Misantropova knihovna

52.

         Křesťanství potírá také veškerou zdařilost ducha, – hodí se mu jen chorý rozum co rozum křesťanský, straní všemu idiotickému, vynáší klatbu na „ducha“, na pýchu zdravého ducha. Protože choroba patří k podstatě křesťanství, musí být i typicky křesťanský stav, „víra“, formou choroby, musí církev odmítnout všechny přímé, poctivé, vědecké cesty k poznání jakožto cesty zakázané. Už pochybnost je hřích... Naprostý nedostatek psychologické čistotnosti u kněze – prozrazující se pohledem – je následkem dekadence, – je třeba pozorovat hysterické ženštiny, z druhé strany rachitické děti se zřetelem na to, jak pravidelně je výrazem dekadence instinktivní falešnost, záliba ve lhaní, aby se lhalo, neschopnost přímých pohledů a kroků. „Víra“ znamená nechtít vědět, co je pravda. Pietista, kněz obojího pohlaví, je falešný, protože je chorý: jeho instinkt žádá, aby se pravda v žádném bodě nedomohla práva. „Co činí chorým, je dobré; co pochází z plnosti, z nadbytku, z moci, je zlé“: tak cítí věřící. Předurčenost ke lži – z toho uhodnu každého předurčeného teologa. – Jiným znakem teologa je jeho neschopnost k filologii. Filologií tu má být rozuměno, ve smyslu velmi obecném, umění dobře číst, – umět vyčíst fakta, aniž je zfalšujeme interpretací, aniž ztratíme touhou po pochopení opatrnost, trpělivost, jemnost. Filologie jakožto efexis[1] v interpretaci: ať už jde o knihy, o novinky denního tisku, o osudy nebo fakta povětrnostní, – ani nemluvě o „spáse duše“... Způsob, jak vykládá teolog, jedno zda v Berlíně či v Římě, z vyššího osvětlení žalmů Davidových „slovo písma“ nebo něco, co prožil, například vítězství vojska své vlasti, je vždycky tak smělý, že se filolog z toho chytá stropu. A co si teprve počne, když si pietisté[2] a jiné švábské krávy upravují ubohou všednost a zatuchlost svého života „prstem božím“ v zázrak „milosti“, „prozřetelnosti“, „spásných zkušeností“! Nejskromnější vynaložení ducha, abych neřekl slušnosti, musilo by přece tyto interprety přivést k tomu, aby se přesvědčili, jak naprosto dětinské a nedůstojné je takové zneužívání božské pohotovosti. Při sebemenší míře zbožnosti v těle měl by nám být bůh, jenž vyléčí v pravý čas rýmu nebo jenž nám dá vstoupit do vozu v okamžiku, kdy se strhne veliký déšť, bohem tak absurdním, že by bylo třeba ho zrušit, i kdyby existoval. Bůh služebníkem, listonošem, pranostikářem – v podstatě slovo pro nejhloupější druh všech náhod... „Božská prozřetelnost“, jak v ni ještě dnes věří přibližně každý třetí člověk ve „vzdělaném Německu“, byla by námitkou proti bohu, nad niž by nebylo ani možno vymyslit silnější. A na každý pád je námitkou proti Němcům!...

53.

         - Že mučedníci něco dokazují pro pravdivost nějaké věci, v tom je tak málo pravdy, že bych popíral, že kdy jaký mučedník měl něco společného s pravdou. Tónem, jímž mučedník hází světu na hlavu, co považuje za pravdu, projevuje se už tak nízký stupeň intelektuální poctivosti, taková tupost v otázce „pravdy“, že není nikdy třeba mučedníka vyvracet. Pravda není nic, co by jeden měl a jiný neměl: tak mohou o pravdě smýšlet leda sedláci nebo apoštolové sedláků: jako Luther. Můžeme být jisti, že ve věcech ducha stále vzrůstá podle stupně svědomitosti skromnost, uskromnění v tomto bodě. Vyznat se v patero věcech a odmítnout jemnou rukou, že kromě toho něco víme... „Pravda“, jak slovu rozumí každý prorok, každý sektář, každý volnomyšlenkář, každý socialista[3], každý církevník, je dokonalý důkaz, že se ještě ani nezapočalo s onou kázní ducha a sebepřemáháním, jichž je třeba k nalezení nějaké malé, sebemenší pravdy. – Mučednické smrti byly, mimochodem řečeno, velikým neštěstím v dějinách: sváděly... Závěr všech idiotů, v to čítaje ženu a lid, že něco jest na věci, za kterou někdo jde na smrt (nebo jež dokonce jako prvotní křesťanství vyvolává epidemickou touhu po smrti), – tento závěr se stal nevýslovnou brzdou zkoumání, duchu zkoumání a opatrnosti... Mučedníci škodili pravdě... I dnes ještě stačí jen krutost pronásledování, aby dala sektářství o sobě sebelhostejnějšímu ctihodné jméno. – Jakže? Mění to něco na hodnotě nějaké věci, že někdo za ni položí život? – Omyl, jenž se stane ctihodným, je omyl, jenž má o svůdné kouzlo víc: myslíte, že bychom vám dali, vy páni teologové, příležitost dělat mučedníky své lži? – Lze vyvrátit věc tím, že ji dáme uctivě k ledu, – taktéž lze vyvrátit teology... Právě to byla světodějná hloupost všech pronásledovatelů, že dodali věci protivníků zdání ctihodnosti, – že jí dali darem fascinaci mučednictví... Žena ještě dnes klečí na kolenou před omylem, protože jí řekli, že někdo za něj zemřel na kříži. Cožpak kříž je argument? – Leč o tom všem pronesl jeden jediný slovo, jehož by bylo bývalo zapotřebí od tisíců let, – Zarathustra.

