Friedrich Nietzsche: Antikrist - 1.
PŘEDMLUVA
Tato kniha patří lidem nejvzácnějším. Snad ani nikdo z nich ještě nežije. Jsou to snad ti, kteří rozumějí mému Zarathustrovi; jak bych si směl sebe sama plésti s těmi, pro které již dnes rostou uši? – Teprve pozítřek náleží mně. Jsou, kdož se rodí posthumně.
Podmínky, za nichž mi kdo rozumí a pak nutně rozumí, – znám až příliš přesně. Kdo má snést i jen moji vážnost, moji vášeň, musí být ve věcech ducha poctivý až do tvrdosti. Musil se cvičit žít na horách – vidět pod sebou dnešní žalostné žvanění politiky a národního sobectví. Musil se stát již lhostejným, nesmí se nikdy tázat, prospívá-li pravda, či stane-li se člověku osudem... Záliba síly v otázkách, k nimž dnes nikdo nemá odvahy; odvaha k tomu, co je zakázáno; předurčení k labyrintu. Zkušenost sedmera samot. Nové uši pro novou hudbu. Nové oči pro to, co je nejvzdálenější. Nové svědomí pro pravdy dosud němé. A vůle k ekonomii velikého stylu: udržet pohromadě svou sílu, své nadšení... Ctít sebe; milovat sebe; bezpodmínečně se osvobodit od sebe...
Nuže! Jen tito jsou moji čtenáři, moji předurčení čtenáři: co sejde na ostatních? – Ostatní, toť pouze lidstvo. – Je třeba mít převahu nad lidstvem silou, výší duše – pohrdáním...
1.
– Pohlédněme si do očí. Jsme Hyperborejci[1] – víme až příliš dobře, jak žijeme stranou. „Ani po souši ani po vodě nenajdeš cestu k Hyperborejcům“: to věděl o nás už Pindaros.[2] Mimo sever, mimo led, mimo smrt – náš život, naše štěstí... Objevili jsme štěstí, známe cestu, nalezli jsme východisko z celých tisíciletí labyrintu. Kdo jinak je nalezl? – Moderní člověk snad? – „Nevím kudy kam, jsem vším, co neví kudy kam“ – vzdychá moderní člověk... Touto moderností jsme stonali – shnilým mírem, zbabělým kompromisem, vší ctnostnou nečistotou moderního Ano a Ne. Tato tolerance a largeur srdce,[3] která všechno „odpouští“, protože všechno „chápe“, toť pro nás scirocco.[4] Raději v ledu žít nežli mezi moderními ctnostmi a jinými jižními větry!... Statečni jsme byli dost, nešetřili jsme sebe ani jiných: leč dlouho jsme nevěděli, kam se svou statečností. Zachmuřili jsme se, říkali nám fatalisté. Naše fatum – to byla plnost, napětí, nadržení sil. Žíznili jsme po blesku a činech, nikdy jsme se nepřiblížili štěstí slabochů, „oddanosti“... Bouře byla v našem vzduchu, příroda – a my jsme příroda – se zatměla –, neboť neměli jsme cesty. Formule našeho štěstí: jasné Ano, Ne, přímá linie, cíl...
2.
Co je dobré? – Všechno, co v člověku zvyšuje cit moci, vůli k moci, moc samotnou.
Co je špatné? – Všechno, co pochází ze slabosti.
Co je štěstí? – Cítit, že moc vzrůstá – že překonáváme překážku.
Nikoli spokojenost, nýbrž více moci; nikoli mír vůbec, nýbrž válku; nikoli ctnost, nýbrž zdatnost (ctnost v renesančním stylu, virtù,[5] ctnost bez moralinu).[6]
Slabí a nezdařilí mají zahynout: první věta naší lásky k člověku. A má se jim k tomu ještě pomáhat.
Co je škodlivější než jakákoli neřest? – Účinná soustrast se všemi nezdařilými a slabými – křesťanství...
3.
Problém, jejž tímto kladu, není v tom, co má vystřídat lidstvo v sledu bytostí (– člověk jest koncem –): nýbrž v tom, který typ člověka máme vypěstit, máme chtít, jakožto hodnotnější, života důstojnější, budoucností jistější.
Tento hodnotnější typ se vyskytl již dosti často: ale vždy šťastnou náhodou, výjimkou, nikdy proto, že byl chtěn. Naopak, jeho se nejvíc obávali, byl dosud téměř vtělením hrůzy; – a ze strachu byl chtěn a pěstěn typus opačný a také ho bylo dosaženo: domácí zvíře, stádní zvíře, nemocné zvíře člověk, – křesťan...
4.
Lidstvo nepředstavuje vývoj k lepšímu nebo silnějšímu nebo vyššímu tak, jak se tomu dnes věří. „Pokrok“ je pouze moderní idea, to znamená idea falešná. Dnešní Evropan je svou hodnotou hluboko pod Evropanem renesančním; vývoj prostě není nutně zvýšením, stupňováním, zesílením.
V jiném smyslu trvale se daří jednotlivé případy na nejrůznějších místech země a z nejrůznějších kultur, případy, jimiž se skutečně projevuje vyšší typus: něco, co je v poměru k celku lidstva jakýmsi nadčlověkem. Takové šťastné případy velikého zdaru vždy byly možné a snad budou vždy možné. A dokonce celé rody, kmeny, národy mohou být popřípadě takovou výhrou.
5.
Křesťanství nemá být zdobeno a fintěno: zdvihlo válku na život a na smrt proti tomuto vyššímu typu člověka, dalo do klatby všechny základní instinkty tohoto typu, vydestilovalo z těchto instinktů zlo, zlého člověka: – silný člověk člověkem typicky zavrženíhodným, „člověkem zvrhlým“. Křesťanství se dalo na stranu všeho slabého, nízkého, nezdařilého, udělalo ideál z odporu proti udržovacím instinktům silného života; zkazilo rozum i u povah duchovně nejsilnějších tím, že učilo vidět v nejvyšších hodnotách duchovnosti hřích, klam, pokušení. Příklad nejžalostnější: zkáza Pascalova, jenž věřil ve zkázu svého rozumu dědičným hříchem, zatímco byl zkažen jen jeho křesťanstvím! –
6.
Vzešlo mi bolestné, příšerné divadlo: zdvihl jsem oponu nad zkažeností člověka. Toto slovo v mých ústech je chráněno aspoň jednoho podezření: že obsahuje morální obžalobu člověka. Je míněno – podtrhl bych to poznovu – bez moralinu: a to až do té míry, že pociťuji onu zkaženost nejsilněji právě tam, kde se dosud nejvědoměji aspirovalo na „ctnost“, na „božskost“. Uhodnete již, že zkažeností rozumím dekadenci: moje teze jest, že všechny hodnoty, v nichž lidstvo nyní shrnuje, co je hodno všech přání, jsou hodnoty dekadenční.
Zkaženým zovu zvíře, druh, individuum, ztrácí-li své instinkty, volí-li to a dává-li přednost tomu, co mu je na škodu. Dějiny „vyšších citů“, „ideálů lidstva“ – a je možno, že je musím vyprávět – mohly by skoro také vysvětlit, proč je člověk tak zkažený. Život sám je mi instinktem pro vzrůst, pro trvání, pro hromadění sil, pro moc: kde chybí vůle k moci, je úpadek. Moje teze jest, že všem nejvyšším hodnotám lidstva tato vůle chybí – že vládnou pod nejsvětějšími jmény hodnoty úpadkové, hodnoty nihilistické.
7.
