 malých laviček a na každé sedí člověk. Hned napravo od vchodu je mladá hezká dáma, naproti ní mladý muž... Nalevo jsou dva elegantně odění páni. Za nimi dva venkované v pokročilých letech a za mladým párkem dvě poloměstsky, polovenkovsky oděné ženy.

Vyslechněme nejdříve hovor mladého párku.

„Milostivá paní!“ dí krásný, hezký a hezky ošacený muž. „Zajisté ráčíte býti šťastna! Z vaší krásné tváře září mír a nevinnost, a co jiného může v tomto slzavém údolí šťastným učinit, než nevinný pokoj duše?“

„Bohudíky jsem šťastna!“ odvětila sladkým hláskem, „ač nežiju v poměrech skvělých – naopak velmi stísněných. Můj muž je malým úředníkem – diurnistou[1] totiž... Máme jen to nejnutnější – ale štěstí nezávisí na bohatství; hlavní je spokojenost. Můj muž, chudák, pracuje pilně od rána do večera, práce jeho je jednotvárná, neradostná, vysilující – ale blaží jej po celou tu dobu myšlenka, že večer stráví v rodinném kruhu, že si vezme naše dvě roztomilé dítky na klín a bude je houpat – říká, že ony a pak já jsme jedinou jeho radostí na světě. Můj bože!“ a mladá paní přitiskla k očím šátek, „co má ten ubožák na světě? Žádnou zábavu si nemůže dopřát! Jak je mně ho líto! Jen vědomí, že je živitelem rodiny, jej povznáší a udržuje – jinak by byl své duchamorné práci zajisté již podlehl!“

„Jaké vzácné srdce máte!“ zvolal společník u vytržení.

„A já bych byla zcela šťastna, kdybych nelitovala tak svého muže. Ale vědomí vykonaných mateřských a manželských povinností činí mne spokojenou...“

„Ale zajisté zatoužíte též někdy, milostivá, po lepším osudu, blahobytu, nádheře...“

„Já? Nikdy! Vlastně, mám-li být upřímnou, přec jen někdy – ale hlavně kvůli mým dětem a mému muži.“

„Ráčíte jej zajisté milovat?“

„Nade všechno! On je tak hodný!“

„A mohla byste mimo něho milovat i jiného muže?“ otázal se sladce mladík.

„Nikdy! Tak hodného muže není na světě! Jen pak snad, kdyby byl tak hodný jako můj manžel – ale ani pak ne! Ale dovolte, pane, já jsem vám již tolik sdělila – a vy jste se mně dosud ani nepředstavil!“

„Ach, odpusťte milostivě! Vaše žárné oči mě omámily, že jsem zapomněl na slušnost! Prosím, jsem Pepolo Tumor junior, spolumajitel známé obchodní firmy. Můj otec je stár a churav, takže mně správu rozsáhlého závodu úplně přenechává. Jsem vlastně již jediným jeho majitelem...“

„Těší mě velice!“ uklonila se mladá paní a zazářila...

Mezitím rozpředl se vzadu následující hovor: „Do Říma, do Říma, paničky?“ tázal se starší z venkovanů s šedinami a úctyhodným obličejem.

„Do Říma!“ odvětila starší žena, asi 65letá. „Smutná cesta, přesmutná cesta!“ A vyňala z kapsy šátek. „Jedem na pohřeb mému bratru, strýci mé dcery zde – ach můj drahý bratře!“ A vypukla v usedavý pláč...

„Zemřel náhle, z čista jasna,“ pokračovala její dcera, asi 40letá a utírala si oči. „Ani sbohem jsme mu nemohly dát, ani oči zatlačit... Tak jsme jej milovaly, on byl tak hodný, jako anděl“ – teď i ona se rozeštkala. –

„Co Bůh činí, dobře činí!“ těšil ji šedivec. „Nereptejte a odevzdejte se do vůle Nejvyššího. Tam nahoře bude se mít lépe, než se měl na zemi. Jistě, že zemřel jako pravý křesťan!“

„To se rozumí!“ zvolala matka, „byl nejnábožnější člověk na celém světě a dobré skutky činil, kde jen mohl! Och, můj nejdražší Francesco! Vždycky jsem si přála, abych tam odešla dříve než ty – a Bůh mě nevyslyšel. Ani k smrti obsloužit jsem tě nemohla! Kdo stál asi v těžké té chvíli u tebe?“

„Což nebyl ženat?“ ptal se mladší vesničan s dobromyslnou tváří.

„Byl již 10 roků vdovcem! Ani dětí nemá, aby jej byly obsloužily.“

„Ale byl snad zámožný a mohl si lidi zaplatit...“ – vyzvídal dále mladší.