         Znamení krvavá psali na cestu, kterou kráčeli, a jejich pošetilost kázala, že krví se dokazuje pravda.

         Krev je však pravdy nejhorším svědkem; krví se otráví též nejčistší učení a zvrhne se v blud a nenávist srdcí.

         A jde-li kdo ohněm za své učení, – co tím dokáže! Žádoucnější je věru, aby z vlastního žáru vlastní učení vzcházelo!

54.

         Nedejme se zmásti: velicí duchové jsou skeptici. Zarathustra je skeptik. Síla, svoboda ze síly a z nadbytku síly ducha se dokazuje skepsí. Lidé pevného přesvědčení nepadají vůbec na váhu, jde-li zásadně o hodnotu a nehodnotu. Přesvědčení jsou žaláře. Nevidí dost do dáli, nevidí pod sebe: ale aby kdo směl mluvit do hodnoty a nehodnoty, musí vidět pět set přesvědčení pod sebou, – vidět za sebou... Duch, jenž chce něco velikého, jenž i prostředky k tomu chce, je nutně skeptikem. Být svoboden od přesvědčení všeho druhu, moci svobodně hledět, to patří k síle... Veliká vášeň, základ a moc jeho bytí, ještě osvícenější, ještě despotičtější, nežli je takový duch sám, zabírá celý jeho intelekt; zbavuje ho skrupulí; dodává mu odvahy dokonce k nesvatým prostředkům; dopřává mu za jistých okolností přesvědčení. Přesvědčení prostředkem: mnohého lze dosíci jen pomocí nějakého přesvědčení. Veliká vášeň potřebuje, spotřebuje přesvědčení, nepodrobuje se jim, – je si vědoma své suverenity. – Naopak: potřeba víry, něčeho nepodmíněného, jde-li o Ano a Ne, carlylismus[4], bude-li mi prominuto toto slovo, je potřebou slabosti. Člověk víry, „věřící“ všeho druhu, je nutně člověk závislý, – takový, jenž nemůže sebe dosadit za účel, jenž vůbec nemůže sám ze sebe účely vytyčit. „Věřící“ nepatří sobě, může být jen prostředkem, musí být spotřebován, potřebuje někoho, kdo ho spotřebuje. Jeho instinkt vzdává největší poctu morálce odosobnění: k ní ho přemlouvá všechno, jeho chytrost, jeho zkušenost, jeho marnivost. Víra všeho druhu je sama výrazem odosobnění, sebeodcizení... Uvážíme-li, jak nezbytný je většině lidí regulativ, který je zvenčí váže a zpevňuje, jak je nátlak, otroctví ve vyšším smyslu, jedinou a poslední podmínkou, za které prospívá člověk slabší vůle, zvláště pak žena: pak porozumíme také přesvědčení, „víře“. Člověk s přesvědčením má v něm svou páteř. Nevidět mnoho věcí, nebýt v žádném bodě nezaujat, být skrz naskrz straníkem, mít přísnou a nutnou optiku všech hodnot – toto jediné působí, že takový druh člověka vůbec trvá. Ale tím je protikladem, antagonistou všeho pravdivého, – pravdy... Věřícímu není dáno na vůli, aby vůbec měl svědomí pro otázku „pravda“ a „nepravda“: být na tomto místě poctivým bylo by ihned jeho záhubou. Patologická podmíněnost jeho optiky dělá z přesvědčeného člověka fanatika – Savonarola[5], Luther, Rousseau[6], Robespierre[7], Saint-Simon[8] –, typ protichůdný duchu silnému, osvobodivšímu se. Ale veliký postoj těchto chorých duchů, těchto epileptiků pojmu, působí na veliké davy, – fanatikové jsou pitoreskní, lidstvo raději vidí gesta, než aby slyšelo důvody.

55.

