Misantropova knihovna

28.

         Zcela jiná otázka je, byl-li si vůbec takového protikladu vědom – nebyl-li v něm jen viděn tento protiklad. A zde teprve se dotýkám problému psychologie vykupitele. – Přiznávám, že čtu málo knih s takovými obtížemi jako evangelia. Jsou to jiné obtíže nežli ty, jejichž objasněním slavila učená zvědavost německého ducha jeden ze svých nejnezapomenutelnějších triumfů. Daleká je doba, kdy jsem vychutnával, jako každý mladý učenec, s moudrou pomalostí rafinovaného filologa dílo nevyrovnatelného Strauße.[1] Tehdy mi bylo dvacet let: teď jsem na to příliš vážný. Co je mi do rozporů „podání“? Jak se vůbec může říkat legendám o svatých „podání“! Historie o světcích jsou nejdvojznačnější literatura, jaká vůbec jest: na ně používat vědecké metody, není-li jiných listin, zdá se mi předem marné, – jen učená zahálka...

29.

         Na čem mně záleží, toť psychologický typ vykupitele. Vždyť by mohl být obsažen v evangeliích navzdory evangeliím, byť sebevíce zmrzačen nebo přetížen cizími rysy: jako je typ Františka z Assisi uchován v jeho legendách navzdory jeho legendám. Nikoli pravda o tom, co činil, co mluvil, jak vlastně zemřel: nýbrž otázka, lze-li si jeho typ vůbec ještě představit, je-li „obsažen v podání“? – Pokud znám pokusy vyčísti z evangelií dokonce dějiny nějaké „duše“, zdají se mi být důkazy odporné psychologické lehkovážnosti. Pan Renan, tento šašek in psychologicis[2], přičinil k svému výkladu typu Ježíšova dva nejnenáležitější pojmy, jež pro to mohou být: pojem génia a pojem hrdiny („héros“). Ale je-li něco neevangelického, je to pojem hrdiny. Zde se stal instinktem právě protiklad všeho zápasení, všeho, co se cítí být v boji: neschopnost k odporu se tu stává morálkou („neodporuj zlému!“ nejhlubší slovo evangelií, jejich klíč v jistém smyslu), blaženství v míru, v mírnosti, v neschopnosti k nepřátelství. Co znamená „radostné poselství“? Pravý život, věčný život je nalezen, – neslibuje se, je tu, je ve vás: jakožto život v lásce, v lásce bez výhrady a vyloučení, bez odstupu. Každý je dítě boží – Ježíš nepožaduje naprosto nic jen pro sebe –, jako dítě boží je každý každému roven... Z Ježíše dělat hrdinu! – A jaké nedorozumění je už dokonce slovo „génius“! Celý náš pojem, náš kulturní pojem „ducha“ nemá vůbec smyslu ve světě, v němž žije Ježíš. Mluvíme-li s přísností fyziologa, bylo by tu spíš ještě na místě zcela jiné slovo... Známe stav chorobné dráždivosti hmatu, který pak zděšeně couvá, má-li se dotknout, má-li se uchopit pevného předmětu. Domysleme takový fyziologický habitus do jeho poslední logiky – jako instinktivní nenávist ke každé realitě, jako útěk do „nezachytitelného“, do „nepochopitelného“, jako odpor ke každé formuli, ke každému pojmu času a prostoru, ke všemu, co je pevné, co je mrav, zřízení, církev, jako zdomácnělost ve světě, jehož se už nedotýká žádná realita, ve světě už jen „vnitřním“, světě „pravém“, světě „věčném“... „Království boží jest ve vás“...

30.

         Instinktivní nenávist k realitě: následek to výstřední schopnosti utrpení a dráždivosti, která už vůbec nechce být „dotýkána“, protože příliš hluboce cítí každý dotyk.

         Instinktivní vyloučení veškeré nechuti, všeho nepřátelství, všech hranic a distancí v citu: následek to výstřední schopnosti utrpení a dráždivosti, která pociťuje už každý odpor, každou nutnost odporu jako nesnesitelnou nelibost (to znamená jako škodlivou, jako něco, od čeho zrazuje instinkt sebezachování), a zná jediné blaženství (rozkoš), neodporovat už, neodporovat už nikomu, ani zlu, ani zlému, – láska jedinou, poslední možností života...

         To jsou obě fyziologické reality, na nichž, z nichž vyrostlo učení o vykoupení. Zovu je sublimním pokračováním hédonismu[3] na podkladě veskrze morbidním. Nejblíže mu je příbuzný, byť i s velikým nádavkem řecké vitality a nervové síly, epikureismus, pohanské to učení spásy. Epikúros typickým dekadentem: já prvý jsem ho takto poznal. – Strach z bolesti, i z nekonečně malé bolesti – nemůže ani jinak skončit nežli v náboženství lásky... 

31.

         Dal jsem předem svou odpověď na celý problém. Jejím předpokladem je, že se nám typ vykupitele dochoval jen v silném znetvoření. Toto znetvoření má samo o sobě mnoho pravděpodobného: takový typ nemohl z více důvodů zůstat čistým, celistvým, bez přídatků. Stopy v něm nutně zanechalo jak prostředí, v němž se pohybovala tato cizí postava, tak ještě více dějiny, osud první křesťanské obce: z něho byl, zpětným vlivem, onen typ obohacen rysy srozumitelnými teprve z dálky a za účely propagandy. Onen zvláštní a nemocný svět, do něhož nás uvádějí evangelia – svět jako z ruského románu, v němž, zdá se, daly si dostaveníčko vyvrhelé společnosti, nervová choroba a „dětské“ idiotství –, nezbytně učinil za všech okolností typ hrubším: zvláště první učedníci teprve přeložili bytí, plynoucí zcela v symbolech a nepochopitelnostech, do své vlastní hrubosti, aby vůbec něčemu rozuměli, – pro ně typ existoval, teprve když byl zformován do známějších forem... Prorok, mesiáš, budoucí soudce, učitel morálky, divotvorce, Jan Křtitel – tolikéž příležitostí typus zneuznat... Nepodceňujme posléze, co je proprium každého velikého, zejména sektářského uctívání: smazává originální, často trapně cizí rysy a idiosynkrazie na uctívané bytosti – ba ani jich nevidí. Bylo by čeho litovat, že nežil nějaký Dostojevský[4] nablízku tohoto nejzajímavějšího dekadenta, myslím někdo, kdo dovedl vidět právě dojemný půvab takovéto směsi sublimnosti, nemoci a dětskosti. Ještě poslední hledisko: typ by skutečně byl, mohl být jakožto typ dekadenční, podivuhodně mnohotvárný a plný rozporů: nelze takovou možnost zcela vyloučit. Přesto všechno od ní zrazuje: právě podání by musilo být v tomto případě pozoruhodně věrné a objektivní; a máme důvody předpokládat opak toho. Zatím zeje propast mezi kazatelem na hoře, u jezera, v lukách, jehož zjev připadá jako nějaký Buddha[5] na půdě velmi málo indické, a oním fanatikem útoku, úhlavním nepřítelem teologů a kněží, v němž oslavovala Renanova zlomyslnost „le grand maître en ironie“.[6] Sám nepochybuji, že bohatá míra žluči (a dokonce i espritu[7]) překypěla teprve ze vzrušeného stavu křesťanské propagandy na typ mistrův: víme přece dobře, jak si všichni sektáři upravují bez rozpaků ze svého mistra svou apologii. Když potřebovala první obec soudícího, hádavého, hněvného, zlovolně vychytralého teologa, proti teologům, stvořila si svého „boha“ podle své potřeby; jako mu vložila bez váhání do úst také ony zcela neevangelické pojmy, jichž teď nemohla postrádat, „návrat“, „poslední soud“, časté očekávání a sliby všeho druhu. –

32.