„Zámožný byl, on byl bohatý! Znáte kupce v Campaňské ulici, Francesca Saldiniho? Nuže ten byl můj bratr!“

„Nu – pak budete jistě po něm dědit hezké peníze!“ děl mladší.

„Na tom nám nezáleží pranic! Myslím sice, že budeme jedinými dědici, ale kdo by na to teď myslil? Nemáme mnoho, ale co máme, daly bychom rády za to, kdyby opět oživl... Viď, Marianno?“

„Svůj život bych za to dala!“ rozplakala se dcera.

„Máte dobré srdce a to je ten největší dar od Boha!“ pravil důstojně šedivec. „A pak se říká, že ctnost ze světa vymizela!“

„Je to hezké, že jste tak nezištné!“ dodal mladší... „Já jsem také nikdy po penězích netoužil.“

Oh, můj bratře, neuzřím tě nikdy již!“ zaúpěla poznovu matka...

     
Všimněme si ještě třetí skupiny – dvou elegantních pánů.

Starší z nich je asi 50letý, vysoký, hřmotný, korpulentní, s rudým, pyšným, náramně důstojným obličejem. Ustavičně funí a heká. Způsoby jeho jsou upjaté a nafoukané, pohyby lenivé. Má tlustý zlatý řetěz na tlustém břichu a několik ohromných briliantových prstenů. Mluví málo, jen tu a tam vyrazí jedno, dvě slova, jako když pes zaštěká.

Mladší, asi 30letý, jest naopak velmi hbitý, obratný a hladký. Ale chová se přitom důstojně, hrdě, nonchalantně...

„Dovolím si představit se,“ praví a povstane. „Jsem JUDr. D. Z., toho času adjunkt u soudu.“

„Těší mě,“ zachrčel starší. „Já jsem president obchodní komory v Neapoli – jméno nemusím ani udávat, protože je vám jistě známo, doktore!“

„Ovšem že! Ovšem že!“ klaní se doktor o překot. „Jaká to čest pro mne, jaká šťastná náhoda! Prosím, prosím! Ale – zajisté ráčí být vaší zálibou cestovati v třetí třídě – pozorování prostosrdečného lidu?“

„Uhodl jste, doktore! V kruzích, kde jsem nucen stále se pohybovat, je vše tak upjaté a těsné, že člověk pookřeje, octne-li se mezi tímto bodrým, třeba hrubým a neotesaným lidem!“

„Zajisté, zajisté... I já cestuju rád někdy v třetí třídě z téhož důvodu – ač – musím se přiznat, že odi profanum vulgus...“ [2]

„Hm!“

„Vy snad neráčíte být mého vkusu, vzácný pane presidente?“

„Hm! Podle okolností!“

„Já však si dovolím podotknouti, že za všech okolností je lid profánní, nízký, nepříjemný.“ –

„Smrdí!“ zaštěkl president.

„Ano! To je to pravé slovo! Zapáchá tělesně i duševně. Jak trefné, stručné označení! A incredibile dictu[3] – tato chátra chce stejná práva, práva s námi, vzdělanými a vysoce postavenými lidmi – není to směšné?“

„Ale doktore, nemluvte o takovém nesmyslu!“ A president si odplivnul... "To se nikdy nemůže stát, tak proč o tom mluvit? Blbost!“

„Ráčíte mít pravdu, zcela pravdu! Nihil novi sub sole![4] Méden agan![5] Medio tutissimus!“ [6]

A adjunkt se rozpovídal, zatímco president stále odplivoval. Zdálo se, že má pan doktor mnoho vtipu a espritu... Někdy sršel přímo trefnými nápady a slovy, že se jim rozesmál i sám pan president a plácl jej nehorázně do ramena: „Jste amusantní chlap, doktore!“

„Prosím, prosím, velmi šťasten.“ –

Nakloňme opět ucho k mladému párku.

„Jak je ten mladý pán duchaplný!“ zvolala nahlas mladá paní. „Jaké hezké vtipy.“

„Myslíte, milostivá, že jsou jeho? I toto! Všechny ty nápady, které dává k lepšímu, jsou ty nejmódnější bon mots, které kolují v římských kavárnách, chantánech, ulicích! Zajisté nenavštěvujete hostince, jinak by vám byly známy...“

„Nenavštěvuju – nemám času ani – peněz... Ale nelituji toho – bavím se se svými dítkami... Vlastně někdy toho lituji přece trochu.“ –

„Nuže – pak jsem vám k službám, nejmilostivější! Dovolím si nabídnout vám občas svůj doprovod nejen do hostinců, ale i do koncertů, plesů, divadel – viďte, že neodmítnete?“

„Ale nevím – nesluší se to, nemohu přec...!“

„Budu nejšťastnějším člověkem, přispěju-li někdy k vaší zábavě! Milostivá, neuvádějte mne v zoufalství odmítnutím! Prosím, svolte!“