         O krok dále v psychologii přesvědčení, „víry“. Dávno již jsem dával na uváženou, nejsou-li lidská přesvědčení nebezpečnějšími nepřáteli nežli lži („Lidské, příliš lidské“ I, aforismus 54 a 483). Tentokrát hodlám dát rozhodující otázku: je vůbec protiklad mezi lží a přesvědčením? – Všechen svět tomu věří; ale čemu nevěří všechen svět! – Každé přesvědčení má své dějiny, své průpravné formy, své pokusy a omyly: stává se přesvědčením, když jím dlouho nebylo, když jím ještě déle sotva bylo. Jakže? Nemohla by být mezi těmito embryonálními formami přesvědčení také lež? – Někdy je třeba jen výměny osob: v synu se stává přesvědčením, co v otci ještě bylo lží. – Nazývám lží: nechtít něco vidět, co vidíme, nechtít něco tak vidět, jak to vidíme: nepadá na váhu, dojde-li ke lži před svědky nebo beze svědků. Nejobyčejnější lež je ta, jíž člověk obelhává sama sebe; obelhávat jiné je poměrně výjimečný případ. – Nuže, nechtít vidět, co vidíme, nechtít vidět tak, jak to vidíme, toť téměř první podmínka pro všechny, kdo jsou straníky, v jakémkoli smyslu: člověk stranický se nezbytně stává lhářem. Německé dějepisectví například je přesvědčeno, že Řím znamenal despocii, že Germáni vnesli do světa ducha svobody. Jaký je rozdíl mezi tímto přesvědčením a lží? Smíme se ještě divit, mají-li z instinktu všechny strany i němečtí historikové veliká slova morálky v ústech, – že se morálka téměř udržuje tím, že ji straník všeho druhu potřebuje každou chvíli? – „Toť naše přesvědčení: vyznáváme je před celým světem, žijeme a umíráme za ně, – respekt ke všemu, co má přesvědčení!“ – Podobné věci jsem slyšel dokonce z úst antisemitů. Naopak, pánové! Antisemita se tím naprosto nestane slušnějším, že lže ze zásady... Kněží, kteří jsou v takových věcech jemnější a velmi dobře chápou námitku, jež tkví v pojmu přesvědčení, to jest v pojmu zásadní, poněvadž účelné prolhanosti, převzali od Židů tu chytrost, že vsunuli na tomto místě pojem „boha“, „vůle boží“, „zjevení božího“. Také Kant[9] se bral svým kategorickým imperativem stejnou cestou: v tom se jeho rozum stal praktickým. – Jsou otázky, kde člověku nepřísluší rozhodovat o pravdě a nepravdě; všechny nejvyšší otázky, všechny nejvyšší hodnotní problémy jsou mimo lidský rozum... Pochopit hranice rozumu, – to teprve je vpravdě filosofie... K čemu dal bůh člověku zjevení? Byl by bůh učinil něco zbytečného? Člověk nemůže sám od sebe vědět, co je dobré a zlé, proto jej bůh naučil své vůli... Morálka: kněz nelže, – není otázky „pravda“ či „nepravda“ v takových věcech, o nichž mluví kněží; tyto věci ani nedovolují lhát. Neboť aby se dalo lhát, musili bychom umět rozhodnout, co zde je pravda. Ale to právě člověk neumí; knězi je to dáno jen co troubeli božímu. – Takovýto kněžský sylogismus naprosto není jen židovský a křesťanský; právo na lež a chytrost „zjevení“ přináleží kněžskému typu, kněžím dekadenčním stejně jako kněžím pohanským (– pohany jsou všichni, kdož životu přisvědčují, jimž „bůh“ je slovem pro veliké Ano všem věcem). – „Zákon“, „vůle boží“, „svatá kniha“, „inspirace“ – vesměs slova pro podmínky, za kterých kněz dochází moci, jimiž svou moc udržuje, – tyto pojmy najdeme v základech všech kněžských organizací, všech kněžských nebo filosoficko-kněžských vládních útvarů. „Posvátná lež“ – společná Konfuciovi[10], zákoníku Manuovu[11], Mohamedovi, křesťanské církvi –: nechybí u Platóna. „Pravda je tu“: to znamená, kde se to jen ozve, kněz lže...

56.

         - Přijde konečně na to, za jakým účelem se lže. Že v křesťanství chybí „posvátné“ účely, toť moje námitka proti jeho prostředkům. Jen špatné účely: otrávit, potupit, popřít život, pohrdat tělem, zneuctění a sebezprznění člověka pojmem hříchu, – tudíž jsou i jeho prostředky špatné. – Čtu s opačným pocitem zákoník Manuův, dílo nevyrovnatelné duchovnosti a převahy; bylo by hříchem proti duchu i jen je jmenovat jedním dechem s biblí. Uhodneme ihned: má skutečnou filosofii za sebou, v sobě, nikoli pouze páchnoucí judain z rabínismu a pověry, – dává i nejzhýčkanějšímu psychologovi, do čeho by kousl. Abychom nezapomněli hlavní věci, základního rozdílu od každé bible: vznešené stavy, filosofové a bojovníci drží tímto zákoníkem svou ruku nad davem; všude vznešené hodnoty, cit dokonalosti, přisvědčování životu, triumfující blaženost nad sebou i nad životem, – slunce spočívá na celé knize. – Všechny věci, na nichž křesťanství vybíjí svou nevyzpytatelnou sprostotu, například plození, žena, manželství, projednávají se tu vážně, s úctou, s láskou a důvěrou. Jak se vlastně může dát dětem a ženám do rukou kniha, která obsahuje ono bídácké slovo: „Pro kurevnictví má jeden každý svou ženu, a jedna každá svého vlastního muže... je lépe ženit se než horoucnost snášet“? A smí kdo být křesťanem, pokud je vznik člověka pokřesťanštěn, to jest pošpiněn pojmem neposkvrněného početí? Neznám knihy, v níž by se říkalo ženě tolik něžných a dobrotivých věcí jako v zákoníku Manuově; tito staří šedivci a světci mají způsob zdvořilosti k ženám, jenž snad není předstižen. „Ústa ženy“ – praví se tu jednou, – „ňadra dívky, modlitba dítěte, kouř oběti jsou vždy čisté.“ Jiné místo: „Není vůbec nic čistšího nad světlo slunce, stín krávy, nad vzduch, vodu, oheň a nad dívčí dech.“ A ještě nakonec jedno místo – snad také posvátná lež –: „Všechny otvory těla nad pupkem jsou čisté, všechny pod ním jsou nečisté. Jen u dívky je čisto tělo celé.“