Křesťanství zovou náboženstvím soustrasti. – Soustrast je v protikladu k tonickým afektům,[7] které zvyšují energii citu života: působí depresivně. Soustrastí ztrácíme sílu. Soustrastí se ještě množí a násobí ztráta síly, kterou již strast o sobě přináší životu. Strast sama se stává soustrastí nakažlivou; popřípadě jí může být dosaženo celkové ztráty na životě a životní energii, která je v absurdním poměru ke kvantu příčiny (– případ smrti Nazaretského). Toť první hledisko; jest však jiné, ještě důležitější. Měříme-li soustrast hodnotou reakcí, které zpravidla vyvolává, zjeví se její ráz životu nebezpečný ve světle ještě mnohem jasnějším. Soustrast zhruba křižuje zákon vývoje, jímž je zákon selekce. Udržuje, co dozrálo k úpadku, brání se ve prospěch vyděděnců a odsouzenců života, dává i životu ponurý a pochybný vzhled množstvím nezdařilostí všeho druhu, které v něm udržuje. Odvážili se zvát soustrast ctností (– každé vznešené morálce je slabostí –); šli dále, udělali z ní vtělenou ctnost, základ a původ všech ctností – jenže ovšem, což je třeba mít na zřeteli, z hlediska filosofie, která byla nihilistická, která si napsala na štít popření života. Schopenhauer tím byl v právu: soustrastí se život popírá, činí zavrženíhodnějším – soustrast, toť praxe nihilismu.[8] Ještě jednou: tento depresivní a nakažlivý instinkt kříží ony instinkty, které míří na udržení života a zvýšení jeho hodnoty: jest jedním z hlavních nástrojů k stupňování dekadence, jakožto násobitel bídy a stejně jakožto konzervátor všeho bědného – soustrast přemlouvá k Ničemu!... Neříká se „nic“: říká se místo toho „onen svět“; nebo „bůh“; nebo „pravý život“; nebo nirvána, vykoupení, blaženství... Tato nevinná rétorika ze světa nábožensko-morální idiosynkrazie[9] ukáže se ihned mnohem méně nevinnou, pochopíme-li, jaká tendence se tu halí v plášť sublimních[10] slov: tendence životu nepřátelská. Schopenhauer byl nepřítelem života: proto se mu soustrast stala ctností... Aristoteles viděl, jak známo, v soustrasti chorobný a nebezpečný stav, jemuž by bylo dobře tu a tam odpomoci purgativem: v tragédii viděl purgativ. V zájmu životního instinktu měli bychom vskutku hledat prostředek, jak píchnout do takového chorobného a nebezpečného hromadění soustrasti, jaké ukazuje případ Schopenhauerův (a pohříchu také celá naše literární a artistická dekadence, od Petrohradu k Paříži, od Tolstého po Wagnera), píchnout do něho: aby puklo... Uprostřed naší nezdravé modernosti není nic nezdravějšího než křesťanská soustrast. Zde být lékařem, zde být neúprosným, zde pracovat nožem – to patří k nám, toť náš způsob lásky k člověku, tím my jsme filosofy, my Hyperborejci!
8.
Je nutno říci, v kom vidíme svůj protiklad: – v bohoslovcích a ve všem, co má v těle bohosloveckou krev – v celé naší filosofii... Je třeba poznat tento osud zblízka, či lépe, je třeba prožít jej na sobě, je třeba na něj skoro zahynout, abychom už v tom nerozuměli žertu (– volnomyšlenkářství našich pánů přírodozpytců a fyziologů je v mých očích žertem, – jim chybí v těchto věcech vášeň, netrpí jimi –). Ona otrava sahá mnohem dál, nežli se myslí: shledal jsem se s bohosloveckým instinktem pýchy všude, kde se dnes lidé cítí „idealisty“, – kde si činí nárok, díky vyššímu původu, na právo shlížet s převahou a cize na skutečnost... Idealista má, zcela jako kněz, všechny veliké pojmy v rukou (– a nejen v rukou!), poráží jimi s blahovolným opovržením „rozum“, „smysly“, „pocty“, „blahobyt“, „vědu“, vidí takovéto věci pod sebou, jakožto síly škodlivé a svůdné, nad nimiž se vznáší „duch ryze pro sebe“: jako by nebyly zasadily pokora, cudnost, chudoba, jediným slovem svatost, životu posud nevýslovně více škod než kterékoli hrůzy a neřesti... Ryzí duch, toť ryzí lež... Pokud je kněz ještě uznáván za vyšší druh člověka, tento popírač, utrhač, travič života z povolání, potud není odpovědi na otázku: co je pravda? Pravda už jest postavena na hlavu, je-li uznáván vědomý advokát Ničeho a záporu zástupcem „pravdy“...
9.
Tomuto bohosloveckému instinktu vypovídám válku: jeho stopu jsem nalezl všude. Kdo má v těle bohosloveckou krev, staví se ke všemu předem křivě a nepoctivě. Patos, jenž se z toho vyvíjí, říká si víra: zavřít oči jednou provždy před sebou, aby nebylo nutno trpět obrazem nezhojitelné falešnosti. Pro sebe si udělají morálku, ctnost, svatost z této chybné optiky vůči všemu, spínají dobré svědomí s falešným viděním, – požadují, aby žádný jiný druh optiky už neměl ceny, když dali své vlastní optice nejvyšší posvěcení jmény „bůh“, „vykoupení“, „věčnost“. Vyhrabal jsem bohoslovecký instinkt ještě všude: je ze všech forem falešnosti, jaké jsou na zemi, nejrozšířenější, skutečně podzemní. V čem teolog vidí pravdu, musí být falešné: máme v tom téměř kritérium pravdy. Je to jeho nejspodnější instinkt sebezachování, jenž zakazuje, aby realita v žádném bodě nedošla uznání, ba aby se jí ani nedostalo slova. Pokud sahá bohoslovecký vliv, je hodnotící soud postaven na hlavu, jsou pojmy „pravdivý“ a „falešný“ nezbytně obráceny: co je životu nejškodlivější, zove se zde „pravdivým“, co jej povznáší, stupňuje, co mu přisvědčuje, jej ospravedlňuje a vede k triumfu, zove se „falešným“... Stane-li se, že teologové vztáhnou prostřednictvím „svědomí“ knížat (anebo národů –) ruku po moci, nepochybujme, co se v podstatě pokaždé děje: vůle k zániku, nihilistická vůle se chce dostat k moci...
10.
Mezi Němci se tomu rozumí ihned, řeknu-li, že filosofie je zkažena bohosloveckou krví. Protestantský farář[11] je praotcem německé filosofie, protestantismus sám jest její peccatum originale. Definice protestantství: poloviční ochrnutí křesťanství – a také rozumu... Stačí pronésti slovo „ústav v Tübingen“[12], abychom pochopili, čím je v podstatě německá filosofie, – zákeřnou teologií... Švábové jsou nejlepší lháři v Německu, lžou nevinně. Odkud jásot, jenž proběhl při Kantově vystoupení německým učeným světem, jenž pozůstává ze tří čtvrtin z farářských a učitelských synů, – odkud německé přesvědčení, které i podnes má svou ozvěnu, že se Kantem počíná obrat k lepšímu? Bohoslovecký instinkt v německém učenci uhodl, co nyní zas bylo možno... Otevřela se postranní cestička k starému ideálu, pojem „pravého světa“, pojem morálky jakožto esence světa (– dva nejzlovolnější omyly, jaké kdy byly!), nedaly-li se teď dokázat, přece, díky zchytrale moudré skepsi, se zas už nedaly vyvrátit... Rozum, právo rozumu tak daleko nesahá... Z reality bylo uděláno „zdání“; svět úplně vylhaný, svět jsoucna byl udělán realitou... Úspěch Kantův je pouze úspěchem bohosloveckým: Kant byl, jako Luther, jako Leibniz, o brzdu víc v německé poctivosti, jež beztak neměla pevného kroku. –
11.