„Nuže – abyste mou vinou neupadl v zoufalství – snad někdy... Ovšem, že do slušných místností a zábav.“

„Toť samozřejmo! Jsem nejšťastnější.“ –

„Ale nevykládejte si to, pane, falešně! Ráda bych se jen trochu rozptýlila, neboť je mně někdy k smrti smutno... Ano, jsem nešťastna. Můj muž je sice hodný – ale někdy, jen málokdy ovšem, přijde domů opilý a řádí – děti bije – i na mne vztáhl již ruku...“

„To by se mohl odvážit v mé přítomnosti!“ zvolal pan Tumor. „Milostivá, já jsem sice člověk mírný k pohledání – ale pohled na jakoukoli křivdu nesnesu! A nikomu neradím, aby mě sebeméně urazil – dal bych mu hned takový políček, že by se na zem svalil. Odpusťte mému výbuchu, milostivá – ale jsem muž přímý a muž činu!“

„Ale nikoli! Líbí se mně, je-li muž statečný a energický. Můj muž by měl být jako vy! Ale on je lenivý a zbabělý – buď je surovec, nebo baba... Ale můj Bože, neměla jsem to říkat!“

„Proč ne, milostivá? Já nejsem nikdy surový, ale mám báječnou eneržii a odvahu...“

„Ach!“ vzdychla paní diurnistová toužebně...

„Milostivá, neračte být smutná!“ pravil sladce mladý muž a uchopil její ručku do své... A milostivá se nevyškubla... –

„Dokud byl kmotr Costa chudý,“ vyprávěl bohabojný šedivec svému nezištnému druhu, „byl hodný a šťastný. Ale když vyhrál těch 8000 lir, posedl jej čert. Začal špekulovat, všelicos nekalého provádět, až přišel na mizinu, k tomu za mříže – a teď je z něho žebrák od domu k domu – to je z toho, když se člověk Boha spustí...“

„S poctivostí nejdál dojdeš!“ pravil mladík. „Peníze svedly už mnohého, peníze jsou jed člověčenstva a touha po nich hříšná...“

„Poslouchej, Giuseppe!“ přerušil jej staroch, který byl jako stařec poněkud dráždivý a panovačný, „o tom už nemluv. Dlouho jsem to poslouchal, ale už to nemohu vydržet. Tys ošidil svého syna a své dvě dcery o mateřský podíl, hrabal jsi pro sebe jako poručník sirotčí peníze toho ubohého Lorenza – a ty budeš mluvit, že jsi nezištný?“

„A můžeš mně to dokázat, Domenico?“

„Moc věcí nedá se tak přesně dokázat, a přece by byl blázen, kdo by o nich pochyboval. Vždyť to povídá celá vesnice!“

„Ale hlavní je, že se to před soudem nedokázalo! Ale zato tvé špatnosti se dokázaly, dědku! Jen si nehraj na tak nábožného a nebeř pořád jméno boží nadarmo! Zapomněl jsi již, žes jeden rok seděl kvůli podvodu; tři roky za to, žes křivě přísahal, že ti dal soused dva koně darem, které jsi mu ukradl; pět měsíců pro vydírání, a že jsi právě teď zažalován pro falšování závěti? He, dědku bohabojný?“

„Bůh vidí do srdce lidí!“ zamumlal stařec a zmlkl...

Zatím šeptaly obě na pohřeb jedoucí ženy ustavičně velmi horlivě mezi sebou. Na tvářích jejich nebylo vidět smutku a bolesti ani za mák; zato zářily radostí, těšením se, ale v to mísilo se i zimničné, netrpělivé rozčílení. –

„Panenko Maria!“ děla matka, „dej ať dědím! Pořád mně něco ošklivého napadá, že ostrouháme!“

„Já bych to nepřežila!“ vydechla dcera. „Celý život jsem se na to těšila, já bych toho zklamání nesnesla!“

„Doufejme v Boha, že nás neopustí! Ale mám strach! On nás nikdy neměl příliš rád a k stáří se z něj stal podivín. Můj Bože, nebylo by to nic nemožného, kdyby se svým jměním naložil v závěti nějakým ničemným způsobem, kdyby je třeba odkázal chudým.“ –

„Jsem aspoň ráda, že už je na pravdě boží!“ pravila dcera. „Teď ať to už dopadne jak chce, jen když budu vědět na čem jsem. Ale běda ti, nebudu-li dědit, ty dědku plesnivý, špinavý! – Pánbůh mě netrestej!“

„Nenadávej mu ještě, Marianno, ať nás Bůh za to nepotrestá! Počkej aspoň až budeme mít peníze v rukou!“