57.

         Přistihneme in flagranti[12] nesvatost křesťanských prostředků, změříme-li jednou křesťanský účel účelem zákoníku Manuova, – postavíme-li tento největší protiklad účelů do prudkého světla. Nebude kritikovi křesťanství ušetřeno, aby neuvedl křesťanství v opovržení. – Takový zákoník jako Manuův vzniká jako každý dobrý zákoník: shrnuje zkušenost, chytrost a experimentální morálku dlouhých staletí, uzavírá, netvoří už. Předpokladem kodifikace jeho druhu je poznání, že prostředky, jimiž se zjednává autorita pravdě pomalu a nákladně získané, jsou naprosto odlišné od těch, jimiž by se dokazovala. Zákoník nikdy nevypravuje o užitku, důvodech, kasuistice v předhistorii nějakého zákona: právě tím by pozbyl imperativního tónu, pozbyl by onoho „musíš“, předpokladu toho, aby se poslouchalo. Problém tkví přesně v tom. – V jistém bodě vývoje určitého národa prohlásí jeho vrstva nejosvícenější, to jest vrstva nejdál zpět i ven vyhlédající, že je uzavřena zkušenost, podle níž se má žít – to jest, podle níž se vůbec může žít. Jejím cílem je, aby dostala pod střechu sklizeň co možná bohatou a úplnou z dob experimentu a zlé zkušenosti. Čemu tudíž teď jest především zabrániti, toť další ještě experimentování, trvání plynulého stavu hodnot, zkoumání, volba, kritizování hodnot in infinitum.[13] Proti tomu je stavěna dvojitá hráz: předně zjevení, to jest tvrzení, že rozum oněch zákonů není lidského původu, že nebyl pomalu a s chybami hledán a nalezen, nýbrž, jsa božského původu, že byl pouze sdělen, celý, dokonalý, bez dějin, darem, zázrakem... Za druhé pak tradice, to jest tvrzení, že zákon trval již od pradávna, že je nepietní, že je zločinem na předcích brát jej v pochybnost. Autorita zákona je odůvodněna tezemi: bůh jej dal, předkové jej žili. – Vyšší důvod takovéto procedury spočívá v úmyslu, aby vědomí bylo krok za krokem zatlačeno od života, jenž byl uznán správným (to jest, jenž byl dokázán nesmírnou a ostře prosívanou zkušeností): takže se dosáhne dokonalého automatismu instinktu, – předpokladu to jakéhokoli mistrovství, jakékoli dokonalosti v umění života. Vytyčit zákoník po způsobu Manuově znamená přiznat napříště určitému národu nárok, aby se stal mistrem, aby se stal dokonalým, – aby nejvyšší umění života bylo jeho ambicí. K tomu musí být uveden v nevědomí: toť účel každé posvátné lži. – Pořadí kast, nejvyšší, dominující zákon je pouze sankcí přírodního pořadí, přírodní zákonitosti prvého řádu, nad níž nemá moci žádná libovůle, žádná „moderní idea“. V každé zdravé společnosti se rozestupují, navzájem se podmiňujíce, tři fyziologicky různě gravitující typy, z nichž každý má svou vlastní hygienu, svou vlastní říši práce, svůj vlastní způsob citu dokonalosti a mistrovství. Příroda, nikoli Manu, odděluje od lidí převážně duchovních i od lidí silných převážně svaly a temperamentem lidi třetí, kteří nevynikají v tom ani v onom, lidi prostřední, – tyto co veliký dav, ony co výběr. Nejvyšší kasta – říkám jim nejvzácnější – má pro svou dokonalost také výsady nejvzácnějších: k tomu patří představovat na zemi štěstí, krásu, dobrotivost. Jen nejduchovnější lidé mají dovolenu krásu, krásno vůbec: jen u nich dobrotivost není slabostí. Pulchrum est paucorum hominum[14]: dobro je výsada. Leč nic jim nemůže býti tak odepřeno jako ošklivé způsoby nebo pesimistický