Ještě slovo proti Kantovi moralistovi. Každá ctnost musí být naším vynálezem, naší nejosobnější sebeobranou a nouzí: v každém jiném smyslu je pouze nebezpečím. Co není podmínkou našeho života, jen mu škodí: ctnost jen z respektu k pojmu „ctnosti“, jak tomu chtěl Kant, je škodlivá. „Ctnost“, „povinnost“, „dobro o sobě“, dobro vyznačující se neosobností a obecnou platností – výplody mozku, jimiž se vyjadřuje úpadek, poslední vysílení života, královecké číňanství.[13] Nejhlubší zákony zachování a vzrůstu přikazují opak toho: aby si každý vynalezl svoji ctnost, svůj kategorický imperativ. Zahyne národ, splete-li si svoji povinnost s pojmem povinnosti vůbec. Nic neruinuje hlouběji, vnitřněji než jakákoli „neosobní“ povinnost, jakékoli obětování molochovi abstrakce. – Že nikdo nepostřehl, jak je Kantův kategorický imperativ životu nebezpečný!... Jen bohoslovecký instinkt jej vzal v ochranu! – Jednání, k němuž nutká životní instinkt, má v rozkoši svůj důkaz, že je pravým jednáním: a onen nihilista s křesťansko-dogmatickými vnitřnostmi viděl v radosti námitku... Co ničí rychleji nežli pracovat, myslit, cítit bez vnitřní nutnosti, bez hluboce osobní volby, bez radosti? Jakožto automat „povinnosti“? Je to přímo návod k dekadenci, dokonce k idiotství... Kant se stal idiotem. – A to byl vrstevník Goethův![14] Tento osudný pavouk byl uznáván za filosofa Němců – ještě je uznáván!... Chráním se, abych neřekl, co si myslím o Němcích... Neviděl Kant ve Francouzské revoluci přechod z neorganické formy státu v organickou? Netázal se, existuje-li událost, jež ani nemůže být jinak vysvětlena nežli morálním založením lidstva, takže by dokázala, jednou provždy, „tendenci lidstva k dobru“? Kantova odpověď: „Toť revoluce“. Instinkt chybující ve všem a všude, protipřírodnost instinktem, německá dekadence filosofií – toť Kant!
12.
Vyjímám několik skeptiků, slušný to typ v dějinách filosofie: leč ostatní neznají předních požadavků intelektuální poctivosti. Dělají to vesměs jako ženské, všichni tito velicí blouznivci a zázračná zvířata, – pokládají „krásné city“ už za argumenty, „vzdutá prsa“ za měch božstva, přesvědčení za kritérium pravdy. Ke všemu se ještě pokusil Kant v „německé“ nevinnosti zvědečtit tuto formu korupce, tento nedostatek intelektuálního svědomí pojmem „praktického rozumu“: vynalezl zvláštní rozum, který by udával, kdy se nemáme starat o rozum, ozve-li se totiž morálka, vznešený požadavek „musíš“. Uvážíme-li, že filosof je téměř u všech národů pokračováním kněžského typu,[15] nepřekvapí už toto dědictví po knězi, to, že filosof je penězokazem sám před sebou. Má-li kdo posvátné úkoly – například napravovat lidstvo, zachránit je, vykoupit –, nosí-li božstvo v prsou, je-li troubelem imperativů z onoho světa, stojí takovýmto posláním již mimo všechno jen rozumové hodnocení, – sám jsa již posvěcen takovýmto úkolem, sám již typ vyššího řádu!... Co je knězi po vědě! Stojí na to příliš vysoko! A dosud kněz panoval! – Určoval pojem „pravdy“ a „nepravdy“.
13.
Nepodceňujme to: my sami, my svobodní duchové jsme již „přehodnocením všech hodnot“, jsme vtělené vyhlášení války a vítězství všem starým pojmům „pravdy“ a „nepravdy“. Nejcennější poznatky nalézáme nejpozději; leč nejcennějšími poznatky jsou metody. Proti všem metodám, všem předpokladům naší nynější vědeckosti stálo po celá tisíciletí nejhlubší opovržení: být jejich přívržencem stačilo člověka vyloučit ze styku s „počestnými“ lidmi – učinit z člověka „nepřítele božího“, pohrdače pravdou, „posedlého“. Kdo byl vědeckým charakterem, byl čandalou... Stálo proti nám celé patos lidstva – jeho pojem toho, co pravdou být má, co má být službou pravdě: každý příkaz „musíš“ mířil dosud proti nám... Naše objekty, naše praktiky, náš způsob, tichý, opatrný, nedůvěřivý – to všechno se zdálo lidstvu naprosto nedůstojným a opovrženíhodným. – Posléze bychom se směli, jistým právem, ptáti, nebyl-li to vlastně estetický vkus, jenž lidstvo udržoval v tak dlouhé slepotě: žádalo na pravdě pitoreskní[16] efekt, žádalo taktéž na poznávajícím, aby působil silně na smysly. Naše skromnost mu byla dávno proti srsti... Ó, jak to uhodli, ti krocani boží – –
14.
Přeučili jsme se. Uskromnili jsme se ve všem. Neodvozujeme už člověka od „ducha“, od „božstva“, postavili jsme jej zpět mezi zvířata. Je nám nejsilnějším zvířetem, poněvadž je nejlstivějším: jedním z následků toho jest jeho duchovnost. Na druhé straně se bráníme proti jisté ješitnosti, která by se i zde zase chtěla uplatnit: jako by člověk byl býval velikým skrytým záměrem vývoje živočišstva. Nikterak není korunou tvorstva: každá bytost je vedle něho na stejném stupni dokonalosti... A tvrdíme-li to, tvrdíme ještě příliš mnoho: člověk je, relativně, zvíře nejnezdařilejší, nejchorobnější, to, které nejnebezpečněji zbloudilo od svých instinktů – arciže při tom všem také nejzajímavější! – Pokud se zvířat týká, Descartes[17] první se odvážil, s úctyhodnou smělostí, myšlenky chápat zvíře jakožto stroj: celá naše fyziologie usiluje o důkaz této věty. Nestavíme také, a je to logické, člověka stranou, jak činil ještě Descartes: co vůbec je podnes z člověka pochopeno, jde právě tak daleko, jak je pochopen mechanicky. Kdysi dávali člověku věnem z vyššího řádu „svobodnou vůli“: dnes jsme mu vzali i vůli v tom smyslu, že se tím už nesmí rozumět žádná mohutnost.[18] Staré slovo „vůle“ je pouze k tomu, aby označovalo výslednici, jistý způsob individuální reakce, která následuje nutně na množství popudů částečně protichůdných, částečně souhlasných: – už neplatí, že vůle „působí“, „pohybuje“... Kdysi viděli ve vědomí člověka, v „duchu“ důkaz jeho vyššího původu, jeho božství; aby člověka zdokonalili, radili mu, aby po způsobu želvy vtáhl smysly do sebe, aby zastavil styk se vším pozemským, aby odložil smrtelnou schránku: pak z něho zbyla hlavní věc, „ryzí duch“. I to jsme lépe rozvážili: uvědomování, „duch“, je nám právě symptomem relativní nedokonalosti organismu, je nám pokusem, tápáním, omylem, je nám plahočením, jímž se spotřebuje mnoho nervové síly, – popíráme, že cokoli může být uděláno dokonale, pokud se to dělá ještě vědomě. „Ryzí duch“, toť ryzí hloupost: odpočítáme-li nervový systém a smysly, „smrtelnou schránku“, přepočítáme se – nic víc!
15.
V křesťanství se nedotýká ani morálka, ani náboženství v žádném bodě skutečnosti. Vesměs imaginární příčiny („bůh“, „duše“, „já“, „duch“, „svobodná vůle“ – nebo také „nesvobodná“); vesměs imaginární následky („hřích“, „vykoupení“, „milost“, „trest“, „odpuštění hříchu“). Styk imaginárních bytostí („bůh“, „duchové“, „duše“); imaginární přírodní věda (antropocentrická[19]; naprostý nedostatek pojmu přirozených příčin); imaginární psychologie (vesměs sebenedorozumění, interpretace příjemných nebo nepříjemných obecných citů, například stavů nervu sympatického[20], za pomoci sémiotiky[21] nábožensko-morální idiosynkrazie, – „lítost“, „výčitka svědomí“, „ďáblovo pokušení“, „blízkost boží“); imaginární teleologie[22] („království boží“, „poslední soud“, „věčný život“). Tento čistě fiktivní svět se liší velice ve svůj neprospěch od světa snů tím, že tento obráží skutečnost, kdežto onen skutečnost falšuje, znehodnocuje, popírá. Když jednou byl vynalezen pojmem „přírody“ protiklad pojmu „boha“, musilo být „přirozené“ slovem pro to, co je „zavrženíhodné“ – celý onen fiktivní svět má svůj kořen v nenávisti ke všemu přirozenému (– ke skutečnosti! –), je výrazem hluboké nechuti ke všemu skutečnému... Ale tím je všechno vysvětleno... Kdo jedině má důvody, aby se vylhal ze skutečnosti? Kdo jí trpí. Leč trpět skutečností znamená být skutečností ztroskotanou... Převaha citů nelibých nad libými je příčinou oné fiktivní morálky a náboženství: taková převaha však je formulí dekadence...