         Bráním se, budiž znovu řečeno, aby nebyl vnášen fanatik do typu vykupitele: slovo impérieux[8], jehož užívá Renan, samo již anuluje typ. „Dobré poselství“ znamená právě, že už není protikladů; království nebeské patří dětem; víra, jež tu promlouvá, není vírou vybojovanou, – je tu, je od počátku jakoby dětskost ustoupivší do oblasti ducha. Fyziologům aspoň je dobře znám případ opožděné a v organismu nevyvinuté puberty, jako následek degenerace. – Taková víra nezná hněvu, nekárá, nebrání se: nepřináší „meč“, – netuší vůbec, jak by jednou mohla rozdělovat. Nedokazuje sama sebe, ani zázraky, ani odměnou, ani slibováním, ani dokonce už „Písmem“: je sama v každé chvíli svým zázrakem, svou odměnou, svým důkazem, svým „královstvím božím“. Tato víra se také neformuluje, – žije, brání se formulím. Ovšemže nahodilost okolí, jazyka, předběžného vzdělání určuje jistý okruh pojmů: prvotní křesťanství užívá jen židovsko-semitských pojmů (– sem patří jídlo a pití při přijímání, pojem tak zle zneužívaný církví, jako všechno židovské). Ale chraňme se, abychom v tom neviděli víc než znakomluvu, sémiotiku, příležitost k podobenstvím. Předběžnou podmínkou, aby vůbec mohl mluvit, je tomuto antirealistovi právě to, aby žádné slovo nebylo pojímáno doslovně. Mezi Indy by byl užíval pojmů sánkhjamských,[9] mezi Číňany pojmů Lao-c’ových[10] – a necítil by přitom rozdílu. – Mohli bychom zvát Ježíše, s jistou tolerancí výrazu, „svobodným duchem“ – z ničeho pevného si nic nedělá: slovo zabíjí, všechno, co je pevné, zabíjí. Pojem, zkušenost „života“, již jedině zná, odporuje u něho jakémukoli slovu, formuli, zákonu, víře, dogmatu. Mluví pouze o tom, co je nejniternější, – všechno ostatní, celá realita, celá příroda, ba i řeč má pro něho pouze cenu znamení, podobenství. – Nesmíme se naprosto na tomto místě dopustit přehmatu, byť bylo sebevětší pokušení, které tkví v křesťanském, lépe v církevním předsudku: takový symbolista par excellence stojí mimo všechno náboženství, mimo všechny pojmy kultu, všechnu historii, všechnu přírodní vědu, mimo všechnu zkušenost světa, všechny znalosti, všechnu politiku, všechnu psychologii, všechny knihy, všechno umění – jeho „vědění“, toť právě čirá pošetilost o tom, že něco takového jest. Kulturu nezná ani z doslechu, nemá zapotřebí proti ní bojovat, – nepopírá ji... Totéž platí o státě, o celém občanském řádu a společnosti, o práci, o válce – nikdy neměl důvodu, aby popíral „svět“, nikdy netušil církevní pojem „světa“... Popírat, toť právě to, co jemu je zcela nemožné. – Taktéž chybí dialektika, chybí představa toho, že by nějaká víra, nějaká „pravda“ mohla být dokázána důvody (– jeho důkazy jsou vnitřní „světla“, vnitřní city libosti a přisvědčování vlastnímu Já, vesměs „důkazy síly“. – Takové učení nemůže ani odporovat: nechápe ani, že jsou jiná učení, že mohou být, nedovede si ani představit opačné usuzování... Kde se s ním setká, bude truchlit z nejhlubšího soucitu nad „slepotou“ – neboť vidí „světlo“, – ale nevznese námitek...

33.

         V celé psychologii „evangelia“ chybí pojem viny a trestu; taktéž pojem odměny. Je odstraněn „hřích“, každý distanční poměr mezi bohem a člověkem, – právě to je „radostné poselství“. Blaženství se neslibuje, není vázáno podmínkami: je to jediná realita – všechno ostatní jsou znamení, aby o něm mluvila...

         Následek takového stavu se promítá do nové praxe, do vlastní praxe evangelické. Nikoli „vírou“ se odlišuje křesťan: křesťan jedná, odlišuje se jiným jednáním. Tím, že neklade ani slovem, ani v srdci odpor tomu, kdo je k němu zlý. Tím, že nečiní rozdílu mezi cizinci a domácími, mezi Židy a nežidy („bližní“ - vlastně souvěrec, žid). Tím, že nezná hněvu proti nikomu, že nikoho nepodceňuje. Tím, že se u soudů ani neukáže, ani nedovolí, aby si naň činily nárok („nepřísahat“). Tím, že se neodloučí od své ženy za žádných okolností, ani když je dokázána ženina nevěra. – Všechno v podstatě jediná věta, všechno následky jediného instinktu.

         Život vykupitelův byl jen tato praxe, – ani jeho smrt nebyla nic jiného... Nepotřeboval už formulí, nepotřeboval už ritu pro styk s bohem, – ba ani modlitby. Zúčtoval s celým židovským učením o pokání a smíření; ví, že je to jedině praxe života, jíž se člověk cítí „božským“, „blaženým“, „evangelickým“, vždy „dítětem božím“. Není „pokání“ cestou k bohu, není jí „modlitba za odpuštění“: jen evangelická praxe vede k bohu, právě ona jest „bůh“! – Co bylo evangeliem vyřízeno, to bylo židovství pojmů: „hřích“, „odpuštění hříchu“, „víra“, „vykoupení vírou“, – celé židovské církevní učení bylo v „radostném poselství“ popřeno.

         Hluboký instinkt pro to, jak člověk musí žít, aby se cítil „v nebi“, aby se cítil „věčným“, kdežto při žádném jiném počínání se naprosto necítí „v nebi“: jen toto je psychologická realita vykoupení. – Nový život, nikoli nová víra...

34.

         Rozumím-li čemu na tomto velkém symbolistovi, tedy tomu, že uznává jen vnitřní reality za reality, za „pravdy“, – že viděl ve všem ostatním, ve všem přirozeném, časovém, prostorovém, historickém jen znamení, příležitost k podobenstvím. Pojem „syn člověka“ není konkrétní osoba, jež patří do dějin, není něco jednotlivého, jedinečného, nýbrž „věčná“ skutečnost, psychologický symbol osvobozený od pojmu času. Totéž platí ještě jednou a v nejvyšším smyslu, o bohu tohoto typického symbolisty, o „království božím“, o „království nebeském“, o „dětech božích“. Nic není nekřesťanštějšího nežli církevní hrubosti o bohu osobním, o „království božím“, které přijde, o „království nebeském“ na onom světě, o „synu božím“, druhé osobě trojice. To všechno je – budiž mi prominut výraz – pěst na oko – ó na jaké oko! – evangelia: světodějný cynismus ve výsměchu symbolu... Ale vždyť bije do očí, co bylo dotčeno znamením „otec“ a „syn“ – nikoli do každých očí, připouštím: slovem „syn“ je vyjádřen vstup do celkového citu zbožnění, objímajícího všechny věci (blaženství), slovem „otec“ tento cit sám, cit věčnosti, dokonalosti. – Stydím se připomínat, co udělala církev z tohoto symbolismu: nepostavila amfitryónskou[11] historii na práh křesťanské „víry“? A nadto ještě dogma o „neposkvrněném početí“?... Ale tím početí poskvrnila. –

         „Království nebeské“, toť stav srdce, – nikoli něco, co přijde „nad zemí“, nebo „po smrti“. Celý pojem přirozené smrti chybí v evangeliu: smrt není mostem, není přechodem, chybí, protože přísluší zcela jinému světu, pouze zdánlivému, užitečnému pouze k znamením. „Hodina smrti“ není křesťanský pojem, – není vůbec „hodiny“, času, fyzického života a jeho krizí pro učitele „radostného poselství“... „Království boží“ není ničím, co se očekává; nemá včerejška ani pozítřka, nepřijde za „tisíc let“, – je to zkušenost jednoho srdce; je všude, není nikde...