pohled, oko, které zošklivuje, – nebo dokonce rozhořčení nad tím, jak úhrnem vypadá svět. Rozhořčení je výsada čandalů; pesimismus taktéž. „Svět je dokonalý“ – tak dí instinkt nejduchovnějších, instinkt přisvědčující –: nedokonalost, věci všeho druhu pod námi, distance, patos distance i čandala[15] patří ještě k této dokonalosti. Lidé nejduchovnější nalézají tím, že jsou nejsilnějšími, své štěstí v tom, v čem by jiní našli záhubu: v labyrintu, v tvrdosti k sobě i k jiným, v pokusu; jejich radostí je přemáhat sebe sama: asketismus se jim stává přirozeností, potřebou, instinktem. V těžkém úkolu vidí svou výsadu; zotavení v tom, že si pohrávají břemeny, jež jiné drtí... Poznání – toť forma asketismu. – Jsou nejúctyhodnějším druhem člověka: to nevylučuje, aby nebyli nejveselejší, nejroztomilejší. Panují, nikoli protože chtějí, nýbrž protože jsou; není jim dáno na vůli, aby byli druhými. – Druzí: to jsou strážci práva, pečují o pořádek a bezpečnost, to jsou vznešení bojovníci, toť především král jakožto nejvyšší formule bojovníka, soudce a udržovatele zákona. Druzí jsou exekutivou[16] nejduchovnějších, jsou nejbližší, co k nim patří, co z nich snímá všechno, co je hrubého v práci vladařské, – jsou jejich družina, jejich pravá ruka, jejich nejlepší žactvo. – V tom všem, budiž znovu řečeno, není nic libovolného, nic „udělaného“; co je jiné, je uděláno, – pak je příroda zhanobena a zmařena... Pořadí kast, pořadí důstojnosti formuluje jen nejvyšší zákon života: odloučení těchto tří typů je nutné, aby se udržela společnost, aby se umožnily vyšší a nejvyšší typy, – nerovnost práv teprve je podmínkou, aby vůbec práva byla. – Každé právo je výsadou. V tom, jaký je, má každý také svou výsadu. Nepodceňujme výsady prostředních. Čím výše, tím více přibývá tvrdosti života, – přibývá chladu, přibývá odpovědnosti. Vysoká kultura je pyramida: může stát jenom na široké základně, předpokládá především silně a zdravě konsolidovanou prostřednost. Řemeslo, obchod, orba, věda, většina umění, jedním slovem celý souhrn činností v povolání snáší se naprosto jen s prostřední schopností a žádostí; něco takového by bylo nemístné mezi výjimkami, instinkt k tomu příslušný by odporoval jak aristokratismu, tak anarchismu. Býti užitkem veřejnosti, kolečkem, funkcí, k tomu je určení od přírody: nikoli společnost, nýbrž druh štěstí, nad nějž právě nejdou schopnosti největší většiny lidí, dělá z nich inteligentní stroje. Prostřednímu člověku je štěstí být prostředním; mistrovství v jediném, speciálnost přirozeným instinktem. Hlubšího ducha by bylo zhola nedůstojné, aby viděl v pouhém faktu prostřednosti už námitku. Prostřednost je dokonce především nutná, aby směly být výjimky: je podmínkou vysoké kultury. Dotýká-li se výjimečný člověk právě prostředních lidí jemnějšími prsty nežli sebe a sobě rovných, není to pouze zdvořilost srdce, – je to prostě jeho povinnost... Koho nejvíce nenávidím z té dnešní sběře? Sběř socialistů, apoštoly čandalů, kteří podkopávají instinkt, radost, skromnou spokojenost dělníka s drobným životem, – kteří ho dělají závistivým, učí ho pomstě... Křivda nikdy není v nerovných právech, je v nároku na „rovná“ práva... Co je špatné? Ale už jsem to řekl: všechno, co pochází ze slabosti, ze závisti, z pomsty. – Anarchista i vyznavač Krista jsou jednoho původu...