„Paničky!“ oslovil je nezištný... „Teď se rozpomínám: znal jsem pana Francesca Saldiniho dobře, byl jsem u něho též nakupovat. V ulici se o něm říkalo, že je, s odpuštěním, chlap špinavý a zlodějský.“

„Člověče!“ rozkřikla se bába, „takhle se opovažujete mluvit o mém zesnulém šlechetném bratru?“

„Já to o něm netvrdím, já jen opakuju, co lidé říkali! A povídám to proto, abyste, byl-li opravdu špinavý, nebyly překvapeny, kdyby vám nic neodkázal!“

„Člověče, vždyť jsem vám již řekla, že po jeho dědictví netoužíme, tak co máte?“

Hovor tento pan adjunkt dobře zaslechl. Děl presidentovi: „Pane, dovolte, abychom si učinili švandu! Nabulíkuju něco té chátře!“

A pravil: „Signoro, dovolte otázku! Pokud jsem vyrozuměl, zval se váš zvěčnělý bratr Saldini a byl obchodníkem?“

„Ano, pane!“

„Pak mohu vám hned sděliti, jakou závěť učinil... Dnes večer dočetl jsem se toto v novinách. Bohužel nebude vám moje zpráva asi příliš příjemná! Krátce: odkázal své veškeré jmění dobročinným účelům...“

Dcera srdcelomně vykřikla a matka zkameněla... Oči majíc vyboulené a ústa široce otevřená, drahnou dobu nemohla slova vyrazit.

„Ne, nemožno!“ zaštkala konečně poloplačícím hlasem.

„Politování hodná signoro, je to nejen možno, ale jisto. V Římě vám to ukážu v novinách!“

A teď matka uvěřila. Co obě nešťastné ženy činily, dá se těžce popsat. Počínaly si jako šílené, vyskakovaly, zmítaly sebou, rvaly si vlasy, plakaly, zvířecí skřeky vyrážely... Dcera svalila se dokonce na podlahu a řvala: „Pane Bože, takhle jsi se mně odměnil, že jsem se každý den o to k tobě modlila?“ – Konečně vjela do matky zuřivost.

Zavyla: „Ten chlap prašivá, padouch, vyvrhel! Neseděl nadarmo pro podvody několikrát v kriminále! Celý život byl dareba a jen darebným způsobem zbohatl! Však jej Bůh za tu ničemnost do horoucího pekla uvrhne! Neplač, Marianno, ty zlodějské peníze nebyly by bez toho požehnané!“

„Dědek mizerný, špinavý, otrapa! Nikdy jsme ho nemohly vystát!“ lkala dcera. „A dobře máš, matko! Ty lotrovské peníze uvrhly by nás ještě v záhubu!“

„Pane presidente, teď pozor! Signory – oho! Teď se rozpomínám! Zesnulý byl kupcem v Římě, že ano?“

„Ano!“

„Pak odpusťte, mám vám sdělit radostnou zvěst. Onen Saldini, který věnoval své jmění dobročinným účelům, byl kupcem v Brindisi! Jméno Saldini je tak obvyklé – odpusťte, že jsem vás zarmoutil.“ –

Rázem zmizel bol a ženy počínaly si opět jako šílené, ale radostí.

„Vždyť jsem to věděla!“ vzkřikla matka. „On byl přece jen hodný, šlechetný muž a miloval nás vždy, jako my jej! Drahý bratře – odpusť mně mé nadávky – byla jsem bez sebe, ty jistě mně odpustíš tam na pravdě boží, drahý Františku!“

„Můj zlatý strýčínek! Budeme přece jen dědit!“

„Teď vás neuvedou lotrovské peníze v záhubu?“ tázal se nezištný.

Šťastné ženy jej ignorovaly a jaly se modlit děkovnou modlitbu.

Tu náhle vyskočil adjunkt, udeřil se pěstí do čela a zvolal: „Hrome! Signory! Musím vám sdělit ještě něco! Nemodlete se dále!“

Signory ztichly jako omráčeny. Adjunkt pokračoval: „Bohužel, bohužel! Jsem soudním úředníkem a dnes došla nás zpráva, že zesnulý kupec Saldini v Římě je úplně předlužen, že dluhy jeho přesahují jeho jmění... Zemřel jako bankrotář – a mluví se, že sebevraždou. Nebudete tedy přece jen ničeho dědit – leda dluhy – je-li vám libo.“

Poznovu do propasti svržené nešťastnice jaly se opět šílet, třeba ne už tak silně, jako dříve: byly prudkými, tak kontrastními city otupené. –

„Moje tušení, že udělá ještě bankrot!“ vyla matka. „Byl prašivec, k stáří úplný blbec a k tomu hýřil a děvkař. Ó ten mizera, nejmizernější tvor na světě! Jak nabyl, tak pozbyl! Neplač, Marianno, dceruško drahá! Ty peníze byly by nás zkazily! Jsme odkázány zas jen na sebe, my nešťastnice!“

„A my mu jedeme na pohřeb až z Florencie!“ kvílela dcera. „Ta dráha nás tolik stojí – a on, lotr...“

„Hned v nejbližší stanici vystoupíme a pojedeme nazpět!“ vyla matka.