35.

         Tento „radostný posel“ zemřel, jak žil, jak učil – nikoli aby „vykoupil lidi“, nýbrž aby ukázal, jak se má žít. Je to praxe, již zanechal lidstvu: své počínání před soudci, před pochopy, před žalobci a utrhačstvím i výsměchem všeho druhu, – své počínání na kříži. Neklade odpor, nehájí svého práva, nečiní ani kroku, jenž by od něho odvrátil to nejhorší, ba více, provokuje to... A prosí, trpí, miluje s těmi, v těch, kteří mu zlé činí... Nebránit se, nechovat hněvu, nečinit odpovědným... Nýbrž ani zlému neodporovat, – milovat ho...

36.

   - Teprve my, my osvobodivší se duchové, máme předpoklad, abychom rozuměli něčemu, čemu neporozumělo devatenáct století, – oné poctivosti, jež se stala instinktem a vášní, jež vede válku proti „svaté lži“ ještě více než proti každé jiné lži... Lidé byli nevýslovně vzdáleni naší láskyplné a opatrné neutrality, oné kázně ducha, jíž se jediné umožňuje uhodnout tak cizí, tak jemné věci: usilovali v tom vždy s nestoudným sobectvím jen o svůj prospěch, vybudovali z protikladu evangelia církev...

         Kdo by hledal znamení, že nějaké ironické božstvo má své prsty ve veliké hře světů, nalezl by nemalou oporu v obrovském otazníku, jenž se jmenuje křesťanství. Že lidstvo klečí na kolenou před opakem toho, co bylo původem, smyslem, právem evangelia, že svatořečilo pojmem „církve“ právě to, co „radostný posel“ cítil pod sebou, cítil za sebou – je marné hledat větší formu světodějné ironie - -

37.

         - Naše doba je hrda na svůj historický smysl: jak mohla uvěřit nesmyslu, že na počátku křesťanství stojí hrubá bajka divotvorecká a vykupitelská – a že všechno spirituální a symbolické je teprve pozdějším vývojem? Naopak: dějiny křesťanství – a to počínaje smrtí na kříži – jsou dějinami neporozumění, krok za krokem stále hrubšího, původnímu symbolismu. Každým rozšířením křesťanství na masy ještě širší, ještě surovější, jimž stále více chyběly předpoklady, z nichž se zrodilo, stávalo se nutnějším křesťanství vulgarizovat, barbarizovat, – spolykalo učení a rity všech podzemních kultů Římského impéria, spolykalo nesmysl chorého rozumu všech druhů. Osud křesťanství je v nutnosti, že jeho víra sama se musila státi tak nemocnou, tak nízkou a vulgární, jak nemocné, nízké a vulgární byly potřeby, které jím měly být uspokojeny. Souhrn nemocného barbarství domohl se posléze moci v podobě církve, – církve, této formy zavilého nepřátelství ke každé poctivosti, ke každé výši duše, ke každé kázni ducha, ke každé svobodomyslné a dobrotivé lidskosti. – Křesťanské hodnoty – vznešené hodnoty: teprve my, my osvobodivší se duchové, obnovili jsme tento největší protiklad hodnot, jaký vůbec jest! - -

38.

         - Nepotlačím na tomto místě povzdech. Jsou dny, kdy na mne přijde cit černější než nejčernější melancholie – pohrdání lidmi. Abych pak neponechal pochybnost, čím pohrdám, kým pohrdám: je to člověk dneška, člověk, jehož jsem z dopuštění osudu současníkem. Člověk dneška – dusím se jeho nečistým dechem... Vůči minulosti jsem, jako všichni poznávající, velmi tolerantní, to znamená, že velkomyslně překonávám sebe sama: procházím s chmurnou opatrností světem-blázincem celých tisíciletí, ať se zve „křesťanství“, „křesťanská víra“, „křesťanská církev“, – chráním se, abych nečinil lidstvo zodpovědným za jeho duševní choroby. Ale můj cit se zvrátí, propuká, jakmile vstoupím do novější doby, do naší doby. Naše doba je vědoucí... Co kdysi bylo jen nemocné, stalo se dnes neslušným, – je neslušné dnes býti křesťanem. A zde se začínám štítit. – Ohlížím se. Ani slovo už nezbylo z toho, čemu se kdysi říkalo „pravda“, nevydržíme už, vezme-li kněz slovo „pravda“ i jen do úst. I při nejskromnějším nároku na poctivost musíme dnes vědět, že se teolog, kněz, papež, každou větou, již vyřkne, nejen mýlí, nýbrž že lže, – že mu už není dáno na vůli lhát z „nevinnosti“, z „nevědoucnosti“. Také kněz ví, jako kdo jiný, že už není „boha“, není „hříšníka“, není „vykupitele“, – že „svobodná vůle“, „mravní řád světa“ jsou lži: – vážnost, hluboké sebepřemáhání ducha, nedovoluje už nikomu, aby o tom nevěděl... Je poznáno, čím všechny pojmy církve skutečně jsou, totiž nejzlovolnějším penězokazectvím, jaké kdy bylo, za tím účelem, aby příroda, přírodní hodnoty byly znehodnoceny; je poznáno, čím sám kněz skutečně je, totiž nejnebezpečnějším druhem příživníka, pravým jedovatým pavoukem lidského života... Víme, naše svědomí to dnes ví, – zač vůbec stojí a k čemu sloužily ony příšerné vynálezy kněží a církve, jimiž bylo dosaženo takového stavu sebezhanobení lidstva, že i pohled na ně se stává hnusným – pojmy „onen svět“, „poslední soud“, „nesmrtelnost duše“, i „duše“ sama: jsou to mučidla, jsou to systémy ukrutností, jimiž kněz se stal pánem, zůstal pánem... Každý to ví: a přesto zůstává všechno při starém. Kam se poděl zbytek slušnosti, sebeúcty, když se ještě dnes křesťany nazývají a k přijímání chodí i naši státníci, lidé jinak velmi nezaujatí a antikristové činu skrz naskrz? Mladý kníže v čele svých pluků, nádherný jakožto projev sobectví a vypínavosti svého národa, – ale beze všeho studu vyznávající své křesťanství!... Kohopak popírá křesťanství? Čemu říká „svět“? Tomu, že je člověk vojínem, že je soudcem, že je vlastencem; že se brání, že dbá své cti; že usiluje o svůj prospěch; že je hrdý... Každá praxe každého okamžiku, každý instinkt, každé uskutečňující se hodnocení je dnes protikřesťanské: jakou zrůdou falešnosti asi je moderní člověk, že se přesto nestydí zvát se ještě křesťanem! - -

39.