16.
K stejnému závěru nutí kritika křesťanského pojmu boha. – Národ, který ještě sám v sebe věří, má také ještě svého vlastního boha. V něm uctívá podmínky, které mu dávají převahu, své ctnosti, – promítá svoji radost ze sebe, svůj pocit moci v bytost, jíž za to lze děkovat. Kdo je bohat, chce rozdávat; hrdý národ potřebuje boha, aby mu obětoval... Náboženství za takovýchto předpokladů je formou vděčnosti. Člověk je vděčen sám za sebe: k tomu potřebuje mít boha. – Takovýto bůh musí mít možnost, aby škodil i prospíval, aby byl přítelem i nepřítelem, – člověk se mu obdivuje v dobrém i ve zlém. Protipřirozené vykleštění boha v boha pouhého dobra bylo by tu naprosto nežádoucí. Zlého boha je zapotřebí stejně jako dobrého: vždyť neděkujeme za vlastní existenci právě toleranci, lidumilnosti... Co by záleželo na bohu, jenž by neznal hněvu, pomsty, závisti, výsměchu, lsti, násilí? Jenž by snad ani neznal rozkošného žáru vítězství a ničení? Takovému bohu by se nerozumělo: nač by ho kdo měl? – Ovšem: hyne-li národ; cítí-li, jak navždy mizí víra v budoucnost, jeho naděje na svobodu; stane-li se v jeho vědomí poddanství nade vše užitečným, ctnosti poddanské podmínkami zachování života, pak se musí změnit i jeho bůh. Stává se teď potměšilým, bázlivým, skromným, radí k „míru duše“, radí ustat v nenávisti, být shovívavým, „milovat“ dokonce přítele i nepřítele. Neustále moralizuje, leze do skrýše každé soukromé ctnosti, stává se bohem pro každého, stává se soukromníkem, stává se kosmopolitou... Kdysi představoval národ, sílu národa, všechno, co v duši národa bylo agresivního a žíznilo po moci: teď je už jen dobrým bohem... Vskutku, není jiné alternativy pro bohy: buď jsou vůlí k moci – a potud budou bohy národními –, anebo jsou nemohoucností k moci – a pak se nutně stávají dobrými...
17.
Kde klesá jakýmkoli způsobem vůle k moci, je pokaždé také fyziologický pokles, dekadence. Božstvo dekadence, obřezané ve svých nejmužnějších ctnostech a pudech, stává se nyní nutně bohem fyziologicky poklesnuvších, slabých. Sami se nezvou slabými, zvou se „dobrými“... Je jasné, aniž je třeba dalšího pokynu, ve kterých okamžicích dějin se teprve stává možnou dualistická fikce[23] dobrého a zlého boha. Týmž instinktem, jímž poddaní zuboží svého boha na „ztělesněné dobro“, škrtají z boha svých přemožitelů dobré vlastnosti; mstí se na svých pánech tím, že jejich boha učiní ďáblem. – Dobrý bůh, stejně jako ďábel: oba výplodem dekadence. Jak je možno ještě dnes tolik povolovat prostotě ducha křesťanských teologů a s nimi dekretovat, že vývoj pojmu boha od „boha Izraele“, od boha národního k bohu křesťanskému, k vtělení všeho dobra, je pokrokem? – Ale i Renan[24] tak činí. Jako by Renan měl právo na prostotu ducha! Vždyť opak toho bije do očí. Eliminují-li se z pojmu boha předpoklady vzestupného života, všechno silné, statečné, pánovité, hrdé, klesá-li krok za krokem na symbol berly pro znavené, záchranného kruhu pro všechny tonoucí, stává-li se bohem chudiny, bohem hříšníků, bohem nemocných par excellence a zbývá-li jaksi predikát „spasitel“, „vykupitel“ jakožto božský predikát vůbec: o čem mluví takováto proměna? Takováto redukce všeho božského? – Ovšem: „království boží“ tím vzrostlo. Kdysi měl bůh jen svůj národ, svůj „vyvolený“ národ. Zatím však šel, zcela jako jeho národ sám, do ciziny, na vandr, nikde již odtud neměl stání: až konečně zdomácněl všude, veliký ten kosmopolita – až získal na svou stranu „veliký počet“ a půl zeměkoule. Ale bůh „velikého počtu“, demokrat mezi bohy, se přesto nestal hrdým bohem pohanským: zůstal Židem, zůstal bohem skrýší, bohem všech temných koutů a míst, všech nezdravých kvartýrů celého světa! Jeho světová říše zůstala nadále říší podsvětí, špitálem, říší suterénu, říší ghetta... On sám pak, tak bled, tak sláb, tolik dekadent... I nejbledší z bledých ještě ho ovládli, páni metafyzikové, tito albínové[25] pojmu. Tak dlouho jej opřádali, až se stal, hypnotizován jejich pohyby, sám pavoukem, sám metafyzikem. Nyní soukal zase svět ze sebe – sub specie[26] Spinozæ[27], – nyní se přepodobňoval v stále tenčího a bledšího, stal se „ideálem“, stal se „ryzím duchem“, stal se „absolutnem“, stal se „věcí o sobě“... Ejhle úpadek boha: bůh se stal „věcí o sobě“...
18.
Křesťanský pojem boha – bůh bohem nemocných, bůh pavouk, bůh duch – jest jedním z nejkoruptnějších pojmů boha, jichž na zemi bylo dosaženo; představuje snad přímo ukazatele minima v sestupném vývoji typu bohů. Bůh degenerovaný v odpor k životu, místo aby jej prozářil svým věčným souhlasem! V bohu vypověděno nepřátelství životu, přírodě, vůli k životu! Bůh formulí pro každé hanobení „tohoto světa“, pro každou lež o „onom světě“! V bohu zbožněno Nic, svatořečena vůle k Ničemu!...
19.
Nedělá věru čest náboženskému nadání silných ras severní Evropy – o vkusu ani nemluvě, že neodvrhly křesťanského boha. Byly by se musily vypořádat s tak chorobným a senilním výplodem dekadence. Ale ulpěla na nich kletba za to, že se s ním nevypořádaly: převzaly chorobu, stáří, odpor do všech svých instinktů – od té doby už vůbec nestvořily boha. Téměř dvě tisíciletí bez jediného nového boha! Nýbrž stále ještě, a jako by právem trval, jako ultimátum a maximum bohotvorné síly tohoto ducha-tvůrce v člověku, onen politováníhodný bůh křesťanského monotono-teismu![28] Tento hybridní, úpadkový útvar z nicoty, z pojmu a odporu, v němž došly sankce všechny dekadenční instinkty, všecky zbabělosti a zemdlenosti duše! –
20.