58.

         Vskutku, je to rozdíl, za jakým účelem kdo lže: udržuje-li tím, nebo ničí-li. Můžeme mezi křesťana a anarchistu klidně položit rovnítko: jejich účel, jejich instinkt jde jen za ničením. Důkaz této věty je třeba jen vyčíst z dějin: obsahují jej s děsivou zřetelností. Jestliže jsme právě poznali náboženské zákonodárství, jehož účelem bylo „zvěčnit“ nejvyšší podmínku toho, aby život prospíval, to jest velikou organizaci společnosti, – křesťanství našlo své poslání v tom, aby právě takové organizaci učinilo konec, protože v ní život prospíval. Tam měl být uložen rozumový výtěžek z dlouhých dob experimentu a nejistoty k užitku nejvzdálenější budoucnosti a sklizeň se měla dostat pod střechu tak veliká, tak bohatá, tak úplná, jak jen možno: zde byla naopak sklizeň přes noc otrávena... To, co stálo ære perennius[17], Imperium Romanum[18], nejvelkolepější organizační forma za obtížných podmínek, jaké dosud bylo dosaženo, s níž srovnáno je všechno předchozí, všechno potomní, tříšť, břídilství, diletantství, – oni svatí anarchisté si udělali „zbožnost“ z toho, aby zničili „svět“, to jest Imperium Romanum, až nezůstal kámen na kameni, – až je mohli opanovat Germáni a jiní neotesanci... Křesťan a anarchista: oba dekadenti, oba neschopni působit jinak než rozkladně, otravně, než tak, aby všechno zakrnělo, působit jinak než vysávat krev, oba žijíce instinktem zavilé nenávisti ke všemu, co má velikost, co má trvání, co slibuje budoucnost životu... Křesťanství bylo upírem Římského impéria, – přes noc obrátilo vniveč nesmírný čin Římanů, jímž byla získána půda veliké kultuře, jež má dostatek času. – Stále ještě tomu není rozumět? Imperium Romanum, jak je známe, jak nás s ním dějiny římské provincie stále lépe seznamují, toto nejobdivuhodnější umělecké dílo velikého stylu bylo počátkem, jeho stavba byla vypočtena, aby se dokázala tisíciletími, – podnes nikdy se tak nestavělo, nikomu se ani nesnilo stavět do té míry sub specie æterni![19] – Pevnost této organizace stačila vydržet špatné císaře: nahodilost osob nesmí rozhodovat v takových věcech, – první to princip veškeré veliké architektury. Ale nestačila proti nejkoruptnějšímu druhu korupce, proti křesťanovi... Tito skrytí červi, kteří se připlížili v noci, mlze a dvojznačnosti ke všem jednotlivcům a vysáli každému jednotlivci vážnost pro skutečné věci, vůbec instinkt pro reality, tato zbabělá, femininní[20] a slaďounká banda odcizila krok za krokem „duše“ této nesmírné stavbě, – tyto cenné, mužně vznešené povahy, které viděly ve věci Říma svou vlastní věc, svou vlastní vážnost, svou vlastní hrdost. Svatouškovské plížení, tajuplnost konventiklů,[21] ponuré pojmy jako peklo, jako oběť nevinného, jako unio mystica[22] pitím krve, především pomalu rozdmychaný plamen pomsty, pomsty čandalů – to opanovalo Řím, týž druh náboženství, proti němuž v jeho preexistenční[23] formě již Epikúros[24] zdvihl válku. Čtěte Lucretia[25], abyste pochopili, co Epikúros potíral, nikoli pohanství, nýbrž „křesťanství“, to jest zkázu duší pojmem viny, pojmem trestu a nesmrtelnosti. – Potíral podzemní kulty, celé latentní křesťanství, – již tehdy bylo skutečným vykoupením popírat nesmrtelnost. – A Epikúros by byl zvítězil, každý čestný duch v Římské říši byl epikurejcem: tu se objevil Pavel... Pavel, jímž dospěla ztělesnění a geniality čandalská nenávist k Římu, k „světu“, Žid, věčný Žid par excellence. Co uhodl, bylo to, jak se dá podnítit „požár světa“ pomocí malého sektářského hnutí křesťanů, zcela mimo židovství, jak se dá symbolem „boha na kříži“ shrnout všechno, co leží na zemi, všechno tajně povstalecké, celé dědictví anarchistických rejdů v říši, v nesmírnou moc. „Spása přijde od Židů.“ – Křesťanství se stává formulí, jež by předstihla podzemní kulty všeho druhu, například Osiridův[26], Veliké matky[27], Mithrův[28] – a jež by shrnula: v tomto poznání spočívá Pavlův génius. Jeho instinkt v tom byl tak jistý, že vkládal představy, jimiž fascinovala ona čandalská náboženství, svému vynalezenému „spasiteli“ s bezohledným násilnictvím na pravdě do úst, a nejen do úst – že z něho udělal něco, čemu i Mithrův kněz mohl rozumět... To byl Pavlův Damašek[29]: pochopil, že potřebuje víru v nesmrtelnost, aby znehodnotil „svět“, že pojmem „pekla“ lze ještě ovládnout Řím, – že „oním světem“ lze zabít život... Nihilista a vyznavač Krista: to se rýmuje, a nejen že se to rýmuje...

59.