         - Vracím se, povím pravé dějiny křesťanství. – Už slovo „křesťanství“ je nedorozumění, – v podstatě byl jen jeden křesťan a ten zemřel na kříži. „Evangelium“ zemřelo na kříži. Co se od tohoto okamžiku zve „evangeliem“, bylo už opakem toho, co on žil: „zlé poselství“, dysangelium.[12] Je falešné až do nesmyslu vidět odznak křesťana v nějaké „víře“, třeba ve víře ve vykoupení Kristem: jen křesťanská praxe, život, jaký žil ten, kdo zemřel na kříži, je křesťanský... Ještě dnes je takový život možný, pro určité lidi dokonce nutný: pravé, původní křesťanství bude možné po všechny časy... Nikoli věřit, nýbrž činit, především mnohé nečinit, jiným být... Stavy vědomí, například něčemu věřit, považovat něco za pravdu – každý psycholog to ví – jsou přece věci úplně lhostejné a pátého řádu vůči hodnotě instinktů: přísněji řečeno, je celý pojem duchovní příčinnosti falešný. Redukuje-li kdo to, že je křesťanem, křesťanskost na to, že považuje něco za pravdivé, na pouhou fenomenalitu vědomí, znamená to, že křesťanství popírá. Ve skutečnosti nebylo křesťanů. „Křesťan“, to, co se po dvě tisíciletí zve křesťanem, znamená jen tolik, že člověk sám sobě nerozumí! Přihlédneme-li blíže, vládly v něm přes všechnu „víru“ pouze instinkty – a jaké instinkty! – „Víra“ byla za všech dob, například u Luthera, pouze pláštíkem, záminkou, záclonou, za níž hrály instinkty svou hru, – byla chytrou slepotou k vládě určitých instinktů... „Víra“ – nazval jsem ji už vlastní chytrostí křesťanskou, – mluvilo se vždy o „víře“, jednalo se vždy z instinktu... V křesťanském světě představ nevyskytuje se nic, co by se skutečnosti i jen dotýkalo: proti tomu jsme poznali, že instinktivní nenávist ke každé skutečnosti je hybný, jediný hybný živel v kořeni křesťanství. Co z toho plyne? Že omyl je zde také in psychologicis radikální, to znamená, že určuje podstatu, to znamená, že je substancí. Vezměte z toho jediný pojem, nahraďte jej jedinou realitou – a celé křesťanství se propadne v nicotu! – Díváme-li se z výše, je tato nejcizorodější ze všech skutečností, toto náboženství nejen podmíněné omyly, nýbrž vynalézavé, ba geniální jen v omylech škodlivých, jen v takových, které život i srdce otravují, je divadlem pro bohy, – pro ona božstva, jež jsou zároveň filosofy, s nimiž jsem se setkal v oněch slavných dialozích na Naxu.[13] V okamžiku, kdy od nich odstoupí hnus (– a také od nás!), jsou vděčni za divadlo křesťanů: žalostná hvězdička, jež se zve Zemí, zasluhuje snad už za tento kuriózní případ pohledu božího, účasti boží... Nepodceňujme totiž křesťana: křesťan, falešný až do nevinnosti, je daleko nad opicí, – vzhledem ke křesťanům stává se známá jedna teorie o původu člověka pouhou zdvořilostí...

40.

         - Neblahý osud evangelia byl rozhodnut smrtí, – viselo na „kříži“!... Teprve smrt, tato neočekávaná potupná smrt, teprve kříž, jenž býval celkem vyhrazen jen luze, – teprve tento nejstrašlivější paradox postavil učedníky před vlastní hádanku: „Kdo to byl? Co to bylo?“ – Otřesený a v hloubi uražený cit, obava, aby takováto smrt nebyla vyvrácením jejich věci, strašlivý otazník „proč právě takto“? – tento stav se dá pochopit až příliš dobře. Zde musilo všechno být nutné, mít smysl, rozumný důvod, nejvyšší rozum; láska učedníkova nezná náhody. Teď se teprve rozevřela propast: „Kdo ho zabil? Kdo byl jeho přirozeným nepřítelem?“ – Tato otázka vyskočila jako blesk. Odpověď: vládnoucí židovstvo, jeho nejvyšší stav. Od tohoto okamžiku vznikl pocit vzpoury proti řádu, Ježíš byl dodatečně vykládán jako buřič proti řádu. Až potud chyběl v jeho obraze tento bojovný, tento slovem i činem popěračný rys; ba více, byl jeho opakem. Očividně neporozuměla malá obec právě hlavní věci, nepochopila, co je vzorem v tomto způsobu umírání, nepochopila svobodu, převahu nad každým citem pomsty: – znamení toho, jak málo mu vůbec rozuměla! Přímo svou smrtí nemohl Ježíš chtít nic nežli veřejně podat nejsilnější zkoušku, důkaz svého učení... Ale jeho učedníci byli vzdáleni toho, aby tuto smrt odpustili, – což by bylo bývalo evangelické v nejvyšším slova smyslu; nebo dokonce, aby se nabídli k stejné smrti v mírném a líbezném klidu srdce... Vrchu nabyl zase nejneevangeličtější cit, pomsta. Nebylo možné, aby věc byla touto smrtí u konce: bylo třeba „odplaty“, „soudu“ (– a přece, co může být ještě neevangeličtějšího nežli „odplata“, „trest“, „soudit“!). Ještě jednou se dostalo do popředí populární očekávání mesiáše; zrak byl upjat na historický okamžik: „království boží“ přijde soudit svých nepřátel... Ale tím je všechno postaveno na hlavu: „království boží“ závěrečným aktem, slibem! Vždyť evangelium bylo právě jsoucností, naplněním, skutečností tohoto „království“. Taková smrt byla právě tímto „královstvím božím“. Teprve teď bylo vneseno do typu mistrova všechno pohrdání a hořkost k farizejům a teologům, – udělali tím z něho farizeje a teologa! Na druhé straně už nevydrželo zdivočelé uctívání těchto zcela vyšinutých duší onu evangelickou rovnoprávnost každého na synovství boží, jíž učil Ježíš; jejich pomstou bylo, že Ježíše vyzdvihli výstředním způsobem, odloučili jej od sebe: zcela tak, jako kdysi odloučili Židé z pomsty na svých nepřátelích svého boha od sebe a vyzdvihli jej do výše. Jediný bůh a jediný syn boží: oba výplody resentimentu...

41.

         - A od té chvíle se vynořil absurdní problém: „Jak mohl bůh toto dopustit!“ Na to nalezl porušený rozum malé obce odpověď až strašlivě absurdní: bůh dal svého syna k odpuštění hříchů za oběť. Jak byl najednou konec evangeliu! Oběť za vinu, a to ve své nejodpornější, nejbarbarštější formě, oběť nevinného za hříchy viníků! Jak hrůzné pohanství! – Vždyť Ježíš odstranil i pojem „viny“ – popíral jakoukoli propast mezi bohem a člověkem, prožil tuto jednotu boha a člověka jakožto svoje „radostné poselství“... A nikoli jako nadpráví! – Odtud přibývá krok za krokem do typu vykupitele: učení o soudu a o návratu, učení o smrti jakožto oběti, učení o vzkříšení, jímž je odeskamotován celý pojem „blaženství“, celá to a jediná realita evangelia – ve prospěch nějakého stavu po smrti!... Pavel logizoval toto pojetí, tuto necudnost pojetí s onou rabínskou drzostí, jíž se vyznačuje ve všem, takto: „Pakliže Kristus nevstal z mrtvých, je naše víra lichá.“ – A rázem se stal z evangelia nejhanebnější ze všech nesplnitelných slibů, nestoudné učení o osobní nesmrtelnosti... Ještě Pavel sám učil, že je odměnou!...

42.