Tím, jak odsuzuji křesťanství, nechtěl bych se dopustit křivdy na příbuzném náboženství, které počtem vyznavačů má dokonce převahu: na buddhismu. Obě patří dohromady jakožto náboženství nihilistická – jsou to náboženství dekadenční – obě se od sebe liší co nejpozoruhodněji. Kritik křesťanství je indickým učencům hluboce za to vděčen, že nyní je možno obé srovnávat. – Buddhismus je stokrát realističtější nežli křesťanství, – má v těle dědictví objektivního a chladného kladení problémů, přichází po filosofickém hnutí trvavším sta let; pojem „boha“ je už vyřízen, když buddhismus přichází. Buddhismus je jediné skutečně pozitivistické náboženství[29], které nám dějiny ukazují, až do své noetiky (přísného to fenomenalismu[30] –), neříká již „boj proti hříchu“, nýbrž dávaje plně za pravdu skutečnosti, říká „boj proti utrpení“. Má už za sebou – tím se hluboce liší od křesťanství – sebeklam morálních pojmů –, stojí, mluveno mou řečí, mimo dobro a zlo.[31] – Obě fyziologická fakta, na nichž spočívá a na něž obrací zřetel, jsou: předně nadměrná dráždivost senzibility[32], která se projevuje rafinovanou schopností bolesti, za druhé pak předuchovělost, příliš dlouhé žití v pojmech a logických procedurách, jímž doznal újmy osobní instinkt ve prospěch „neosobního“. (– Oboje to stavy, jež asi znají ze zkušenosti aspoň někteří z mých čtenářů, „objektivní“, stejně jako já.) Na základě těchto fyziologických podmínek vznikla deprese: proti ní Buddha postupuje hygienicky. Používá proti ní života pod širým nebem, putování; střídmosti a výběru stravy; opatrnosti vůči všem lihovinám; opatrnosti taktéž vůči všem afektům, které dělají žluč a rozpalují krev; žádné starosti ani o sebe, ani o jiné. Vyžaduje představ, jež buď dávají klid nebo rozveselují – vynalézá prostředky, jak jiným představám odvyknout. Dobrota, býti dobrotivým, toť Buddhovi něco, co podporuje zdraví. Modlitba je stejně vyloučena jako askeze[33]; není kategorického imperativu, není vůbec nátlaku, ani uvnitř klášterní obce (– lze zase vystoupit –). To všechno by byly prostředky k zesílení oné nadměrné dráždivosti. Právě proto také nežádá boje proti těm, kdo jsou jiného smýšlení; jeho učení ničemu tolik se nebrání jako citu pomsty, nechuti, resentimentu[34] (– „nikoli nepřátelstvím dojde nepřátelství konce“: dojemný refrén celého buddhismu...). A to právem: právě tyto afekty by byly dokonale nezdravé vzhledem k dietetickému hlavnímu úmyslu. Únavu ducha, v níž zastihl svou zemi a jež se projevuje v nadměrné „objektivnosti“ (to jest v oslabení individuálního zájmu, v zlehčení vlastní váhy, „egoismu“), potírá přísnou redukcí i nejduchovnějších zájmů na osobu. V učení Buddhově stává se egoismus povinností: „Unum necessarium“[35], „jak ty se zbavíš utrpení“, to reguluje a vymezuje celou dietu ducha (– snad si smíme připomenout onoho Atéňana, jenž rovněž vyhlásil válku čisté „vědeckosti“, Sókrata[36], jenž povýšil osobní egoismus na morálku i v říši problémů).
21.
Buddhismus předpokládá velmi mírné podnebí, velikou mírnost a liberálnost mravů, žádný militarismus; a dále, aby hnutí mělo ohnisko ve vyšších, ba v učených stavech. Nejvyšším cílem je tu jará mysl, ticho, být bez přání; a dosahují svého cíle. Buddhismus není náboženství, v němž by se pouze aspirovalo na dokonalost: dokonalost je tu normálním případem.
V křesťanství se dostávají do popředí instinkty podmaněných a potlačených: jsou to nejnižší stavy, které v něm hledají svou spásu. Zde se provozuje jako zaměstnání, jako prostředek proti dlouhé chvíli kasuistika hříchu, sebekritika, inkvizice svědomí; zde se stále udržuje (modlitbou) afekt vůči někomu mocnému, zvanému „bůh“; zde se pokládá nejvyšší za nedosažitelné, za dar, za „milost“. Zde chybí také veřejnost; skrýše, temná prostora je křesťanská. Zde se pohrdá tělem, odmítá se hygiena jako něco smyslného; církev se brání i čistotnosti (– prvním křesťanským opatřením po vypuzení Maurů bylo zavření veřejných lázní, jichž sama Cordóba[37] měla 270). Křesťanský je jistý smysl pro ukrutnost, k sobě i k jiným; nenávist k těm, kdo jsou jiného smýšlení; vůle pronásledovat. V popředí jsou chmurné a rozčilující představy; stavy nejvytouženější, nejvyššími jmény označované jsou epilepsoidní[38]; dieta se vybírá tak, aby podporovala morbidní zjevy a předráždila nervy. Křesťanské je nepřátelství na smrt proti pánům země, proti „vznešeným“ – a zároveň skryté tajné soutěžení (– křesťanství jim nechává „tělo“ a chce jen „duši“...). Křesťanské jest nenávidět ducha, hrdost, odvahu, svobodu, svobodomyslnost ducha; křesťanské jest nenávidět smysly, radosti smyslů, radost vůbec...
22.
Když křesťanství opustilo svou první půdu, nejnižší stavy, podsvětí antického světa, když se vydalo za mocí mezi barbarské národy, nemohlo tu již předpokládat lidi znavené, nýbrž lidi vnitřně zdivočelé a drásající se – člověka silného, ale nezvedeného. Být se sebou nespokojen, trpět sebou není tu jako u buddhisty nadměrná dráždivost a schopnost bolesti, nýbrž naopak přemocná touha ubližovat, vybít vnitřní napětí nepřátelskými činy a představami. Křesťanství potřebovalo barbarských pojmů a hodnot, aby barbary zvládlo: takové jsou oběť prvotin, pití krve při přijímání, pohrdání duchem a kulturou; mučení ve všech formách, smyslné i mimosmyslné; veliká pompa kultu. Buddhismus je náboženství pro pozdní lidi, pro dobrotivé, jemné, předuchovělé rasy, jež příliš snadno cítí bolest (– Evropa ještě dávno pro něj nedozrála –): vede je zpět k míru a jaré mysli, k dietě ve věcech ducha, k jistému otužení těla. Křesťanství chce zvládnout dravce; jeho prostředkem je, učinit je nemocnými – oslabení je křesťanský recept na zkrocení, na „civilizaci“. Buddhismus je náboženství pro závěr a zemdlenost civilizace, křesťanství ji ani ještě nenašlo – může se stát, že ji zakládá.
23.
Buddhismus, znovu budiž řečeno, je stokrát chladnější, pravdivější, objektivnější. Nepotřebuje už dávat svému utrpení, své schopnosti k bolesti slušné vzezření interpretací hříchu – říká jen, co myslí, „trpím“. Barbarovi proti tomu již utrpení samo je něčím neslušným: potřebuje teprve výklad, aby si přiznal, že trpí (jeho instinkt mu spíš káže, aby utrpení popíral, tiše snášel). Zde bylo slovo ďábel dobrodiním: objevil se přemocný a strašlivý nepřítel – nebylo třeba se stydět, trpí-li kdo takovým nepřítelem.