Vešel kondukteur a ženy ztichly...

„Teď přijde poslední stanice před Římem!“ děl. „Za půl hodiny jsme ve věčném městě, pánové a dámy!“

„Na slovíčko, pane kondukteur!“ zvolal Pepolo Tumor. – „Nemohl byste mně říci,“ tázal se, vtiskuje průvodci peníze do ruky, „kdo jsou tito dva pánové?“

„Prosím, řeknu to, ale neříkají to nikomu – nebo pro mne si to třeba řeknou! Ten starší tlustý je jistý mydlář, který se vzmohl tak, že si mohl koupiti ten řetěz a ty prsteny... Někdy vystupuje jako tajný rada, někdy jako sekční šéf, někdy jako president obchodní komory, někdy jako generál ve výslužbě... Máme s ním vždy švandu a necháme jej, když jej to těší; je to jinak neškodný človíček. Ten mladší je krejčovský pomocník v jedné římské konfekci; nedělá nic jiného než levé mužské nohavice. Vydává se za profesora, lékaře, soudce, inženýra. Ale ten není tak neškodný; je to liška, která má talent k taškářství – rozumíme?“

P. Tumor sdělil to své dámě a oba se smáli. Pokročili zatím na milostné cestě opět dále. Rozpředl se hovor, zatímco vlak vjížděl na poslední stanici před Římem: „Milostivá, dnešní den je nejšťastnější v mém životě! Každým pohledem do spanilých vašich očí roste oheň mé lásky v obrovský požár a mně hrozí spálením. Milostivá, smím doufat?“

„Lžete a lichotíte!“ zašeptala, rozkoší zardělá...

„Nikdy jsem nelhal a nelichotil! Jsem přímý, celý muž! Rcete – milujete mne již poněkud, zbožňovaná?“

„Mám k vám sympathii“ – vydechla.

„Ó jak jsem šťasten! A rcete! Nemůže se vyvinout ze sympathie této láska?“

„Nevím... Snad později – ale nesmí to býti!“

„A proč?“

„Protože nejsem k takovému štěstí zrozena.“ –

„Co pravíte? Štěstí?! Och, radostí zešílím!“

„Já jsem zde jen pro neštěstí a bol,“ pokračovala monotonně. „Kdybyste věděl, pane, co zakusím se svým mužem! Nejen, že není schopen mě uživit, protože je lenoch a nepořádný člověk, který nikdy dlouho v místě nevydrží – ale on je i surovec a opilec... Větší část svého výdělku propije a s lehkými ženštinami promrhá, mne pak, když přijde k ránu, bije, a dítky též... Nedávno mě tak zbil, že jsem měla záda jednu modřinu... A bije mě, i když je střízlivý, bez přestání nadává – vůbec je to podlý, zvrhlý, zchátralý člověk, krátce bídák!“

„Žasnu, má milovaná Pauletto! Vždyť jste jej zprvu líčila jako pracovitého, ušlechtilého, hodného muže!“

„Měla jsem snad neznámému hned zpočátku manžela svého hanit?“

„Toť ovšem pravda! Milostivá, záleží jen na vás, chcete-li býti šťastna! Oddejte se nové lásce, milujte mne – a já se postarám o vaši budoucnost! Budete žíti jako kněžna!“

„Milujete mne skutečně?“ tázala se, chvějíc se blahem.

„Neskonale! A vy mne?“

„Já, já též cítím – ano, miluju vás též... Můj Bože, k čemu jsem se to přiznala.“ –

Náhlé, prudké brzdění vlaku vrhlo ženu do náruče mladíka... Lokomotiva silně zapískala, ozval se skřípot kol... Hrůza se všech zmocnila... Vlak se vyšinul z kolejí – popojel několik metrů po náspu – ozval se prudký rachot, řinčení, nový rachot – a zas rachot a ještě větší rachot... Lokomotiva s několika vozy, převrácená, ležela v příkopu... Steny zraněných a volání o pomoc prorývaly krajinu –

Šťastně proběhl Vittorio lesem, postranními pěšinami... Hlídači a vlakový personál dali se sice do pronásledování – ale ne dříve, než byl pachatel z lesa venku. –

Rychle se dal nazpět, ob tu chvíli pozorně poslouchaje, není-li stíhán. Zpočátku šel co nejrychleji, chvílemi běžel. Zprvu rovně, pak kupředu, pak křivolakým chodem. Došel opět na známý nám pahorek, tam se převlékl a přezul – ale zůstal na úpatí jeho odpočívat.