         Je vidět, čemu byl konec smrtí na kříži: nový, zcela původní náběh k jakémusi buddhistickému mírovému hnutí, ke skutečnému, nikoli jen slibovanému štěstí na zemi. Neboť toto zůstává – zdůraznil jsem to již – základním rozdílem mezi oběma dekadenčními náboženstvími: buddhismus neslibuje, nýbrž dodržuje, křesťanství slibuje všechno, ale nedodržuje nic. – Za „radostným poselstvím“ šlo v patách poselství nejhorší: poselství Pavlovo. V Pavlovi se ztělesňuje typus protichůdný „radostnému poslu“, génius nenávisti, génius vize nenávisti, neúprosné logiky nenávisti. Co všechno přinesl tento dysangelista v oběť nenávisti! Především vykupitele: přibil jej na svůj kříž. Život, příklad, učení, smrt, smysl a právo celého evangelia – ničeho již tu nebylo, když tento penězokazec z nenávisti pochopil, čeho jedině mohl potřebovat. Nikoli realitu, nikoli historickou pravdu!... A ještě jednou spáchal Židův kněžský instinkt na dějinách týž veliký zločin, – škrtl prostě včerejšek, předvčerejšek křesťanství, vynalezl si dějiny prvotního křesťanství. Ještě více: zfalšoval ještě jednou dějiny Izraele, aby se jevily předhistorií pro jeho čin: všichni proroci mluvili o jeho „vykupiteli“... Církev zfalšovala později dokonce i dějiny lidstva na předhistorii křesťanství... Typ vykupitele, učení, praxe, smrt, smysl smrti, ba i to, co přijde po smrti – nic se neuchránilo poskvrny, nic nezůstalo i jen podobné skutečnosti. Pavel prostě přeložil těžiště onoho celého života za tento život – do lži o Ježíšově „zmrtvýchvstání“. Nemohl v podstatě vůbec potřebovat života vykupitelova, – potřeboval smrt na kříži a ještě něco dalšího... Byla by opravdu niaiserie[14] od psychologa, aby pokládal takového Pavla, jenž měl domov v hlavním sídle stoického[15] osvícenství, za poctivého, když si upravuje z halucinace důkaz, že vykupitel ještě žije, anebo aby psycholog dal víru i jen jeho vyprávění, že tuto halucinaci měl; Pavel chtěl účel, tudíž chtěl i prostředky... Čemu sám nevěřil, tomu věřili idioti, mezi něž rozhodil svoje učení. – Jeho potřebou byla moc; Pavlem se ještě jednou kněz domáhal moci, – mohl upotřebit jen pojmů, učení, symbolů, jimiž se dají tyranizovat masy, tvořit stáda. Co jediné převzal později Mohamed[16] z křesťanství? Vynález Pavlův, jeho prostředek kněžské tyranie, prostředek tvoření stád: víru v nesmrtelnost – to jest učení o „soudu“...

43.

         Přeložíme-li těžiště života nikoli do života, nýbrž do „onoho světa“ – do Ničeho, – vzali jsme životu těžiště vůbec. Veliká lež osobní nesmrtelnosti ničí všechnu rozumnost, všechnu přirozenost pudu, – všechno, co je v instinktech blahodárného, co v nich podporuje život, zaručuje budoucnost, budí nyní nedůvěru. Žíti tak, že už nemá smyslu žít, to se teď stává „smyslem“ života... K čemu solidarita, k čemu ještě vděčnost za původ a předky, k čemu spolupracovat, důvěřovat, podporovat nějaké blaho obecné a mít je na zřeteli?... Toť vesměs „pokušení“, vesměs svádění z „pravé cesty“. – „Jednoho je třeba“... Aby byl každý co „nesmrtelná duše“ s každým stejného řádu, aby se v souhrnu všech bytostí směla domáhat „spása“ každého jednotlivce věčné důležitosti, aby si směli malí tichošlápkové a třičtvrtěblázni domýšlet, že jim k vůli se neustále prolamují přírodní zákony, – takové vystupňování sobectví všeho druhu do nekonečna, do nestoudnosti nelze ani s dostatečným opovržením pranýřovat. A přece děkuje křesťanství tomuto žalostnému lichocení osobní ješitnosti za své vítězství, – přemluvilo tím na svou stranu právě všechno nezdařilé, odbojně naladěné, všechno, co špatně pochodilo, všechny vyvrhele a spodinu lidstva. „Spása duše“ – aby bylo rozumět: „svět se točí okolo mne“... Jed učení „rovná práva všem“ – křesťanství jej rozselo nejzásadněji; křesťanství zvedlo z nejtajnějších koutů špatných instinktů válku na život a na smrt proti každému citu úcty a distance mezi člověkem a člověkem, to jest proti předpokladu každého zvýšení, každého vzrůstu kultury, – ukovalo si z resentimentu mas hlavní zbraň proti nám, proti všemu vznešenému, radostnému, velkodušnému na této zemi, proti našemu štěstí na zemi... Nesmrtelnost, přiznaná každému Petru či Pavlovi, byla dosud největším, nejzlovolnějším atentátem na vznešené lidství. – A nepodceňujme, co osudného se vplížilo z křesťanství až do politiky! Nikdo už dnes nemá odvahy k výsadám, k právům pána, k citu úcty před sebou a sobě rovnými, – k patosu distance... Naše politika stůně tímto nedostatkem odvahy! – Aristokratismus smýšlení byl nejpodzemněji podkopán lží o rovnosti duší; a dělá-li víra v „nadpráví nejpočetnějších“ revoluce a bude-li je dělat, – je to křesťanství, nebudiž o tom pochybnosti, jsou to křesťanské úsudky hodnotní, které každá revoluce jen překládá do krve a zločinu! Křesťanství je povstání všeho, co se plazí po zemi, proti tomu, co má výši: evangelium „nízkých“ dělá nízkým...

44.

         Evangelia jsou neocenitelná co svědectví nezadržitelné již korupce uvnitř první obce. Co Pavel později dovedl do konce s cynismem rabínského logika, byl přesto jen úpadkový proces, jenž začal smrtí vykupitelovou. – Tato evangelia nelze ani dost obezřele číst; mají své obtíže za každým slovem. Doznávám, bude mi to přičteno k dobru, že právě tím jsou psychologovi rozkoší prvého řádu, – jakožto protiklad veškeré naivní zkaženosti, jakožto rafinovanost par excellence, jakožto mistrovství v psychologické zkaženosti. Evangelia jsou svět pro sebe. Bible vůbec nesnese srovnání. Jsme mezi Židy: první hledisko, abychom tu zcela neztratili nit. Přetvářka do „svatosti“, nabývající tu přímo geniálnosti, nikdy jindy mezi knihami a lidmi ani přibližně nedostižená, toto umění falšovat slova i gesta, není nahodilostí nějakého jednotlivého nadání, nějaké výjimečné povahy. K tomu je třeba rasy. V křesťanství, v umění to posvátně lháti, dospívá celé židovství, několikastoletý židovský nejvážnější výcvik a technika nejvyššího mistrovství. Křesťan, toto ultima ratio lži, toť zase Žid – Žid na třetí... Zásadní vůle používat jen pojmů, postojů, které jsou dokázány z praxe kněžské, instinktivní odmítání každé jiné praxe, každé jiné perspektivy hodnotní a užitkové – to není jen tradice, to je dědictví: jenom kde to je dědictví, působí to jako příroda. Celé lidstvo, dokonce nejlepší hlavy nejlepších dob (vyjma jedinou, která snad ani není lidská –) se daly oklamat. Evangelium se četlo co kniha nevinnosti... nemalý to pokyn, jak mistrné herectví tu hrálo. – Ovšem: kdybychom je mohli vidět, byť jen letmo, všechny tyto podivné tichošlápky a umělé světce, byl by tomu konec – a právě proto, že nečtu ani slova, abych neviděl gest, udělám jim konec... Nesnesu na nich jistý způsob, jak zvedají oči. – Naštěstí jsou knihy naprosté většině lidí pouze literaturou - - Nesmíme se dát ošálit: říkají „nesuďte!“, ale posílají do pekel všechno, co jim stojí v cestě. Dávajíce soudit bohu, soudí sami; oslavujíce boha, oslavují sami sebe; požadujíce ctnosti, jichž jsou právě schopni – ba více, jichž potřebují, aby se vůbec udrželi navrchu, – dodávají si velikého zdání zápolení o ctnost, boje o vládu ctnosti. „Žijeme, umíráme, obětujeme se za dobro“ (– za „pravdu“, „světlo“, za „království boží“): vpravdě činí, čeho nemohou nechat. Protlačujíce se, jako činí pokrytci, sedíce v koutech, živoříce co stín ve stínu, dělají si z toho povinnost: povinností se jim jeví život v pokoře, pokorou dávají o důkaz více zbožnosti... Ó té pokorné, cudné, milosrdné prolhanosti! „Za nás nechť ctnost sama vydá svědectví“... Čtěte evangelia jakožto knihy svádění morálkou: tito malí lidé zabavili morálku pro sebe, – vědí, jak tomu je s morálkou! Morálkou lze lidstvo nejlépe vodit za nos! – Skutečnost je taková, že si zde hraje nejuvědomělejší domýšlivost vyvolenců na skromnost: jednou provždy postavili sebe, „obec“, „dobré a spravedlivé“ na stranu jednu, na stranu „pravdy“ – a zbytek, „svět“, na stranu druhou... To bylo nejosudnější velikášství, jaké dosud na této zemi bylo: malé pokrytecké a lhářské zrůdy počaly zabírat pro sebe pojmy „bůh“, „pravda“, „světlo“, „duch“, „láska“, „moudrost“, „život“, jako by to byla jejich synonyma[17], aby tím proti sobě vymezili „svět“, malí superlativní Židé, zralí pro každý blázinec, obrátili vůbec hodnoty podle sebe, jako by teprve „křesťan“ byl smyslem, solí, měrou, také posledním soudem všeho ostatního... Celý tento neblahý osud byl umožněn jedině tím, že ve světě už byl příbuzný, rasově příbuzný druh velikášství, velikášství židovské: jakmile se jednou rozevřela propast mezi Židy a židovskými křesťany, nezbylo těmto nic jiného, než aby použili týchž procedur sebezachování, k nimž radil židovský instinkt, právě proti Židům, kdežto Židé jich užívali dosud pouze proti všemu nežidovskému. Křesťan je pouze žid „svobodnějšího“ vyznání. –