         Všechna práce antického světa nadarmo: nemám slova, abych vyjádřil, co cítím nad něčím tak zdrcujícím. – A vzhledem k tomu, že jeho práce byla prací přípravnou, že byly právě teprve položeny s žulovým sebevědomím základy k práci na tisíciletí, celý smysl antického světa nadarmo!... Nač Řekové? Nač Římané? – Všechny předpoklady učené kultury, všechny vědecké metody tu již byly, bylo již zjištěno veliké, nevyrovnatelné umění, jak správně číst – tento předpoklad tradice kultury, jednoty vědy; přírodní věda byla, ve spolku s matematikou a mechanikou, na nejlepší cestě, – smysl pro fakta, poslední a nejcennější všech smyslů, měl své školy, svou staletou již tradici! Je tomu rozumět? Všechno podstatné bylo nalezeno, aby bylo možno dát se do práce: – metody, desetkrát to nutno říci, jsou to nejpodstatnější, také nejobtížnější, jsou také tím, proti čemu se nejdéle staví zvyklosti a lenosti. Čeho jsme dnes znovudobyli s nevýslovným sebepřemáháním, – neboť všichni máme špatné instinkty křesťanské nějak ještě v těle –, svobodný pohled skutečnosti v tvář, opatrná ruka, trpělivost a vážnost v nejmenších věcech, celá poctivost poznání, – již tu byla! Před více již než dvěma tisíci let! A nadto dobrý, jemný takt a vkus! Nikoli drezúrou mozku! Nikoli co „německé“ vzdělání s neotesanými způsoby! Nýbrž něco, co je tělem, gestem, instinktem, – jedním slovem realitou... Všechno nadarmo! Přes noc se všechno stalo už jen vzpomínkou! – Řekové! Římané! Vznešenost instinktu, vkus, metodické bádání, génius organizace a správy, víra, vůle k budoucnosti lidstva, veliké Ano všem věcem, viditelné v podobě Římského impéria, viditelné všem smyslům, veliký styl nikoli už jen uměním, nýbrž vtělený v realitu, pravdu, život... A to všechno ne snad přes noc zasypáno přírodní pohromou! Nikoli zašlapáno Germány a jinými těžkonožci! Nýbrž vniveč obráceno lstivými, skrytými, neviditelnými, nedokrevnými upíry! Nikoli poraženo – jen vysáto!... Skrytá mstivost, malicherná závist nabyla vrchu! Všechno ubohé, všechno, co samo sebou trpí, co je souženo špatnými city, celé ghetto duševního světa rázem navrchu! – Stačí nějaký křesťanský agitátor, například svatý Augustin, abychom pochopili, abychom čichali, jak nečistí chlapíci se tím dostali navrch. Venkoncem bychom se klamali, kdybychom předpokládali u vůdců křesťanského hnutí jakýkoli nedostatek rozumu: – ó, jsou chytří, chytří až do svatosti, ti páni církevní otcové! Čeho se jim nedostává, je něco zcela jiného. Příroda je zanedbala, – zapomněla jim dát skromné věno čestných, slušných, čistotných instinktů... Mezi námi, ani to nejsou muži... Pohrdá-li islám[30] křesťanstvím, má na to tisíceré právo: islám předpokládá muže...

60.

         Křesťanství nás připravilo o sklizeň antické kultury, připravilo nás později zas o sklizeň kultury islámu. Zázračný kulturní svět maurského[31] Španělska, nám v podstatě spřízněnější, víc k naší mysli a k našemu vkusu promlouvající nežli Řím a Řecko, byl ušlapán (– neříkám, jakýma nohama –), proč? Protože děkoval za svůj vznik vznešeným, mužným instinktům, protože přisvědčoval životu i ještě vzácnými a rafinovanými skvosty maurského života!... Křižáci později potírali něco, před čím by jim lépe bylo slušelo klesnout v prach, – kulturu, proti níž by si mohlo připadat i naše devatenácté století velmi chudým, velmi „pozdním“. – Ovšem, chtěli kořistit: Orient byl bohatý... Buďme přece nezaujati! Křížové výpravy – vyšší pirátství, nic víc! Německá šlechta, v podstatě šlechta vikingská[32], byla tím ve svém živlu: církev věděla až příliš dobře, jak chytit německou šlechtu... Německá šlechta, vždy „Švýcaři“ církve[33], vždy ve službách všech špatných instinktů církve, – ale dobře placena... Že církev provedla svoji zavile nenávistnou válku proti všemu vznešenému na zemi právě s pomocí německých mečů, německé krve a odvahy! Je na tomto místě množství bolestných otázek. Německá šlechta téměř chybí v dějinách vyšší kultury: uhodneme, proč... Křesťanství, alkohol – oba veliké prostředky korupce... Vlastně by nemělo ovšem být volby mezi islámem a křesťanstvím, jako by jí nemělo být mezi Arabem[34] a Židem. Rozhodnutí je dáno: nikomu není dáno na vůli, aby zde ještě volil. Buď člověk jest čandalou, nebo jím není... „Boj na nůž s Římem! Mír, přátelství s islámem“: tak cítil, tak činil onen veliký svobodný duch, génius mezi německými císaři, Friedrich Druhý.[35] Jakže? Musí Němec teprve být géniem, svobodným duchem, aby cítil slušně? Nechápu, jak mohl kdy jaký Němec cítit křesťansky...

61.