Byl šťasten. Nebylo pochybností, že se podnik skvěle vydařil. Konečně něco vykonal! Konečně stál zde volný, na vlastních nohou! Konečně byl duch jeho svobodný. –

Bouřná radost zmítala mu nitrem... Ale v radosti té vřelo i silné narkotisující rozčílení... A občas Vittoria něco zamrazilo... Cítil se být jako opilým – a mrzelo jej to: vždyť neužíval svého osvobození tak čistě a důstojně, jak byl doufal. –

Když počalo svítat, povstal a dal se přímo k městu. Bylo již dosti světlo, aby popatřil do kapesního zrcátka – které byl k cíli tomu úmyslně vzal – není-li obličej jeho zakrvácen. Nebyl. Něco krve na pravé ruce již dříve si byl umyl... Na rukávu starého šatu byla velká skvrna, ale šat tento určen byl k spálení.

S východem slunce vešel do Říma... Asi dvě hodiny se toulal po ulicích. Pak zašel do hostince, stráviv tam v blažené náladě asi půl druhé hodiny. Kolem deváté vrátil se domů... –

Rozdělav nejdříve tiše oheň, spálil po kusech šat i obuv; obuv proto, že se obával, aby ho stopy neprozradily... Pak omyl podruhé důkladně dýku, prohlédl bedlivě druhý šat – ulehl a velmi brzo usnul.

Bylo již pozdní odpoledne, když se probudil...

Při vzpomínce na čin trhlo mu něco tělem a zamrazilo duší... Ale nebylo to příliš silné, vysoce aktivní duch je dlouhotrvajících čistých afektů neschopen. – Poněkud otupěle se oděl, pojedl a dal se do čtení... Nemohl však svou pozornost četbě věnovat. Odhodil za deset minut knihu a dal se na ulici.

Chtěl si koupit noviny – ale krámy byly zavřeny. Byla neděle. Ne bez příčiny vyvolil si Vittorio k činu svému sobotu – aby následující den, kdyby nemohl přijít do úřadu, nebyla nápadna jeho nepřítomnost.

Slunce zapadalo. Vittorio se rozhodl, že navštíví hostinec, kde se scházeli jeho kolegové z úřadu. Byl připraven, že budou s ním mluvit o vyšinutí vlaku. Byl si vědom, že bude proň velmi choulostivé tomu naslouchati, ale chtěl vyzkoušet svoji sílu...

Kolegové zde byli. S obvyklou zamračeností usedl mezi ně... Oni se naň mnoho neotáčeli, mluvíce s ním málo, ač uctivě: působilať osobnost Vittoriova imponujícím, ba démonickým vlivem...

Dlouho, dlouho čekal, až začnou hovor o události poslední noci... A stále marně... Znepokojovalo jej to: domníval se, že se snad přece nestalo nic pozoruhodného. Jediný římský odpoledník byl pořád v cizích rukou. –

Konečně jeden z kolegů pravil: „Ale ta dnešní železniční katastrofa, toť přec jen něco hrozného! Bylo to úmyslně spácháno, toť jisto! Kdo by byl řekl, že něco podobného se může přihodit hned u Říma!“

„Byli to lotři!“ zvolal jiný v rozhorlení. „Čistá zlomyslnost! O politický atentát nemůže se zde přec jednat!“

„A takové množství obětí si to vyžádalo!“ děl žalně třetí.

Ač se Vittorio na to připravil, hrklo v něm přece něco, dech se mu zatajil – a on cítil, že zbledl. – Ale hned napjal vůli, vyvolal několik sytých, sílících myšlenek – a byl opět svůj.

Pevným hlasem se tázal: „Co se stalo?“

„Nějaký lotr naházel na trať tolik kamení a polen, že se musil vlak nutně vyšinout. Vyšinul se půlnoční rychlík a asi patnáct lidí přišlo o život!“

„Ubozí, nevinní lidé!“ povzdechl sentimentální kolega. –

„To je řečí!“ zabručel Vittorio zúmyslně, aby se nezpronevěřil svému zvyku.

„Copak ty! Ty jsi bezcitný člověk!“

„Chytili je?“ tázal se dále – teď zcela klidný a jarý.