Křesťanství má na dně několik jemností, jež patří Východu. Především ví, že je samo o sobě zcela lhostejné, je-li něco pravda, že však je svrchovaně důležité, pokud se věří, že něco je pravda. Pravda, a víra, že něco je pravda: dva světy zájmů, ležící každý zcela jinde, téměř protichůdné světy, – každého z obojího docházíme zcela různými cestami. V tom být vědoucím – to na Východě téměř dělá mudrce: tak tomu rozumějí bráhmani[39], tak tomu rozumí Platón[40], tak každý žák ezoterické[41] moudrosti. Je-li například jaké štěstí v tom, věřit, že jsme vykoupeni z hříchu, není k tomu třeba předpokladu, aby člověk hříšným byl, nýbrž aby se hříšným cítil. Je-li však vůbec především třeba víry, musí být podkopána důvěra v rozum, v poznání, v bádání: cesta k pravdě se stane cestou zakázanou. – Silná naděje je mnohem silnější stimulans[42] života než jakékoli jednotlivé štěstí skutečné. Je třeba trpící udržovat nadějí, jíž nemůže odporovat žádná skutečnost – nadějí, jež nemůže být odbyta splněním: nadějí na onen svět. (Právě pro tuto schopnost udržovat nešťastníka byla Řekům naděje zlem všech zel, zlem nejzákeřnějším: zůstalo na dně sudu zla.) – Aby byla možna láska, musí se bůh stát osobou; aby se nejspodnější instinkty dostaly k slovu, musí bůh býti mlád. K roznícení žen je třeba postavit do popředí krásného světce, k roznícení mužů Marii. To všechno předpokládá, že křesťanství chce opanovat půdu, na níž určily už kulty afroditické nebo Adonisovy pojem kultu. Požadavek cudnosti posiluje vehemenci a niternost náboženského instinktu – činí kult vřelejším, blouznivějším, oduševnělejším. Láska je stav, v němž člověk nejvíce vidí věci tak, jak nejsou. Iluzivní síla je tu na výši, taktéž oslazující síla apoteózy. V lásce snášíme víc nežli jinak, strpíme všechno. Šlo o to vynalézt náboženství, v němž se dá milovat: tím jsme vyvázli z toho, co v životě je nejhoršího – ani už toho vidět není. – Tolik o třech křesťanských ctnostech, víře, lásce, naději: zovu je třemi křesťanskými chytrostmi. – Buddhismus je příliš pozdní, příliš pozitivistický, aby ještě takto byl chytrý.
24.
Jen se tu dotknu problému vzniku křesťanství. První věta k jeho rozřešení zní: křesťanství lze rozumět jedině z půdy, z níž vyrostlo – není to hnutí proti židovskému instinktu, je to jeho důslednost sama, je to o úsudek dál v jeho hrůzné logice... Ve formuli vykupitelově: „Spása přijde od Židů“. – Druhá věta zní: psychologický typ Galilejského lze ještě poznat, ale mohl sloužit až v úplné své degeneraci (která jej zároveň zmrzačila a přetížila cizími rysy –) k tomu, k čemu ho bylo použito, k typu vykupitele lidstva.
Židé jsou nejpozoruhodnější národ světových dějin, protože dali, postaveni před otázku být či nebýt, s uvědomělostí až příšernou, přednost bytí za každou cenu: touto cenou bylo radikální zfalšování veškeré přírody, veškeré přirozenosti, veškeré reality celého vnitřního světa stejně jako vnějšího. Ohradili se proti všem podmínkám, za nichž dosud který národ mohl žít, žíti směl; utvořili ze sebe pojem protichůdný přirozeným podmínkám, – obrátili po řadě náboženství, kultus, morálku, dějiny, psychologii nenapravitelným způsobem v opak jejich přirozených hodnot. Setkáváme se s týmž zjevem ještě jednou a v nevýslovně zvětšených rozměrech, přesto však je to jen kopie: – křesťanská církev postrádá, srovnána s „národem světců“, jakéhokoli nároku na originalitu. Právě tím jsou Židé nejosudnějším národem světových dějin: následky jejich vlivu učinily lidstvo do té míry falešným, že ještě dnes může křesťan cítit protižidovsky, aniž v sobě vidí poslední důsledek židovství.
Ve své „Genealogii morálky“[43] jsem poprvé psychologicky předvedl protichůdné pojmy vznešené morálky a morálky resentimentu, jež vyšla z popření oné: ale toť židovsko-křesťanská morálka celá. Aby se dalo říci Ne na všechno, co na zemi představuje vzestupný pohyb života, zdařilost, moc, krásu, kladnost k sobě samému, musil si tu instinkt resentimentu, povznesší se nad génia, vynalézt jiný svět, z něhož se zdálo ono přisvědčování životu zlem, vtělením všeho zavrženíhodného. Psychologicky počítáno, je židovský národ národem nejhouževnatější životní síly, jenž, přeložen do nemožných podmínek, se dá, dobrovolně, z nejhlubší chytrosti sebezachování, na stranu všech dekadenčních instinktů, – nikoli, že by sám jimi byl ovládán, nýbrž protože v nich uhodl moc, již je možno prosadit proti „světu“. Židé jsou protikladem všech dekadentů: musili je hrát až do iluze, dovedli se postavit s hereckým géniem non plus ultra v čelo všech dekadenčních hnutí (– křesťanstvím Pavlovým –), aby z nich utvořili něco, co je silnější než každá strana přisvědčující životu. Dekadence jest onomu druhu člověka, jenž se v židovství a křesťanství domáhá moci, kněžskému to druhu, jen prostředkem: tento druh člověka má životní zájem na tom, aby lidstvo učinil nemocným a převrátil pojmy „dobrý“ a „zlý“, „pravdivý“ a „lživý“ ve smyslu životu nebezpečném a hanobícím svět. –
25.
Dějiny Izraele jsou neocenitelné jakožto typické dějiny toho, jak přírodní hodnoty byly učiněny nepřirozenými: naznačím pět fakt této proměny. Původně, především v dobách království, měl také Izrael ke všemu správný, to jest přirozený vztah. Jeho Jahve[44] byl výrazem vědomí moci, radosti ze sebe, naděje v sebe: v něm očekávali vítězství a spásu, jím důvěřovali přírodě, že dá, čeho národ potřebuje – především déšť. Jahve jest bohem Izraele, a tudíž bohem spravedlnosti: toť logika každého národa, který je mocný a má z toho dobré svědomí. Slavnostním kultem se projevují obě tyto stránky toho, že národ sám sobě přisvědčuje: je vděčen za veliké osudy, jimiž se dostal navrch, je vděčen v poměru k ročnímu koloběhu a ke všemu štěstí v chovu dobytka a v rolnictví. – Tento stav věcí zůstal ještě dlouho ideálem, i když byl, pohříchu, něčím odbytým: anarchie uvnitř, Asyřan[45] zvenčí. Ale národ se držel jako nejžádoucnějšího oné vize krále, jenž je dobrým vojákem a přísným soudcem: především se jí držel onen typický prorok (to znamená kritik a satirik okamžiku) Jesajáš.[46] – Ale žádná naděje se nesplnila. Starý bůh nedokázal už nic z toho, co dokázal kdysi. Byli by ho měli nechat. Co se stalo? Přeměnili jeho pojem – zbavili jeho pojem všeho přirozeného: za tuto cenu jej podrželi. – Jahve bůh „spravedlnosti“, – není už jedno s Izraelem, není výrazem národního sebevědomí: už jen bůh za podmínek... Jeho pojem se stává nástrojem v rukou kněžských agitátorů, kteří odtud interpretují všechno štěstí jako odměnu, všechno neštěstí jako trest za to, neposlouchá-li kdo boha, za „hřích“: nejprolhanější to interpretační manýra domněle „mravního řádu světa“, jíž je, jednou provždy, přirozený pojem „příčiny“ a „následku“ postaven na hlavu. Když jednou byla odměnou a trestem přirozená kauzalita sprovozena ze světa, je zapotřebí protipřirozené kauzality: pak už všechna ostatní nepřirozenost přijde sama. Bůh, jenž klade požadavky, – místo boha, jenž pomáhá, jenž radí, jenž je v podstatě názvem pro každou šťastnou inspiraci odvahy a sebedůvěry... Morálka už nikoli výrazem podmínek života a vzrůstu národa, nikoli už jeho nejspodnějším životním instinktem, nýbrž zabstraktnělá, proměněná v protiklad života, – morálka zásadním zhoršením fantazie, „zlým pohledem“ pro všechno. Co je židovská morálka, co je křesťanská? Náhoda připravená o svou nevinnost; neštěstí pošpiněné pojmem „hříchu“; zdraví a blaho života nebezpečím, „pokušením“; fyziologická neduživost otrávená červem svědomí...
26.