45.

         Podám několik ukázek toho, co si tito malí vzali do hlavy, co svému mistru vložili do úst: vesměs zpovědi „krásných duší“. –[18]

„A kdož by koli vás nepřijali ani vás neposlouchali, vyjdouce odtud vyražte prach z noh svých na svědectví jim; amen, pravím vám, lehčeji bude Sodomským a Gomorským v den soudný než městu tomu.“ (Marek 6,11.) – Jak evangelické!

         „A kdož by koli pohoršil jednoho z těchto maličkých, věřících ve mne, mnohem by mu lépe bylo, aby byl zavěšen na hrdlo jeho žernov mlýnský a vržen byl do moře." (Marek 9,42.) – Jak evangelické!...

         „A jestli by tě oko tvé horšilo, vylup je; lépeť jest tobě jednookému vjíti do království Božího, nežli obě oči majícímu uvrženu býti do ohně pekelného; kdež červ jejich neumírá a oheň nehasne.“ (Marek 9,47,48.) – Není míněno právě oko...

         „Amen, pravím vám, žeť jsou někteří ze stojících tuto, kteříž neokusí smrti, až i uzří království Boží přicházející v moci.“ (Marek 9,1.) – Dobře, lve, zalhal sis...

         „Chce-li kdo za mnou přijíti, zapři sebe sám a vezmi kříž svůj a následuj mne. Neboť...“ (Poznámka psychologova. Křesťanskou morálku vyvracejí její Neboť: její „důvody“ vyvracejí, – tak je to křesťanské.) (Marek 8,34.)

         „Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Kterou měrou měříte, bude vám zase odměřeno.“ (Matouš 7,1.) – Jaký pojem spravedlnosti, „spravedlivého“ soudce!...

         „Nebo milujete-li ty, kdož vás milují, jakou odměnu máte? Zdaliž i publikáni téhož nečiní? A budete-li pozdravovati toliko bratří svých, což obzvláštního činíte? Však i publikáni to činí.“ (Matouš 5,46.) – Princip křesťanské lásky: chce být nakonec dobře zaplacena...

         „Jestliže pak neodpustíte lidem pádů jejich, aniž Otec váš odpustí vám pádů vašich.“ (Matouš 6,15.) – Což velmi kompromituje uvedeného „otce“...

         „Ale hledejte nejprv království Božího a spravedlnosti jeho, a toto vše bude vám přidáno.“ (Matouš 6,33.) – Toto vše: totiž strava, oděv, veškerá potřeba životní. Omyl, skromně řečeno... Krátce předtím se Bůh ukazuje co krejčí, aspoň v jistých případech...

         „Radujte se v ten den a veselte se, nebo aj, odplata vaše mnohá bude v nebesích. Takť zajisté činívali prorokům otcové jejich.“ (Lukáš 6,23.) – Nestydatá sebranka! Přirovnává se už k prorokům...

         „Zdaliž nevíte, že chrám Boží jste a Duch Boží ve vás přebývá? Jestližeť kdo chrámu Božího poskvrňuje, tohoť zatratí Bůh; nebo chrám Boží svatý jest, jenž jste vy.“ (Pavel, 1. ep. Korintským 3,16.) – Něčím takovým nelze ani dost pohrdat...

         „Nevíte-liž, že svatí svět souditi budou? I poněvadž od vás souzen má býti svět: kterakž nehodni jste, těch nejmenších věcí rozsuzovati?“ (Pavel, 1. ep. Korintským 6,2.) – Pohříchu to nejsou jen slova někoho, kdo patří do blázince... Tento strašlivý podvodník pokračuje doslova: „Zdaliž nevíte, že anděly souditi budeme? Co pak tyto časné věci?“...

         „Zdaliž Bůh neobrátil moudrosti tohoto světa v bláznovství? Nebo když v moudrosti Boží svět nepoznal skrze moudrost Boha, zalíbilo se Bohu skrze bláznové kázání spasiti věřící...; nemnozí moudří podle těla, nemnozí mocní, nemnozí urození povoláni jsou. Ale což bláznivého jest u světa, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré; a to, což jest u světa mdlé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné; a neurozené u světa a za nic položené vyvolil Bůh, anobrž kteréž nejsou, aby ty věci, kteréž jsou, zahladil. Proto, aby se nechlubilo před obličejem jeho žádné tělo.“ (Pavel, 1. ep. Korintským 1, 20nn.) – Kdo chce rozuměti tomuto místu, svědectví to prvého řádu pro psychologii každé čandalské morálky, nechť přečte první pojednání mé Genealogie morálky: v ní byl poprvé na světlo vynesen protiklad vznešené morálky a morálky čandalské, zrozené z resentimentu a bezmocné msty. Pavel byl největší ze všech apoštolů pomsty...

46.

         - Co z toho plyne? Že je dobře obléci rukavice, čteme-li Nový zákon. Blízkost tolika nečistoty téměř k tomu nutí. „Prvotní křesťany“ bychom si stejně pro styk nevybrali jako polské židy: ne že by proti nim bylo třeba i jenom námitky... Jedni i druzí páchnou. Marně jsem slídil v Novém zákoně i jen po jediném sympatickém rysu; není v něm nic, co by bylo svobodné, dobrotivé, prostosrdečné, poctivé. Lidskost se tu ještě ani nepočala, – instinkty čistotnosti chybí... Jsou jen špatné instinkty v Novém zákoně, není odvahy ani k těmto špatným instinktům. Všechno v něm je zbabělost, je zavírání očí a sebeklam. Každá kniha se zdá čistotnou po přečtení Nového zákona: četl jsem, abych dal příklad, s rozkoší bezprostředně po Pavlovi nejpůvabnějšího, nejnevázanějšího posměváčka Petronia, o němž by se dalo říci, co psal Domenico Boccaccio[19] vévodovi z Parmy[20] o Cesarovi Borgovi: „è tutto festo“ – nesmrtelně zdráv, nesmrtelně jarý a zdařilý... Tito malí svatoušci se totiž přepočítávají v hlavní věci. Útočí, ale všemu, nač útočí, se tím dostává vyznamenání. Koho napadne nějaký „prvotní křesťan“, toho nepošpiní... Naopak: je to čest, mít proti sobě „prvotní křesťany“. Čteme Nový zákon nikoli bez záliby v tom, s čím se v něm špatně nakládá, – ani nemluvě o „moudrosti tohoto světa“, kterou se drzý chvastoun marně pokouší zhanobit „bláznovým kázáním“... Ale i farizejci a zákoníci mají svůj prospěch z takových protivníků: jistě už za něco stáli, když byli tak neslušně nenáviděni. Pokrytectví – to by tak byla výčitka, kterou by směli dělat „prvotní křesťané“! Koneckonců byli to privilegovaní: to stačí, čandalská nenávist nepotřebuje jiných důvodů. „Prvotní křesťan“ – obávám se, že i „poslední křesťan“, jehož se snad ještě dožiji – je z nejspodnějšího instinktu povstalcem proti všemu privilegovanému, – žije, bojuje, vždy za „rovná práva“... Přihlédneme-li blíže, nemá volby. Chce-li kdo být, pro svou osobu, „vyvoleným Páně“ – nebo „chrámem Páně“, nebo „soudcem nad anděly“, – pak je každý jiný princip výběru, například podle poctivosti, podle ducha, podle mužnosti a hrdosti, podle krásy a svobody srdce, prostě „světem“, – vtělením zla... Morálka: každé slovo v ústech „prvotního křesťana“ je lež, každé jednání, jež koná, je zvrácenost instinktů, – všechny jeho hodnoty, všechny jeho cíle jsou škodlivé, ale koho nenávidí, co nenávidí, to je hodnotné... Křesťan, zvláště kněžský křesťan, je kritériem hodnot. – Mám ještě říci, že se v celém Novém zákoně vyskytuje jen jediná postava, již jest ctíti? Pilatus[21], římský místodržitel. Aby vážně pojímal tahanici mezi Židy – k tomu se nepřemůže. O Žida více nebo méně – co na tom?... Povznesený výsměch Římana, před nímž se nestoudně zneužívá slova „pravda“, obohatil Nový zákon o jediné slovo, jež má cenu, – které jest jeho kritikou, přímo jeho zničením: „Co je pravda!“...