„Nechytili! Ale jistě je chytí! Zavraždili i člověka, který jim to chtěl zabránit. Byl to jen tulák, který spal v lese, ale měl přece jen srdce na pravém místě, protože chtěl těm lotrům patrně v tom zabránit.“

„Že vás může bavit mluvit o tom!“ zabručel Vittorio. „Takové klepaření... Podobné příhody se stávají ve světě denně!“

„A což ty! Ty nemluvíš o ničem a nic tě nebaví!“

Konečně byly noviny volné, zmocnil se jich Vittorio... Četl zpočátku běžné politické zprávy, i feuilleton přelétl. Obrátil list a těkal chvíli zrakem sem, tam... Brzo jej upoutala tučně tištěná lokálka: Hrozné neštěstí na železnici. – Opět to v něm hrklo, ale slaběji... Chvíli díval se chytře na tuto zprávu – ale snažil se, aby si slova její neuvědomil... Pak jal se noviny prohledávat dále a pročetl několik odstavců... Poté přehlížel noviny znovu od začátku a úmyslně při tom zívaje, přečetl si článek týkající se ho...

Při té četbě se ho zmocnilo znovu rozčílení podobné tomu, jaké cítí nový spisovatel při čtení první hanlivé kritiky. Hleděl je utišit, ale nepodařilo se mu to. Bylo mu stále více nevolno a chaoticky v mysli; vše se počalo kol něho točit, v uších slyšel slabý hukot, pozoroval, že dobře nevidí... Pot se mu vyrážel na čele. Počal zoufati nad sebou a nad svou silou...

„Kamaráde, tys nějak bledý!“ děl jeden z kolegů... „Nejsi nemocen?“ Upřeně naň hleděl... Ostatní též...

Instinktivně zaujal Vittorio již dříve takovou polohu, že se zdálo, že čte zcela jinde, než v místech, kde jest osudná zpráva. Napjal celou vůli. Přemítal, nač se má vymluvit... Hned se rozhodl. Opanovav se násilně, zamračil se co nejvíce a nabral dechu, aby jeho hlas byl co nejvíce silný a tudíž nechvějící se.

„Mám vztek!“ zařval skoro. „Takovou dobu mám již prázdnou sklenici a ten sklepník, osel, mne tak málo respektuje...“ A udeřil pěstí na stůl.

U každého jiného bylo by bývalo pravděnepodobné zblednutí následkem prázdné sklenice, ale Vittoria znali přátelé jako náramně urážlivého a kvůli maličkostem zlostného; i zblednutí ze zlosti bylo u něho častým zjevem. – Dali se do smíchu.

„Kamaráde, nebeř si to tak k srdci! Či snad jsi již v agonii následkem žízně? Napij se z mého!“

„Hej, číšníku!“ houkl jiný, „nepřinesete-li ihned tomuto pánovi vína, budete od něho zavražděn! Kamaráde, myslíš bůhví jakou máš energii a neumíš ani na číšníka houknout a raději se zlostí dusíš!“

„Víš, proč to nerad činím?“ děl Vittorio, který byl již opět zcela při sobě. „Protože kdyby přes moje houknutí mně brzo nevyhověl, naplnilo by mě to takovým vztekem, že bych měl chuť jej zabít. Nesnesu odmítnutí jakékoli své žádosti – a proto raději nežádám, když nemám moci donutit k bezpodmínečné poslušnosti. Jest mně těžší někoho takto požádat, než by mně bylo jej usmrtit!“

Kolegové smáli se, až se zmítali. –

„Hleď, ať se s tímto temperamentem staneš co nejdříve nějakým panovníkem neb aspoň vojevůdcem!“ vypravil jeden z nich, kuckaje se smíchem.

Vittorio zatím přemýšlel o příčině své zbabělosti. „Nejde to napoprvé jinak!“ rozhodl. „Musím se jednáním zocelit a dočtu to úmyslně!“

Přivolal si myšlenku: jak krásné je nebát se ničeho a jak nerozumné je každé strachování. Myslel ji velmi jasně. A vlivem jejím dočetl článek skoro úplně klidně...

Kamarádi jeho četli zprávu tu po něm – a znovu rozpředl se hovor o katastrofě. Poslouchání působilo na Vittoria mnohem méně, než čtení. – Po chvíli zmizela u něho poslední nevolnost a ustoupila horlivé, veselé zaujatosti. Vmísil se sám do hovoru, a sice tak živě, že přátelé se divili. Předmět jej interesoval – a proto odpadla jeho společenská nonchalance, spjatost, zaraženost, která byla mu vlastní, protože jej předměty hovoru obyčejně nudily. Rozjařil se nakonec velice, tvrdě, proti svým přátelům, že obratného zločince je skoro nemožno polapit, ale zkrotil se brzo. Byl v bujnosti své v pokušení všelicos napovědět, z čeho by se dalo soudit, že on je pachatelem; ale vrozená jeho chytrost zabránila mu v tom...