Pojem boha zfalšován; pojem morálky zfalšován: – židovské kněžstvo na tom nepřestalo. Nic z dějin Izraele se jim nehodilo: pryč s nimi! – Tito kněží dokázali onen zázračný padělek, jehožto dokladem je valná část bible: přeložili s výsměchem, jemuž není rovno, minulost vlastního národa proti všemu podání, proti veškeré historické realitě, do řeči náboženské, to znamená, že z ní udělali stupidní spásný mechanismus viny vůči Jahvovi a trestu, zbožnosti k Jahvovi a odměny. Pociťovali bychom tento nejpotupnější akt zfalšování dějin mnohem bolestněji, kdybychom nebyli tisíciletou církevní interpretací dějin téměř otupěli vůči požadavkům poctivosti in historicis.[47] A církvi přizvukovali filosofové: lež „mravního řádu světa“ jde celým vývojem i novější filosofie. Co znamená „mravní řád světa“? Že existuje jednou provždy vůle boží, co má člověk činit, čeho má nechat; že se hodnota národa, jednotlivce, určuje tím, jak poslouchá nebo neposlouchá vůle boží; že vůle boží prokazuje svou vládu v osudech národa, jednotlivce, to jest že trestá a odměňuje podle stupně poslušnosti. – Realita místo této žalostné lži zní: příživnický druh člověka, jenž prospívá jenom na útraty všech zdravých útvarů životních, kněz, zneužívá jména božího: „královstvím božím“ nazývá stav společnosti, v němž kněz určuje hodnotu věcí; „vůlí boží“ nazývá prostředky, jimiž se takového stavu dosahuje nebo jimiž se udržuje; s chladnokrevným cynismem měří národy, doby, jednotlivce podle toho, zdali převaze kněží prospívali nebo odporovali. Vizte je u díla: pod rukama židovských kněží stala se veliká doba v dějinách Izraele dobou úpadku, vyhnanství, dlouhé neštěstí se proměnilo ve věčný trest za velikou dobu – za dobu, v níž kněz ještě nebyl ničím. Udělali z mohutných velmi svobodně utvářených postav dějin Izraele, podle potřeby, ubohé potměšilce a pokrytce nebo „bezbožníky“, zjednodušili psychologii každé veliké události na idiotickou formuli „poslouchat nebo neposlouchat boha“. – O krok dále: vůle boží (to znamená podmínky zachování kněžské moci) musí být známa, – za tím účelem je třeba „zjevení“. Aby bylo jasno: je třeba velikého literárního padělku, dojde k objevu „svatého písma“, – odevzdá se veřejnosti s veškerou hieratickou pompou, s dny pokání a nářkem nad dlouhým „hříchem“. Bylo dávno jisté, jaká je vůle boží: celé neštěstí je v tom, že se národ odcizil „svatému písmu“... Už Mojžíšovi byla zjevena „vůle boží“... Co se stalo? Kněz formuloval jednou provždy, přísně, pedanticky, až do velikých a malých daní, které se mu měly platit (– nezapomínaje nejchutnějších kusů masa: neboť kněz je požírač bifteků), co chce mít, „jaká je vůle boží“... Odtud jsou všechny věci života tak uspořádány, že kněz je všude nepostradatelný; ve všech přirozených událostech životních, při zrození, manželství, nemoci, smrti, ani nemluvě o „oběti“ (jídle), zjevuje se svatý příživník, aby je učinil nepřirozenými, – v jeho řeči: aby je „posvětil“... Neboť toto je nutno pochopit: příživnictví knězovo (nebo „mravního řádu světa“) činí každý přirozený mrav, každé přirozené zřízení (stát, soudní řád, manželství, péči o choré a chudé), každý požadavek vnuknutý instinktem života, krátce všechno, co má svou cenu v sobě, zásadně bezcenným, protihodnotným: dodatečně to potřebuje sankce, – je třeba moci, která hodnotu propůjčuje, která tím popírá přírodu, která tím teprve hodnotu tvoří... Kněz znehodnocuje, znesvěcuje přírodu: za tuto cenu se vůbec udržuje. – Být neposlušen boha, to jest kněze, „zákona“, tomu se nyní dostává jména „hříchu“; prostředky, jak se zase „smířit s bohem“, jsou, jakož je po právu, prostředky, jimiž se poddanství pod mocí kněží zaručuje jen ještě bezpečněji: jen kněz „vykupuje“... Počítáno psychologicky, stanou se v každé kněžsky organizované společnosti „hříchy“ něčím nepostradatelným: jsou to vlastní páky moci, kněz žije z hříchů, potřebuje, aby se „hřešilo“... První premisa: „Bůh promíjí tomu, kdo se kaje“ – jasně řečeno: kdo se poddá knězi. –
27.
Na půdě takto falešné, kde stály proti veškeré přírodě, každé přírodní hodnotě, každé realitě nejhlubší instinkty panující třídy, vyrostlo křesťanství, forma to zavilého nepřátelství k realitě, jež dosud nebyla předstižena. „Svatý národ“, jenž podržel pro všechny věci jen kněžské hodnoty, jen kněžská slova a odloučil se s důsledností, jež může vzbudit hrůzu, od veškeré moci, jež zbývala ještě na zemi, jako by se tím odlučoval od „světa“, od „hříchu“, – tento národ vytvořil pro svůj instinkt závěrečnou formuli, jež byla logická až do sebepopření: popřel, v podobě křesťanství, ještě poslední formu reality, „svatý národ“, „národ vyvolených“, židovskou realitu samu. Případ je prvého řádu: malé povstalecké hnutí, pokřtěné jménem Ježíše Nazaretského, toť židovský instinkt ještě jednou, – jinak řečeno instinkt kněžský, který už nesnáší kněze jakožto realitu, je to vynález ještě odtažitější formy bytí, ještě nereálnější vize světa, nežli jakou podmiňuje organizace církve. Křesťanství popírá církev...
Nevidím, proti čemu mířilo povstání, za jehož původce byl pokládán nebo chybně pokládán Ježíš, nebylo-li to povstání proti židovské církvi, – církvi právě v tom smyslu, jak rozumíme tomu slovu dnes. Bylo to povstání proti „dobrým a spravedlivým“, proti „svatým Izraele“, proti hierarchii společnosti – nikoli proti její zkaženosti, nýbrž proti kastě, privilegiu, řádu, formuli; byla to nevíra ve „vyššího člověka“, Ne vyřčené proti všemu, co bylo knězem a teologem. Ale hierarchie, jejíž existence tím byla, byť jen na okamžik, uvedena v pochybnost, byla kolovou stavbou, na níž židovský národ, uprostřed „vody“, vůbec ještě držel, – byla poslední namáhavě vydobytou možností, jak se udržet, reziduem jeho samostatné politické existence: útok na ni byl útokem na nejhlubší národní instinkt, na nejhouževnatější životní vůli národa, jaká kdy na zemi byla. Tento svatý anarchista, jenž vyzýval nízký lid, vyvržence a „hříšníky“, čandaly uvnitř židovství, k odporu proti vládnoucímu řádu – jazykem, jenž by vedl i dnes ještě, kdyby se dalo věřit evangeliím, na Sibiř, byl politickým zločincem, pokud právě političtí zločinci byli možni v obci absurdně nepolitické. To ho přivedlo na kříž: důkazem toho je nadpis kříže. Zemřel za svou vinu, – chybí jakýkoli důvod, byť se to tvrdilo sebečastěji, že zemřel za vinu jiných. –
POZNÁMKY:
[1] Hyperborejci – podle řecké mytologie vzdálený národ žijící mimo známý svět („za severním větrem“) v rajském kraji, uctívající Apollona. – pozn. překl. Josefa Fischera.
[2] Pindaros – znamenitý řecký lyrik (žil v 6. a v 5. století před Kr.) – pozn. překl. J. F.
[3] Largeur srdce – velkodušnost. – pozn. překl. J. F.
[4] Scirocco – dusný a vlhký vítr přinášející vláhu, původně označovaný tímto jménem jenom na severním pobřeží Středozemního moře. – pozn. překl. J. F.
[5] Virtù – ctnost, Nietzscheova „ctnost bez moralinu“, ctnost ve významu mužnosti a tvrdosti, myšlena jako opak ctnosti křesťanské. – pozn. překl. J. F.
[6] Moralin – Nietzscheovo slovo (jako „tresť“ neb „nákaza moralistická“); v. Virtú. – pozn. překl. J. F.