47.

         - Co nás odděluje, není to, že nenalézáme boha ani v dějinách, ani v přírodě, ani za přírodou, nýbrž že vidíme v tom, co bylo božsky uctíváno, nikoli něco „božského“, nýbrž něco ubohého, absurdního, škodlivého, nikoli jen omyl, nýbrž zločin na životě... Popíráme boha jakožto boha... Kdyby nám dokázali tohoto boha křesťanů, ještě méně bychom dovedli v něco věřit. – Řečeno formulí: deus qualem Paulus creavit, dei negatio.[22] – Náboženství, které se, jako křesťanství, nedotýká v žádném bodě skutečnosti, které ihned padá, jakmile skutečnost dojde i jen v jediném bodě práva, musí po právu být na smrt nepřítelem „moudrosti světské“, to jest vědě, – schválí všechny prostředky, jimiž může být otrávena, pomluvena, ve špatnou pověst uvedena kázeň ducha, ryzost a přísnost ve věcech svědomí ducha, vznešená chladnost a svoboda ducha. „Víra“ v podobě imperativu, toť veto proti vědě – in praxi lež za každou cenu... Pavel[23] pochopil, že lži – že „víry“ bylo třeba; církev zase později pochopila Pavla. – Onen „bůh“, jejž si Pavel vynalezl, bůh, jenž „vniveč obrací“ „moudrost světskou“ (v užším smyslu obě veliké odpůrkyně veškeré pověry, filologii a medicínu[24]), toť ve skutečnosti jen tolik, že Pavel sám se rezolutně rozhodl k tomu: zvát svou vlastní vůli „bohem“, tórou, to je arcižidovské. Pavel chce vniveč obrátit „moudrost světskou“: jeho nepřáteli jsou dobří filologové a lékaři alexandrinského školení, – proti nim zvedl válku. Opravdu, člověk není filologem a lékařem, aby nebyl spolu také Antikristem. Kdo je filolog, vidí totiž za „svaté knihy“, kdo je lékař, vidí za fyziologickou sešlost typického křesťana. Lékař řekne „nevyléčitelné“, filolog řekne „podvod“...

48.

         - Rozuměl vůbec někdo slavné historii, která stojí na počátku bible, – jak pekelnou hrůzu měl bůh z vědy?... Nikdo jí nerozuměl. Tato kniha kněžská, par excellence, počíná se, po právu, velikou vnitřní potíží knězovou: on má jen jediné veliké nebezpečí, tudíž má „bůh“ jen jediné veliké nebezpečí. –

         Starý bůh, zcela „duch“, zcela velekněz, dokonalost sama, prochází se ve své zahradě: jenže se nudí. Proti nudě i bozi marně bojují. Co učiní? Vynajde člověka, – člověk je zábavný... Leč ejhle, i člověk se nudí. Slitování boží nad jedinou bědou, kterou mají všechny ráje, nezná mezí: stvořil vbrzku ještě jiná zvířata. První chyba, jíž se bůh dopustil: člověk neshledal zvířata zábavnými, – panoval jim, nechtěl ani být „zvířetem“. – Tudíž stvořil bůh ženu. A vskutku, dlouhé chvíli byl nyní konec – ale také ještě jiným věcem! Žena byla druhá chyba, jíž se bůh dopustil. – „Žena je svou podstatou had, Heva“[25] – to ví každý kněz; „od ženy pochází každé neštěstí ve světě“ – to ví rovněž každý kněz. „Tudíž pochází od ní také věda“... Teprve ženou se naučil člověk okoušeti ze stromu poznání. – Co se stalo? Na starého boha padla pekelná hrůza. Člověk sám se stal jeho největší chybou, bůh si stvořil rivala, věda činí bohorovným, – je konec kněžím a bohům, stane-li se člověk vědeckým! – Morálka: věda je vtělení všeho zakázaného, – jedině ona je zakázána. Věda je první hřích, zárodek všeho hříchu, dědičný hřích. Jen toto je morálka. – „Nemáš poznati“: – ostatní z toho plyne. – Pekelná hrůza nezabránila bohu, aby nebyl chytrým. Jak se bránit vědě? To se mu nadlouho stalo hlavním problémem. Odpověď: pryč z ráje s člověkem! Štěstí, zahálka přivádí k myšlení, – všechny myšlenky jsou špatné myšlenky... Člověk nemá myslit. – A „vtělený kněz“ vynalézá bídu, smrt, nebezpečí života v těhotenství, strázeň všeho druhu, stáří, lopotu, především nemoc, – vesměs prostředky v boji s vědou! Bída nedovoluje člověku, aby myslil... A přesto! Hrůza! Dílo poznání se vypíná do výše, ztékajíc nebesa, chystajíc soumrak bohům, – co počít! – Starý bůh vynalézá válku, rozdělí národy, učiní, aby se lidé navzájem ničili (– kněží vždycky potřebovali války...). Válka – mimo jiné veliký kazimír vědy! – Neuvěřitelné! Poznání, emancipace od kněze, přibývá i navzdory válkám. – I vzejde starému bohu poslední rozhodnutí: „Člověk se stal vědeckým – nic naplat, musíme ho utopit!“...

49.