Brzo však společnost opustil. Kamarádi děli mu při odchodu: „Škoda, že již jdeš! Dnes jsi přece za něco stál! Takový, jako dnes, máš být vždycky!“

= = = = =

Ani stín podezření nepadl na Vittoria. Zato bylo asi tucet nevinných lidí zatčeno a dlouho vězněno. Konečně, aby se neřeklo, že státní orgány k ničemu nejsou, byl jeden z nich, starý zloděj, rošťák a alkoholik odsouzen k doživotnímu vězení.

Několik dní po svém činu zažádal Vittorio o měsíční dovolenou. Byla mu udělena. Odjel na venkov, maje asi osm set lir jmění.

Koupil si opakovačku a neúnavně se na venkově cvičil v střílení. Zaopatřil si honební právo, aby se naučil trefovat pohybující se předměty. Střílel po zvěři jen kulemi. Stal se z něho po měsíci velmi dobrý střelec. I revolver nezanedbáván. Cvičil se v běhu, skákání, plování, šplhání, jízdě na koni: ve všem činil dobré pokroky. Rád by se byl naučil umění zápasnickému, ale byla k tomu špatná příležitost; aspoň si tedy dobře promyslil a představil, jak by si ve rvačce v určitých případech počínal, drezíruje přitom ducha svého hlavně k ustavičné duchapřítomné rozhodnosti a rychlosti. Důležité umění omračovat ranou pěsti do spánku hleděl si aspoň osvojit tím, že dbal, aby pěstí svou naučil se zasáhnouti přesně cíl, který si byl vytknul, že se cvičil v prudkosti a mrštnosti rozmachu máváním do vzduchu a vrháním kamenů, a vůbec cvičil denně systematicky sílu svých svalů... Nejvíce však pěstoval vyšší schopnosti ducha: sílil svoji vůli myšlením a nebezpečným jednáním, cvičil se v duchapřítomnosti a ustavičné bleskurychlé rozhodnosti, hotovosti a aktivnosti, v sebeovládání. Očišťoval ducha od všelijakých křivých, zbytečných myšlenek a drezíroval jej k tomu, aby se ubíral za každým cílem cestou co nejkratší. Cvičil se ve stoické ataraxii a adiaforii... [7]

Měl ve všem úspěch. A když po měsíci venkov opouštěl, vypěstoval dokonale vyšší schopnosti vůle a ducha. Byl neobyčejně osvěžen a takřka znovuzrozen, když se vrátil do Říma – částečně proto, že setřásl se sebe kancelářský prach, vymanil se na čas duchamorné práci, osvěžil pohybem na zdravém vzduchu a zdravou činností, částečně pak vlivem nových myšlenek a nadějí, které zářily v jeho duchu.

Občerstvil, zesílil a přetvořil se neobyčejně; plamen hrdosti a sebedůvěry se v něm vznítil. Jak Vittorio očekával, díval se teď na lidi jiným zrakem; cítil se být nad ně povznesen a jim tak hrdě cizí, že zmizela dřívější stísněnost ve styku s nimi, zmizela nedůtklivost, urážlivost, která vyplývala z jeho malomoci. Nezakoušel již od nich dřívější ústrky, familiernosti.

„Jsi teď jako damascenská šavle!“[8] děl mu jeho přítel, když se s ním opět v Římě shledal. „Na tobě je vidět, jaké požehnání přináší čistý zdravý vzduch a pobyt v něm!“

„Jsi mnohem krásnější než dříve!“ řekla mu jeho milenka. „Cítím, že tě miluju náhle dvojnásobně, protože se ti obdivuju!“ –

Rozhodl se, že vystoupí z úřadu. Obával se, že celodenní sčítání uvrhne jej opět v bývalý stav. Hned po svém návratu oznámil představenému, že následkem nervosity je nucen místa svého se vzdát.

Měl dosud tolik peněz, že mohl dva tři měsíce z nich slušně žít. Přesto volil nové zaměstnání a podařilo se mu za dva dny nalézti místo žurnalisty se sto lirami měsíčně... Stal se zcela neohroženým, filosoficky lhostejným; nebál se smrti a nebál se života, ke všemu připraven a hotov. Jen rozum, ne obavy, činil jej opatrným. –

KONEC

Vidím-li jet auto, přeji si, aby havarovalo. Vidím-li vlak, chci, aby vykolejil; Sylvester Matuschka, rakousko-uherský anarchista, jenž vyhazoval do vzduchu jedoucí železniční vagóny plné lidí a jenž také mimochodem posloužil Ladislavu Klímovi jako předobraz jeho nadčlověka Vittoria Romana z povídky Sus Triumphans, je můj hrdina.

(Misantrop: Rakovina na kůži Země 4.)

 

Sylvester Matuschka

(narozen 1892, zmizel 1945)

<<< zpět