         Zde je nutno dotknout se vzpomínky, pro Němce ještě stokráte trapnější. Němci připravili Evropu o poslední velikou kulturní sklizeň, již mohla Evropa dostat pod střechu, – o kulturní žeň renesance.[36] Rozumějí lidé konečně, chtějí rozumět, čím renesance byla? Přehodnocení křesťanských hodnot, pokus, podniknutý všemi prostředky, všemi instinkty, veškerou geniálností, aby byly protichůdné hodnoty, vznešené hodnoty dovedeny k vítězství... Byla dosud jen tato veliká válka, nebyla dosud položena otázka rozhodnější nad otázku renesance, – moje otázka jest její otázkou –: nebylo také nikdy zásadnější, přímější formy útoku, ani přísněji vedené na celé frontě a přímo do centra! Udeřit na rozhodném místě, v samotném sídle křesťanství, zde dosadit vznešené hodnoty na trůn, lépe řečeno vpravit je do instinktů, do nejspodnějších potřeb a žádostí těch, kteří tam sedí... Vidím před sebou možnost zcela nadpozemského kouzla a nadpozemské hry barev: – zdá se mi, že se třpytí všemi hrůzami rafinované krásy, že v ní pracuje umění, tak božské, tak ďábelsky božské, že bychom hledali v celých tisíciletích marně druhou takovou možnost; vidím divadlo, tak důvtipné, tak zázračně paradoxní spolu, že by všichni bohové olympští byli měli, proč se dát do nesmrtelného smíchu – Cesare Borgia[37] papežem... Je mi rozumět?... Nuže, to by bylo bývalo vítězstvím, po němž jedině já dnes toužím –: tím by bylo křesťanství zrušeno! – Co se stalo? Německý mnich Luther[38] přišel do Říma. Tento mnich, v těle všechny mstivé instinkty ztroskotaného kněze, vzbouřil se v Římě proti renesanci... Místo aby chápal s nejhlubší vděčností to nesmírné, co se bylo stalo, zdolání křesťanství v jeho sídle – jeho nenávist se dovedla tímto divadlem jen živit. Člověk náboženský myslí jenom na sebe. – Luther viděl zkaženost papežství, ačkoli se právě opak dal rukama hmatat: stará zkaženost, peccatum originale[39], křesťanství, nesedělo již na stolici papežově! Nýbrž život! Nýbrž triumf života! Nýbrž veliké Ano všem vysokým, krásným, odvážným věcem!... A Luther církev obnovil: udeřil na ni... Renesance – událost beze smyslu, veliké Nadarmo! – Ach ti Němci, co nás už stáli! Nadarmo – to bylo vždy dílem Němců. – Reformace; Leibniz[40]; Kant a tak zvaná německá filosofie; války „za svobodu“; Říše – pokaždé něco, co tu již bylo, něco nenávratného, narazí na nějaké Nadarmo... Jsou to moji nepřátelé, znám se k tomu, tito Němci: pohrdám všeho druhu nečistotou pojmů a hodnot, zbabělostí před každým poctivým Ano a Ne, jak to u nich znám. Za téměř celé poslední tisíciletí zmotali a zešmodrchali všechno, čeho se dotkli svými prsty, mají na svědomí všechno polovičaté – tříosminové! –, čím stůně Evropa, – mají na svědomí také nejnečistší druh křesťanství, jaký je, nejnevyléčitelnější, nejnevývratnější, protestantství... Nezbavíme-li se křesťanství, Němci tím budou vinni.

62.

         - Tím jsem u konce a vynáším svůj ortel. Odsuzuji křesťanství, vznáším na křesťanskou církev nejstrašlivější všech obžalob, jakou kdy který žalobce vzal do úst. Je mi nejvyšší všech myslitelných korupcí, měla vůli k poslední jen možné korupci. Není nic, čeho by se křesťanská církev nebyla dotkla svou zkažeností, každou hodnotu obrátila v nehodnotu, z každé pravdy udělala lež, z každé poctivosti duševní bídáctví. Ať se ještě někdo odváží a mluví mi o jejích „humanitních“ požehnáních! Odstranit nějakou bědu bylo proti jejímu nejhlubšímu prospěchu: žila z běd, tvořila bědy, aby sebe zvěčnila... Například červ hříchu: touto strázní obohatila lidstvo teprve církev! – „Rovnost duší před bohem“, tato falešnost, tato záminka zákeřné nevraživosti všech nízce smýšlejících, tento pojem-třaskavina, který se nakonec stal revolucí, moderní ideou a úpadkovým principem celého společenského řádu, – toť křesťanský dynamit... „Humanitní“ požehnání křesťanství! Vypěstit z humanity vnitřní rozpor, umění sebezprznění, vůli ke lži za každou cenu, odpor, opovržení všemi dobrými a poctivými instinkty! To mi tak je požehnání křesťanství! – Parazitství jedinou praxí církve; pijící svým ideálem nedokrevnosti, „svatosti“ všechnu krev, všechnu lásku, všechnu naději k životu; onen svět vůlí k popření veškeré reality; kříž odznakem nejpodzemnějšího spiknutí, jaké kdy bylo, – proti zdraví, kráse, zdařilosti, udatnosti, duchu, dobrotě duše, proti samému životu...

         Tuto věčnou obžalobu křesťanství napíši na všechny zdi, kde zdi jen jsou, – mám písmena, že i slepí prohlédnou... Zovu křesťanství jedinou velikou kletbou, jedinou velikou nejvnitřnější zkažeností, jediným velikým instinktem pomsty, jemuž není prostředku dosti jedovatého, tajného, podzemního, dosti malého, – zovu je jedinou nesmrtelnou poskvrnou lidstva...

         A počítáme čas podle onoho dies nefastus[41], jímž se počalo toto dopuštění osudu, – podle prvního dne křesťanství! – Proč ne raději podle jeho dne posledního? – Podle dneška? – Všechny hodnoty přehodnotit!...

<<< 2. část