         - Bylo mi porozuměno. Začátek bible obsahuje celou psychologii kněze. – Kněz zná jen jedno veliké nebezpečí: to je věda, – zdravé ponětí o příčině a následku. Ale vědě se daří celkem jen za šťastných poměrů, – je třeba míti času, míti ducha nazbyt, aby došlo k „poznání“... „Tudíž je třeba učinit člověka nešťastným“, to byla vždycky logika kněží. Lze již uhodnout, co se tím teprve dostalo, podle této logiky, na svět: – „hřích“... Pojem viny a trestu, celý „mravní řád světa“ byl vynalezen proti vědě – proti tomu, aby se člověk odpoutal od kněze... Člověk nemá hledět ven, má hledět do sebe; nemá vidět chytře a opatrně, jako někdo, kdo se učí, do věcí, nemá vůbec vidět: má trpět... A má trpěti tak, aby vždy potřeboval kněze. – Pryč s lékaři! Spasitele je třeba. – Pojem viny a trestu, v to čítaje učení o „milosti“, o „vykoupení“, o „odpuštění“ – lži skrz naskrz a beze vší psychologické reality – jsou vynalezeny, aby zničily lidský smysl pro příčiny: jsou atentátem na pojem příčiny a účinku! – A nikoli atentát pěstí, nožem, s poctivostí v nenávisti i lásce! Nýbrž z nejzbabělejších, nejlstivějších, nejnižších instinktů! Kněžský atentát! Příživnický atentát! Vampýrství bledých podzemních upírů!... Nejsou-li již přirozené následky nějakého činu „přirozenými“, nýbrž myslí-li se, že jsou způsobeny pojmovými strašidly pověry, „bohem“, „duchy“, „dušemi“, že jsou pouze „morálními“ důsledky, že jsou odměnou, trestem, pokynem, výchovným prostředkem, pak je zničen předpoklad poznání, – pak byl na lidstvu spáchán největší zločin. – Hřích, ještě jednou to říkám, tato forma lidského sebeprznění par excellence, je vynalezen, aby znemožnil vědu, kulturu, každé povýšení a povznesenost člověka; kněz panuje vynálezem hříchu.

50.

         - Neodpustím si na tomto místě psychologii „víry“ „věřících“, a to ve prospěch, jakož se sluší, právě „věřících“. Není-li ještě dnes nedostatek takových, kteří nevědí, do jaké míry je neslušné být „věřícím“ – čili příznak dekadence, zlomené vůle k životu –, zítra již to vědět budou. Můj hlas dosáhne i nedoslýchavých. – Zdá se, nepřeslechl-li jsem se arci, že je mezi křesťany jakési kritérium pravdy, jež se nazývá „důkazem síly“. „Víra dává blaženství: tudíž je pravdivá.“ – Dalo by se tu především namítnout, že právě to, že víra dává blaženství, není dokázáno, nýbrž jen slíbeno: blaženství vázáno na podmínku „víry“, – člověk má dojít blaženství, protože věří... Ale že skutečně nastane, co kněz slibuje věřícímu pro onen svět, nepřístupný jakékoli kontrole, čím to by se dalo dokázat? – Domnělý „důkaz síly“ je tedy v podstatě zase jen víra, že se dostaví účinek, který si od víry slibujeme. Řečeno formulí: „věřím, že víra dává blaženství; – tudíž je pravdivá.“ Ale tím jsme již u konce. Toto „tudíž“, toť absurdnost sama kritériem pravdy. – Ale dejme tomu, s jistou povolností, že je dokázáno, že víra dává blaženství (– že to není jen přání, není jen slíbeno trochu podezřelými ústy knězovými): bylo by kdy blaženství – odborněji řečeno, rozkoš – důkazem pravdy? Tak naprosto jím není, že mluví-li pocity rozkoše do otázky: „co je pravda?“, podává to téměř protidůkaz, rozhodně však to budí nejvyšší podezření proti „pravdě“. Důkaz „rozkoše“ je důkazem pro „rozkoš“, – nic víc; odkud u všech všudy by bylo jisto, že by zrovna pravdivé soudy působily více radosti nežli nepravdivé a že by podle jakési prestabilizované harmonie nutně přivodily příjemné pocity? – Zkušenost všech přísných, všech hluboce založených duchů učí, že je tomu naopak. Každou píď pravdy musil člověk sám na sobě vydobýt, musil za to vydat všanc všechno, na čem jinak lpí srdce, naše láska, naše důvěra v život. Je k tomu třeba velikosti duše: služba pravdě je služba nejtvrdší. – Copak znamená být poctivým ve věcech ducha? Být přísným na vlastní srdce, pohrdat „krásnými city“, dělat si svědomí z každého Ano a Ne! – Víra dává blaženství: tudíž lže...

51.

         Že víra za jistých okolností dává blaženství, že blaženství ještě nedělá z utkvělé myšlenky pravdivou myšlenku, že víra hory nepřenáší, že je však nanáší, kde jich není: letmá obchůzka blázincem o tom poučí sdostatek. Nepoučí ovšem kněze: neboť ten popírá instinktivně, že nemoc je nemocí, blázinec blázincem. Křesťanství potřebuje nemoc, asi jako helénství potřebuje nadbytek zdraví, – udělat nemocným, toť vlastní úmysl v pozadí celé soustavy léčebných procedur církve. A církev sama – není jí katolický blázinec vrcholným ideálem? – Není jí země vůbec blázincem? – Náboženský člověk, jak ho chce církev, je typický dekadent; doba, kdy náboženská krize opanuje některý národ, je vždy znamenána nervovými epidemiemi; „vnitřní svět“ náboženského člověka se podobá k nerozeznání „vnitřnímu světu“ lidí předrážděných a vyčerpaných; „nejvyšší“ stavy, které vyvěsilo křesťanství jako hodnoty všech hodnot nad lidstvem, jsou epileptoidní formy, – církev svatořečila in maiorem dei honorem[26] jen blázny nebo veliké podvodníky... Dovolil jsem si jednou označit celý křesťanský trénink pokání a vykoupení (studuje se dnes nejlépe v Anglii) za metodicky zplozenou folie circulaire[27], ovšemže na půdě k tomu již připravené, to jest důkladně morbidní. Není nikomu dáno na vůli stát se křesťanem: nelze být na křesťanství „obrácen“, – je třeba být k tomu sdostatek chorým... My ostatní, kdo máme odvahu ke zdraví a také k pohrdání, jak my smíme pohrdat náboženstvím, jež učilo nerozumět tělu! Jež se nechce zbavit pověry o duši! Jež dělá z nedostatečné výživy „zásluhu“! Jež potírá zdraví, jako by potíralo nepřítele, ďábla, pokušení! Jež si namlouvalo, že je možno nosit „dokonalou duši“ v těle rovném zdechlině, a jež si k tomu potřebovalo upravit nový pojem „dokonalosti“, bledou, chorobnou, idioticky blouznivou bytost, tak zvanou „svatost“, – svatost, pouhá to řada příznaků těla zchudlého, enervovaného, nevyléčitelně zkaženého!... Křesťanské hnutí je jakožto hnutí evropské předem souhrnným hnutím lidského braku a spodiny všeho druhu (jež chce křesťanstvím dosíci moci). Nevyjadřuje úpadek určité rasy, je to shluk dekadenčních forem, které se odevšad k sobě tlačí a hledají. Co umožnilo křesťanství, není, jak se myslí, korupce vlastního starověku, vznešeného starověku: nelze ani dosti tvrdě odporovat učenému idiotství, které ještě dnes něco takového tvrdí. – V době, kdy se pokřestily choré, zkažené čandalské vrstvy v celém impériu, byl tu právě protichůdný typ, vznešenost, ve své nejkrásnější a nejzralejší podobě. Veliký počet opanoval pole; demokratismus křesťanských instinktů zvítězil... Křesťanství nebylo „národní“, nebylo podmíněno rasou, – obracelo se na vyděděnce života všeho druhu, mělo své spojence všude. Křesťanství má na dně zákeřnou mstivost nemocných, instinkt namířený proti zdravým, proti zdraví. Všechno zdařilé, hrdé, svévolné, především krása bolí je do uší a do očí. Ještě jednou připomínám neocenitelné slovo Pavlovo: „Což jest u světa mdlé, což bláznivého jest u světa, neurozené u světa a za nic položené, vyvolil bůh“: to byla formule, in hoc signo[28] zvítězila dekadence. – Bůh na kříži – nerozumějí lidé stále ještě strašlivé záludnosti tohoto symbolu? – Všechno, co trpí, všechno, co visí na kříži, je božské... My všichni visíme na kříži, tudíž my jsme božští... My jediní jsme božští... Křesťanství bylo vítězstvím, vznešenější smýšlení na něm ztroskotalo, – křesťanství bylo dosud největším neštěstím lidstva. –

3. část >>>

<<< 1. část