[7] Tonický afekt – posilující hnutí mysli. – pozn. překl. J. F.
[8] Nihilismus (někdy též: anarchismus) křesťanství – Nietzsche tím míní vládu úpadkových hodnot, které podvracejí aristokratický řád, hierarchii světa. – pozn. překl. J. F.
[9] Idiosynkrazie – nepřekonatelný a rozumově nevysvětlitelný odpor k něčemu. – pozn. překl. J. F.
[10] Sublimní – vznešený. – pozn. překl. J. F.
[11] Protestantský farář praotcem („Großvater“) německé filosofie: Nietzsche tím míní jednak to, že se protestantství stalo myšlenkovou základnou německé filosofie („jejím prvním hříchem“), jednak to, že veliká část německých filosofů pochází z protestantských farářských rodin (včetně samotného Nietzsche – pozn. Mis.) – pozn. překl. J. F.
[12] Tübingen – univerzitní město ve Würtembersku. „Ústav v Tübingen“ („Tübinger Stift“): evang. teologický seminář založený r. 1537 v býv. augustiniánském klášteře. – pozn. překl. J. F.
[13] Královecké číňanství – výtka omezenosti („čínská zeď“) Kantovi, jenž žil výhradně v Královci. – pozn. překl. J. F.
[14] Goethe J. W. (1749–1832) – zde jako básník a hlasatel plnosti života postaven proti suchopárnosti, pedantičnosti a moralismu Im. Kanta. – pozn. překl. J. F.
[15] stejně jako lékař (viz dr. H. Wallnöfer: Ájurvéda). – pozn. Mis.
[16] Pitoreskní – malebný, působící silným zrakovým dojmem. – pozn. překl. J. F.
[17] Descartes René (1596–1650) – jeden ze zakladatelů moderní filosofie, racionalista, jde v mechanickém výkladu přírody tak daleko, že jej rozšiřuje i na zvířata (nikoli na člověka); opačný názor, jejž Nietzsche potírá, vitalismus, uznával zvláštní „životní sílu“. Ve změněné, vědecké formě trvá spor o výklad organického světa podnes. – pozn. překl. J. F.
[18] Mohutnost – termín starší psychologie, jež si představovala duši sestávající z jednotlivých, víceméně samostatných sil („Vermögen“, mohutnost). – pozn. překl. J. F.
[19] Antropocentrický – názor, jenž pokládá člověka za střed světa. – pozn. překl. J. F.
[20] Nervus sympathicus – nervová soustava tzv. gangliová, sestávající ze shluků nervových vláken a buněk, provázející po obou stranách páteř; řídí činnost vegetativní (zažívání ap.), již neovládá vůle. – pozn. překl. J. F.
[21] Sémiotika – zde znakomluva (dnes věda o znakových systémech). – pozn. překl. J. F.
[22] Teleologie – názor, že svět je zařízen účelně a spěje k určitému cíli; předpokladem je víra v osobního boha. – pozn. překl. J. F.
[23] Fikce – předstírání; fiktivní – předstíraný, neskutečný. – pozn. překl. J. F.
[24] Renan Ernest – slavný francouzský filosof, orientalista (1823–1892), zvl. semitolog, náboženský badatel, jehož „Život Ježíšův“ (1863) vzbudil pohoršení katolických teologů, takže R. byl zbaven profesury na Collège de France, jež mu byla vrácena teprve za republiky r. 1871. Renan byl totiž prvý, kdo dovedl i širšímu obecenstvu podat skvělým slohem výsledky vědecké kritiky začátků křesťanství (Ježíš člověkem, Starý i Nový zákon dílem lidským, vzkříšení Ježíšovo iluzí lásky atd.). V mládí hluboce věřící, víry pozbyl a setrval ve skepticismu a relativismu. Nietzschemu není dosti radikální, jelikož Nietzsche se obracel hlavně proti obsahu Ježíšova učení, nešlo mu jen o historickou kritiku. – pozn. překl. J. F.
[25] Albino – člověk, jehož kůži, vlasům, očím chybí normální množství barviva (pigmentu); nesnáší dobře síly denního světla. „Albínové pojmu“ – lidé žijící mimo světlo skutečného světa, ve světě pojmů, metafyzikové, dekadenti podle Nietzsche. – pozn. překl. J. F.
[26] Sub specie – pod zorným úhlem. – pozn. překl. J. F.
[27] Spinoza B. de (1632–1677) – jeden z největších novověkých filosofů, podle jehož panteistického učení (tj. totožnost světa s bohem) lze vyvodit celý svět z jeho podstaty, boha (odtud ono „soukání“). – pozn. překl. J. F.
[28] Monotono-teismus – Nietzscheova slovní hříčka, jíž vytýká jednotvárnost jednobožskému křesťanství. – pozn. překl. J. F.
[29] Pozitivistické náboženství (o buddhismu) – náboženství držící se fakt tohoto světa, tedy nikoli náboženství v tom smyslu jako křesťanství, v němž nejdůležitější jsou věci onoho světa. – pozn. překl. J. F.
[30] Fenomenalismus – noetický směr (noetika, část filosofie, věda o lidském poznání), jenž tvrdí, že nepoznáváme podstatu věcí, nýbrž jen to, jak se nám věci jeví (fenomén = zjev) prostřednictvím našich smyslů a celkového založení duševního života. – pozn. překl. J. F.
[31] Viz F. Nietzsche: Mimo dobro a zlo. – pozn. Mis.
[32] Senzibilita – vnímavost. – pozn. překl. J. F.
[33] Askeze – odříkání. – pozn. překl. J. F.
[34] Resentiment – mstivost, dlouhé pamatování na pomstu. – pozn. překl. J. F.
[35] Unum necessarium – jedno potřebné. – pozn. překl. J. F.
[36] Sókratés (469–399 př. Kr.) – slavný řecký filosof; jeho „vyhlášením války čisté vědeckosti“ a „povýšením egoismu na morálku i v říši problémů“ má Nietzsche na mysli patrně osobně etický, praktický ráz Sókratovy filosofie. Nietzschův vztah k Sókratovi je složitý a byl mu vždy jedním z hlavních problémů. – pozn. překl. J. F.
[37] Cordóba – město v jižním Španělsku; vrchol jejího rozkvětu spadá do 8.–11. století, kdy byla sídlem maurských kalifů. – pozn. překl. J. F.
[38] Epilepsoidní – příbuzný padoucnici. – pozn. překl. J. F.
[39] Bráhmani – nejvyšší kasta indická, kněží. – pozn. překl. J. F.
[40] Platón – slavný řecký filosof (427–347 př. Kr.) je tu Nietzschem veden jako představitel vyšší moudrosti, určené pro zasvěcené, tj. pro ty, kteří vědí, že je rozdíl mezi pravdou a vírou v pravdu. Ale ani on posléze neuniká výtce „posvátné lži“. – pozn. překl. J. F.
[41] Ezoterický – určený pro zasvěcence. – pozn. překl. J. F.
[42] Stimulans (lat.) – dráždidlo. – pozn. překl. J. F.
[43] Genealogie morálky – Nietzscheovo dílo z r. 1887.
[44] Jahve, Jehova (hebrejsky) – bůh, Hospodin. – pozn. překl. J. F.
[45] Asýrie – ve starověku mocná říše (zanikla roku 606 př. Kr.), jejímž střediskem byla severní Mezopotámie. „Asyřan zvenčí“: Asyřané ohrožovali již dříve samostatnost Židů, roku 722 př. Kr. vyvrátili Říši izraelskou (severní z obou židovských států - druhý, jižní, byla Judea). – pozn. překl. J. F. & Misantrop.
[46] Jesajáš (Izajáš) – židovský prorok (kolem r. 700 př. Kr.), jenž počal hlásat, že politický úpadek národa (dobytí Říše izraelské Asyřany) je trest seslaný Hospodinem na židovský lid za hříchy, jichž se dopustil. – pozn. překl. J. F. & Mis.
[47] In historicis – co do věcí dějin, pokud se týče dějin. – pozn. překl. J. F.